Zdroj: Nejinfografiky.cz
Archiv pro měsíc: Listopad 2014
Výstava: Ázerbájdžán – čarovná země ohně (28. 11. 2014 – 15. 2. 2015)
Národní muzeum zve návštěvníky do vzdálených krajin jihozápadní Asie, do země věčného ohně! V Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur zahajuje výstavu Ázerbájdžán – čarovná země ohně, která představí vzácné předměty ze sbírek Národního muzea historie Ázerbájdžánu z doby od starověku po 19. století. Návštěvníci se přenesou do této starobylé země díky jedinečným archeologickým nálezům, mezi které patří například keramické nádoby či půvabné bronzové figurky. Svou barevností a rozmanitostí zaujme i bohatá kolekce ázerbájdžánských koberců. Celkovou atmosféru dokreslí překrásné šperky, hudební nástroje a ukázky tradičních oděvů a textilií. Během konání výstavy budou probíhat speciální komentované prohlídky, přednášky, kreativní dílny a tematické pořady.
Ázerbájdžán, známý také jako země ohně, je proslulý svými starobylými kulturami i nádhernou krajinou. Na výstavě Ázerbájdžán – čarovná země ohně je ve čtyřech tematických částech prezentována celá řada unikátních předmětů, které návštěvníky seznámí s neobyčejně zajímavou historií této magické země.
Čtyři obrazy ázerbájdžánské historie a kultury
Úvodní část výstavy se zaměřuje na archeologické nálezy, především na hliněné a keramické nádoby, figurky a bronzové ozdoby, které se na území dnešního Ázerbájdžánu ve starověkých dobách vyskytovaly. Původ nejstarších předmětů sahá až do 15. století př. n. l. Z tohoto období vyniká především nádoba z pálené hlíny z oblasti Nachičevanu s vyobrazením životního koloběhu rostlin a živočichů.
V druhé části výstavy se návštěvníci seznámí s ázerbájdžánskými kultovními symboly, které naleznou například na vystavených mincích nebo historických zbraních.
Nedílnou součástí ázerbájdžánského umění je nepochybně místní osobitá hudba s vlivy folklórních tradic. V další části výstavy proto nechybí ani specifické hudební nástroje, ze kterých vystupuje do popředí tzv. tar, typický strunný nástroj zapsaný do seznamu mistrovských děl nemateriálního dědictví UNESCO.
Poslední sál je věnován bohaté kolekci koberců s rozmanitými vzory, barevným výšivkám, tradičním oděvům a cenným šperkům.
Partnerství významných muzejních institucí
Úspěšnou spolupráci Národního muzea a Národního muzea historie Ázerbájdžánu odstartovala výstava Český granát, která se konala v loňském roce v prostorách ázerbájdžánského muzea v Baku. „Výstavou Český granát jsme chtěli představit tento typický český symbol v souvislosti s naší historií, kulturou i uměleckou tradicí. Nyní naopak přiblížíme Ázerbájdžánskou kulturu českým návštěvníkům. Výstava Ázerbájdžán – čarovná země ohně se řadí mezi další zajímavé zahraniční projekty v Náprstkově muzeu a umožňuje nahlédnout do dějin tohoto bohatého a pro nás vzdáleného světa,” říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš.
Národní muzeum tak pokračuje v mimořádném výstavním programu s názvem Okno do světa, který přináší do Náprstkova muzea mezinárodní výstavní projekty z nejrůznějších koutů světa. I díky pokračující revitalizaci areálu muzea a jeho vnitřních prostor se tak Náprstkovo muzeum dále přibližuje a otevírá návštěvníkům a jejich potřebám. V příštím roce budou představeny například také kultury Bhútánu a Afghánistánu.
Zdroj: TZ NM, více: http://www.nm.cz/Naprstkovo-muzeum/Vystavy-NpM/Azerbajdzan-Carovna-zeme-ohne.html
Naučte se posměšnou písničku o Hitlerovi
Znáte The Colonel Bogey March? Možná ne podle tohoto jména, ale melodie vám určitě povědomá přijde. Britští vojáci na melodii, mimo jiné známou z filmu “Most přes řeku Kwai”, používali slova, která si utahují z varlat Hitlera a jeho nohsledů. Nápěv “Hitler Has Only Got One Ball” je prostě vtipný a ukazuje, že se vojáci ve druhé světové válce uměli bavit.
Existuje mnoho verzí písničky, celou historii shrnuje heslo na anglické Wikipedii. Původně byl hlavním hrdinou popěvku Goering, pak se pozornost přesunula k Hitlerovi. Zajímavé je, že autor textu Toby O’Brien zamýšlel písničku jakou součást propagandy a nutno uznat, že nápad se chytil.
Hitler has only got one ball,
-
Göring has two but they are very small,
-
Himmler has something sim’lar,
-
But poor old Goebbels has no balls at all.
V Dánsku byly objeveny stopy rybářů staré 5 000 let
Archeologové našli při výkopových pracech před výstavbou tunelu v Dánsku stopy rybářů staré 5 000 let. Stopy byly nalezeny podél systému rybářských jezů, používaných k rybolovu v době kamenné.
Foto: cphpost.dk
Otisky nohou rybářů na jezech naznačují, že se obyvatelé žijící na pobřeží právě snažili jezy zabránit záplavám. Povodeň stejně přišla a stopy zakonzervovala nánosem písku. Archeologové podle velikosti otisků soudí, že šlo minimálně o dva lidi, kteří se při povodni brodili vodou a snažili se zachránit, co se dalo. Voda jejich stopy zaplavovala prakticky okamžitě, proto se z nich dal vyčíst tento dramatický příběh starý pět tisíc let.
Zdroje: http://www.ablogabouthistory.com/2014/11/26/stone-age-footprints-found-during-tunnel-excavation/, http://cphpost.dk/news/archaeologists-unearth-5-000-year-old-footprints.11582.html
V pražském Klementinu je výstava betlémů (28. 11. 2014 – 4. 1. 2015)
Výstavu Betlémy v Klementinu pořádá Národní knihovna ve spolupráci s Muzeem betlémů v Karlštejně jako připomínku výročí vůbec první zmínky o betlému. Ta pochází z roku 1562, kdy stály první české jesličky s jezulátkem právě v pražském Klementinu – dnešním sídle Národní knihovny ČR.
Výstava zahrnuje to nejlepší ze sbírky Muzea betlémů v Karlštejně s důrazem na historické vyřezávané betlémy z období od baroka až do konce druhé světové války. K vidění jsou i některé pro betlémy méně typické nebo raritní materiály jako např. cukr, sklo, perník a další. Součástí výstavy je také hra inspirovaná 150 let starým vyznáním lásky k betlémům – „Co pro Vás znamená betlém?“ a víkendové „Hravé dílničky“, kde si návštěvníci budou moci ozdobit skleněné vánoční ozdoby. Expozice je koncipována tak, aby zaujal jak odbornou veřejnost, tak rodiny s dětmi.
Pro veřejnost bude výstava přístupná od 28. 11. 2014 do 4. 1. 2015 denně včetně svátků od 9-18 hodin. Štědrý den do 15.00 hodin.
Zdroj: TZ
Národní digitální knihovna získala 1. místo v prestižní soutěži
V rámci letošního 9. ročníku soutěže „The best 2014 – MasterCard“ hodnotil magazín Egovernment nejzajímavější projekty elektronizace veřejné správy, a právě na prvním místě v kategorii Centrální projekty byla oceněna Národní knihovna ČR za projekt Vytvoření Národní digitální knihovny (NDK), který z pověření Ministerstva kultury ČR realizuje ve spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou.
„Velmi děkuji všem kolegům, kteří se na tomto úspěchu podílejí, je to ocenění bezpochyby velkého úsilí,“ říká Tomáš Böhm, generální ředitel Národní knihovny ČR. Náměstek sekce Digitalizace a technologie NK ČR Luděk Tichý dodává: „V oblasti digitalizace dnes disponuje Národní knihovna jednoznačně nejbohatšími zkušenostmi jak procesními, tak technologickými. K dnešnímu dni je zdigitalizováno jen v NDK cca 100 000 svazků monografií a periodik, dále pro příklad uvedu, že Manuscriptorium nabízí více než 3500 svazků rukopisů a vzácných tisků. Tyto počty stále narůstají. Jen pracovníci NDK denně digitalizují 50 000 stran.“
Národní knihovna České republiky je dnes v pozici nejen realizátora nejúspěšnějšího digitalizačního projektu ve veřejné správě České republiky, projektu Vytvoření Národní digitální knihovny, ale také v pozici největšího zpracovatele digitálního obsahu. Vedle NDK zpřístupňuje elektronický obsah periodik, monografií a rukopisů prostřednictvím aplikace Manuscriptorium a ve společném projektu se společností Google – Google Books.
Národní digitální knihovna je významný projekt ve světovém měřítku, při němž Národní knihovna postupně digitalizuje svůj knihovní fond s cílem uchovat národní kulturní dědictví, a zároveň ho zpřístupnit veřejnosti za účelem vzdělávání a dalšího využití ve vědě a výzkumu. Tento projekt je spolufinancován ze strukturálních fondů EU (Evropského fondu pro regionální rozvoj) prostřednictvím Integrovaného operačního programu (IOP).
Zdroj: TZ NK
Černínský palác se v novém kabátě přiblížil původnímu baroknímu vzhledu
V listopadu se uzavřela dlouholetá komplikovaná obnova fasády Černínského paláce, sídla ministerstva zahraničních věcí, na Hradčanech. Výsledkem opravy 27 tisíc metrů čtverečních fasádních ploch jednoho z nejvýraznějších děl barokní architektury v Čechách je mimo jiné monochromní řešení, které dává vyniknout rafinované architektuře stavby a promyšlenému členění fasád. Národní památkový ústav představí nové pojetí 9. prosince při komentované prohlídce
Opravami fasád, vyvolanými nutným zajištěním hlavní římsy paláce v roce 2006, neprošla jen historická budova Černínského paláce, ale také jeho novodobé dostavby z třicátých let, zahradní pavilonek, ohradní zdi, opěrné zídky, terasy a schodiště v celém areálu. Řešení fasád a barevnosti vycházelo z koncepce profesora Mojmíra Horyny, našeho předního znalce barokního umění, který zpracoval o historii paláce obsáhlou monografii a účastnil se jeho obnovy až do své smrti v roce 2011. Horynův koncept vychází z původního barokního řešení, musel však vzít v úvahu i další zásahy, kterými palác prošel – předně úpravy slavného prvorepublikového architekta Pavla Janáka. Spolu s Horynou se na přípravě rekonstrukce podíleli architekt Pavel Kupka a Studio acht. Vzhledem k významu této nemovité kulturní památky byly práce pravidelně po celou dobu konzultovány se zástupci pražského pracoviště Národního památkového ústavu.
„Podílet se na obnově tak výjimečné stavby, jako je Černínský palác, a spolupracovat při tom s odborníkem, jako byl profesor Horyna, znamená nutnost přistupovat ke své práci s maximální zodpovědností a nasazením. Takováto akce je pro každého památkáře výjimečná zkušenost,“ říká Veronika Koberová z pracoviště NPÚ v Praze, která měla opravu fasád paláce na starosti. „Úspěšné dokončení tak rozsáhlé obnovy je také dobrou vizitkou spolupráce Národního památkového ústavu, odboru kultury a památkové péče pražského magistrátua investora – ministerstva zahraničních věcí. K dosažení kvalitního výsledku obnovy však přispěl i citlivý přístup projektantů z architektonického Studia acht, kteří docenili význam a památkové hodnoty stavby. Díky tomu se mnoholetá příprava zúročila v dosažení perfektního výsledku,“ dodává Ondřej Šefců, ředitel pracoviště v Praze.
Černínský palác je vynikající raně barokní stavba architekta Francesca Carattiho z konce 17. století. Původní podobu paláce doplnil v polovině 18. století honosný portikus, nad nímž je balkon od Anselma Luraga, autora zachovaného zahradního pavilonu. Když byl v polovině 19. století palác převeden na armádu, byl uvnitř zcela přestavěn. Rozčleněním na malé prostory se změnil se počet pater, takže se snížila výška místností a zmizely původní štukové stropy, malby, klenby a další prvky. Až do roku 1920 pak palác sloužil jako kasárna.
Rehabilitace se dočkal za první republiky při velké adaptaci pro ministerstvo zahraničí, kterou vedl tehdejší významný architekt Pavel Janák v duchu teorie syntetické metody (spojování nových a starých prvků do jednoho estetického celku). Nejvýraznějším zásahem bylo vybudování funkcionalistické přístavby napojené na západní křídlo paláce s pláštěm z režných cihel, betonu a umělého kamene. Ale i do konstrukcí historického paláce Janák zasáhl a neváhal při tom použít nové progresivní technologie – střechy nechal vynést krovy ze železobetonu, obnovil původní výšku stropů, tedy počet pater, a navrátil tak fasádě původní podobu. V obnovených oknech piana nobile a druhého patra použil spojení původních historických tvarů s novotvary a v nádvořích otevřel například zasklené arkády.
Složitou historii stavby a všechny vývojové etapy bylo třeba zvážit a zhodnotit při přípravě současné obnovy fasády. Navržené řešení podle konceptu profesora Horyny, jehož nejvýraznějším efektem je sjednocení fasád monochromním (jednobarevným) nátěrem, vycházelo z jednoho ze základních principů raně barokní architektury – totiž že hlavní výrazový prostředek, plasticita fasády utvářená hlavicemi, okenními šambránami atd., vynikne právě při monochromním vybarvení. A toto řešení se potvrdilo i v průběhu stavby – ani sondážními průzkumy nebyla bezpečně potvrzena jiná úprava, než jaká byla navržena.
Je přitom třeba si uvědomit, že i kamenné články bývaly historicky upravovány ve shodě s okolním zdivem (dnes jsme zvyklí vídat je často bez nátěru, holé, ale to je většinou novější úprava z konce 19. století či ještě mladší). Proto i okenní šambrány a ostatní kamenné články Černínského paláce získaly vápenný lazurní nátěr ve vícetónové kombinaci odstínů, která zajišťuje zejména potřebnou přirozenou a vratnou ochranu kamene a zároveň pohledové sjednocení.
Pro zájemce o architekturu Černínského paláce, jeho historii, ale hlavně o možnosti, varianty a problémy opravy jeho fasád připravuje Národní památkový ústav komentovanou prohlídku. Uskuteční se v úterý 9. prosince 2014 od 15.30 za účasti zaměstnanců Národního památkového ústavu, projektantů a restaurátorů; sraz bude před hlavním vchodem.
Zdroj: TZ NPU
Výstava: František Kánský, český četník a dozorce z tábora Lety (1. 11. – 30. 12. 2014)
Památník Lidice pořádá výstavu “František Kánský, český četník a dozorce z tábora Lety”. Koná se ve výstavní síni In Memoriam od 1. listopadu do konce roku 2014.
Výstava vznikla z unikátních dokumentů, které získal v říjnu 2012 Památník Lidice z pozůstalosti Františka Kánského. Tento četník byl na jaře 1941 převelen jako dozorce do kárného pracovního tábora v Letech, z něhož se stal sběrný a posléze cikánský tábor. Tamější službu vykonával podle vlastního vyjádření „se sebezapřením“, nedobrovolně. Když se vrátil zpátky k četnictvu, zachránil během nacistické okupace řadu spoluobčanů před zatčením, případně před smrtí.
Vstupné je zdarma, více informací zde.
Kvíz: Poznáte, o kom Hitler mluví?
Vyzkoušejte si, zda poznáte, co si Hitler myslí o svých spojencích či nepřátelích. Který z níže uvedených odstavců patří kterému politikovi? Správné odpovědi najdete na konci článku.
 A. Joseph Stalin (SSSR) |
 B. Ion Antonescu (Rumunsko) |
 C. Francisco Franco (Španělsko) |
 D. Winston Churchill (Anglie) |
 E. Franklin D. Roosevelt (USA) |
 F. Benito Mussolini (Itálie) |
- Hitler se nikdy netajil averzí, kterou k němu pociťoval. Označoval ho za šarlatána a prohlašoval, že zatáhl svou zemi do války jen proto, aby zakryl v očích světa krach své vnitřní politiky. V hloubi duše však tušil, že je to politik z lepšího materiálu, než byl on sám. Z ostrých epitet na jeho adresu se dalo vycítit něco jako závist. Podvědomě obdivoval dokonale provedené politické tahy, kterými získal svoji zemi pro válku. Zde je třeba hledat pravou příčinu prchlivé reakce, jakmile zaslechl jeho jméno.
- Hitler se nikdy nesnažil skrývat respekt a obdiv, které vůči němu choval. Byla to jediná hlava cizího státu, kterou by chtěl poznat osobně. Po každé když se některý z Hitlerových emisarů vrátil, dal si vyprávět jeho dojmy do nejmenších podrobností a často se neubránil, aby v záchvatu zvolal: “Je to dobytek, ale musí se uznat, že je to mimořádný typ.” Nejvíce ho zajímalo jeho chování na veřejnosti. Dával si podrobně popsat organizaci recepcí. Ještě před válkou hledal Hitler marně příležitost sblížit se s ním osobně.
- Hitler jím otevřeně pohrdal. Činil tak nejen ve svých veřejných projevech, ale i v rozhovorech se svými blízkými. Nebyl mu ochoten přiznat nic dobrého. Když o něm byla řeč, neprojevoval ani náznak obdivu k odvaze, kterou projevoval v téměř beznadějném boji, kdy dával v sázku celou svou osobnost. Vezmeme-li v úvahu možný hluboko skrytý Hitlerův komplex, můžeme tento postoj interpretovat jako nepřizanné uznání zásluh muži, který se jako jediný proti němu po francouzském tažení postavil.
- Prakticky až do konce choval k němu Hitler hluboké a upřímné přátelství. Cítil se s ním být spojen tím, jak obdobnou cestu oba urazili. S politováním však konstatoval, že on nemá tak absolutní akční svobodu jako Hitler, protože je závislý na královském dvoře a jeho armáda není tak disciplinovná.
- Měl k němu sympatie nejen jako ke spojenci, ale i jako k člověku. Pokaždé o něm mluvil velmi srdečně. Během jeho návštěv v Německu neobyčejně horlivě bděl nad jeho bezpečností. Jednou přiznal, že argumenty, které přináší v diskusích o vedení války, jsou vždy rozumné. Obdivoval také jeho přímou a neúplatnou povahu. Vytýkal mu jen jedno, že totiž nemá ve vnitřní politice dostatečně tvrdou ruku.
- Když se mnou Hitler o něm mluvil, měla jsem dojem, že je hluboce zklamán nevděkem, který mu projevil. Jeho pocit byl zvlášť silný po jejich setkání v Hendaye. Hitler tam jel pevně přesvědčen, že podpoří jeho plán na dobytí Gibraltaru. Později přiznal, že jeho nerozhodnost a lavírování způsobily Německu a jeho spojencům vážné škody.
Správné odpovědi
A2, B5, C6, D3, E1, F4
Byly posmrtné viktoriánské fotografie opravdu tak morbidní?
Krátce poté, co byla vynalezena fotografie (a teď prosím zapomeňme na cameru obscuru z šestnáctého století), tedy někdy ve třicátých letech 19. století, se tato novinka dočkala z dnešního pohledu velmi morbidního využití. Lidé si začali pořizovat fotografie svých zesnulých. Zvyk se s příchodem nové technologie začal prosazovat hlavně ve viktoriánské Anglii.
Zdroj fotky: neatorama.com
Zdá se vám to morbidní? Představte si, že právě navždy odešel někdo z vašich blízkých a chcete si na něho uchovat živou vzpomínku napořád. Posmrtný portrét je drahý, stejně tak posmrtná maska. A teď vám někdo ukáže fotografii jako horkou novinku a řekne, že takto zvěční zasnulého. Za zlomek ceny ostatních, zastaralých způsobů.
Fotografie se rozšířila dost rychle, začalo se fotit všechno a všichni. Zachycení obrazu si mohl dovolit skoro každý, před pár lety to byla výsada bohatých, kteří si mohli dovolit zaplatit umělce. Stávalo se tak, že se rodiny naskládaly vedle nebožtíka a pózovaly fotografům…
Na některých fotografiích vypadali nebožtíci jako živí, na jiných bylo na první pohled jasné, jak to je. Fofografové ve svých ateliérech odváděli skvělou “aranžérskou” práci, někdy vyrazili přímo k rakvi.
Další informace a fotky najdete zde:
http://allday.com/post/1358-post-mortem-photography-is-the-most-morbid-victorian-trend
http://io9.com/the-strangest-tradition-of-the-victorian-era-post-mort-472772709
http://www.neatorama.com/2014/10/30/the-morbid-practice-of-post-mortem-photography/