Rusové a Ukrajinci začali žít na Krymu prakticky ve stejné době. Tedy v době, kdy kníže Potěmkin začal osidlovat tzv. Nové Rusko (Novaja Rossija).
Krym má v podstatě přirozené a celkem jasné hranice. Proto by mohl být teoreticky z hlediska geografického, dokonce samostatnou politickou jednotkou, tedy samostatným státem v rámci mezinárodního práva.
Ovšem pouze z tohoto jediného hlediska. Z ostatních kriterií, včetně hlediska strategického, je zřejmé, že Krym by jako samostatný stát nebyl nikdy dlouhodobě životaschopný a byl by ve všech směrech vždy závislý na nějakém silnějším sousedovi. Když zavrhneme nereálnou existenci samostatného krymského státu, pak v úvahu nejspíše přichází tři varianty:
Krym jako případná součást velkého Turecka, Krym jako součást velké Ukrajiny, či Krym jako součást velkého Ruska. Všechny tři varianty si Krym již v minulosti vyzkoušel a na základě historických i jiných zkušeností si jeho dnes převážně ruští obyvatelé v referendu, ať už si o něm myslíme cokoliv, vybrali tu variantu, která jim zřejmě vyhovuje nejvíc. Lze samozřejmě navrhovat případně i čtvrtou variantu a to nejlépe na apríla: Krym, podobně jako Gibraltar, předat třeba pod správu Velké Británie atd.
Nejsem sympatizant ani současné Ukrajiny, ani současného, natož bývalého, Ruska. V zájmu objektivity i z hlediska historické pravdy ale považuji za vhodné říci o Krymu z dostupných zdrojů zjednodušeně toto: První písemnou zmínku o Krymu najdeme u Herodota, který píše, že jej obývají Taurové. Toto území zvané Tauridou, nebo Taurikou, obývali Taurové cca tisíc let až do 1. století n. l. Pak se smísili a rozplynuli ve skytské populaci a Krym se tehdy stal centrem skytské říše Atey. Rozvaliny Neapolu Skytského můžete spatřit na jihovýchodním okraji dnešního Simferopolu. Ve čtvrtém až šestém století před naším letopočtem vznikly na Krymu řecké kolonie. Nejznámější z nich je Chersonés. Dnes tam leží město Sevastopol. V 5. století před naším letopočtem vzniklo v oblasti Krymu království zvané Bosporská říše, které původně jen sjednocovalo jednotlivé řecké městské státy a jehož hlavním městem byl Pantikapaion (Kerč).
Na přelomu sedmého a osmého století n. l. se stal Krym, s vyjímkou Chersonu, součástí Chazarského kaganátu. Po vzniku Kyjevské Rusi a po úpadku Chazarů, získávají Rusové v desátém a jedenáctém století n.l. Kerčský poloostrov, který je začleněn do ruského Tmutarakanského knížectví. Ve třináctém století n.l. obsazují značnou část krymského pobřeží Janované. Na jihozápadním pobřeží pak vzniklo knížectví Feodoro-Mangupa, které bylo proti ostatním janovským kolonistům v opozici. Janované a knížectví Feodoro ustavičně proti sobě navzájem bojovali. Když Tataři dobyli hlavní město staré Rusi Kyjev v roce 1240, posunulo se centrum Rusů z Kijeva na sever. Mongolové (Tataři) pak dobyli a obsadili v roce 1243 velkou část Krymu (zejména stepní), a vytvořili tam Krymský ulus, z něhož se stal v první polovině patnáctého století n. l. Krymský chanát. V roce 1475 se u břehů Krymu objevila turecká sultánova flotila, která dobyla všechny janovské kolonie, včetně knížectví Feodoro. Krymský chanát se pak stal vazalem Turecké říše.
Kdo tedy má na území Krymu teoreticky větší a oprávněnější nárok a kdo tam tedy byl z hlediska historického dřív? A tady musíme konstatovat, že z mnoha etnik, která kdysi na Krymu žila, zbyli v 17. století na Krymu prakticky jen Tataři. Co se stalo předchozími nemuslimskými obyvateli Krymu, což byli zejména Řekové, Janované, Alanové, Arméni a Rusové, není z písemných zpráv známo, ale lze si to domyslet.
V jižních okrajových územích tehdejšího Ruska, která byla ustavičně pustošena lupičskými nájezdy krymských Tatarů byla v 17. století zvláště znepokojující situace. Jenom v první polovině XVII. století odvedli krymští Tataři, kteří byli později vazaly Turecka, do otroctví na 200 000 Rusů. Odhaduje se, že mezi 15. a 18. stoletím Tataři odvlekli a prodali do otroctví až tři milióny lidí. V ústí Dněpru byla turecká pevnost Očakov a v ústí Donu byla turecká pevnost Azov. Rusové vybudovali na jihu obranné linie, které stěžovaly Turkům a krymským Tatarům (Mongolům) přístup do vnitřních oblastí Ruska.
Rusové vedli s Turky se střídavými úspěchy celkem deset velkých válek, z nichž zde zmíním jen ty, které se týkaly i Krymu. V páté rusko-turecké válce v letech 1768–1774 dosáhlo Rusko absolutní převahy na souši i na moři. V červenci 1770 zvítězila ruská flotila u Česmenského zálivu ve Středozemním moři a rok poté obsadili Rusové území krymského chanátu, který byl vazalem Turecka. Mírovou smlouvou z Küčük-Kainardži mezi osmanskou říší a Ruskem byla Kateřina Veliká prohlášena „ochránkyní pravoslavného obyvatelstva“ v celé turecké říši a Krym se stal nezávislým na Turecku. Fakticky však podléhal od samého počátku ruské kontrole. Rusko získalo tureckou pevnost Azov a řadu dalších významných pevností v Černomoří. Ruské loďstvo konečně smělo proplouvat Bosporem a Dardanelami. Černé moře, které sultán dosud střežil „jako pannu ve svém harému“ přestalo být výlučně tureckou zónou, což se kromě Turecka nelíbilo také některým západním velmocím.
V roce 1783 krymští bejové odpřisáhli věrnost ruským carům a Krym se stal součástí Ruska. Carevna Kateřina Veliká následně pověřila svého tehdejšího milence Grigorije Potěmkina správou tohoto území a udělila mu titul kníže tauridský (Tauridou se nazývalo toto území ve starověku). Jeho úkolem bylo vybudovat tady Nové Rusko, prosperující oblast, což se mu také údajně podařilo. Bylo sem přesídleno nové, zejména pravoslavné obyvatelstvo, tedy především Rusové a Ukrajinci ale třeba i Řekové. V roce 1787 pozvala carevna Kateřina II, sama původem Němka, na Krym německé osadníky. Ještě dnes žije na Krymu asi 2800 ruských Němců. (Přítomnost těchto Němců byla pak pro Hitlera jedním z důvodů pro obsazení Krymu, z kterého chtěl udělat německou Riviéru, přičemž ze Sevastopolu chtěl udělat tzv. německou nepotopitelnou letadlovou loď.)
Když přijela carevna na návštěvu a viděla Potěmkinovo dílo, nešetřila slovy chvály. Našli se však na doprovodných lodích i tací, kteří tvrdili, že Potěmkinem vybudované vesnice jsou jen přenosné kulisy, které Potěmkin nechal přemisťovat, a to prý včetně pasoucího se dobytka a defilujících vojenských pluků. Což dnes nelze dokázat, ale ani vyloučit.
Vesnice, které nechal Potěmkin předem podle osidlovacího programu postavit, byly možná pouze atrapy od čtyřiceti petrohradských malířů, kteří byli výzdobou pověřeni. Ovšem podle současných historiků všechny(?) vesnice skutečně existovaly, byť je Potěmkin ve své horlivosti nechal nápadně vyzdobit.
V letech 1787–1792 vypukla nová (šestá) rusko-turecká válka, ve které proti osmanské říši vystoupilo společně s Ruskem také Rakousko.
Rakouské armádě, velel osobně ale neúspěšně, císař Josef II. Po jeho smrti uzavřel císař Leopold roku 1791 s Tureckem separátní mír. Rusku se opět dařilo na souši, kde velel Suvorov, i na moři, což bylo zásluhou admirála Fjodora Fjodoroviče Ušakova.
Kateřina po několika vítězstvích nad tureckou armádou zamýšlela obsadit celý Balkán, dobýt Istanbul, středověký Konstantinopol, a dokonce obnovit byzantskou říši v čele se svým vnukem Konstantinem. V té době však vtrhlo do severního Ruska. vojsko švédského krále Gustava III. (1788–1790), bylo ale odraženo. Počátkem roku 1791 pak uzavřelo Rusko s Tureckem mír.
V letech 1853-56 proběhla devátá válka s Tureckem, tzv. Krymská válka, nejkrvavější ruskoturecká válka, která přerostla v téměř celoevropský konflikt. Skutečným cílem carského Ruska, jak už bylo řečeno, totiž bylo, už od dob Kateřiny Veliké, porazit Osmanské impérium, osvobodit Balkán od muslimských Turků a ovládnout Bospor a Dardanely, úžiny spojující Černé moře se Středozemním. To by znamenalo nadvládu Ruska v dané oblasti, což nechtěly za žádnou cenu dopustit Anglie a Francie, které v této válce bojovaly na straně Turecka.
Válka si vyžádala obrovské množství obětí, přičemž jich více zemřelo následkem epidemií, než na bitevním poli. Sevastopol byl dobyt, Rusové prohráli a jejich námořní moc na Černém moři byla zničena.
Poražené Rusko se ale snažilo tuto porážku odčinit.
Už roku 1871 si vymohlo Rusko zrušení ustanovení pařížského míru podle něhož Rusko nesmělo mít v Černém moři válečné lodi. V roce 1877 pak došlo k desáté ruskoturecké válce, která skončila drtivým vítězstvím Ruska.
V březnu 1918, po bolševické revoluci, vzniklo na území současné Ukrajiny několik států, z nichž nakonec vznikla Ukrajinská sovětská socialistická republika, což bylo tehdy území bez Podkarpatské Rusi, bez Krymu, bez území tehdy patřících Polsku, včetně Lvova a jiných oblastí, které dnes tvoří Ukrajinu a která byla později, v roce 1922 jedním ze zakládajících členů Sovětského svazu. V březnu 1918 byla na ruském Krymu vyhlášena Sovětská socialistická republika Tauridy. V dubnu 1918 vtrhla na Krym vojska císařského Německa, což bylo v rozporu se separátní mírovou Brestlitevskou smlouvou uzavřenou mezi Německem a bolševickým Ruskem a členové krymské sovětské vlády byli zastřeleni tatarskými nacionalisty. V listopadu 1918, po ukončení první světové války, byla německá vojska evakuována a na jejich místo nastoupil, podobně, jako kdysi za ruskoturecké války v roce 1853-56, anglofrancouzský kontingent, který tam bojoval proti bolševikům. Pak se tam začali sjíždět příslušníci Bílé armády, tzv. bělogvardějci z Kavkazu. V dubnu 1919 po porážce Bílé armády spojenými silami Rudé armády a Zelené armády, byla založena Krymská sovětská socialistická republika. V červnu 1919 dobyli Krym opět bělogvardějci. V listopadu 1920 porazila opět Zeleno-Rudá armáda bělogvardějce. Jejich zbytky uprchly na lodích do Turecka. Krym byl administrativně začleněn do Ruské sovětské federativní socialistické republiky jako Krymská autonomní SSR v rámci SSSR. Později, v době nacistické okupace Krymu sloužilo v německých jednotkách dislokovaných na Krymu přes 20 000 krymských muslimských Tatarů, tedy většina mužské populace schopná vojenské služby. Naproti tomu v krymských partyzánských oddílech k 1. červnu 1943 působilo 262 osob, z toho 145 Rusů, 67 Ukrajinců, 6 (slovy šest) krymských Tatarů a 44 ostatních. K 15. lednu 1944 se na Krymu nacházelo 3733 partyzánů, mezi nimi 1944 Rusů, 598 Tatarů, 348 Ukrajinců a 843 ostatních. Z těchto údajů jasně vyplývá, že zatímco účast krymských Tatarů v německé nacistické armádě byla masová, tak o účasti krymských Tatarů v partyzánském hnutí takto mluvit nelze. 12. 5.1944 byl Krym od německých nacistů osvobozen. Tataři pak byli obviněni z kolaborace s nacisty a na Stalinův příkaz násilně deportováni do Střední Asie. Potomci těch, kteří přežili, se mohli do svých domovů na Krymu vrátit až na konci 80. let,
V roce 1945 byla Krymská autonomní SSR přejmenována na Krymskou oblast. Ta byla původně součástí Ruské SFSR, ale 19. února 1954 vyhlásilo předsednictvo Nejvyššího sovětu SSSR, že se Krymská oblast stává v rámci Sovětského svazu součástí Ukrajinské SSR, mj. proto, že zemědělský Krym je závislý na dodávkách vody a elektřiny z Ukrajiny.
Na Krymu, obydleném převážně Rusy, existovaly při rozpadu SSSR silné tendence k opětnému připojení k Rusku. V roce 1991 pak byla na základě referenda vytvořena Autonomní republika Krym, jež se o několik měsíců později stala součástí nezávislé Ukrajiny, ale zachovala si část suverenity. Roku 1997 bylo rozděleno bývalé sovětské Černomořské loďstvo, kotvící v Sevastopolu, na ruskou a ukrajinskou část. Sevastopolská námořní základna byla současně na 20 let pronajata Rusku. To znamená, že od roku 1997 byly se souhlasem Ukrajiny v Sevastopolu ruské armádní síly. Pronájem Sevastopolu ruské flotile měl skončit v roce 2017. Po této době by Ukrajina, která potřebuje zahraniční finanční zdroje, mohla případně pronajmout Sevastopol tomu, kdo by jí za pronájem nabídl nejvyšší cenu a to by ovšem Rusko být nemuselo. V takovém případě by ruská černomořská flotila zůstala na vodě a to doslova. Současně by tím Rusko, které na rozdíl od Sovětského svazu není velmocí světovou, skončilo i jako regionální velmoc. V roce 2014 bylo další referendum vyhlášené krymským parlamentem, v němž se obyvatelé ukrajinské Autonomní republiky Krym a města se zvláštním statusem Sevastopol dne 16. března 2014 vyslovili pro přičlenění Krymu k Ruské federaci. Pro připojení k Rusku hlasovalo více než 96% zúčastněných voličů při volební účasti 83%. Vyhlášení referenda, ke kterému došlo v průběhu krymské krize na poloostrově, bylo v rozporu s ukrajinskou ústavou a jeho výsledky neuznaly ani Spojené státy ani Evropská unie.
A zbytek znáte z novin.
