Reakce: Počty obětí koncentračních táborů a dozorkyně

Při čtení článku 5 nejhorších dozorkyň v koncentračních táborech se postupně vynořovaly pochyby, zda doprovodný text zpracovaný podle pod článkem uvedeného zdroje odpovídá pravdě.


Pod fotografií Marie Mandelové je totiž uvedeno, žeměla prsty ve více než půl milionu vražd“ v KZ Auschwitz II-Birkenau (koncentrační tábor Osvětim-Březinka). Vyhlazovacích německých koncentračních táborů bylo, podle názoru spojenců, šest a nacházely se výhradně na územích osvobozených Rudou armádou (za války byly jen dva z nich na území Německé říše, dnes jsou všechny na území Polska). A Sovětský svaz údaje o obětech v nich prostě a jednoduše falšoval. Nejmarkantněji je to vidět na zfalšovaných počtech obětí v KZ Osvětimi a v KZ Majdanku.

Sovětský žalobce u IMT (International Military Tribunal at Nuremberg, Mezinárodní vojenský soudní dvůr v Norimberku) Andrej A. Smirnov uvedl 16. 2. 1946 před tribunálem, že jen v komplexu KZ Auschwitz zahynuly čtyři miliony lidí. Trvalo až do roku 1990, než se polský publicista a zástupce šéfredaktora deníku Gazeta Wyborcza Ernest Skalski odvážil zveřejnit pravdivější odhad a tak vyvrátit lživý sovětský a komunistický údaj s tím, že v Osvětimi zahynulo nejvýše 1,5 milionu lidí. Pamětní deska v KZ Auschwitz se 4 miliony obětí pak ještě týž rok potichu zmizela a byla nahrazena novou s údajem 1,5 milionu. Franciszek Piper v roce 2003 upřesnil, že v Osvětimi zahynulo 1,1 milionu židů a 250 tisíc nežidů, sekundovali mu Yisrael Gutmann z Jad Vašem a Michael Berenbaum s počtem 1,2 milionu v Osvětimi zavražděných židů. Německý historik Fritjof Meyer v květnu 2002 zveřejnil, že v komplexu koncentračních táborů Osvětim zahynulo celkem asi 510 000 lidí, z nichž 356 000 bylo zavražděno plynem [Maser].

Že by Maria Mandelová „jako jedna z hlavních dozorkyň… měla prsty“ ve vyvraždění třetiny veškerých obětí v komplexu koncentračních táborů Osvětim nebo dokonce ve vraždě každé z nich, se jeví téměř jako nemožné, protože k tomu by musela mít v komplexu KZ Auschwitz obdobně velké rozhodovací pravomoci pro nakládání s židy jako měl Adolf Eichmann pro celou Evropu pod německým vlivem. Jenže Mandelová byla jen jednou z hlavních dozorkyň, ne tedy všemocnou organizátorkou vraždění v komplexu koncetračních táborů Osvětim.

Sovětské přehánění počtu obětí v německých vyhlazovacích koncentrácích mělo a dodnes má svůj naléhavý důvod. Uprchlíci do SSSR nebo obyvatelé územně připadlí do Sovětského svazu z Polska a Rumunska byli tvořeni z průměru cca 40 % židy (u obyvatel baltských států byl židovský podíl nižší) a byli jako údajní špioni zatýkáni, popravováni či posíláni do GULAGu, odhadem 20 až 30 % z nich tímto způsobem přišlo o život. Velmi hrubý odhad celkového počtu jen polských židů připadlých z Polska v koncem září 1939 do SSSR a pak tam „péčí“ sovětské justice zahynuvších se pohybuje mezi 200 až 500 tisíci. Odhady o obětích z řad dalších, například rumunských židů z připojené Bessarábie a Bukoviny chybí zcela. Sovětský svaz kamufloval tyto židovské oběti sovětské komunistické zvůle podsunutím viny Německu a to falšováním odhadů počtu židovských obětí v německých vyhlazovacích táborech. Hned v prvním nacistickém vyhlazovacím táboře, kam se dostala během války Rudá armáda, v KZ Majdanek došlo k velkému zkreslení [Maser]. Původní údaj 1 700 000 obětí v KZ Majdanek (oficiální název KZ Lublin) začal vyvolávat pochybnosti, až se ukázal jako sovětský podvod, dnešní odhad činí 78 tisíc obětí, z nichž 59 tisíc bylo židů [Writte – Tyas, Maser].

I běžné, nevyhlazovací koncentrační tábory měly malé vzduchotěsné místnosti, plynové komory o velikosti do 10 m3 (pro představu: při výšce 2,3 m byly rozměry podlahy 2,1 krát 2,1 m) k dezinfekci a hubení parazitů v šatstvu vězňů Zyklonem B, což je granulovaná křemelina nasycená kyanovodíkem (HCN), která je dodnes pod různými názvy vyráběna k hubení parazitů. Jen v jednom z německých koncentračních táborů označených jako vyhlazovací, v Auschwitz II-Birkenau, se používal k usmrcování Zyklon B, tvrzení, že i pár měsíců v roce 1943 též v Majdanku, je nejisté. Tvrdí to SSSR, který podvodně zmanipulovat zahynulý počet vězňů tamtéž. V ostatních vyhlazovacích koncentračních táborech se usmrcovalo výfukovými plyny z dieselových motorů z kořistních sovětských tanků nebo ponorek. Výjimkou byl KZ Sobibór, kde se údajně používal motor benzínový.

Nicméně se o Hermině Braunsteinerově v článku píše, že v Majdanku „děti zvedala za vlasy a házela na nákladní vozy směřující do plynových komor“. Je velmi nepravděpodobné, že by v rámci jednoho nepříliš rozlehlého koncentračního tábora se oběti určené do plynových komor převážely na vzdálenost maximálně několika málo stovek metrů nákladními auty. Chybí k tomu důvod.

Nejvíce nepravd obsahuje v článku uvedený příběh Ilsy Kochové. Stojí v něm, že „se účastnila experimentů, během kterých vybírala vězně s tetováním. Ti byli zabiti a staženi z kůže. Ta byla poté použita jako studijní materiál ke článku o vztahu mezi kriminalitou a tetováním… Jejím manželem byl Karl-Otto Koch, velitel Buchenwaldu, kterého Američané popravili hned po osvobození tábora… Svědci prohlašovali, že ji viděli se stínidly lamp vyrobenými z lidské tetované kůže“.

Již 16. 4. 1945 v osvobozeném KZ Buchenwald u Výmaru (Weimar) vystavili Američané nálezy z táborové patologie: kusy vydělané lidské kůže s tetováním, dvě vyschlé a smrštěné lidské hlavy a lampu se stínítkem z lidské kůže. Vystavená lampa zmizela ještě koncem dubna 1945 beze stopy, takže z čeho bylo stínítko, nebylo možné zjistit. Po desetiletí ale převládal názor, že bylo z lidské kůže, protože 25. 5. 1945 americký patolog major Reuben Cares potvrdil, že se v případě třech vzorků ze zbývajících vystavovaných a jemu předložených jedná o lidskou kůži. Dodnes se ony doličné předměty nacházejí dílem v National Archives Washington D.C. a v Armed Forces Institute of Pathology, Washington D.C. Iniciátorkou výroby předmětů z lidské kůže měla být Ilse Kochová, manželka velitele KZ Buchenwald Karla Ottona Kocha, odsouzená americkým soudem v Dachau v roce 1947 k doživotnímu vězení za zločiny proti lidskosti, ne však za výrobu stínítek a předmětů z lidské kůže nebo popud k ní. Americký soud v Dachau navzdory dvěma svědectvím buchenwaldských vězňů jí to neprokázal.

V roce 1954 se na první výstavě k historii KZ Buchenwald v NDR objevila jiná, tentokrát menší noční lampička opět se stínítkem údajně z lidské kůže. Po rozpadu NDR soudní znalecký posudek ze 6. 7. 1992 prokázal, že se o lidskou kůži nejedná [Stein]. Více předmětů, o nichž se předpokládalo, že jsou z lidské kůže, nalezeno nebylo.

Není bez zajímavosti, že již v srpnu 1943 do domu Kochových v areálu koncentráku vtrhlo na udání německé Gestapo a hledalo přebaly knih a stínítka lamp z lidské kůže (!). Navzdory několika po sobě jdoucím důkladným domovním prohlídkám žádné nenalezlo, všechny v domácnosti Kochů byly z pergamenového papíru. Zato objevilo několik vkladních knížek. Karl Otto Koch byl zatčen, obviněn z korupce a z trojnásobné vraždy. Den po jeho zatčení došlo i na jeho ženu Ilse, která byla obviněna ze spolupachatelství, přechovávání kradených věcí a ze zahlazování důkazů. Ilse strávila 16 měsíců ve vyšetřovací vazbě ve Výmaru a navzdory naléhavému „přání“ Heinricha Himmlera, Reichsführera SS, aby byla odsouzena na minimálně šest let, nacistický soud ji pro nedostatek důkazů osvobodil. Její manžel a další zatčení SS-funkcionáři z KZ Buchenwald byli souzeni za přechovávání kradených věcí, za sabotáž branného úsilí, za vraždy a odsouzeni nacistickým soudem k trestu smrti a popraveni. Ilse Koch pak strávila po svém propuštění z vazby oněch pár měsíců do konce války u své rodiny v Ludwigsburgu.

Facit: Manžel Ilse Kochové nebyl, jak se v článku píše, popraven Američany, nýbrž odsouzen německým nacistickým soudem a popraven Němci ještě za války. Ilse Kochové nebylo americkým soudem v červenci 1947 v Dachau prokázáno podněcování k výrobě předmětů z lidské kůže, tím méně k jejich usmrcování za tímto účelem. Byla odsouzena k doživotí, po odvolání byl jí snížen trest na čtyři roky vězení. V roce 1949 bylo znovu zatčena a obžalována z vraždy. Německý Zemský soud v Augsburgu ji 15. 1. 1951 za podněcování k vraždě, pokus o vraždu a podněcování k těžkému ublížení na těle odsoudil k doživotnímu vězení.

Zbývá se pokusit vysvětlit, proč spojenečtí historici překrucují dějepis a lžou. Důvod je jednoduchý. Procesem před IMT v Norimberku se jim podařilo zastřít dvě důležité věci. Za prvé, že spojenci měli rozhodující spoluvinu na rozpoutáni druhé světové války, za druhé se jim zdařilo svalit vinu za židovský a cikánský holocaust výhradně na Německo, ačkoliv o rozsahu šoa byli od počátku informováni a zhola nic proti tomu nepodnikli.

Vůbec první z politiků, který byl informován o vraždění židů prakticky od samého počátku, od 18. 7. 1941 (se zpožděním jednoho jediného měsíce) o obsazích šifrovaných německých vojenských depeší, o střílení civilního obyvatelstva a židů německými policejními zásahovými oddíly v bývalých sovětských územích, byl britský ministerský předseda Winston Churchill. Ten, jako jeden z mála tehdejších vysokých politiků, byl filosemita.

V červnu 1942 se objevily zprávy o milionu usmrcených židů zcela veřejně v britských denících, v červenci 1942 byly k dispozici již jasné důkazy o jejich vraždění. V srpnu 1943 bylo v anglosaských zemích zveřejněno, že již zahynulo 1 702 500 židů.

Koncem října 1943 USA, Velká Británie a SSSR vydaly v Moskvě Deklaraci o krutosti, kde se psalo o „postřílení polských důstojníků“, což byla narážka na Katyň, coby o zločinu nacistického Německa. Též v ní byly uvedeny další nacistické zločiny jako popravy francouzských, nizozemských, belgických a norských rukojmí, povraždění krétských rolníků, ale ani jedno slovo o perzekuci židů, i když Britům a Američanům bylo známo střílení židovského obyvatelstva na okupovaném území Sovětského svazu i skutečnost, že sem a do vyhlazovacích koncentračních táborů v Generalgouvernement byli přesouváni z ghett. V deklaraci byla řeč o „národech“ Polska a Sovětského svazu beze zmínky o osudu židovské menšiny v obou těchto zemích. Mezi Sověty, Poláky a západními spojenci panovala obecná shoda, že tuto válku nelze chápat jako válku za osvobození židů, nejvyšší spojenečtí představitelé byli přesvědčeni, že židovské utrpení je nejvhodnější považovat pouze jako jeden z důsledků všeobecně podlé německé okupace. Třebaže toho spojenečtí vůdci o probíhajícím holocaustu věděli, nepřimělo je to vést válku s Němci urputněji či věnovat utrpení židů zvláštní pozornost. Určitě na tom měl vinu tehdy v USA rozšířený velmi silný antisemitismus a skutečnost, že v britské vládě nabyl za dodnes nevyjasněných okolností názor ministra zahraničí antisemity Anthonyho Edena známého obdivovatele Arabů, který se v této záležitosti dokázal prosadit i proti ministerskému předsedovi Winstonu Churchillovi. Tím byla současně i nastoupena cesta k poválečnému zamlčení spojeneckého příspěvku k nerušenému průběhu židovského šoa.

Považovalo se za nanejvýš žádoucí, tak znělo rozhodnutí US-Office of War Information v Londýně (Úřad USA pro válečné informace), německé zločiny v Polsku a v dalších obsazených zemích propagandisticky zveličovat. Bezmezné přehánění se týkalo i Poláků a jejich zpráv propašovávaných za války z komplexu koncentračních táborů Auschwitz přes blízkou hranici do Generalgouvernementu a vysílané rádiem z Krakova do Londýna. „Jsem přesvědčen, že nepřeháním,“ prohlašoval v roce 1949 komunistický funkcionář Bruno Baum, uvězněný za války v KZ Osvětim, „že největší díl osvětimské propagandy, která se rozšířila po světě, byl napsán námi v onom táboře.“ [Maser] Tedy tam věznění bolševici podávali o tamních poměrech zcela určitě i lživé informace.

Proč Německo ani desítky let po válce se nesnaží dezinformace a lži o své historii uvést na správnou míru? Příčina je prozaická. „Správný“, tj. spojenecký výklad německého dějepisu ve SRN, byl do budoucnosti preventivně zajištěn článkem 7, odstavcem 1 Předávací smlouvy (Vertrag zur Regelung aus Krieg und Besatzung entstandener Fragen, Smlouva k urovnání otázek vzniklých z války a obsazení, tzv. Überleitungsvertrag), který od 5. 5. 1955 zavazoval Spolkovou republiku Německo, že „německé soudy a úřady musí nakládat… se všemi rozsudky a rozhodnutími soudů okupačních mocností, tedy i norimberského tribunálu, coby pravomocnými a právně účinnými ve všech ohledech“. Povinnosti plynoucí z článku 7, odst. 1 předávací smlouvy byly převzaty německou stranou 12. 9. 1990 při podpisu Smlouvy dva plus čtyři (Vertrag über die abschließende Regelung in Bezug auf Deutschland, Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu), která je nezrušila. Jinými slovy všechny německé školní učebnice dějepisu, úřední texty, projevy členů vlády a ústavních činitelů se musely a musejí tímto ustanovením, těmito spojenci určenými „pravdami“, ve skutečnosti i jejich lžemi, dodnes řídit.

Zdroje:

Maser, Werner: Fälschung, Dichtung und Wahrheit über Hitler und Stalin. Kopp Verlag, Rottenburg 2018

Stein, Harry: „Stimmt es, dass die SS im KZ Buchenwald Lampenschirme aus Menschenhaut anfertigen ließ?“ Stiftung Gedenkstätten Buchenwald und Mittelbau-Dora, www.buchenwald.de/1132#sthash.3kBDU5yC.dpuf

Writte, Peter; Tyas, Stephen: A New Document on the Deportation and Murder of Jews during “Einsatz Reinhardt” 1942. In: Holocaust and Genocide Studies, Volume 15, Issue 3, December 2001, https://doi.org/10.1093/hgs/15.3.468, Published: March 01, 2001

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz