Komentář: K.H. Frank po smrti Heydricha

V článku „Friedhof Prag-Ďáblice. Paradigmawechsel“ v mnichovském Sudetendeutsche Zeitung Jaroslav Šonka píše v českém překladu: „Po Heydrichově smrti hrál nejdůležitější roli v protektorátním režimu Karl Hermann Frank z Karlových Varů. K masakrům v Lidicích a Ležácích značně přispěl; v rozmluvě s Hitlerem měl je dokonce i požadovat.“ To odporuje skutečnosti.

Odvetu za atentát na Heydricha spočívající v rozkazu k okamžité popravě alespoň deset tisíc Čechů dokázal 28. 5. 1942 u Hitlera zvrátit Karl Hermann Frank, nejdříve telefonicky a pak osobní intervencí. Tvrdil Hitlerovi, že on i všichni jeho spolupracovníci se „shodují v tom, že v případě atentátu jde o ojedinělý čin zinscenovaný nepřítelem, nikoli o akt velkého povstaleckého nebo odbojového hnutí zakotveného v českém národě“. A pokračoval: „Jestliže bychom nyní zatýkali a exekuovali ve velkém rozsahu, zcela by se tak opustila Heydrichova politika.“ Heydrichův postup podle Franka dosáhl toho, že „zbrojní průmysl pracuje na plný výkon, výrobní bitva je v plném proudu, sabotážní akce ustupují, vláda má důvěru říšského protektora a aktivně spolupracuje“. Masové zatýkání a masové exekuce by naopak jen daly za pravdu zahraniční propagandě, „která hovoří o velikém odbojovém hnutí opírajícím se o veškeré české obyvatelstvo“. Navíc „50 000 až 100 000 lidí, rodinní příslušníci zatčených, by bylo fakticky vehnáno do první frontové linie v boji proti nám a dobrovolně bychom se zbavili velmi cenných politických sil a ochromili bychom, anebo nechali nevyužitu spolupráci s těmi, kdož se nám dnes nabízejí k pozitivní práci. Například: protektorátní vláda, odbory atd.“ S ohledem na tyto argumenty Hitler svůj rozkaz zastřelit 10 000 Čechů odvolal. Německý historik Detlef Brandes, českou stranou uznávaný, též uvádí, že Frank navrhl okamžitou exekuci všech podezřelých z atentátu nebo z toho, že mu napomáhali anebo o něm věděli, včetně jejich rodin, avšak žádné masové zatýkání a masové exekuce rukojmí. I tento Frankův návrh Hitler schválil [Brandes].

Původcem exekuce v Lidicích Frank nebyl, podle Detlefa Brandese vycházejícího z údajů Horsta Böhmeho Frank jen telefonicky tlumočil z Berlína Hitlerův rozkaz do Prahy. Zněl: (1) Všechny dospělé muže zastřelit, (2) všechny ženy předat do koncentračního tábora, (3) děti shromáždit, a pokud jsou schopny poněmčení předat rodinám SS v Říši, zbytek obdrží jinou výchovu, (4) obec vypálit a srovnat se zemí, povolat k tomu hasiče [Berton 1985, Brandes]. Ale ani to, že Frank telefonoval z Berlína do Prahy a předal Hitlerův rozkaz, nemusí odpovídat pravdě. Frank po válce vypověděl, že o lidické exekuci předem, v Berlíně, nevěděl, zpravili ho o ní až po přistání s Heydrichovými syny z berlínského pohřbu jejich otce. On sám se dostavil do již hořících Lidic až odpoledne, kdy už byli muži zastřeleni, ženy a děti odvezeny [Frank, E.].

Podle indicií Frank ani nemohl být původcem lidické tragédie, protože stejně jako protektorátní vláda spatřoval iniciátory atentátu v londýnské exilové vládě, takže lidická hromadná exekuce, pokud byl atentát podle předpokladu proveden z ciziny, by postrádala smysl. Podle stop zanechaných na místě činu použili pachatelé anglický stengun, anglickou pistoli, anglickou munici, bombu s anglickou výbušninou s anglickou izolační páskou.

Původce nápadu vyhladit Lidice je třeba hledat mezi účastníky porady 9. 6. 1942, které se zúčastnili Martin Bormann, Kurt Daluege, Heinrich Himmler a Hitler [Brandes, Berton 1982, 2007]. Za konkrétním provedením lidické exekuce stál Horst Böhme [Brandes, Berton 1982, 2007] z pražského Gestapa, velitel Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby. Detlef Brandes a australský historik Stanislav Berton to zjistili jako první a v roce 1975 a 1982 zvěřejnili, že Frank vůbec nebyl původcem odvetné lidické exekuce.

Lidice byly pravděpodobně exekuovány za šest (!) záchytných adres v obci, jak hlásil Bormannovi nástupce za Heydricha, zastupující protektor Kurt Daluege, a které zřejmě některý z parašutistů vyzradil Gestapu [Brandes]. Což je značně vysoký počet, protože v Praze měli k dispozici jen deset takových adres. Pozornost Gestapa k Lidicím vyvolalo zatčení jednoho parašutisty z Anglie, který měl u sebe dvě záchytné adresy v Lidicích, rodiny Horákových a Stříbrných. (Parašutisté je ale měli znát nazpamět!) Gestapo nabylo dojmu, že se výsadkáři skrývají v Lidicích, 28. 5. poprvé ves důkladně prohledalo (!) a nikoho z parašutistů nenašlo. Dále Gestapo zadrželo dopis, ve kterém ženatý Václav Říha chtěl ukončit svůj milostný poměr s přítelkyní, kterou žádal, aby pozdravovala Horákovy z Lidic od jejich syna z československé armády v Anglii. Gestapo oba milence zatklo a z výslechu Říhy získalo dojem, že Horákův syn se skrývá v Lidicích, a 4. 6. podruhé vesnici bezvýsledně prohledalo (!). O předchozích dvou důkladných prohlídkách Lidic se čeští historici nezmiňují. Pět, tj. 20 % ze všech parašutistů z Velké Británie vysazených do atentátu na Heydricha spolupracovalo s Gestapem (!).

Osada Ležáky doplatila 4. 6. 1942 na to, že se v nich ukrýval jeden z parašutistů a byla zde v činnosti jejich vysílačka – v řídce osídleném venkovském terénu s málo stavbami je zaměření a následné odhalení vysílačky hračkou. Nezodpovězenou otázkou dodnes je, proč tak učinili, na tuto skutečnost je britští instruktoři museli upozornit.

15. 6. 1942 obdržel K. H. Frank Himmlerovým prostřednictvím další Hitlerův rozkaz, aby bylo tentokrát zastřeleno 30 tisíc politicky podezřelých Čechů [Brandes]. Dopadením atentátníků 18. 6. sice ztratil Hitlerův rozkaz smysl, nicméně Frank po válce vypověděl: „Ještě před polapením a zneškodněním Heydrichových vrahů, myslím, že to bylo 15. června, jsem z Berlína obdržel rozkaz nechat zatknout a zastřelit 30 000 politicky nespolehlivých a podezřelých Čechů, protože ještě nebyli nalezeni vrazi Heydricha a jejich pomocníci. Vyjádřil jsem u Himmlera své pochybnosti ohledně takového rozkazu a vyžadoval jsem, abych o tom směl hovořit s Adolfem Hitlerem. Už 16. června jsem byl povolán do jeho hlavního stanu ve Východním Prusku. Adolfu Hitlerovi jsem objasnil, že stojíme před dopadením pachatelů a že takové přísné opatření považuji za politicky nemoudré, protože mezi 30 000 Čechy, kteří by měli být zastřeleni, by se nacházeli převážně nevinní a slušní lidé, jejichž rodinní příslušníci a přátelé by pak přivedli na scénu armádu 300 000 pomstychtivých Čechů, čímž by byla citelně narušena spolupráce s celým českým národem. Zdůraznil jsem, že je třeba zvážit, že atentátníci nebyli žádní protektorátní Češi, nýbrž agenti z Anglie, kteří tu jen byli vysazeni, a že to nevypadá na vinu protektorátních příslušníků na atentátu. Řekl jsem, že ve skutečnosti neexistuje žádné početně významné odbojové hnutí. Také jsem ještě zdůraznil, že bychom neměli nepřátelské propagandě dodávat žádné nové důvody pro to, aby se na nás vrhli. Hitler se mým odůvodněním zpočátku vzpíral, ale přeci jen naši rozmluvu ukončil slovy: ‚Nemohu se zcela přiklonit k vašim vývodům.‘ Nicméně poté dal Himmlerovi pokyn, aby rozkaz zrušil.“ [Frank, E.].

Ani popravy po smrti Heydricha nepadají na vrub K. H. Franka. Frank z titulu ze své funkce nemohl podepisovat rozsudky smrti, k tomu byl zmocněn pouze říšský protektor, byť zastupující. A tím se stal ještě před smrtí zraněného Heydricha Kurt Daluege. Ten také nařídil, že osoby, které se v souvislosti s atentátem vyjádří nepřátelsky na adresu Říše, schválí atentát nebo k němu zaujmou pozitivní postoj, budou odsouzeny stanným soudem a zastřeleny.

Otázkou zůstává, proč pan Jaroslav Šonka za více než čtyři desetiletí poté, co byl prokázán opak, šíří bludy o podílu K. H. Franka při exekuci Lidic a Ležáků. Z nedostatku kritického myšlení nebo záměrně? Nebo se musí český nepravdivý kánon o historii povinně udržovat až do skonání světa?

Zdroje:

Berton, Stanislav: Kdo rozkázal atentát a proč. Rukopis, ve zkrácené formě předneseno ve Společnosti pro vědu a umění, Sydney 1982
Berton, Stanislav: Das Attentat auf Reinhard Heydrich vom 27. Mai 1942. Ein Bericht des Kriminalrats Heinz Pannwitz. In: Viertejahrshefte für Zeitgeschichte, Bd. 33, 1985
Berton, Stanislav: Poznámky a předmluva. In: Pannwitz, Heinz: Záznam o atentátu na Heydricha – složka Prag betreffend, CS-magazín 04/2007, www.cs-magazin.com
Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I, II. R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999
Frank, Ernst: Mein Leben für Böhmen. Als Staatsminister im Protektorat. Arndt-Verlag, Kiel 1994

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz