Reakce: Mylná úvaha o českém národě a jeho státu

Státy prakticky až do posledních desetiletí 18. století byly dány výkonem moci panovníka. Tím mohl být král, císař, kníže, vévoda, hrabě a podobně s příslušným územím, které mu podléhalo. Národy v dnešním pojetí neexistovaly, tehdejší státy tehdy měly své panovníky, šlechtu, poddané. Počínajíc 12. století k tomu v Evropě přibývala města s povinností platit daně panovníkovi, v nichž platily jiné zákony než mimo ně, jejichž obyvatelé už nebyli nevolníci, nýbrž svobodní měšťané.

Jedinou o několik staletí dřívější výjimku tvořilo Spříseženectvo (Švýcarská konfederace), kde obce jako nejvyšší suverénní nositelé moci (!) se mezi sebou dohodly, že se spojí a předají část svých pravomocí vyššímu celku. Podobnou předchozí, ale jen dočasnou výjimkou byl i Island; Benátskou republiku a další vynecháváme.

Mluvit o národu nebo národech v českých zemích či v územích budoucí ČSR a v jejím okolí před koncem 18. století je nesmysl, český blud. Bylo to pouze obyvatelstvo Království českého, nic víc. V západních jazycích se dodnes míní národem (Nation) veškeré usedlé obyvatelstvo státu bez ohledu na jazyk, kmenovou příslušnost, zvyky, národní uvědomění, přičemž termín národ má v češtině odlišný význam. Němčina má pro národ a lid dokonce stejný výraz (Volk) a Německo od svého vzniku v roce 1871 dodnes zákonem definuje: „Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost“. Jakou má národnost, německý stát nezajímalo a nezajímá.

Moderní národy vznikaly od konce 18. století dvěma způsoby. Ve střední Evropě jednotlivé kmeny aspirovaly na národ, na vytvoření vlastního národního státu na základě kmenového společenství, tedy se národy-kmeny rozlišovaly podle krve, jazyka, společných zvyků. Na západ od Rýna se lidé mluvící různými jazyky, tedy z různých kmenů dohodli, že si pro sebe vytvoří stát na základě smluvním, případně, že si – navíc – zvolí jeden společný jazyk. Příkladem takto konstituovaného smluvního státu s jedním jazykem budiž Velká Británie, Francie, v zámoří USA; příkladem smluvního státu s více jazyky nechť poslouží Belgie se třemi, Švýcarsko formálně se čtyřmi jazyky. Ve Spříseženectvu se všichni, mluvíce odlišnými jazyky, ale považují se za příslušníky jednoho (!) švýcarského národa – srovnejte s meziválečnou ČSR, kde se mimo Čechů a části Slováků nikdo jiný necítil být příslušníkem národa československého – přičemž pod rétorománštinu, kterou mluví jen asi 45 000 lidí se subsumuje sedm jazyků, pěti z nich (!) se postupně se učí v Engadinu žáci ve všech místních školách, výuka probíhá ale většinou v němčině – plus angličtina a italština.

Není jasné, proč pan A. Fried ve své výše zmíněné úvaze sní o kantonálním zřízení v hypotetickém „Velkomoravsku“, kde by „obyvatelé při styku s úřady hovořili česky, německy slovensky, maďarsky, rusínsky, případně i jinými oficiálně uznanými jazyky“, když to – a bez zřízených kantonů – už bylo možné v Rakouském císařství, kde se k úřadům člověk mohl obrátit v jakémkoliv jazyce císařství a v něm také dostal odpověď. Úřední jazyk neexistoval, úřadům císařství bylo ponecháno na vůli, v jakém jazyce si budou korespondovat, mezi sebou jednat. To pak v ČSR možné nebylo. Inu, to byl onen tak omílaný „žalář národů“!

Navíc pan Fried netuší, obdobně jako to nevěděl E. Beneš, jak vlastně spříseženecký model funguje – viz texty Benešových memorand na mírové konferenci v Paříži 1919-1920 o budoucím postavení Němců v ČSR, které má být obdobné švýcarskému. Obce, jako nejvyšší základní spříseženecký mocenský útvar, přepouštějí část svých pravomocí kantonu a kantony zase část jim svěřených pravomocí střešnímu svazu (federaci). Švýcarsko tudíž nemá ani hlavní město, jen sídlo federální vlády. Obce a kantony jsou zásadně jednojazyčné (výjimkou je dvojjazyčný kanton Jura) s tím, že jazykové hranice tvoří katastrální hranice každé obce, což je princip zakotvený v ústavě s tím, že nezměnitelnost původního jazykového rozhraničení je zaručena ústavou. Další ústavní zásadou je, že stejnojazyčné kantony se nesmějí v ničem spojovat proti jinojazyčným. Migraci obyvatelstva v rámci Švýcarska z jedné jazykové oblasti do jiné nikdo nikomu nebrání, ale mlčky se očekává, že dotyční po přestěhování alespoň vnějšně všichni splynou s místním prostředím, komunikujíce v místním jazyce.

ČSR se nemohla stát Švýcarskem, protože ani za Rakouska-Uherska nebyla decentralizace státu tak zažitá a dokonalá jako Spříseženectvu a hlavně: ve Švýcarsku nebyly a dodnes nejsou politické strany a hnutí, které by chtěly ostatním jinojazyčným skupinám vnutit svůj jazyk. Přesně to od roku 1848 chtěli Češi vůči Němcům českých zemí a to všemi prostředky, včetně jejich vystěhování z Království a zmocnění se jejich nemovitého majetku. Ve Švýcarsku, jste-li například policejním důstojníkem v Curychu a jste přeložen do Ženevy (Lugana), předpokládá se automaticky, že od první minuty v novém pracovišti začnete úřadovat francouzsky (italsky). To dodnes není samozřejmost při přeložení policisty ze Žiliny do Štúrova nebo Komárna. Srovnání s meziválečnou ČSR. Abyste mohl zůstat úředníkem nebo státním zaměstnancem v území, kde nežil třeba ani jeden nebo téměř žádný Čech, musel jste, neabsolvoval-li jste alespoň čtyři třídy české školy, složit přísnou zkoušku ze státního jazyka (československého). Mezi dotazy byly i otázky typu, jakže se jmenovali babiččini psi z Babičky Boženy Němcové. Přitom v Maďarsku od roku 1924 platil zákon, že úředník nebo státní zaměstnanec v oblasti s více než 20% jinonárodnostní menšinou musí ovládat jazyk menšiny a nemusí znát maďarštinu.

Na Moravě se národnostní třenice vyřešily Moravským vyrovnáním 1905 – volební kraje (tehdejší název) byly navzdory svým bizarním tvarům vytvořeny tak, aby byly pouze jednojazyčné, zvolená jednojazyčná grémia, kterým byly svěřeny velké pravomoci, rozhodovala samostatně, odděleně od sebe a teprve v Moravském zemském sněmu, tedy na nejvyšší úrovni, rozhodovaly česká a německá národnostní kurie společně, ale jen o věcech, které nebyly svěřeny k rozhodování jednojazyčným grémiím na nižších úrovních.

V Čechách nebyli Češi na nic podobného ochotni přistoupit, chtěli všemi prostředky německou menšinu počeštit až po hraniční hvozdy. Dá se říci, že Němci českých zemí, hlavně v Čechách, nakonec nedělali od poloviny 19. století nic jiného, než se bránili počešťování, čeští historici dodnes utajují, že český nacionalismus byl silnější než německý. Ve zbytku Prusku neodstoupeného Slezska byly národnostní síly relativně vyrovnané, česky mluvící neměli převahu nad ostatními, takže tam násilná čechizace německy a polsky mluvících nehrozila.

Naprostý omyl je tvrzení pana Frieda, že „existence a územní celistvost Československa byla a musela být, od počátku zajišťována především mocenskou silou“. Stačilo si jen neznepřátelit sousední státy, což Československo po svém vzniku stihlo s výjimkou Rumunska se všemi učinit v rekordně krátkém čase: válkou s Polskem, zabráním větší části Těšínska podvodem Beneše na vyslanecké konferenci ve Spa v červenci 1920, dvěma válkami s Maďarskem, snahou o zničení nebo snížení ekonomického vlivu Rakouské republiky odmítáním a průtahy jí prodávat potraviny a uhlí, pak odmítnutím snížit cla ve vzájemném obchodu s Rakouskem (prodej potravin a uhlí přikázaly a o vytvoření preferenčních cel s Rakouskem požádaly ČSR státy Dohody), bráněním usnadnění mezinárodního obchodu s Německem a svým nevlídným zacházením se všemi domácími národnostními menšinami včetně Slováků. Navíc bylo Československo vojensky nehajitelné – od Aše do Londýna bylo blíže než na druhý konec republiky, stát místy nebyl široký ani 60 km, páteřní železniční spojení na východ republiky vedlo místy jen pár set metrů od hranice se znepřáteleným Polskem a Maďarskem. Dobrý vztah k sousedům, ne síla, byl conditio sine qua non existence republiky.

V článku Úvaha: Český národ a jeho stát (na který tento text reaguje, pozn. editora) se vyskytuje tolik základních omylů a bludů typických pro české malformované myšlení, že to přímo volá po nápravě.

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz