Nantucket Station

Až poletíte z Nového Yorku do Liptákova, poletíte nad místem, kterému moje matka říká Marta Sviňák. Martha’s Vineyard leží severovýchodně od New Yorku ve státě Providence a pozornost mojí matky k němu přitáhla nějaká letecká havárie, o které četla před letem přes Velkou louži. Ale necháme letadla létat či padat a podíváme se na mořskou hladinu a občas bohužel i pod ní.

O kousek dále na jihovýchod můžete (sedíte-li ve vašem Jumbu v kokpitu nebo na sedadle K tak do řady 45) spatřit ostrov jménem Nantucket. Co už asi neuvidíte jsou rozsáhlé mělčiny jihovýchodně od ostrova. Tyto mělčiny se jmenovaly South Shoals, nyní se jim říká Nantucket Shoals, a od pradávna představují velmi záludné místo při navigaci okolo východního pobřeží a mezi New Yorkem a Evropou.

Námořní mapa vod jižně od ostrova Nantucket. Fialová značka v pravé části u dolního okraje zobrazuje bóji Nantucket Shoals.
Námořní mapa vod jižně od ostrova Nantucket. Fialová značka v pravé části u dolního okraje zobrazuje bóji Nantucket Shoals. USCGS.

Pojďme se společně podívat na místo, kde od roku 1854 s tříletou přestávkou během Druhé světové války až do roku 1983 byla vždy zakotvena majáková loď, která ukazovala ostatním cestu. Majákové lodi a jejich posádky jsou neuvěřitelné. Neexistuje jiný typ lodi, který by za tak dlouhý čas na moři uplul tak málo mil jako loď majáková. Za špatného počasí a těch nejdrsnějších bouří, kdy každý kapitán buď dřepí na zadku v přístavní knajpě, nebo chce být naopak co nejdál od pobřeží a mít spoustou vody pod kýlem, zůstávají majákové lodi a jejich posádky na kotvě bez pohonu poblíž skalisek, mělčin a jiných věcí, kterým se slušný i obyčejný člověk vyhne obloukem i za krásného počasí.

Nantucket Station (South Shoal No. 1) byla zvláštní v tom, že se v čase měnilo umístění lodi a to zejména díky dvěma faktorům: jednak to bylo postupující přesné mapování Východního pobřeží, které ukázalo, že South Shoals jsou součástí mnohem rozsáhlejšího komplexu mělčin sahajících mnohem dále na východ a na sever prakticky až k Cape Cod. Dalším významným faktorem byly změny způsobené mořskými proudy. Takže první loď na stanici – LS11 – byla zakotvena 24 mil od Nantucketu. O 130 let později kotvila WLV-613 (Nantucket 2) přibližně padesát mil od pobřeží.

Vytahování majáku na stěžeň LS-1. Dobová ilustrace, Century Magazine 1891.
Vytahování majáku na stěžeň LS-1. Dobová ilustrace, Century Magazine 1891.

LS11 vydržela přesně sedm měsíců. Pak se v bouři přetrhl kotevní řetěz a vítr ji odvál na pobřeží Long Islandu. To je asi 150 mil, čiliže asi jako z Prahy do Bratislavy. Loď byla zrekontruována a sloužila pak na jiných místech. Nahradila ji LS1, která se stala skutečnou matkou pluku amerických majákových lodí – vydržela ve službě od roku 1855 do roku 1930. Jenom na Nantucket Station se jí přetrhl kotevní řetěz třiadvacetkrát.

Když se vám utrhne kotva u návětrného pobřeží posetého skalisky, stojí dáma s kosou vedle vás na palubě a nic neříká. Jen tam tak stojí a se zaujetím sleduje váš zápas a čeká, jak to dopadne. Jestli se utopíte, zda vám padající stěžeň zláme vaz, nebo se možná udusíte se ve vydýchané vzduchové kapse v trupu pod vodou, či vykrvácíte poté, co vám letící ocelové lano prasklé takeláže amputuje ruku. A nebo jestli se vám podaří vytáhnout plachty a vykřižovat, či nahodit motor a odjet. Pak si dáma hodí kosu přes rameno a zmizí. Až na výjimky ve dvacátém století majákové lodi neměly žádný pohon. Pouze rezervní kotvy, kterými se mohla posádka pokusit odvrátit jistou záhubu.

Jakýsi kapitán velrybářské lodi se prý jednou vyjádřil, že nejosamělejší věcí na světě je lední medvěd na ledové kře a tou druhou majáková loď u South Shoals. Což je asi celkem pravdivé tvrzení, když vezmeme v úvahu, že od prosince do května nebyla loď s nikým v kontaktu. Zásoby se na LS1 nafasovaly v prosinci a do května byla posádka odkázána sama na sebe. Dovedete si představit, že sloužíte svoji první zimu na Nantucketu a v polovině prosince se s někým rozhádáte? Prý se to tam stalo – nepohodl se pan kapitán s šéfinženýrem. Došlo to tak daleko, že když museli díky rozpisu služeb jíst oba pánové ve stejnou dobu, posádka natahovala přes stůl paravan, aby na sebe neviděli a dali se udržet od sebe.

Mlhová signalizace na LS-1 byla zajišťována s pomocí půltunového zvonu. Century Magazine, 1891.
Mlhová signalizace na LS-1 byla zajišťována s pomocí půltunového zvonu. Century Magazine, 1891.

LS54 se objevila na Nantucket Station roku 1892 a byla první lodí na této stanici, která nebyla ze dřeva. Další novinkou byla mlhová píšťala, která nahradila půltunový zvon (který ovšem zůstal jako záložní signalizační prostředek). Což není úplně od věci – majáková loď funguje úplně stejně jako maják na pevnině. Za dne a hezkého počasí je poznat podle vizáže (takže teď už víte, proč se v pohádkových knížkách malují majáky s červenými pruhy a každý maják na sluníčku doslova svítí). Majáková loď je vetšinou natřena jasně červenou barvou a na obou bocích má název stanice. V noci vystavuje světlo přesně dané charakteristiky a za mlhy pak vydává zvukové signály. A právě kvůli mlze nebyla služba na Nantucketu nikdy žádný med. V této oblasti je mlha celkem běžná a než přišla LS54, byl na LS1 ohromný půltunový zvon umístěný tři metry nad palubou jediným způsobem, jak signalizovat polohu lodi. Zvonilo se jednou za dvě minuty zatažením za provaz na páce zavěšení zvonu. Během jedné zimní sezóny bylo na Nantucketu zaznamenáno za dva měsíce 50 mlžných dnů a jednou posádka zvonila nepřetržitě dvanáct dní. Dvanáct dní znamená více než osm tisíc rozeznění půltunového obra se studeným srdcem.

brown-1984-lights
Ukázka ze soupisu světel. Brown’s Nautical Almanac, 1984. Tyto soupisy jsou jedním z pilířů bezpečné navigace. Každé světlo má uvedenu polohu, vzhled za dne, zábleskovou charakteristiku a existují-li tak i mlhový signál, možnost kontaktu rádiem, či další informace.

Je také dobré zmínit, že existovaly i náhradní lodě – dnes naladíte vynález přítele Marconiho a poslechnete si zprávy, kde vám řeknou mimo předopvědi počasí i to, který maják nesvítí, popřípadě má jinou charakteristiku, co kde plave a nemá tam být – prostě takové námořnické drby. Není špatné si to občas poslechnout – vím o lidech, kteří měli u pobřeží Albánie hroznou bžundu z toho, že někde plave nevybuchlá protilodní mina. Přibližně do té doby, než zjistili, že její poslední hlášená poloha je půl míle od místa, kde zrovna jsou. Tenkrát nic takového nebylo, takže existují náhradní lodě, takzvané relief ships. Ty se dotáhnou na místo, pokud dojde k utržení z kotvy nebo jiné události, která loď donutí opustit své stanoviště.

Přesně to se stalo roku 1905, kdy byla v únoru poslána LS58, aby nahradila LS66, která se utrhla z kotvy v silné bouři. V prosinci téhož roku při další bouři došlo k průniku vody a loď vyslala nouzový signál. Přes veškerou snahu došlo k zatopení kotlů a od té chvíle posádka čerpala vodu ručně dalších 24 hodin. Tendr USS Azalea vzal LS58 do vleku, ovšem rozbouřené moře rozhodlo a po dalších čtyřech hodinách tažení bokem k vlnám byla posádka nucena loď opustit. LS58 se naklonila na pravobok a potopila se přibližně 18 mil severozápadně od svého kotviště. Zajímavostí na této politováníhodné události je to, že se jednalo o první případ, kdy loď vyslala signál nouze právě přes Marconiho udělátko.

lv58-uscg
LS58 v doku. USCG.

Velmi důležitou funkcí majákových lodí byla pomoc lodím v nouzi – když dneska uvidíte majákovou loď, zapomeňte na to, že by na ní někdo byl – pokud nějakou potkáte (a dnes už je jich opravdu málo) bude to plně automatizovaná plechovka, kterou řídí počítač nebo kravaťák v Trinity House. A ten vám z průšvihu nepomůže. Dříve ovšem posádky majákových lodí pomáhaly se záchrannými operacemi celkem běžně. Vyprávět by mohl shiplog LS85, která na Nantucketu sloužila od roku 1907 až do počátku dvacátých let. Během Velké války, v roce 1916, patrolovala u Východního pobřeží ponorka U-53 kapitána Hanse Roseho. A zatímco Hans Rose po příjemném odpoledni stráveném torpédováním lodí zakotvil svůj stroj zkázy v Newportu a seděl u sklenky v přístavním baru, posádka Nantucketu mívala na lodi i více než sto zachráněných námořníků najednou. Což je na čtyřicetimetrovou loď určenou pro deset lidí už docela nával.

Po válce nastal boom transatlantické přepravy a v okolí Nantucketu to vypadalo jak na Václaváku před zklidněním dopravy. Roku 1931 se na Nantucket Station objevila LS117. Byla tím nejlepším, co v té době dokázaly loděnice postavit. Dvojitý trup, vodotěsné přepážky, radiomaják, elektrické majákové světlo, mazutové parní kotle, dokonce i vlastní byť omezený pohon – prostě chlouba americké majákové flotily, která v té době čítala téměř čtyřicet lodí.

LS117 na stanici Nantucket.
LS117 na stanici Nantucket.

14. května 1934 padla mlha tak hustá, že by se dala krájet v ní, rozhodně ne dál, stála LS117. Naprostá flauta, hladina jako zrcadlo, jenom si člověk neviděl na špičku nosu. Lodě projížděly docela blízko, takže kapitán George W. Braithwaite vydal příkaz, že všichni budou mít na sobě vesty a nikdo nejde spát. Záchranný člun byl v pohotovosti a jedenáct mužů poslouchalo lodi projíždějící okolo.

Radiopříjmač se směrovou anténou je skvělý nástroj k navigaci – anténou určíte náměr ke známému radiomajáku a pak ke druhému. Víte kde jsou radiomajáky, vynesete náměry a tam, kde se potkají jste. Užitečné. Vzhledem k poloze Nantucket Station stačilo parníku plujícímu z Evropy po loxodromě držet kurs na Nantucket Station a občas zkontrolovat radionáměr na Cape Cod nebo majákovou na stanici Pollock Rip. Posádky majákových lodí rozhodně nebyly nadšením bez sebe z běžné praxe kapitánů obchodních lodí, kteří drželi kurs přímo na Nantucket a na poslední chvíli uhnuli a nechali v kýlové brázdě svých parníků tančit svého anděla strážného jako lacinou šlapku u tyče.

Kapitán John Binks vedl RMS Olympic, sesterskou loď RMS Titanic, tak, aby se držel tři čárky jižně od Nantucketu. Když se přiblížil do oblasti Nantucket Station nařídil korekci kursu a zpomalit na deset uzlů. Píšťala Nanutcketu byla slyšet a rozdíly v časech na levoboku a pravoboku naznačovaly, že Olympic je na bezpečném kursu. Nebyl. Hlídka spatřila Nantucket na vzdálenost přibližně 150 metrů. Kapitán Binks okamžitě nařídil naplno vzad a kormidlo zcela vlevo. Olympic Nantucket doslova přeřízl – loď se rozpůlila a během třiceti sekund se potopila. Olympic se v době nárazu pohyboval rychlostí 3 uzly a okamžitě zahájil záchranné operace – sedm členů posádky se podařilo zachránit, tři z nich zemřeli cestou do New Yorku.

Potopení Nantucketu. Charles Mazoujian.
Potopení Nantucketu. Charles Mazoujian.

Vyšetřování skončilo celkem jasně, majitel Olympicu zaplatil kompenzace a výstavbu nové lodi, kterou byla LS 112. Ta se objevila na scéně roku 1936 a opět se jednalo o technickou špičku – tentokrát prý nepotopitelnou – při délce něco málo pod padesát metrů měla trup rozdělen na 42 vodotěsných komor. Na místě vydržela do roku 1942, kdy Američané, pamatující si návštěvu U-53, nahradili loď bójí.

Po válce se LS112 vrátila na Nantucket, kde bylo stále rušno – 26. června 1956 po třetí ráno se éterem rozlehla zpráva:

SOS DE ICEH SOS HERE AT 0320 GMT LAT. 40.30 N 69.53 WE NEED IMMEDIATE ASSISTANCE.

Jednalo se o vysílání lodi SS Anrea Doria, která se srazila s MS Stockholm. Díky rušnému provozu se řada lodí okamžitě změnila kurs k místu neštěstí a poskytla potřebnou pomoc – Andrea Doria se okamžitě po srážce začala naklánět na pravobok a polovinu jejích záchranných člunů nešlo použít. Okamžitě poté, co kapitán MS Stockholm zjistil, že jeho těžce poškozenému parníku nehrozí nebezpečí potopení, vydal příkaz k uvolnění kapacity svých záchranných člunů pro potřeby záchrany cestujících lineru Andrea Doria. 1660 lidí bylo zachráněno, zemřelo 52 lidí – většinou na zranění během kolize. Díky okamžité reakci okolních plavidel a jejich spolupráci se podařilo předejít katastrofě, která by byla velmi snadno srovnatelná s potopením Titanicu.

LS112, v pozadí RMS Queen Mary. Charles Levy.
LS112, v pozadí RMS Queen Mary. Charles Levy.

O pár let později, 5. ledna 1959, se během řádění hurikánu LS112 utrhla z kotvy a byla odváta 80 mil ze své pozice. Podmínky byly tak nepříznivé, že ve vlnách doshujících výšky až patnácti metrů byly na několik dní vyřazeny veškeré komunikace lodi s okolním světem. LS112 vydržela na stanovišti až do roku 1979, kdy byla nahrazena poslední lodí ve službě WLW-612, která se s WLW-613 střídala na postu až do roku 1983, kdy definitivně skončila éra majákových lodí u Nantucket Shoals a amerických majákových lodí vůbec.

Dnes je na Nantucket Station tento pomník všech majákových lodí: bóje 44008. NDBC.
Dnes je na Nantucket Station tento pomník všech majákových lodí: bóje 44008. NDBC.

 

Bonus:

Nesestříhané dobové video natočené po katastrofě LS-117, včetně audia.

  • MacAlindin, Bob. No Port in a Storm. Whittles Publishing, 2000.
  • The New York Times, The Complete Frontpages 1851-2009. Black Dog & Levanthal Publishers, 2009.
  • United States Coast Guard
  • Feuerschiffe.de
  • BROWN, Nigel T. (Ed.). Brown’s Nautical Almanac, Daily Tide Tables for 1984. Brown, Son & Ferguson, Ltd., Glasgow, 1983.
Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz