Úvaha: Český národ a jeho stát

Důvody proč vznikaly a vznikají různé státy jsou různé. Důvodem pro vznik nějakého státu může být například touha určitého národa žít tak, jak sám chce, bez nadvlády jiných. Důležitým, možná nejdůležitějším předpokladem vzniku a existence národa je lidský pocit dlouhodobě sdílené a zpravidla dědičné, dobrovolné sounáležitosti, který je předáván z generace na generaci po dlouhou dějinnou dobu a  který sdílí  konkrétní člověk s nějakým společenstvím dalších lidí.

Když vznikal v roce 1918 náš stát, hledal se pro něj vhodný název. Název Československo  byl z českého hlediska logický a srozumitelný. Dnes je to již pro nás passé, ale  název naší středoevropské republiky a jeho idea mohla být možná trochu jiná. Mohlo se jít hlouběji do historie, a ta idea se při vzniku 1. Československé republiky v úvahách některých tehdejších  státních představitelů mihla, k nejstarším  kořenům naší státnosti. Tedy k Velkomoravskému státu. Nazývat se mohl náš moderní stát  třeba Velkomoravská republika.Tento návrh názvu našeho státu byl však  tehdy, stejně jako by tomu bylo zřejmě i dnes, většinově  odmítnut. Možná by dnes ve střední Evropě existoval politický velkomoravský národ, a příslušnost k němu by znamenala totéž, co velkomoravské občanství nebo velkomoravská státní příslušnost. V tomto pojetí velkomoravského národa, by státotvornost občanů Velkomoravského státu nebyla určována jen jejich národním  jazykem.

Příslušníci velkomoravského národa by žili ve svých územních „kantonech“, jejichž budoucí vytvoření koneckonců tvůrci republiky před jejím vznikem na různých konferencích představitelům velmocí slibovali. V těchto kantonech by obyvatelé při styku s úřady hovořili  česky, německy slovensky, maďarsky, rusínsky, případně i jinými oficiálně uznanými jazyky a existovalo by dnes Velkomoravsko stejně přirozeně jako dnes existuje švýcarský národ a Švýcarsko. Z hlediska dlouhodobé existence mnohonárodnostního státu ve střední Evropě to ovšem znamená, že  si drtivá většina místního obyvatelstva takový stát přeje. V opačném případě je podobný stát v případě oslabení centrální moci ohrožen rozpadem a to byl případ Československa. Podobných lidských společenství, která se považují a jsou i jinými lidmi  považována za jeden národ, je na světě hodně, zejména v Asii. Například Číňané, Indové, Íránci, Afgánci, Indonézané atd. Jestli by však takový stát mohl dlouhodobě, v daném evropském prostoru, při pohledu na historii a rozpad bývalé Jugoslávie, existovat, je nejasné.

Idea našeho moderního státu tedy mohla vycházet z  ideje  politického velkomoravského národa. S takovou představou by se mohli Slováci snáze ztotožnit, než s prvorepublikovou představou československého národa, která u značné části Slováků vzbuzovala pocit čechizace. Pro většinu Slováků, i dnes, jsou české dějiny a české pověsti něčím cizím. Pro ně sedmdesát let Velké Moravy z mlhavé dávné minulosti znamená víc, než sedmdesát let reálného Československa. S existencí Velkomoravské republiky a s představou politického velkomoravského národa by se Slováci možná více ztotožnili, než s představou politického československého národa. S takovou vizí by se rovněž mohly snáze ztotožnit i tehdejší národnostní menšiny žijící v našem státě. Je a bylo vždy přece zřejmé, že tzv. naši Němci, Maďaři a jiné národnostní menšiny, se nikdy nebudou většinově považovat za Čechoslováky ve smyslu jazykovém.

Pokud to chápeme takto, pak je třeba také říci, že v tom případě se Československo rozpadlo ještě dřív, než vzniklo. A to proto,  že před rokem 1918, ani po něm, nikdo z těch budoucích  československých občanů  jejichž mateřským jazykem byla němčina, nikdy reálně neuvažoval o tom, že by mohl z rakouské okrajové provincie vzniknout samostatný stát, a že by jako Němec žil v nějakém budoucím českém, nebo československém státu, tedy podle toho na jak velkém území by tento stát vznikl, ve státě,  ve kterém by hlavní obcovací řečí nebyla němčina. Taková idea byla drtivé většině českých Němců, včetně německých sociálních demokratů žijících na historickém českém území naprosto cizí a to dávno před tím, než se na politické scéně Evropě objevil Hitler a nacismus. Ještě v době, kdy již nebylo sporu o tom, že zde po rozpadu Rakousko-Uherska nějaký stát  v historicky daných zemských  hranicích vznikne,  vytvořili v pohraničních oblastech českého historického území tzv. čeští Němci  čtyři německá teritoria a sice tzv. Německé Čechy, neboli Deutsch-Böhmen se sídlem v Liberci, Sudety, neboli Sudetenland na severní Moravě a Slezsku s hlavním městem v Opavě, Jihoněmeckou Moravu, neboli Deutschsüdmähren se sídlem ve Znojmě a Šumavskou župu neboli Böhmerwaldgau, kde byl hlavním sídelním městem  Český Krumlov. Župa Böhmerwaldgau (Šumavská župa) měla připadnout k Hornímu Rakousku, Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava) k Dolnímu Rakousku a ostatní dvě provincie k Německu. Z uvedeného lze rovněž dovodit, že v době vzniku Československa ani Němci sami neoznačovali celé české pohraničí názvem Sudety. Tento název používali Němci jen pro jimi obývané území na severní Moravě a Slezsku. V Čechách vznikly Německé Čechy, tedy Deutsch-Böhmen jako samosprávná provincie a součást Německého Rakouska, zcela nezávislá na budoucím Československu. Byly vyhlášeny se souhlasem vídeňské vlády dne 21. ledna 1918, tedy devět měsíců před vznikem Československa. Tato snaha však v té době nebyla realistická a byla zmařena  prostřednictvím československé branné moci v listopadu a prosinci 1918.

Od poloviny listopadu 1918 započaly československé branné síly s obsazováním vyhlášených provincií. Krumlov byl českou brannou mocí obsazen 28. listopadu 1918. Dne 10. září 1919 rozhodly mocnosti společně s čs. delegací vedenou Karlem Kramářem a Edvardem Benešem na mírovém jednání v Paříži o zániku Německého Rakouska a připojení všech čtyř provincií k Československu. Výnosem ministerstva vnitra ze 30. dubna 1920 došlo k přejmenování dosavadního názvu Krumlov (Krummau) na Český Krumlov.

Meziválečná doba nebyla příznivá pro prosazení občanské koncepce Československa jako společného státu několika státotvorných národů. Taková koncepce by vyžadovala dlouhý čas a vzhledem k územním nárokům sousedních států, zejména Německa, Rakouska, ale i Maďarska a Polska, by to bylo pro existenci Československa příliš nebezpečné. Proto se prosadila   (cituji z Wikipedie) „centralistická koncepce podle francouzského vzoru, která vedla k  k diskriminaci četných národů a menšin (německé, maďarské, polské, romské, rumunské, rusínské, slovenské, židovské), k tzv. „čechoslovakismu“, „čechismu“, a tím k oslabení jinak vysoce vyspělé předválečné ČSR vůči rostoucímu vlivu nacistického Německa i dalších expanzivních sousedů.

Němci zkrátka a dobře neodmítli Československo až v době příchodu Hitlera k moci. Pravdou je, že čeští Němci rozpad Rakousko-Uherska většinově nechtěli a odmítali a odmítli vznik jakéhokoliv moderního českého státu v jeho historických hranicích od samého začátku, a to dokonce ještě před tím, než vůbec v roce 1918  vznikl a v Československé republice žili jen proto, že se na tomto území většinou  narodili a měli tu majetek. Za krátkou dobu dvou desítek let se u nich  nevytvořil, ani se za tak krátkou dobu vytvořit nemohl, pocit loajality k Československu, který nepovažovali od samého začátku za svůj stát. Za takových podmínek by udělení autonomie komukoliv, znamenalo Mnichov ještě dřív, než  skutečně nastal. Ten pak nastal proto, že vnější a vnitřní odstředivé síly,  byly ve třicátých letech minulého století silnější, než ty vnitřní síly, držící Československo pohromadě.

Existence a územní celistvost Československa proto byla a musela být, od počátku zajišťována především mocenskou silou.

Je jasné, že politický československý národ nemohl v historicky krátké době několika desítek let 20. století vzniknout především proto, že značná část Slováků neměla a ani nechtěla sdílet onen pocit dobrovolné československé sounáležitosti s Čechy. Většina Čechů přitom nechtěla Slováky spolknout, tedy udělat z nich Čechy. Češi se tehdy domnívali, že ve svazku se Slováky získají určitou výhodu v tom, že budou silnějšími proti Němcům, ať už proti domácím nebo zahraničním, což později ukázalo jako omyl. Státní svazek s Čechy byl ale určitě výhodný i pro Slováky. Bez vzniku Československa by dnes byl tzv. Felvidék možná autonomním územím v Maďarsku, a to nejspíš, v situaci podobné situaci Katalánska ve Španělsku. A to nemluvím o tom, že jižní slovenská hranice do vzniku Československa nikdy v historii po tisíc let neexistovala. Jaká by asi byla jižní hranice slovenské autonomie v Maďarsku, když si uvědomíme, že jižní hranice Slovenska, vůbec nekopíruje hranicí národnostní. Bez existence Československa by jižní státní hranice Slovenska, která vůbec nekopíruje hranicí národnostní, byla zcela jistě jiná a určitě by neležela na Dunaji ale severněji. Tedy, za předpokladu, že by vůbec někdy nějaké samostatné Slovensko bez české účasti vzniklo.  Současnou linii jižní slovenské státní hranice vyjednal tehdejší československý ministr zahraničí dr. Edvard Beneš,  který by  za to měl mít na Slovensku pomník, místo něho tam má však pomník Tiso, který toto jižní území včetně Žitného ostrova a Košic za Hitlera ztratil. Na území, které je dodnes obydlené Maďary, i když v menším měřítku než dříve a které je dnes označováno jako jižní Slovensko, a které bylo tisíc let nedílnou součástí maďarského státu, a z  pohledu některých Maďarů je ho možno vnímat jako území dodnes okupované, probíhala a dodnes probíhá postupná slovakizace, přičemž  podle dostupných slovenských statistických údajů zde etnických Maďarů soustavně a dlouhodobě ubývá.

Představitelé Slováků předpokládali, že se s českou pomocí vymaní z maďarského područí a vlivu a že ve svazku s Čechy budou vůči Maďarům v převaze. A tento předpoklad byl správný. Česká delegace na mírové konferenci připravila písemné zdůvodnění svých územních požadavků. Ty tvoří sedm oddílů Mémoire No. II. Las revendications territoriales de la république Tchécoslovaquie.

Ve třetím oddíle se hovoří o Slovensku, jehož severní a západní hranici jsou historická hranice Horních Uher (Felvidék), jižní hranici by tvořil Dunaj po Esztergom (Ostřihom), hranice pak postupuje k městu Miskolcz a dále k Csap (Čop) až k Ungvaru (Užhorod) a odtud k hranicím s Haličí. Zabírala by tedy území « částečně osídlené Maďary », které však tvoří zeměpisný celek potřebný z hospodářských a politických příčin » (mapa č. 3 Slovaquie). Jižní hranice Slovenska zde vůbec nekopíruje hranicí národnostní. Situace Slovenska v roce 1918 se podstatně lišila od situace v českých zemích, kde nebylo sporu o tom, že tam po rozpadu Rakousko-Uherska nějaký stát  v historicky daných zemských  hranicích vznikne. Císař Karel sice ve svém manifestu  z 16. října 1918  opožděně uvažoval o jakési federalizaci svého státu. Toto se však vztahovalo pouze na rakouskou část císařského soustátí. Uhry měly zůstat nedělitelné a jednotné.

Co se týče Českého království, tak česká státnost ani za Rakouska-Uherska zrušena nebyla.  Nicméně idea existence Čechoslováků a jejich právo na sebeurčení s nímž se tehdy  rozhodující evropské mocnosti a USA ztotožnily, rozhodující měrou přispěla ke vzniku Československa a tím i k pozdějšímu vzniku České republiky v historických českých hranicích, což by jinak vůbec nebylo možné.

V Evropě se vytvářely novodobé národy hlavně v rámci hranic určitých států a to především na základě jazyka, kterým se hovořilo v jejich metropolích. Jazykově odlišně hovořící, usedlé a zpravidla menšinové, obyvatelstvo, kterému nebylo umožněno vytvořit si vlastní stát,  se tak mohlo udržet zejména jen v okrajových oblastech daného státu. Příkladů tohoto jevu je v Evropě mnoho. Jmenovat je možné namátkou třeba Basky a Katalánce ve Španělsku, Lužické Srby v Německu, nebo třeba Slováky v Uhersku. Ze jmenovaných jazykových skupin se dodnes pouze Slovákům podařilo vybudovat si vlastní národní stát. Proč? Jak je to možné, že právě jim? Byli  ve svém národním vývoji ve  dvacátém století opravdu o tolik dále než například Katalánci?

Ne, ne. Vytržení Slovenska z Maďarského státu bylo prostě možné právě jen díky existenci Československa a za vydatné pomoci Čechů, kteří tehdy většinově toužili po vzniku politického československého národa na základě takzvané bratrské vzájemnosti obou národů. Tuto touhu ovšem  zdaleka všichni Slováci nesdíleli.

Někdo by v této souvislosti mohl namítnout: a co například Irové a jejich svobodný stát  a státy pobaltské? Je třeba uvědomit si, že Irové se osvobodili v podstatě opravdu sami a v tom je situace Irska  přece jen podstatně jiná. Pobaltské státy pak vznikly jako vedlejší produkt ruské revoluce.

Kdy dokážou slovenští představitelé a Slováci všeobecně, sami sobě čestně a upřímně přiznat, že bez 28. října 1918 a událostí s ním spojených, by dodnes velmi pravděpodobně žádný slovenský stát neexistoval? Nebylo by prostě tehdy možné, aby bylo alespoň území obývané souvisle v Uhrách Slováky, což bylo a dosud je, území  menší, než území stávající Slovenské republiky, odtrženo od území tisíciletého  maďarského státu bez  vzniku Československa. Díky Československu nadto získalo Slovensko území o hodně větší, než by mu podle národnostního klíče příslušelo. Nelze dokonce ani reálně předpokládat, že by Slovákům v Uhrách bylo tehdy nebo někdy v budoucnosti umožněno získat vůbec nějakou územní autonomii v rámci Maďarska.

Velké Maďarsko,  bylo  administrativně rozděleno do žup,  přičemž  se území těchto žup v místech, kde dochází k předělu mezi souvislým maďarským a slovenským osídlením vůbec  nekryla  s národnostním osídlením daného území, podobně  jako tomu je v dnešním Slovensku,

Je velmi pravděpodobné, že Slováci ve Felvidéku, který by byl součástí současného Maďarska, by byli v podobném postavení v jakém jsou nyní Maďaři žijící souvisle na území jižního Slovenska. Ti také nemají na Slovensku žádnou autonomii dodnes. Nikdo si snad nemůže opravdu myslet, že by Maďaři v Uhrách tehdy nebo dnes, umožnili vznik slovenské autonomie, jejíž hranice by dokonce přesahovaly území souvisle obydlené Slováky.  Je to stejně nereálné  jako naopak představa, že by „národ slovenský, pamätajúc na politické a kultúrne dedičstvo svojich predkov a na stáročné skúsenosti zo zápasov o národné bytie a vlastnú štátnosť, v zmysle cyrilo-metodského duchovného dedičstva a historického odkazu Veľkej Moravy, vychádzajúc z prirodzeného práva národov na sebaurčenie, spoločne s príslušníkmi národnostných menšín a etnických skupín žijúcich na území Slovenskej republiky, v záujme trvalej mierovej spolupráce s ostatnými demokratickými štátmi … “   atd., dnes zahrnul do preambule současné slovenské ústavy také historický odkaz Československa, o němž není ve slovenské ústavě ani zmínka, což vypovídá o vztahu Slováků a jimi zvolených  zákonodárců ke společnému státu víc, než jakékoliv referendum, nebo, že by  dnes „národ slovenský, pamätajúc na politické a kultúrne dedičstvo svojich predkov…atd… vychádzajúc z prirodzeného práva národov na sebaurčenie“ umožnil  vznik maďarské autonomie v současném demokratickém Slovensku!

Na základě historických zkušeností není důvodu si myslet, že  Maďaři  někdy dříve byli, nebo dnes  jsou a v budoucnosti budou,  ve vztahu k jiným národům a  národnostem žijícím případně na území  Maďarska vstřícnější a demokratičtější než Slováci  ve vztahu k jiným národům a  národnostem žijícím na území  Slovenska dnes. Rodilý běžný občan Slovenska, tedy pokud to není zrovna Maďar, si to většinově o Maďarech určitě nemyslí.

Ironicky lze ještě podotknout, že bez existence Československa by nebylo  dokonce možné, aby vznikl válečný fašistický tzv. Slovenský štát. Nebo se snad někdo domnívá, že by nacistické Německo napadlo vojensky či jinak, svého spojence, tedy fašistické Velké Maďarsko, jehož severní hranice by byla bez existence Československa  i po 28. říjnu 1918, tedy i v roce 1939,  v Tatrách,  proto, aby vymanilo Slováky z maďarského vlivu?

A vracím se na počátek své úvahy.

Důležitým, možná nejdůležitějším předpokladem vzniku a existence národa je lidský pocit dlouhodobě sdílené a zpravidla dědičné, dobrovolné sounáležitosti, který je předáván z generace na generaci po dlouhou dějinnou dobu a  který sdílí  konkrétní člověk  s nějakým společenstvím dalších lidí.   Pokud se  tento pocit u lidí nevytvoří, nebo neexistuje anebo  třeba zmizí, tak  národ nevznikne nebo  tito lidé jako národ skončí. Totéž platí pro státy a jejich vnitřní soudržnost, zejména pro státy založené na národním principu. Český stát je, bez ohledu na jeho minulé, současné i možné budoucí politické uspořádání, státem českého národa. V takovém státě samozřejmě mohou žít a také žijí jako rovnoprávní občané i lidé, kteří se za Čechy nepovažují. Bez existence většinového českého národa by však český stát neměl smysl. Tedy, jak řekl Tomáš Garrigue Masaryk: „Člověčenstvo je organizace z národů, ne ze států, stát je něco umělého, historického, národ je něco přirozeného. Člověk bez národa byl by ničím.“

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz