Proč mám rád Havla a nejsem havlista?

Václav Havel byl pro mě od začátku roztomilý popleta, a to v dobrém slova smyslu. Člověk, který nevypadá ani se nechová jako politik – myslím ty komunistické politiky, kteří byli vlastně všichni stejní, šedí a vycházeli z dělnických poměrů.

Václav Havel

Foto: vaclavhavel.cz

Prvně jsem ho zaznamenal v listopadu 1989, předtím jsem o něm slyšel, ale to bylo tak všechno. Přišel mi od začátku hrozně sympatický a ani jsem vlastně nevěděl proč. To mi došlo až později, když jsem si ho mohl srovnat s dalšími exempláři nastupující nové garnitury. Byl svůj, nehnal se po moci a po majetku, byl úspěšný dramatik (ano, jeho hry dávala i divadla v cizině), byl tak nějak roztomile roztržitý, nebál se jednat s hlavami mnohem významnějších států, než bylo Československo.

Hezky mluvil, jeho hesla se mi líbila a vlastně po celou dobu jeho prezidentování (a i později) jsem mu držel palce. Měl jsem ho (a mám) rád. V cizině ho znají všichni, jeho a Jágra. V Americe ho strašně žrali, byl pro ně novodobým hrdinou v boji proti totalitě a jedním z mála, kdo vyhrál, navíc sametově.

O jeho zásluhách na pádu komunistického režimu by se dalo polemizovat, ale byl to on, kdo dal všechny dohromady a postavil se do čela revoluce. Upřímně řečeno si neumím představit, že by jeho roli uchopil někdo lépe. A vlastně ani nevím kdo by se toho mohl chopit.

Havel byl originál, sympaťák, vůdce, který se učil za pochodu. Vyčítám mu ale dost věcí. Hlavně to, že držel ochranou ruku nad bolševiky, kteří ho vlastně zvolili za prezidenta. Jeho mandát mu nebyl propůjčem občany, ale partou dosluhujících dědků, kteří pro něj v parlamentu zvedli ruku, stejně jako před tím mnohokrát hlasovali proti našemu národu.

Havel přesto byl prezidentem občanů, měli ho rádi a byli na něj pyšný. Cizina nám Havla záviděla a závidí, stal se symbolem pádu železné opony, novodobým hrdinou a spasitelem. Co na tom, že měl rád ženy a neodmítal alkohol? Takoví jsme přece my všichni, ne? Byl prostě jeden z nás.

Za havlistu se ale s dovolením nepočítám, i když jsem měl a mám Havla moc rád. Havel byl totiž politik a já nemůžu bezmezně obdivovat politika. Obecně jsou to totiž paraziti, kteří neslouží lidu, ale sami sobě. Dělí se na dvě základní skupiny – jedny zajímá moc a druhé peníze. Vlastně je tu jedna další skupina – tu zajímá obojí.

Jsi havlista – také z toho cítíte něco jako nadávku, navíc se silným nádechem opovržení? Nejste sami, má to jistý silný negativní nádech. Docela by mě zajímalo, jestli existuje nějaká oficiální definice výrazu havlista, případně pravdoláskař. Možná bych se do ní i vešel, nevím…

Já havlista nejsem, jak jsem psal, neumím bezmezně obdivovat politiky (i když Havel vlastně ani politik nebyl, můžete namítat), ale Václava Havla si vážím. Měl svoje mouchy, ale byl to jeden z Čechů, který dalece přesáhl hranice naší země a může za to, že se o nás ví. A třeba jenom za to mu patří dík.

One thought on “Proč mám rád Havla a nejsem havlista?”

Komentáře nejsou povoleny.