Orlando Figes v knize Revoluční Rusko 1891-1991 přistupuje k tématu ruské revoluce velmi netradičně a zeširoka, což z jeho díla tvoří perfektního průvodce vývojem Ruska a později Sovětského svazu v uvedeném období. Autor neopomíná všechny důležité události, které předcházely a následovaly klíčovému roku 1917.
Kniha Stalin a Evropa je novinkou Edice Moderní dějiny, která stojí za přečtení už jenom kvůli své pestrosti. Timothy Snyder byl v tomto případě společně s Rayem Brandonem “pouze” editorem textů od více autorů, věnujících se různým tématům. Jejich společným jmenovatelem je pak období a místo, tedy Sovětský svaz za vlády Josifa V. Stalina.
Již na jaře 1939 připravily protektorátní odbojové organizace Politické ústředí (PÚ) a Obrana národa (ON) návrh úpravy budoucích československých hranic, které napříště měly probíhat za hraničními horami. V něm se opět objevuje požadavek koridoru k Jugoslávii rakouským Burgenlandem jako po první světové válce, s tím rozdílem, že by ČSR připadla severní a Jugoslávii jižní polovina koridoru. Maďaři měli být včleněni do „zájmové sféry slovanské“. Zdůvodňovalo se to například jako v týdeníku Nové slovo z 18. 8. 1945 takto: „Slovanské území už za starých časů sahalo od Baltského moře až po Jadran… Společné československo-jugoslávské hranice jsou nutností. Heslem všech Slovanů dnes nechť jest: Od Baltu až po Jadran!“
Jaké jiné oblasti než východní Evropě se může ve své novince věnovat Anne Applebaumová, historička a novinářka proslulá skvělou knihou o Gulagu, že? Rudý hladomor popisuje dění na Ukrajině mezi světovými válkami, jedná se zejména o roky 1931-1933, tedy období, kdy v Sovětském svazu (hlavně na Ukrajině) zemřely hlady miliony lidí. Anne Applebaumová tradičně využívá nejen oficiální zdroje a archivy, ale cituje také běžné Ukrajince a jejich vzpomínky na dobu, kdy zemi sužoval hlad a teror.
Pokračování textu Kniha: Rudý hladomor – Stalinova válka na Ukrajině
K Sovětskému svazu se Češi po vzniku protektorátu 15. 3. 1939 doslova upnuli ve formě manifestovaného očekávání mocenského zákroku velkého slovanského bratra. „Němci ven – Stalin sem“, znělo na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, podobně v květnu v Brně, kdy čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. 7. 1939 s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem. V mnoha letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka. Naděje v SSSR byla spojována s tradiční obrozeneckou všeslovanskou ideologií, která obyvatelstvu splývala s pocity nedůvěry vůči Západu a k jeho demokratickému systému. Z druhé republiky je znám návrh generálů Rudolfa Medka a Bohuslava Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně československý stát, ale nedotkla by se uspořádání vnitřního.
Nové číslo mé oblíbené čtvrtletní revue Paměť a dějiny přistálo před pár dny ve schránce, a jelikož bylo načasováno přesně mezi četbu dvou knih, prošel jsem ho tentokrát poměrně rychle. Rok 1956 byl pro vývoj v Evropě klíčový, takže se ani trochu nedivím, že se toto téma stalo hlavním tahákem prvního letošního vydání.
Václav Veber se svém textu o XX. sjezdu KSSS v roce 1956 pustil nejen do připomínání slavného projevu Chruščova, kdy nový vládce Sovětského svazu prozradil veřejné tajemství, že Stalin byl zločinec a masový vrah. Autor se velmi podrobně věnoval tomu, co předcházelo. Tedy smrti Stalina a vnitřním bojům o moc v Sovětském svazu.
Pokračování textu Paměť a dějiny 1/2016: Rok 1956 v rudé Evropě, protikomunistický odboj ve Žlebech
Na knihu Železná opona od mojí nové oblíbenkyně Anne Applebaumové jsem se těšil, a četbu jsem nechtěl uspěchat. Po zkušenostech s Gulagem a Mezi východem a západem jsem tušil, že mě čeká zajímavá, ale náročná četba. A hned na začátek musím prozradit, že jsem nebyl zklamán, naopak. Několik set stránek čtení a skvělých fotek jsem si užil.
Přemýšlel jsem, jestli nemám rovnou nazvat tažení Rudé armády na západ v letech 1944 – 1945 anexí. Ano, jistě, naše a mnoho dalších území bylo osvobozeno, to nepopírám, Sověti prostě Němce vyhnali a stálo je to podle odhadů odborníků více než 100 000 obětí, jenom na našem území.
Mrkněte se ale na definici slova anexe z Wikipedie: “Anexe (latinsky ad-nectere, připojovat) je de iure trvalé připojení (inkorporace) cizího státního území k jinému státnímu celku. Od dočasné vojenské okupace se liší tím, že anektované území se začleňuje do území a správy anektujícího státu.”
Připojili Sověti naše území do svých struktur? Ano. Okupovali nás? Ano, a to znovu o více než dvacet let později. Snažili se nás začlenit a spravovat? Ano, působili tu takzvaní poradci, kteří tento stát vlastně řídili, respektive naši představitelé je museli poslouchat.
A co víc, po druhé světové válce tajná sovětská policie odvlekla mnoho našich lidí na Sibiř. Rusové rozmontovali mnoho našich továren a ukradli je, převezli na svoje území. Opakuji, osvobodili nás, ale zároveň tu nadělali mnoho škody. Můžeme ji za to být vděční, tedy mysím za osvobození. Kdyby dohody nebrzdily Američany, mohlo být naše území z větší části osvobozeno právě jimi. Stalin si ale na naše území dělal dlouho před koncem války nároky a mohlo to dopadnout daleko hůř. Mohli jsme se stát další svazovou republikou, jako pobaltské a další státy.
Nesmíme zapomínat na to, že ono po mnoho desetiletí oslavované osvobození mělo i své stinné stránky a bylo jich mnoho…