O Ludvíkovi Očenáškovi jsem se dozvěděl díky textu, který mu ve své knize Doteky dějin věnoval Karel Pacner. Uvidíte, že si tohoto geniálního objevitele a statečného odbojáře rychle oblíbíte, stejně jako já.
Pokračování textu Ludvík Očenášek, geniální vynálezce a odbojář
Před 77 lety začaly paravýsadky do protektorátu. První skupinu o devíti mužích vysadil SSSR 31. 8. 1941 u Varšavy a ona pak proklouzla do protektorátu. Gebhart s Kuklíkem ale tvrdí, že prvními parašutisty z SSSR byla v únoru 1940 skupina pěti bývalých československých vojenských letců v Polsku prošlých zpravodajským výcvikem v SSSR, která se dostala do protektorátu pozemní cestou z Maďarska a ze Slovenska. Navázala kontakt s NKVD v sovětském konzulátu v Praze a během měsíce byla pochytána Gestapem, s ní byly zatčeny asi dvě stovky osob.
„Tím se trvale zakončila moje činná služba vlasti. Dříve by takový postup nebyl možný. Propuštění v době nemoci surovým vyhoštěním z kasáren po celoživotní službě vlasti je jen akt msty a závistivé zášti známé kliky na Ministerstvu národní obrany reprezentované Reicinem,“ píše ve svých pamětech z roku 1948 plukovník Jaroslav Mikuláš Novák. Komentuje tak závěr své třicetileté vojenské kariéry. Netuší ještě, že zanedlouho bude za své věrné služby vlasti „odměněn“ i vězením.
Pokračování textu Chystá se kniha o válečném hrdinovi a odbojáři Novákovi, můžete přispět na Hithitu
V tomto roce jsme si připomněli 75. výročí od provedení atentátu na zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě Reinharda Heydricha (27. 5. 1942). Bezpochyby jeden z nejvýznamnějších činů protinacistického odboje na území okupované Evropy si zaslouží zvláštní pozornost, nicméně v protektorátu zemřeli i jiní příslušníci represivních nacistických složek, byť ve srovnání s Heydrichem nevýznamní.
Pokračování textu Zlikvidovaní příslušníci gestapa na území protektorátu
Konečně se mi poštěstilo vidět film Anthropoid. Těšil jsem se a i přes poměrně kritické ohlasy těch, kteří ho viděli dřív, jsem se nemohl dočkat. Věděl jsem, že jde o snímek plný historických chyb a nepřesností, proto jsem nečekal věrný popis událostí, tak jak se podle archivů opravdu staly. Tento text není recenzí, spíš jenom krátkým souhrnem poznámek a myšlenek, které mě po shlédnutí filmu proběhly hlavou. A ano, jde o text kritický a do určité míry rozzlobený.
Nové číslo mé oblíbené čtvrtletní revue Paměť a dějiny přistálo před pár dny ve schránce, a jelikož bylo načasováno přesně mezi četbu dvou knih, prošel jsem ho tentokrát poměrně rychle. Rok 1956 byl pro vývoj v Evropě klíčový, takže se ani trochu nedivím, že se toto téma stalo hlavním tahákem prvního letošního vydání.
Václav Veber se svém textu o XX. sjezdu KSSS v roce 1956 pustil nejen do připomínání slavného projevu Chruščova, kdy nový vládce Sovětského svazu prozradil veřejné tajemství, že Stalin byl zločinec a masový vrah. Autor se velmi podrobně věnoval tomu, co předcházelo. Tedy smrti Stalina a vnitřním bojům o moc v Sovětském svazu.
Pokračování textu Paměť a dějiny 1/2016: Rok 1956 v rudé Evropě, protikomunistický odboj ve Žlebech
Památník Lidice, ČSBS, ČsOL a Ing. Jana Bobošíková za podpory Pardubického kraje si Vás dovolují srdečně pozvat na 8. slavnostní setkání věnované výsadku Silver A, pardubickému odboji a tragédii v Ležákách pod názvem Silver A v paměti tří generací konané pod záštitou ministra kultury Daniela Hermana.
Pokračování textu Setkání: Silver A v paměti tří generací ( 8. 1. 2016 od 15.30, Pardubice)
O hrůzách Osvětimi toho bylo napsáno hodně (i když podle mého skromného názoru to stále není dost). Mnoho stran bylo popsáno příběhy lidí, kteří byli schopni udělat cokoliv, aby se transportu do nechvalně známé továrny na smrt jakýmkoliv způsobem vyhnuli. A přesto existoval člověk, který se tam jako vězeň snažil dostat. A podařilo se mu to.
Řeč je o Witoldu Pileckém, jednom z největších hrdinů Druhé světové války. Pilecki se narodil v květnu roku 1905 v Olonci, jednom z nejstarších sídel v Karelii. Tam byla jeho rodina násilně přesídlena ruskou carskou vládou po poském Lednovém povstání v letech 1863–64. Jeho děd strávil léta v exilu na Sibiři právě za účast v tomto povstání. Rodina se posléze přestěhovala do Vilniusu, kde se mladý Witold přidal ke skautům. Během Velké války sloužil u polských jednotek domobrany složených právě ze skautů. Poté, co bolševici zabrali celou oblast, pokračovali v partyzánském způsobu boje. Po Velké válce Pilecki vstoupil do polské armády a bojoval v Polsko-Ruské válce, kde si vysloužil dva Válečné kříže za statečnost. Po skončení konfliktu si dokončil vzdělání, oženil se a narodily se mu dvě děti.
Pokračování textu Witold Pilecki, do Osvětimi šel dobrovolně organizovat odboj
Na výstavě V ulicích Protektorátu Böhmen und Mähren jsou důležitou součástí expozice artefakty související s osobnostni protektorátního odboje. Vystaven je i moták s posledním dopisem Josefa Mašína (jednoho ze Tří králů) se vzkazem dětem, sepsaný a uschovaný v cele před popravou v roce 1942.
Drahé moje děti!
posílám Vám poslední svůj pozdrav před svým odchodem na věčnost. Poslední má myšlenka platí jen Vám a to mne nejvíc tíží, neboť jste ještě dosud malé a potřebovaly byste mé největší péče. Bohužel Vás musím opustit. Dnes ještě nechápete vše, ale až budete starší, jistě mne pochopíte.
Bojoval jsem za Vaší drahou vlast a národ proti odvěkým naším nepřátelům – Němcům, kteří naší vlast a národ chtěli porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byly porobenými otroky, nýbrž abyste zůstaly svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou takto musíte postupovat. V tomto boji jsem podlehl. Věřím však pevně, že naše svatá věc zvítězí.
….
Chlapci, mám ještě jedno přání. Jeden z Vás se ujme rodného statku. Ovšem, není to žádná podmínka. Nebudete-li mít chuti, nemusíte. Tím končím, mé nejdražší děti! Líbám Vás v duchu všechny, i s Vaší mamičkou. Buďte šťastni.
Váš milující otec. Vlasti zdar!
Když jsem zde nedávno upozorňoval na novu výstavu V ulicích Protektorátu Böhmen und Mähren, probíhající v prostorách žižkovského Armádního muzea, věděl jsem, že se na ní musím co nejdřív zajít podívat. Podařilo se mi to poměrně brzy, zde je tedy pár fotek a poznámek z mojí návštěvy expozice.
Měl jsem štěstí, protože tu hodinu, kterou jsem na výstavě byl, se nedostavila žádná školní výprava, takže jsem si expozici prošel sám, bez jakéhokoliv vyrušování. Kromě pracovníků muzea jsem nepotkal živou duši.
Výstava představuje jak “běžný” život v Protektorátu – tedy oblékání, potravinové lístky, zábavu mládeže a tak dále, tak i prostředí odboje a příběhy hrdinů, kteří byli vězněni a popraveni.
Nejznámějšími ze sedmi představovaných uvězněných jsou Josef Mašín a gen. Alois Eliáš. V jejich celách je připomínají cenné památky (Mašínův moták se s posledním vzkazem rodině a generálova vycházková hůl) a audionahrávky. I příběhy dalších vězněných, například “západního” parašutisty a dívky, která s rodinou pomáhala atentátníkům z operace Anthropoid, stojí za pozornost.
V každé místnosti je vždy průvodní tabule s popiskem na vybrané téma. Je možné číst si o protektorátní mládeži nebo o nacistech, kteří stáli za represemi proti českému národu. Exemplární popravy a represivní aparát jsou popsány detailně, zajímavým údajem je minimálně 8 000 českých občanů popravených za protektorátních dob. Jsou zde zmíněny příběhy odbojářů, například Jana Smudka. Ten krátce po obsazení ČSR na Kladně zabil něměckého četníka a pak se složitě dostával do československé zahraniční armády.
Probírána je i zbrojní výroba v Protektorátu, ukázán je motor pro německá letadla Bückler vyráběný ve Zlíně. Další artefakty demonstrují bombardování Protektorátu spojeneckými letadly, zajímavý je kryt kabiny americké stíhačky Mustang nebo padák jednoho ze sestřelených amerických pilotů – konkrétně šlo o hloubkaře, který koncem války útočil na kbelské letiště.
Nechybějí informace o Českém národním povstání (první akce probíhaly už 1. května v Přerově, místní si mylně mysleli, že Německo po Hitlerově sebevraždě kapitulovalo) a Pražském povstání, kterému je věnováno hodně prostoru. Návštěvníci mohou vidět několik autentických upravovaných zbraní používaných povstalci, helmy, osobní věci.
Jak je zmíněno v titulku, jedna z vitrín je věnována K. H. Frankovi. je možné vidět jeho pas z roku 1944, uniformu, ve které byl po válce popraven nebo jeho oční protézu.
Artefakty doplnují stručné a výstižné titulky a mnoho dobových, často méně známých fotografií. Ta hodina, kterou na výstavě strávíte, není ztraceným časem. Návštěvník se dozví mnoho zajímavostí a uvidí věci, které jsou jindy v soukromých sbírkách nebo v Severočeském muzeu v Liberci. A i tato výstava, stejně jako všechny ostatní pořádané v Armádním muzeu, je zdarma.