Kam až sahá historie zlata? Kolik radostí i utrpení přineslo lidem v jejich touze po zbohatnutí? Mnoho otázek, ale i odpovědí… pojďme si společně připomenout několik významných událostí a milníků v historii lidstva, které jsou úzce spjaty a tímto krásným a často proklínaným vzácným kovem.

Zlato mělo již odpradávna pro lidstvo velký význam a nesmírnou hodnotu. Lidé těží zlato bezmála 6000 let. Můžeme tvrdit, že již kolem roku 3000 př. n. l. mezopotámští a egyptští umělci začali vyrábět zlato sériově. Z masivních dřevěných desek vytvářeli drobné předměty a pomocí kadlubů tvořili litiny. Za nejslavnější doklad staroegyptského zlatnictví pak můžeme považovat poklad v hrobce egyptského vládce Tutanchamona, který v roce 1922 objevil britské egyptolog Howard Carter.

Ke zlatu se však váže mnoho legend a téměř každá starodávná civilizace mu přikládala nemalý význam. V již zmíněném Egyptě lidé věřili, že zlato tvoří těla bohů, Inkové jej vnímali jako symbol Slunce a podle staré řecké mytologie zlato kolovalo řeckým bohům přímo v žilách. Zlaté předměty lidé zkrátka vždy považovali za něco velmi cenného a něco, co je hodno uctívání. Ani později, ve starém Římě, nebyli lidé ke zlatu lhostejní. Za zmínku zajisté stojí tehdejší šperkařství, kdy se šperky zhotovovaly výhradně ze zlata a byly zpočátku výsadou pouze elitní společnosti. Později se stalo zlatou oblíbeným artiklem i u nižších vrstev společnosti a typickým zlatnickým produktem se stala brož, která spojovala několik částí vrstvených látek a tvořila tak klasický římský oděv.

Na území českých zemí se zlato těžilo zhruba od 2. st. př. n. l. kdy tuto oblast osídlili Keltové. Dobývali horské zlato ze zlatonosných žil a také zlato rýžovali v řekách. Jako první obyvatelé na našem území razili první zlaté mince, zvané duhovky.

Ve středověku bylo zlato rovněž symbolem úspěchu a bohatství. Karel Veliký nechal při své korunovaci vyrazit pár zlatých mincí, což mělo oslavovat, že se stál nástupcem římských císařů. Jeho syn, Ludvík Pobožný také nechal razit několik zlatých mincí, ale opět se jednalo o „pouhou“ oslavu a symboliku , mince do oběhu nebyly puštěny. Po několik staletí tak zlato zažívalo období útlumu, v oblibě bylo především stříbro. Teprve ve 13. století začali tehdejší evropští panovníci uvažovat o návratu ke zlatu. Důležitým milníkem je fakt, že roku 1248 byl v Benátkách poprvé ražen zlatý dukát, a tak se zlato začalo znovu těšit nemalé oblibě, a to zejména v Benátkách, Francii a nebo Anglii.

Objevením Jižní Ameriky Kryštofem Kolumbem započala bezesporu nové éra zlata a s ním spojených obchodováním. Právě díky zámořským cestám, které nejprve podnikali Portugalci a Španělé (později se přidali i Angličané a ostatní evropské národy) se zlato dostává opět do Evropy a to i jinou cestou – od domorodých Indiánů, kteří jej ochotně směňovali za drobné a laciné předměty. Jedny z prvních zlatých mincí se tak začaly razit ve Španělsku, v Anglii se od roku 1663 až do 1816 razila zlatá guinea. Ve Francii pak přišel na řadu zlatý louisdor a to v letech 1640 až 1803. Ani tak není výčet zlatých mincí úplný – zlato bylo velmi populární nejen coby šperk a ozdoba, ale i jako plnohodnotné platidlo.

V Americe však v souvislosti se zlatem ještě zůstaneme. Není snad nikoho, kdo by neznal zlatou horečku a cesty zlatokopů do Severní Ameriky, aby zde na řece Klondike vyrýžovali spoustu tohoto žlutého kovu a splnili si tak sen o štěstí a bohatství. Třebaže se tento sen splnil jen málokomu, v podání významných spisovatelů, jako byl např. Jack London (autor knih Bílý Tesák nebo Volání divočiny), uchovávají vzpomínky na toto období zlaté mánie jako cenné informace pro všechny další generace.

V souvislosti s Amerikou zcela jistě stojí za zmínku i konfiskace zlata z roku 1933, kdy americký president Franklin D. Roosevelt zakázal jakýkoliv podíl zlata ve vlastnictví jednotlivců, domácností a soukromých firem. Tento zákaz trval bezmála čtyřicet jedna let, až do roku 1974. Jak se to tehdy vlastně událo? Dne 1. května vyšel v platnost zákon č. 6102, na jehož základě měli občané pouhé tři týdny na to, aby státu velmi levně prodali – čili de facto odevzdali, jak se akt častěji definuje – všechno zlato. V případě nerespektování zákona hrozilo odnětí svobody až na deset let, nebo pokuta ve výši 10.000 amerických dolarů, což byla tehdy částka, která by mnoho rodin zruinovala. Smyslem této transakce bylo upevnit slábnoucí dolar oproti zlatu a to navzdory všem demokratickým zásadám, které jsou pro většinu z nás dnes běžnou záležitostí. Jak je vidět, Amerika je, byla a nejspíše i nadále bude velmocí, která se dokáže postavit nejedné výzvě…

Vraťme se ale ve vyprávění na starý známý evropský kontinent a to přímo do Prahy v období první sv. války. Tehdy panoval mezi lidmi velký hlad a bída a to vedlo mnohdy k tomu, že se lidé zbavovali všeho cenného, jen aby nakoupili trochu mouky a chleba pro své děti. Právě cenné knihy, Ottovy naučné slovníky a nebo právě zlaté šperky sloužily jako platidlo při nákupu základních potravin. Lidé se bez výčitek zbavovali starých rodinných šperků nebo dokonce snubních prstenů.

Po první sv. válce se situace začala proměňovat. Začíná jedna z neslavnějších dob naší republiky, kterou asi jen málokteré období překoná. Ženy se začínají zdobit zlatými šperky a velký vliv na tento trend mají i prvorepublikové filmy s krásnými herečkami jako byla například Adina Mandlová, nebo Nataša Gollová. Tak, jako se tehdy lidé skládali na Národní divadlo, stejným způsobem se pořádaly sbírky na zajištění soběstačnosti naší republiky – na československý zlatý poklad. Lidé darovali zlaté šperky, zlaté rakousko-uherské mince, dokonce i zlomkové zlato a jiné zlaté komponenty. Každý tak měl možnost podílet se na obnově Československé měny a z dobrovolných darů se na konec vybralo 94 tisíc zlatých medailí a mincí.

Za druhé světové války byl tento národní poklad z velké části rozkraden fašistickým Německem. Válečného zločince Adolfa Hitlera netřeba představovat – krutosti a bezpráví, kterého se za 2. sv. války dopustil, mnohonásobně přesáhly „pouhou“ krádež našeho zlatého pokladu. Na své si ovšem přišly i jiné země, které naše zlato zadržovaly. Bezprostředně po druhé světové válce nezbylo z našeho pokladu téměř nic.

Po vleklých tahanicích se sice nakonec podařilo nějaké zlato ve formě zlatých cihel získat zpět, ale jak známo, zlaté cihly nemají takovou hodnotu jako například zlaté numismatické mince. V současné době náš státní trezor ukrývá jen zhruba 13 tun zlata, což je bohužel ve srovnání s obdobím naší první samostatné republiky téměř zanedbatelné množství…

Zdroj: http://www.ozlatu.cz/