Stráže v nacistických koncentračních táborech tvořili nejdříve výhradně muži. Nicméně zavedením ženských stráží do Osvětimi a Majdanku začala nová éra, jelikož se představitelé režimu přesvědčili o tom, že ženy tuto práci mohou vykonávat stejně dobře jako muži. Do konce války působilo v koncentračních táborech na místech dozorkyň více než 3500 žen, které tvořili téměř 7 % počtu všech stráží. Tyto ženy většinou bez vzdělání nebo zvláštního zázemí se buď dobrovolně přihlásily, nebo byly rekrutovány prostřednictvím chytrých náborových technik.Většinou šklo o ženy ženy mladé a svobodné, případně vdané za muže, kteří v táborech také pracovali. Mnohé z dozorkyň tuto práci braly jako plnění povinnosti vůči své zemi.
Polský katolík Jan Karski (1914-2000) patří k zapomenutým hrdinům, k těm, o jejichž činech se příliš nemluví. Během druhé světové války se snažil ze všech sil upozornit spojence na to, jaká zvěrstva se dějí v nacistických vyhlazovacích táborech na území Polska. Pro tento úkol nasadil svůj život a později veškeré schopnosti.
Nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA avizovalo vydání knihy Sarah Helmové Ravensbrück – Život a smrt v Hitlerově koncentračním táboře pro ženy již ke konci roku 2015. Dvouleté čekání a těšení se vyplatilo, před pár dny jsem dostal k recenzi tuto novinku z historické edice Dobrovského a mohl se pustit do čtení. Anne Applebaumová své konkurentce v oblasti historické literatury faktu vysekla velmi cennou poklonu, když její dílo nazvala “ohromujícím kusem historické práce”. S tímto hodnocením je nutné souhlasit, jde o skvělou knihu, do detailu zkoumající život vězeňkyň v nacistickém koncentračním táboře Ravensbrück.
Odilo Globocnik se narodil 21. dubna 1904 v Terstu v rakousko-slovinské rodině úředníků, profesí byl stavařem. Do nacistické strany vstoupil v Korutanech roku 1930, přihlásil se do SS a rychle se stal zástupcem vedoucího jedné z rakouských buněk NSDAP.
Richard Glazar napsal knihu Treblinka, slovo jak z dětské říkanky těsně po válce, v době, kdy se svět vzpamatovával z nejkrvavější války v historii. Války, jejíž oběti neumírali jenom při bitvách, ale i při vraždění v koncentračních táborech. Jeho vzpomínky zahrnují dětství, cestu do vyhlazovacího tábora Treblinka, zázračný útěk a přečkání války při nucené práci v Německu. Tyto memoáry podle mého názoru nemůže překonat žádný vymyšlený příběh. Krutý osud zavedl Richarda Glazara do pekla, nechal ho zázračně přežít a vše sepsat. Po válce ovšem o jeho dílo nebyl zájem, vydání se dočkalo až po pádu železné opony.
Napriek značnému skepticizmu a nedôvere aj zahraničné médiá už minimálne od roku 1942 uverejňovali správy hovoriace o deportáciach a následnom vyvražďovaní.
13. októbra 1942 denník Newcastle Morning Herald and Miner´s Advocate 1uverejnil krátku správu s titulkom « Will be no Jews in Reich in 1943 »2 Správa bola uverejnená na základe Štokholmskej správy. Najskôr píše o Židoch žijúcich v Nemecku, hovorí však aj o aplikácii rovnakého plánu na zvyšok okupovanej Európy3. Správa sa zmieňuje aj o tom, že nemecká vládnuca vrstva je sama prekvapená gigantickosťou svojho plánu, rovnako aj veľmi vlažnou reakciu zo strany zahraničia.
“Je nepopierateľnou skutočnosťou, že Nemci úmyselne a systematicky vyvraždili milióny civilistov – Židov, rovnako ako aj kresťanov – z celej Európy”
Vrba a Wetzler týmto výrokom deklarujú, že Nemci sa nezameriavajú iba na jednu etnickú skupinu, ale ich zámerom je vyvraždiť aj ďalšie skupiny, napr. kresťanov. Doterajšie správy, ktoré boli uverejnené, hovorili výlučne o židovskej otázke, teda Vrba a Weztler prinášajú historicky presnejší pohľad.