Archiv štítku: Josef Stalin

Kniha: Edvard Beneš – Drama mezi Hitlerem a Stalinem

Edvard Beneš je poměrně rozporuplnou osobností, která vzbuzuje dost emocí i dnes, po mnoha desetiletích od doby, kdy byl československým presidentem a diplomatem, ve středu meziválečného, druhoválečného a poválečného dění v Evropě. Antoine Mares ve své knize Edvard Beneš – Drama mezi Hitlerem a Stalinem nabízí nadhled francouzského historika, který zná velmi dobře dějiny Československa a střední Evropy. Tento Benešův životopis je podrobný a věnuje se zejména a skoro výhradně jeho politické a diplomatické kariéře. Nečekejte pikantnosti ze soukromí, tomu se kniha věnuje jen velmi málo a předpokládám, že to není ani tak tím, že by se mu autor chtěl vyhýbat, ale prostě proto, že na Benešově soukromí toho není zdaleka tolik zajímavého, jako na jeho profesní dráze.

Antoine Mares: Edvard Beneš - Drama mezi Hitlerem a Stalinem

Pokračování textu Kniha: Edvard Beneš – Drama mezi Hitlerem a Stalinem

Největší masoví vrazi v dějinách

Při čtení níže uvedených jmen a prohlížení počtu obětí vás musí zákonitě mrazit. Zatímco o Hitlerovi a Stalinovi každý ví, v hrůzné tabulce najdete i člověka, který není známý, ale na africkém kontinentu řádil neméně vražedně.

  1. Mao Ce-tung – 78 milionů obětí. Čínský masový vrah, který si s velkým náskokem zajistil první místo.
  2. Josef Stalin – 23 milionů obětí. Tedy minimálně, podle některých jiných odhadů měl na svědomí mnohem více obětí. Sovětský diktátor zabíjel i svoje lidi…
  3. Adolf Hitler – 17 milionů obětí. Likvidoval Židy, cikány, Slovany, postižené.
  4. Belgický král Leopold II.  – 15 milionů obětí. Kongo pod jeho krutovládou zažívalo skutečné peklo. Tento novodobý otrokář jistě nepatří mezi známé vrahy, ale jeho skóre je hrozivé.
  5. Hideki Tódžó – 5 milionů obětí. Japonský premiér nechával vraždit i civilisty, jen v Číně 5 milionů.
  6. Pol Pot – 3 miliony obětí. Velitel kambodžských Rudých Khmérů, od jeho vlády neuplynulo ani 40 let.

Mýty z druhé světové války a jejich uvedení na pravou míru

Francie se vzdala bez boje

Francouzi bojovali několik týdnů a měli asi 150 000 obětí. Nebyli zbabělci, ale Němci je prostě převálcovali… I tak bylo zničeno 800 německých tanků. Francouzské velení bylo špatné, stejně tak zásobování a taktika, nicméně vojáci bojovali, jak to šlo.

Hitler nechal Brity u Dunkirku utéct

Podle tohoto mýtu nechal Hitler v roce 1940 utéct domů na 330 000 Britů z expedičních sborů. Prý proti nim vlastně nic neměl. Bylo to jinak – to, že Britové unikli z obklíčení, vyšlo z aktuální vojenské situace. Prostě se jim manévr povedl a o pár let později se do Francie vrátili a Hitlera porazili.

Vracející se Američané nechali v Belgii tisíce aut

Američtí vojáci prý nemohli domů odvést auta ukořistěná v Německu, tak je podle tohoto mýtu nechali v belgických lesích. Hrbitov aut skutečně existuje, ale jsou v něm i auta z 60. a 70. let, takže je tam určitě nemohli nechat vojáci na cestě domů v polovině čtyřicátých let.

Hřbitov aut v Belgii

Hitler vyhrál boj o NSDAP o jeden hlas

Tohle je nesmysl, v roce 1923 Hitler zvítězil ve volbách o místo vůdce své strany drtivě 553:1. V roce 1933 pak NSDAP nezískala majoritu, ale ujala se vlády.

Jamašitovo zlato

Japonský generál měl prý za války na Filipínách schovat mnohatunový zlatý poklad, pocházející z válečného rabování. Neexistují ovšem důkazy, že by obrovský poklad existoval, natož aby byl nalezen.

Hitler tancoval radostí, když byla Francie poražena

A prý byl při tom dokonce natočen na kameru. Pravda je taková, že Hitler při přijímání kapitulec udělal jeden prazvláštní krůček zpět – byl totiž dost naměkko. Spojenecká propaganda pak tohoto pohybu využila a sestříhala záběr, na kterém Hitler vypadá, jako by tancoval bláznivý irský tanec jig.

Německá ponorka se potopila kvůli poruše toalety

U-1206 prý skončila na dně moře kvůli experimentální toaletě, do které se dostala voda. Pravda byla složitější. Voda z toalety se dostala do baterií, chemická reakce otrávila vzduch a ponorka se musela u skotského pobřeží vynořit. Tak byla napadena a poškozena, pak jí kapitán nařídil potopit.

Jednotky SS byly árijskou chloubou

Nožná na začátku války. Jak se blízil její konec, do jednotek SS se dostal skoro každý. Od roku 1923 tyto jednotky chránili Hitlera, později je Himmler změnil ve významnou bojovou elitní sílu. Samí Árijci, páchající ty nejhorší válečné zločiny. Jen polovina z tohoto tvrzení byla koncem války pravdivá. Už začátkem 40. let vznikaly severské divize SS, složené ze skandinávských a pobaltských antikomunistů. Později přibyli Chorvati, Ukrajinci, Španělé, Francouzi, Rumuni, dokonce se uvažovalo o dobrovolnících z Británie. Prý celých 60 % esesáků nebylo německé národnosti. A ví se o tom, že koncem války bránili Berlín proti Sovětům Francouzi, kteří měli panický strach ze zajetí a raději umírali.

Stalin nařídil nasazení opičích vojáků

Tenhle mýtus je jako ze sci-fi knížky. Stalin prý zadal svým vědcům nesplnitelný úkol – měli vytvořit novou rasu, napůl člověka a napůl opici. Tento supervoják by pak byl nasazen proti německým jednotkám. Pokusy s oplodňováním šimpanzice lidským spermatem sice v polovině dvacátých let prý opravdu probíhaly, ale genetik Ilja Ivanov se dál nedostal. Později utekl před Stalinovými čistkami a sám sovětský diktátor o těchto experimentech nevěděl.

Dejte jim celých devět yardů

Tolik prý měřily pásy s municí do stíhaček. A nebo jde také o rozměr baseballového hřiště, a existují další vysvětlení, používaná mnoho desetiletí. Tato hláška byla používaná piloty Mustangů, když chtěli nabít zbraně. Nábojové pásy se ale neměřily na délku, ale na počet nábojů. Kde se vzala tato míra, se už asi nikdy nedozvíme, ale co znamenalo “devět yardů”, věděl každý, kdo se za války motal kolem amerických a britských letadel.

Ve Francii bojovali proti Američanům Korejci, na straně Němců

Během dne D, tedy při vylodění Spojenců ve Francii, bylo zajato několik Korejců. To je pravda pravdoucí, opravdu šlo o etnické Korejce. Němci měli zoufalý nedostatek vojáků a proto se do jejich uniforem dostávali opravdu kuziozní národnosti. Jak se dostali do uniforem Wehrmachtu Korejci? Původně bojovali proti Japoncům, v zajetí byli naverbováni do japonské armády, potom je zajali Rusové a v zajateckém záboře si je nakonec našli Němci…

V Rusku jsou doteď k nalezení obrovské hory lidských kostí

Na východní frontě umíraly miliony lidí a nebyl čas pohřbívat. Okolo fronty se tedy kupily mrtvoly, jsou i místa, kde bylo naskládáno třeba 300 000 těl. V osmdesátých letech byla tato místa objevována a zkoumána. Fotky, které se pak objevily, byly falešné a stála za nimi pravicová propaganda. Hory z kostí v Rusku nenajdete, tedy alespoň ne v té podobě, jak byly prezentovány světu. Každopádně ale na místech bojů je krajina opravdu samá kost a pozůstatek bitev.

Britové bombardovali falešná německá letiště falešnými bombami

Podobné historky se vyprávějí i o první světové válce. V roce 1940 prý v Holansku Němci postavili falešné letiště a vybavili ho dřevěnými maketami letadel. Brotivé o podfuku věděli a aby to dali Němcům stylově najevo, shodily na atrapy letadel dřevěné atrapy bomb. A pak se tento příběh jenom dál zasazoval do nových kulis, třeba do Berlína v roce 1943 a i jinam. William Shirer a jeho kniha Berlin Diary, popisující výše uvedenou historku mají jeden problém – neexistuje důkaz ani svěděctví, že se něco podobného stalo. Za vším může docela dobře stát propaganda, která za války na obou stranách pracoval velmi dobře.

Hitler měl jen jedno varle

Další dílo propagandy, o tom, kolik varlat má Hitler, se zpívalo i v písničce. Hitler byl během první světové války zraněn na Sommě a lékař, který ho ošetřoval, přísahal, že budoucí vůdce nacistů o jedno varle přišel. Šlo o nepodložený výmysl, který podpořila sovětská propaganda v 70. letech – i Sověti tvrdili, že Hitlerovo tělo, které po několika desetiletích exhumovali a zkoumali, bylo tímto způsobem poznamenáno. Hitler měl podle všeho varlata dvě.

Japonci se chtěli vzdát, než na ně Američané shodili atomové bomby

Jedno je jisté, situace v Japonsku byla v srpnu roku 1945 velmi komplikovaná. Z dobových dokumentů je ale jisté, že japonský císař a jeho velitelé chtěli bojovat dál a chystali pokusy o zvrácení válečné situace. Připravovali se na odražení americké invaze, se kterým počítali v listopadu… Pravdou je, že oběti v Hirošimě a Nagasaki nebyly tak vysoké, jak by mohly být oběti pokračující války, a to na stranách Japonců i Američanů.

Zdroj: https://www.warhistoryonline.com/war-articles/love-it-16-wwii-facts-that-just-arent-true.html

V Rusku otevírají Stalinovo muzeum…

Dokážete si přestavit, že by Němci otevírali muzeum Adolfa Hitlera a že by uvažovali o jeho rehabilitaci? Ne? Tak vězte, že něco podobného se nyní děje v Rusku a nejedná se o nikoho jiného, než o masového vraha, co do počtu obětí snad ještě horšího. Na to, že Stalin nechával vraždit svoje politické odpůrce ve velkém a Sovětský svaz za jeho vlády rozhodně nevzkvétal, Stalinovi ruští obdivovatelé asi nemyslí…

J. V. Stalin
J.V. Stalin, foto: history.com

České noviny referují: “I přes protesty ruských ochránců lidských práv bylo ve vsi Choroševo u Rževu, ležícím asi 200 kilometrů západně od Moskvy, otevřeno nové muzeum komunistického diktátora Josifa Stalina. Ten podle zřizovatelů i přes své zločiny zanechal v dějinách země i cosi “čirého a životaschopného”, a tak je podle nich záhodno “obnovit historickou spravedlnost”.”

Za otevřením muzea stojí sdružení, za které hovoří ruský ministr kultury Vladimir Medinskij a můžeme si tedy s přimhouřenýma očima myslet, že jde o oficiální vládní aktivitu.

Jen pro připomenutí – Stalinovi je připisováno více než 20 milionů životů

Kniha: Gulag – Historie

Svoje rozsáhlé mezery v problematice historie Ruska, konkrétně období minulého století, jsem se rozhodl napravit četbou knihy Gulag: Historie od známé autorky Anne Applebaumové. Tato novinářka a autorka knih zabývající se východní Evropou poměrně systematicky za Gulag získala v roce 2004 Pulitzerovu cenu, těžko si tedy můžeme předestavit lepšího průvodce obdobím od konce první světové války do pádu železné opony. Kniha se sice zabývá hlavně tábory nucených prací, ale poskytuje i poměrně detailní popis politické situace v Sovětském svazu a života lidí, kteří měli to štěstí, že v táborech neskončili.

Anne Applebaumová, Gulag: Historie

Nejde o beletrii a vlastně ani o literaturu faktu, jedná se spíš o detailní historickou studii, která je ovšem čtivá a záživná. Skoro 500 stran samotného textu je doplněno o další stránky s poznámkami, rejstříkem a slovníčky, bez nichž se ale čtenář neobejde, občas je prostě potřeba nahlédnout, co která zkratka znamená. Text je ovšem srozumitelný a čtenář je do problematiky uváděn citlivě, neztrácí se a na další informace se vysloveně těší. Taková je moje zkušenost ze čtení tohoto díla – i když jde o složité téma, autorka ho zpracovala tak, že se dobře čte i člověku, který o tomto období historie mnoho neví. Vše důležité mu autorka detailně a srozumitelně vyloží. Tuto kombinaci badatelského (a nebojím se napsat i vědeckého) a zároveň velmi čtivého textu lze jenom obdivovat. Svůj díl na tom, že se kniha dobře čte, má určitě i překladatelka Petruška Šustrová.

Kdybych chtěl tuto recenzi otitulkovat bulvárně, její název by nejspíš zněl “Gulag: vše, co jste se o něm chtěli vědět a báli se na to zeptat”. I když jsem si během četby kladl další otázky, autorka mi na všechny později odpověděla. Nenapadá mě nic, co by mohlo čtenáře zajímat a na co by nedostal odpověď. Dozví se samozřejmě základní fakta, čísla, vzpomínky vězněných – to vše zasazené do kontextu doby, mezinárodní politické situace, běžného života v Rusku…

Autorka na začátku knihy otevře téma historie koncentračních táborů, netušil jsem, že jejich prvopočátky spadají na Kubu (v předminulém století) a do půtek Britů a Bůrů na jihu Afriky. Německá koncepce využití koncentračních táborů byla postavena na základech rasové méněcenosti a vznikala dávno před tím, než se moci chopil Hitler. Sovětská koncepce měla ekonomické pohnutky, Stalin chtěl na vězních vydělávat. Historie Gulagu (zkratka Glavnoje upravlenije lagerej – Hlavní správa táborů), tedy složky tajné policie, která řídila sovětské koncentrační tábory, začíná po vítězství rudých před koncem první světové války. Vyhnanství v Rusku existovalo několik století, ale zrůdný systém likvidace lidí uvedl v život až Stalinův režim. Stalin jednak likvidoval (rozuměj posílal na smrt hladem, zimou nebo přepracováním) své oponenty, cizince, vlastně koho si zamanul a zároveň chtěl na táborech nucených prací postavit ekonomický vzestup Sovětského svazu. Čas ukázal, že tento jeho plán neměl šanci uspět, tábory byly většinou prodělečné, ať se jejich velitelé snažili jak chtěli.

Čtenář se v knize seznámí se všemi typy táborů (bylo jich mnoho stovek ve všech časových pásmech Sovětského svazu), s životem v nich, každé oblasti je věnována zvláštní kapitola – například zatčení, vězení, transportu, práci v táborech, vězňům, dozorcům, strategii přežití a tak dále. Všechny kapitoly jsou uvozovány dobovými citáty, například vězňů, kteří přežili a později své vzpomínky sepsali nebo vyprávěli autorce knihy. Anne Applebaumová ke sběru podkladů přistoupila poctivě, mluvila s pamětníky, navštěvovala místa, o kterých psala, trávila stovky hodin v archivech, četla snad všechny knihy a memoáry, které se Gulagu týkají.

Nesmyslnost celého systému demonstruje příklad Bělomorského kanálu, obrovské stavby, která neměla žádný praktický účel. Plán, že jí budou využívat sovětské lodě, které si zkrátí cestu ze severních moří prostě nevyšel. Už jenom kvůli tomu, že kanál byl hluboký jen tři a půl metru, což prostě zaoceánským lodím a jejich ponorům prostě nestačilo. Na takovýchto mnohdy zbytečných stavbách vznikal kult úderníků, kteří plnili normy na stovky procent (a za to dostali větší příděl jídla). Pokud se neupracovali k smrti, tak dostali vyznamenání a měli šanci být dříve propuštěni. Vězni pracovali na stavbách silnic a železnic, v chemickém průmyslu, v dolech, v zemědělství.

Samotné téma jak se vůbec lidé do Gulagu dostávali, je velmi zajímavé. Stačilo říci vtip proti režimu nebo být příbuzným toho, kdo byl nespravedlivě označen za špiona. V době, kdy neomezeně vládl Stalin (tedy v letech 1929 – 1953, jeho životopis si můžete přečíst tady), mohl být zatčen a do tábora odvezen kdokoliv za cokoliv. Nastávaly paradoxní situace, kdy se z vězně mohl stát velitel tábora a opačně. Nikdo si nebyl ničím jistý a čistky probíhaly i v těch nějvyšších místech. V táborech se mísily skupinky kriminálníků, kteří zabíjeli na potkání, s politickými vězni, kteří nic neudělali. V dobách kolektivizace byly tábory plné kulaků (tedy zámožnějších sedláků), kterým byl sebrán majetek a oni sami byli posláni dřít do dolů. V táborech se je ani nikdo nesnažil převychovávat, měli pouze sloužit k cestě za industrializací.

V roce 1934 ovládala OGPU (Sjednocená státní politická správa, předchůdce NKVD) 1 milion věznů po celém Sovětském svazu, v roce 1937 už byly v táborech 4 miliony lidí. Stalinův režil odsuzoval za špionáž a kontrarevoluci jako na běžícím pásu, diktátor stanovoval plány, kolik lidí má být bezdůvodně odesláno na nucené práce. Cílem táborů už nebyla ekonomická produktivita, ale likvidace lidí. Klesaly příděly chleba (z jednoho kilogramu na 400 gramů na den), ze zdravého vězně se za měsíc stala umírající troska, stačil hlad, mráz, nemoce a 16 hodin tvrdá práce denně. NKVD měl za úkol vraždit vězně, i na to existovaly plány. Dozorci, co stříleli vězně, jsou sami později zastřeleni. NKVD vraždila bez soudu, poroty či právníků, Stalin tato zvěrstva vždy na někoho svedl a toho pak nechal zlikvidovat.

V roce 1938 se nový šéf NKDV Berija pokusil z táborů opět udělat výdělečné podniky, zakládá “šarašky” – laboratoře pro vězněné vědce, umístěné u Moskvy. V nich pracovali například letecký konstruktér Tupolev nebo vynálezce Sputniku Koroljov. V obyčejných táborech se až do smrti Stalina nic nezměnilo, během války přibylo vězňů, cizinců z Polska, Pobaltí, válečných zajatců. Likvidováni byli hlavně zahraniční komunisté, svět se tvářil, že o ničem neví, i když se stávalo, že vězni utíkali do Finska a západní společnosti svoje hrůzné zkušenosti z Ruska sdělovali. V letech 1937 – 1936 bylo Stalinem oficiálně povoleno mučení věznů.

Není příliliš známo, že v táborech nebylo moc inteligence, a to ani v řadách politických vezňů. Převažovali kniminálnící, dělníci a rolníci, mnozí negramotní. Skutečných politických vězňů bylo minimum, většinou šlo o náhodná bezdůvodná zatčení. Systém v táborech byl neefektivní, kriminálníci nepracovali, při stanovování norem se podvádělo a říká se, že ti, kdo Gulag přežili, se nějak zapletli s vedením tábora – donášeli. Vězni byli pro přežití ochotni udělat cokoliv.

Říká se, že utéci z tábora a přežít bylo prakticky nemožné. Podle autorky to není pravda, například v roce 1933 uprchlo 46 000 lidí, z nichž bylo chyceno jen 28 000. Tato čísla jsou ve srovnání s miliony vězněných nízká, ale demonstrují, že útěky nebyly tak docela výjimečné nebo nemožné. Pravdou ale je, že političtí vězni utíkali mnohem méně často, mezi útěkáři převažovali kriminálníci. To je možná jeden z důvodů, že se na západ nedostávalo moc zpráv o tom, co se v táborech vlastně děje.

V knize je také zaznamenán jeden hodně kuriozní případ návštěvy v táborech. V roce 1944 navštívil Kolymu (zlaté doly) americký viceprezident Henry Wallace, který ani netušil, že se kolem něj pohybují političtí vězni, kterým jde o život. Autorka nepopisuje jenom Stalinovu éru, ale se stejnou důkladností pokračuje v zaznamenávání historie Gulagu po jeho smrti. Věnuje se povstáním, která se v táborech rozpoutala v roce 1954 (tedy rok po Stalinově smrti), píše o období, kdy byl bořen kult osobnosti a vláda přiznala, že chybovala. Hodně prostoru věnováno politickým následovníkům Stalina, tedy Chruščovovi a Brežněvovi, vůdcům, za jejichž doby tály ledy (oproti Stalinově době), ale tábory stále existovaly. Jsou zmiňováni první sovětští disidenti – například vězněný básník Brodskij. Od opět tvrdšího režimu Andropova až po Gorbačovovu amnestii pro politické vězně v roce 1986 autorka dospěla ke konci historie táborů nucených prací. Nechybí ale upozornění, že něco podobného se může strhnout znovu. Kniha byla psána na začátku tohoto tisíciletí a současné dění napovídá, že se autorka nemusí mýlit…

Účet Gulagu je hrozivý – v letech 1929 až 1953 tábory prošlo 18 milionů lidí, k tomu bylo napočítáno 6 milionů vyhnanců, 4 miliony válečných zajatců, nucené práce vykonávalo skoro 29 milionů lidí. Za rudé éry přišlo v Rusku o život 20 milionů lidí…

Gulag: Historie je bezesporu jednou z nejlepších historických knih, které jsem kdy četl. Pokud vás zajímají novodobé dějiny Ruska a chcete do nich nahlédnout opravdu detailně, pak je toto dílo Anne Applebaumové jasnou volbou i pro vás.

Knihu k recenzi poskytlo nakladatelství Pavel DOBROVSKÝ – BETA, díky.

Stalin – masový vrah s 20 miliony obětí

Josef V. Stalin (1878-1953) byl diktátor Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) a to od roku 1929 do roku 1953. Za Stalina byl Sovětský svaz změněn ze zemědělské společnosti v průmyslovou a vojenskou velmoc. To vše se událo za brutálního teroru tohoto diktátora, jeho vláda stála život miliony občanů jeho vlastní říše. Narodil se do chudoby, stal se revolucionářem, chtěl změnit svět. Poměrně známým faktem je jeho kriminální minulost. Poté, co bolševický vůdce Vladimír I. Lenin (1870 – 1924) zemřel, Stalin překonal své soupeře v boji o řízení strany. Jakmile se dostal k moci, kolektivizoval zemědělství a potenciální nepřátele posílal do táborů nucených prací nebo rovnou nechával zavraždit. Stalin byl během druhé světové války se Spojenými státy a Británií ve spojeneckém vztahu (1939-1945), ale potom se napjaté vztahy se západem staly základem studené války (1946-1991). Po jeho smrti zahájili Sověti proces destalinizace.

J. V. Stalin

Pokračování textu Stalin – masový vrah s 20 miliony obětí

Kniha: Podivuhodné příběhy druhé světové války

Knihu Podivuhodné příběhy druhé světové války jsem si z portfolia e-shopu Megaknihy.cz vybral jako první k recenzi záměrně. Měl jsem jí vyhlédnutou již dříve, protože mě neznámé příběhy a události spojené s druhou světovou válkou dlouhodobě zajímají.

Podivuhodné příběhy druhé světové války

Autor Jesús Hernández své dílo sebraných zajímavostí rozdělil na několik kapitol, například o válce na zemi, ve vzduchu nebo na příběhy týkající se zvířecích aktérů války. Musím uznat, že o většině informací z knihy jsem neměl tušení, jde opravdu o výběr méně známých skutečností, z nichž většinu lze s klidem označit za podivuhodné.

Španělský autor je poměrně plodným novinářem a autorem knih o vojenské historii, ve svém bádání se věnuje zajímavostem, o kterých laická veřejnost příliš neví. V knize jsem se dozvěděl množství informací, kterými lze okořenit debaty o historii druhé světové války, rád bych se o některé z nich podělil se čtenáři této recenze.

Zaujal mě například příběh malíře Picassa, který se během války zdržoval v Paříži a často přicházel do styku s německými okupanty. A věděli jste, že britský ministerský předseda Churchill byl vášnivým malířem? Svůj obraz dokonce věnoval americkému prezidentovi Rooseveltovi.

Z historek o zvířatech ve válce vystupuje příběh polského vojenského medvěda Wojtka, který se svojí jednotkou prošel těžkými boji, se svými kamarády popíjel pivo a dokonce měl vojenskou legitimaci, zřízenou proto, aby se při evakuaci dostal na loď. Wojtek skončil v ZOO ve Skotsku, kde se dožil na mědvěda poměrně úctyhodných dvaadvaceti let. Kuriozně působí informace o tom, že několik stovek německých tanků na východní frontě odstavily žravé myši, když sežraly izolaci u drátů.

O nechuti Stalina létat se napsalo dost, až do roku 1943 do letadla ze strachu z nekvalitných sovětských výrobků nevstoupil. Zajímavé je, že inovace v sovětském leteckém průmyslu brzdil strach inženýrů ze selhání. Když totiž prototyp havaroval, jeho konstruktér byl popraven.

Jako zcela novou věc vnímám informaci o tom, že Švédsko v době útoku Německa na Norsko mělo munici jen na jednu minutu protiletadlové palby… Zajímavé jsou i informace z pozadí německé válečné propagandy. Ta tvrdila veřejnosti, že americké bombardéry vedou nad Německo gangstaři z Chicaga, tedy ti nejtěžší zločinci. Tuto fámu podpořila havárie posádky, které měla na bundách vyšito “Murder Inc”.

Čtenář se dozví i něco o pověstných Hitlerových dálnicích, dojemné příběhy jednotlivců na frontě, o tom, jaký byl za války jídelníček na všech stranách konfliktu. Nechybí ani perlička, že známé pytlíky na zvracení byly vynalezeny pro výsadkáře, kterým se při akcích často udělalo nevolno a znečistili nejenom letadlo, ale i svoje uniformy, což pak při bojích na zemi mohlo působit zvláštně… Autor ani nijak nezastírá fakt, že vojevůdci i běžní vojáci často propadali alkoholu. Dozvíme se i o dost omezené lékařské péči a propagandě pomocí filmového plátna.

Kniha je kuriozitami a zajímavostmi doslova prošpikovaná. Kladně hodnotím fakt, že mnohdy jde o příběhy na půl stránky, bez zbytečných příkras a omáčky kolem. Přesto je ale tato kniha nadmíru čtivá, čtenáře chytí a nepustí. Pokud tedy chcete vědět o druhé světové válce trochu víc, tak směle do toho!

Kvíz: Poznáte, o kom Hitler mluví?

Vyzkoušejte si, zda poznáte, co si Hitler myslí o svých spojencích či nepřátelích. Který z níže uvedených odstavců patří kterému politikovi? Správné odpovědi najdete na konci článku.

    stalinA. Joseph Stalin (SSSR) antonescuB. Ion Antonescu (Rumunsko) francoC. Francisco Franco (Španělsko)
churchillD. Winston Churchill (Anglie) roosveltE. Franklin D. Roosevelt (USA) musoliniF. Benito Mussolini (Itálie)

 

  1. Hitler se nikdy netajil averzí, kterou k němu pociťoval. Označoval ho za šarlatána a prohlašoval, že zatáhl svou zemi do války jen proto, aby zakryl v očích světa krach své vnitřní politiky. V hloubi duše však tušil, že je to politik z lepšího materiálu, než byl on sám. Z ostrých epitet na jeho adresu se dalo vycítit něco jako závist. Podvědomě obdivoval dokonale provedené politické tahy, kterými získal svoji zemi pro válku. Zde je třeba hledat pravou příčinu prchlivé reakce, jakmile zaslechl jeho jméno.
  2. Hitler se nikdy nesnažil skrývat respekt a obdiv, které vůči němu choval. Byla to jediná hlava cizího státu, kterou by chtěl poznat osobně. Po každé když se některý z Hitlerových emisarů vrátil, dal si vyprávět jeho dojmy do nejmenších podrobností a často se neubránil, aby v záchvatu zvolal: “Je to dobytek, ale musí se uznat, že je to mimořádný typ.” Nejvíce ho zajímalo jeho chování na veřejnosti. Dával si podrobně popsat organizaci recepcí. Ještě před válkou hledal Hitler marně příležitost sblížit se s ním osobně.
  3. Hitler jím otevřeně pohrdal. Činil tak nejen ve svých veřejných projevech, ale i v rozhovorech se svými blízkými. Nebyl mu ochoten přiznat nic dobrého. Když o něm byla řeč, neprojevoval ani náznak obdivu k odvaze, kterou projevoval v téměř beznadějném boji, kdy dával v sázku celou svou osobnost. Vezmeme-li v úvahu možný hluboko skrytý Hitlerův komplex, můžeme tento postoj interpretovat jako nepřizanné uznání zásluh muži, který se jako jediný proti němu po francouzském tažení postavil.
  4. Prakticky až do konce choval k němu Hitler hluboké a upřímné přátelství. Cítil se s ním být spojen tím, jak obdobnou cestu oba urazili. S politováním však konstatoval, že on nemá tak absolutní akční svobodu jako Hitler, protože je závislý na královském dvoře a jeho armáda není tak disciplinovná.
  5. Měl k němu sympatie nejen jako ke spojenci, ale i jako k člověku. Pokaždé o něm mluvil velmi srdečně. Během jeho návštěv v Německu neobyčejně horlivě bděl nad jeho bezpečností. Jednou přiznal, že argumenty, které přináší v diskusích o vedení války, jsou vždy rozumné. Obdivoval také jeho přímou a neúplatnou povahu. Vytýkal mu jen jedno, že totiž nemá ve vnitřní politice dostatečně tvrdou ruku.
  6. Když se mnou Hitler o něm mluvil, měla jsem dojem, že je hluboce zklamán nevděkem, který mu projevil. Jeho pocit byl zvlášť silný po jejich setkání v Hendaye. Hitler tam jel pevně přesvědčen, že podpoří jeho plán na dobytí Gibraltaru. Později přiznal, že jeho nerozhodnost a lavírování způsobily Německu a jeho spojencům vážné škody.

Správné odpovědi

A2, B5, C6, D3, E1, F4

Památný den vysídlenců bychom si s Němci měli připomínat hlavně my

Lidovky včera upozornily na nový památný den, který Německo zařadí od příštího roku do kalendáře. Půjde o celostátní připomínku obětí vyhánění a připadne na 20. června. Rozhodla o tom německá kancléřka Angela Merkelová, respektive německá vláda. Tato zpráva se postupně začala objevovat ve většině českých médií, jelikož se týká i nás a je docela kontroverzní. Bude totiž připomínat i příběh asi tří milionů Němců, kteří byli po druhé světové válce vysídleni (odsunuti, více na Wikipedii) z území Československa.

Německá vlajka
Zdroj: Wikipedia

Před válkou žily v Československu podle sčítání obyvatelstva něco přes tři miliony Němců a odhaduje se, že podobné číslo by mohlo definovat počet Němců, kteří byli z našeho území vysídleni. Osobně si myslím, že jich bylo nezanedbatelně méně, jelikož dost z nich padlo na frontě. Ostatně i Němci sami uvádějí počet odsunutých někde kolem 2,6 milionu. Vysídlování bylo dohadováno uprostřed druhé světové války, co se týče “československých” Němců, tak jejich osud dohodl exilový president Beneš s britským premiérem Churchillem a dalšími zástupci pozdějších vítězných spojeneckých zemí. Poválečné setkání válečných vítězů později dohodu zpečetilo a navíc naší zemi definitivně vrhlo do spárů Stalina a sféry vlivu Sovětského svazu.

Odsun Němců nebyl rozhodně idylický a během dvou let při něm zahynulo mnoho odsunovaných, ať už díky hromadným popravám obyvatel německé národnosti běsnícími Revolučními gardami, nebo i kvůli osobním mstám a touze po majetku. Benešovy dekrety jsou zákonem, který byl do puntíku naplněn a navíc stále platí, ať už se to někomu líbí, nebo ne. Vedle dekretů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, ztráty československého státního občanství Němcům a Maďarům, zrušení německé university, německých vysokých škol technických, píše se ve Wikipedii. Zkrátka většina Němců byla zbavena majetku a převezena na hranice. V době, kdy se to dělo, se toto řešení zcela jistě zdálo všem jako ideální a nejméně bolestné. Koneckonců, odsunováni byli příslušníci národa, jehož představitelé si Čechy přáli vyhladit, zlikvidovat nebo přinejmenším odsunout někam na hranice Asie a zapojit do práce pro budování Říše.

Odsunovaní Němci si v letech 1945 až 1947 museli být vědomi toho, že jim Československo oplácí stejnou mincí. Německo totiž několik let zpátky zabralo Sudety, a i když šlo o akt posvěcený západními velmocemi, Čechoslovákům to mnoho radosti nenadělalo. V roce 1939 se pak za dalšího souhlasu Evropy pan Hitler napakoval rovnou do Prahy a ustanovil tu Protektorát. O pár měsíců později se díky Hitlerově enormnímu zájmu o Polsko konečně rozběhla druhá světová válka, na kterou “spojenci” čekali nepochopitelně dlouho. Nutno dodat, že v té době se mezi Hitlerovy kamarády počítal i Stalin, jehož armády vesele útočily na Polsko na druhé frontě.

Jelikož válka dopadla dobře a zlý pan Hitler byl poražen i díky možná ještě horšímu panu Stalinovi, mohli jsme si u nás za pečlivého dozoru vítězných mocností (největším dozorovatelem byl Stalin) dovolit trochu pročistit ovzduší a agresory z konce třicátých let odsunout. Jak již bylo řečeno, odsun nebyl idylický, ale určitě bych si dokázal představit několik daleko horších scénářů, jak by mohl dopadnout. Třeba občanskou válkou, masovým vyvražďováním (vraždění, které skutečně probíhalo, masovým s dovolením neoznačím, na to byli jiné experti a jiné kauzy) a tak dále.

Valné shromáždění OSN podle Lidovek v roce 2000 vyhlásilo 20. červen za mezinárodní den uprchlíků. Podle mého názoru je uprchlík a odsunutý trochu jiný příběh, navíc OSN to asi myslela hlavně ve vztahu k uprchlíkům v dnešních dobách. V Německu by se v tento den měly nově připomínat nejen oběti aktuálního vyhánění po celém světě, ale přímo i Němci, kteří na základě mezinárodních dohod museli po druhé světové válce opustit někdejší německé provincie (tedy prostory, kde žilo víc Němců než Čechů) v československém pohraničí.

Když se podíváme do historie na roky 1938 až 1947 pokud možno co nejméně zaujatýma očima, tak pokud si svůj odsun budou připomínat Němci (jako národ, který pod vedením jednoho fanatika rozpoutal světovou válku), tak proč bychom si ho nemohli připomínat i my? Ze Sudet totiž muselo odejít 150 000 – 250 000 lidí (zdroj), tisíce českých lidí byly zavražděny (i když někteří jako důsledek své odbojiové činnosti, což jim slouží ke cti), mnoho jich bylo “odsunuto” do koncentráků, odkud se nevrátili. Statisíce lidí byly donuceny pracovat pro Říši. Tito lidé byli “odsunuti” na území Něměcka a nuceně nasazeni do továren.

Pokud je tedy v Německu památným dnem 20. červen a má připomínat odsun Němců, navrhuji, ať se náš pan premiér pochlapí a jako takový malý revanš, po mnoha desítkách let a v době, když poslední pamětníci umírají, vyhlásí tento den památným i u nás. Nebudeme si připomínat jenom ty statisíce lidí, které museli odejít ze Sudet před válkou (a teď je otázkou, zda je označíme za odsunuté nebo uprchlíky, protože mnozí z nich prý podle Sudeťáků odešli zcela dobrovolně a tím pádem tedy uprchli), ale i nuceně nasazené, zavraždené v koncentrácích a na popravištích a i ty další, kteří nějak utrpěli. Jistě, šlo by o malé politické gesto (ze kterého by se v Německu nejspíš po…), ale určitě by Čechům i Němcům zase jednou připomnělo, jak to vlastně všechno bylo…

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz