Studium knih nebo filmových dokumentů je fajn věc, ale historie se dá poznávat i jinak, trochu praktičtěji. Pokud vás zajímá, jak žili naši předci na vesnicích před dvěma sty lety, doporučuji někdy navštívit některý ze skanzenů. Třeba Přerov nad Labem, Kouřim nebo Zubrnice, ty jsem si v poslední době prohlížel já.
Myslíte si, že moderní technologie, konkrétně drony (malá létající zařízení, umožňující snímkování krajiny), a historie nejdou dohromady? Omyl.
Pokračování textu V Irsku hledají pozůstatky starověkého působení lidí drony
Emily Brandová ve svém článku na webu Historyextra.com představuje svůj výběr nejodpornějších povolání historie. Některá z nich jsou nechutná, jiná navíc i nebezpečná…
Tito lidé se živili dodáváním mrtvol pro lékařské účely. I před pár stoletími se za lidská těla nebo jejich části poměrně dobře platilo, mrtvoly byly například často vytahovány z hrobů.
Říkáte si, že na práci v prádelně není nic zas tak hrozného? Máte pravdu, ale Římané v prádelnách používali jako prací prostředek lidskou močí. Amoniak oblečení skvěle vybělil, moc byly sbírána na veřejných záchodcích.
Ve viktoriánské době v londýnských stokách působili lovci, kteří ve temnu a zápachu pomocí sítí a holí vytahovali ze splašků mince, hřebíky, šrouby nebo lana – prostě to, co našli a dalo se zpeněžit. Tato práce byla nejen extrémně odporná, ale i dost nebezpečná.
Tudorovci si potrpěli na hygienu, zaměstnávali člověka, který králi pomáhal s prováděním tělesných úkonů a mytím.
Výuková simulace Československo 38–89: Atentát, kterou vyvinuli odborníci z Filozofické a Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, získala první cenu v prestižní soutěži Games Learning Society Showcase 2015, pořádané v americkém Madisonu.
Mezinárodní organizace Games Learning Society sdružuje vědce, herní vývojáře a vůdčí osobnosti průmyslu, které se zabývají výzkumem a vývojem digitálních výukových her. Soutěž o nejlepší vzdělávací hru roku uspořádala Games Learning Society v červenci 2015 na půdě Wisconsinské univerzity v rámci své výroční konference. Hra českých tvůrců zde ve finále porazila hru pro výuku matematiky Twelve a Dozen od londýnské firmy Bossa Studios. Na třetím místě skončila hra Stagecraft amerických tvůrců Pioneer Drama Service.
Více zde: http://www.matfyz.cz/clanky/431-ceskoslovensko-38-89-je-nejlepsi-vyukovou-hrou-roku-2015
Letošní druhé číslo revue Paměť a dějiny je jako vždy plné zajímavých článků a studií. Ústředním tématem je konec druhé světové války a sovětizace střední Evropy ve stejnojmenné studii Václava Vebera. Autor popisuje přípravy na poválečné ovládnutí východní Evropy a následující dění v Polsku, Maďarsku a krátce i v Českolovensku, Německu a Rakousku. Jde zejména o kroky, kterými Sověti pomáhali svým zpřáteleným komunistickým stranám. Doposud neznámou mi byla poválečná situace v Polsku, kde asi 100 000 lidí (partyzánů a bývalých bojovníků Zemské armády (Armia Krajowa)) povstalo se zbraní v ruce proti novému komunistickému režimu, podporovanému a zřízenému Sověty. Proti povstalcům kromě jiných stálo i 300 000 vojáků Rudé armády, 200 000 polských vojáků a příslušníci politické policie. Příslušníci domácího odporu byli popravováni a deportováni na Sibiř.
Tato pozvánka mi dorazila e-mailem od o. p. s. Post Bellum. Budete-li mít čas, přijďte.
Přijďte udělat jednomu zajímavému starému muži radost. V pátek 5.6. v 15h v Parku Františka Suchého. Přítomný bude František Suchý ml., po jehož otci je park pojmenovaný. Otec Fr. Suchý, bývalý ředitel strašnického krematoria, se v životě zachoval neobyčejně statečně a koneckonců jeho syn také. Oba nejednou riskovali život za nacistů i komunistů. Například tajně za zády gestapa opisovali jména popravených, které jim nacisté přiváželi ke zpopelnění.
Díky nim známe jména našich padlých odbojářů. Schovávali zbraně. Účastnili se Pražského povstání. Oba byli za komunistů uvězněni za pomoc agentu chodci, který převáděl přes hranice. František ml. si odseděl neuvěřitelných 12 let. Loni se stalo něco milého. Podařilo se – díky paní Ivaně Cabrnochové – prosadit, aby se malý parčík v Praze 10 za krematoriem přejmenoval. A ejhle! Ani za devět měsíců nebyl magistrát schopen vyrobit ceduli a umístit jí. Prý není ukončena veřejná soutěž na novou smaltovnu.
Stav trvá opravdu absurdně dlouho – a jak se zdá – bez povšimnutí současného vedení. Nemůžeme čekat! Františkovi je 88 let a moc by si přál, dožít se toho, že tento parčík nese se vším všudy jméno jeho táty. Google maps tento malinký kousek země uprostřed Prahy najde. Kolemjdoucí nikoliv. A to chceme navzdory okolnostem změnit. Post Bellum spolu s paní Cabrnochovou (dnes senátorkou) vyrobili na své náklady cedule a umístíme je
právě v pátek 5.6. v 15h. Přijďte si s námi dát skleničku a hlavně dát najevo, že víme, že panu Suchému staršímu a mladšímu dlužíme a děkujeme za naší svobodu. A přijďte a sdílejte.
Vzdělávací portál pro učitele, studenty a žáky Moderní-dějiny.cz připravil ku příležitosti sedmdesátého výročí skončení druhé světové války knihu (nebo přesněji řečeno odborný materiál pro výuku o konci druhé světové války na našem území) Pětačtyřicátý.
Jde o publikaci z nové metodické řady Moderní dějiny a má pomoci učitelům dějepisu s docela ožehavou tématikou konce války, revoluce, osvobození a následného vypořádání se s Němci. Tento monotématický materiál nabízí komplexní pohled na problematiku z několika úhlů pohledu.
Na úvod je čtenář vybaven daty a fakty v přehledu základní chronologie. Dozví se tedy, kdy a kde co se v období od března do října 1945. Následují texty známých a erudovaných historiků. Například Jiřího Pernese o přechodu mezi vlivy nacistickými a sovětskými nebo Tomáš Jakla o Pražském povstání. Zavedené mýty o Československu v roce 1945 boří a vysvětluje Vít Smetana, následují tématické eseje, neméně zajímavé.
Sekce Konec války a nové Československo obsahuje metodické rady pro učitele, tedy rady, jak zajímavě toto téma s žáky probrat a jak je zapojit “do hry”. Zde jsou popsána praktická cvičení, která mají žáci plnit formou úkolů. Závěr války v Československu je osvěžen citáty a úryvky ze všech zúčastněných stran, například úryvky z rozhlasových výzev, pohled Vlasova, německých velitelů i generála Eisenhowera. Obsáhleji je zmíněna i problematika únosů českoslovenkých občanů do SSSR, tedy aktuálně hodně propíraná řádění sovětských komand NKVD, která šla po nepohodlných lidech hned po osvobození a bez souhlasu či vědomí domácích autorit. Zmiňováno je i chování Čechů k Němcům po skončení války, tedy dlouho tabuizovaná věc, násilí páchané takzvanými Revolučními gardami a tak dále…
Zajímavým úkolem pro žáky je analýza dobové fotografie. Autoři se ptají kdo na ní je, zda je to fotografie dokumentární či aranžovaná, zda je možné ji považovat za historický pramen. Na druhé stránce je fotografie neořízlá, s mrvolou na zemi, působící úplně jinak. Žáci a studenti se tak na vlastní kůži mohou přesvědčit, jak snadné je “manipulovat” s výkladem událostí. Neméně zajímavou sekcí je popis Pražského povstání pomocí vzpomínek účastníků více či méně angažovaných a úkoly z nich pro žáky vyplývající. Tento materiál prostě učí žáky a studenty myslet a analyzovat.
Poslední částí materiálu je soubor dobových pramenů, jsou tam vyhlášky, fotografie, zápisy z kronik, novinové titulky, mapky a například i vybrané pasáže z Benešových dekretů či ukázky protiamerické propagandy.
Tato publikace o konci války na našem území čtenáře velmi šikovně uvede do problematiky a upozorní ho na důležité “drobnosti”, o kterých se nejen ve školách doposud asi moc nemluvilo. Otázkou je, zda budou mít vyučující ve školách chuť a čast trávit více hodin výuky touto jednou velmi krátkou (byť moc důležitou a pro osud naší země klíčovou) epizodou našich dějin. “Pětačtyřicátý” je totiž materiál, který by bylo škoda prosvištět za jednu hodinu…
Díky za poskytnutí materiálu k recenzi patří Občanskému sdružení PANT.
Kam až sahá historie zlata? Kolik radostí i utrpení přineslo lidem v jejich touze po zbohatnutí? Mnoho otázek, ale i odpovědí… pojďme si společně připomenout několik významných událostí a milníků v historii lidstva, které jsou úzce spjaty a tímto krásným a často proklínaným vzácným kovem.
Zlato mělo již odpradávna pro lidstvo velký význam a nesmírnou hodnotu. Lidé těží zlato bezmála 6000 let. Můžeme tvrdit, že již kolem roku 3000 př. n. l. mezopotámští a egyptští umělci začali vyrábět zlato sériově. Z masivních dřevěných desek vytvářeli drobné předměty a pomocí kadlubů tvořili litiny. Za nejslavnější doklad staroegyptského zlatnictví pak můžeme považovat poklad v hrobce egyptského vládce Tutanchamona, který v roce 1922 objevil britské egyptolog Howard Carter.
Ke zlatu se však váže mnoho legend a téměř každá starodávná civilizace mu přikládala nemalý význam. V již zmíněném Egyptě lidé věřili, že zlato tvoří těla bohů, Inkové jej vnímali jako symbol Slunce a podle staré řecké mytologie zlato kolovalo řeckým bohům přímo v žilách. Zlaté předměty lidé zkrátka vždy považovali za něco velmi cenného a něco, co je hodno uctívání. Ani později, ve starém Římě, nebyli lidé ke zlatu lhostejní. Za zmínku zajisté stojí tehdejší šperkařství, kdy se šperky zhotovovaly výhradně ze zlata a byly zpočátku výsadou pouze elitní společnosti. Později se stalo zlatou oblíbeným artiklem i u nižších vrstev společnosti a typickým zlatnickým produktem se stala brož, která spojovala několik částí vrstvených látek a tvořila tak klasický římský oděv.
Na území českých zemí se zlato těžilo zhruba od 2. st. př. n. l. kdy tuto oblast osídlili Keltové. Dobývali horské zlato ze zlatonosných žil a také zlato rýžovali v řekách. Jako první obyvatelé na našem území razili první zlaté mince, zvané duhovky.
Ve středověku bylo zlato rovněž symbolem úspěchu a bohatství. Karel Veliký nechal při své korunovaci vyrazit pár zlatých mincí, což mělo oslavovat, že se stál nástupcem římských císařů. Jeho syn, Ludvík Pobožný také nechal razit několik zlatých mincí, ale opět se jednalo o „pouhou“ oslavu a symboliku , mince do oběhu nebyly puštěny. Po několik staletí tak zlato zažívalo období útlumu, v oblibě bylo především stříbro. Teprve ve 13. století začali tehdejší evropští panovníci uvažovat o návratu ke zlatu. Důležitým milníkem je fakt, že roku 1248 byl v Benátkách poprvé ražen zlatý dukát, a tak se zlato začalo znovu těšit nemalé oblibě, a to zejména v Benátkách, Francii a nebo Anglii.
Objevením Jižní Ameriky Kryštofem Kolumbem započala bezesporu nové éra zlata a s ním spojených obchodováním. Právě díky zámořským cestám, které nejprve podnikali Portugalci a Španělé (později se přidali i Angličané a ostatní evropské národy) se zlato dostává opět do Evropy a to i jinou cestou – od domorodých Indiánů, kteří jej ochotně směňovali za drobné a laciné předměty. Jedny z prvních zlatých mincí se tak začaly razit ve Španělsku, v Anglii se od roku 1663 až do 1816 razila zlatá guinea. Ve Francii pak přišel na řadu zlatý louisdor a to v letech 1640 až 1803. Ani tak není výčet zlatých mincí úplný – zlato bylo velmi populární nejen coby šperk a ozdoba, ale i jako plnohodnotné platidlo.
V Americe však v souvislosti se zlatem ještě zůstaneme. Není snad nikoho, kdo by neznal zlatou horečku a cesty zlatokopů do Severní Ameriky, aby zde na řece Klondike vyrýžovali spoustu tohoto žlutého kovu a splnili si tak sen o štěstí a bohatství. Třebaže se tento sen splnil jen málokomu, v podání významných spisovatelů, jako byl např. Jack London (autor knih Bílý Tesák nebo Volání divočiny), uchovávají vzpomínky na toto období zlaté mánie jako cenné informace pro všechny další generace.
V souvislosti s Amerikou zcela jistě stojí za zmínku i konfiskace zlata z roku 1933, kdy americký president Franklin D. Roosevelt zakázal jakýkoliv podíl zlata ve vlastnictví jednotlivců, domácností a soukromých firem. Tento zákaz trval bezmála čtyřicet jedna let, až do roku 1974. Jak se to tehdy vlastně událo? Dne 1. května vyšel v platnost zákon č. 6102, na jehož základě měli občané pouhé tři týdny na to, aby státu velmi levně prodali – čili de facto odevzdali, jak se akt častěji definuje – všechno zlato. V případě nerespektování zákona hrozilo odnětí svobody až na deset let, nebo pokuta ve výši 10.000 amerických dolarů, což byla tehdy částka, která by mnoho rodin zruinovala. Smyslem této transakce bylo upevnit slábnoucí dolar oproti zlatu a to navzdory všem demokratickým zásadám, které jsou pro většinu z nás dnes běžnou záležitostí. Jak je vidět, Amerika je, byla a nejspíše i nadále bude velmocí, která se dokáže postavit nejedné výzvě…
Vraťme se ale ve vyprávění na starý známý evropský kontinent a to přímo do Prahy v období první sv. války. Tehdy panoval mezi lidmi velký hlad a bída a to vedlo mnohdy k tomu, že se lidé zbavovali všeho cenného, jen aby nakoupili trochu mouky a chleba pro své děti. Právě cenné knihy, Ottovy naučné slovníky a nebo právě zlaté šperky sloužily jako platidlo při nákupu základních potravin. Lidé se bez výčitek zbavovali starých rodinných šperků nebo dokonce snubních prstenů.
Po první sv. válce se situace začala proměňovat. Začíná jedna z neslavnějších dob naší republiky, kterou asi jen málokteré období překoná. Ženy se začínají zdobit zlatými šperky a velký vliv na tento trend mají i prvorepublikové filmy s krásnými herečkami jako byla například Adina Mandlová, nebo Nataša Gollová. Tak, jako se tehdy lidé skládali na Národní divadlo, stejným způsobem se pořádaly sbírky na zajištění soběstačnosti naší republiky – na československý zlatý poklad. Lidé darovali zlaté šperky, zlaté rakousko-uherské mince, dokonce i zlomkové zlato a jiné zlaté komponenty. Každý tak měl možnost podílet se na obnově Československé měny a z dobrovolných darů se na konec vybralo 94 tisíc zlatých medailí a mincí.
Za druhé světové války byl tento národní poklad z velké části rozkraden fašistickým Německem. Válečného zločince Adolfa Hitlera netřeba představovat – krutosti a bezpráví, kterého se za 2. sv. války dopustil, mnohonásobně přesáhly „pouhou“ krádež našeho zlatého pokladu. Na své si ovšem přišly i jiné země, které naše zlato zadržovaly. Bezprostředně po druhé světové válce nezbylo z našeho pokladu téměř nic.
Po vleklých tahanicích se sice nakonec podařilo nějaké zlato ve formě zlatých cihel získat zpět, ale jak známo, zlaté cihly nemají takovou hodnotu jako například zlaté numismatické mince. V současné době náš státní trezor ukrývá jen zhruba 13 tun zlata, což je bohužel ve srovnání s obdobím naší první samostatné republiky téměř zanedbatelné množství…
Zdroj: http://www.ozlatu.cz/
Audiokniha Gottand je výběrem z bestselleru polského spisovatele Mariusze Sczygiela. Tento novinář a spisovatel nabízí čtenářům (a vlastně i posluchačům) nezaujatý pohled na zajímavé osobnosti československých a českých dějin. Seznámíme se s neznámými a nepříliš lichotivými fakty o rodině Baťových či se podrobně ponoříme do akce Státní bezpečnosti, který dokonale zničila podvrženými nahrávkami spisovateli Janu Procházkovi.
Tato audioniha má pouze jednu chybu – neobsahuje komplet celou knížku, který před pár lety vedla žebříčky prodejnosti. Ale je nutno dodat, že to podstatné v nahrávce nechybí. Více jak čtyři hodiny zajímavého povídání, které načetly poměrně neznámé hlasy, vás zaujme natolik, že si tuto exkurzi do našich dějin rádi dáte na jeden zátah.
Na této audioknize je cenný hlavně pohled polského autora, nezaujatý a do jisté míry kritický. I když se autor do naší povahy pouští kriticky, je znát, že má Čechy rád a je na ně dobrým odborníkem.
Vsadím se, že mnozí ze čtenářů aposluchačů se o naší národní povaze a historii dozvědí dost nového – například osudy rodiny Baťů jsou popsány poutavě a obsahují zajímavé méně známé detaily. Sczygiel je koneckonců autorem, který se našimi dějinami s národní povahou dlouhodobě a podrobně zabývá.
Jak jsem již napsal, pohled zvenčí je pro našince k nezaplacení a pokud se dozvíme, jak nás vnímá člověk s dobrým teoretickým a praktickým základem, můžeme mu být jenom vděční. Mohlo by se zdát, že nás autor uráží a dělá si z naší historie legraci, ale opak je pravdou. Upozorňuje na to, na co by si místní autor pouázat nedovolil. Český spisovatel by se jistě bál negativních reakcí čtenářů a do ožehavých témat by se stoprocentně nepouštěl s takovou vervou.
Knihu, která dostala mnoho ocenění, se do zvukové podoby podařilo převést bezchybně. Je poutavá (já sám jsem nebyl schopen přestat poslouchat) a plná zajímavých informací, které jistě obohatí debaty o historii. Rád bych poukázal na jednu důležitou věc – autor si fakta v knize jistě nevycucal z prstu, sám píše o tom, že v archivech a při rozhovorech s pamětníky trávil mnoho času.
Já osobně jsem si zamiloval část o sochaři, který postavil Stalinův pomník a o autorovi braku, který se jakoby zázrakem změnil v úspěšného autora knih vyznačujících se socialistickým realismem. Tyto dvě osobnosti, stejně jako spisovatel Procházka, byly pro mě novými a velmi zajímavými postavami našich dějin.
Gottland je na pomezí beletrie a literatury faktu v tom nejlepším slova smyslu. Baví a vzdělává, což se o audioknize s klidem nepovede prohlásit pokaždé. Gottland je prostě hit.
Text prodejce audioknihy:
Témata, z nichž některá patří k “neuralgickým” bodům novodobých dějin českého národa a byla u nás zpracována v dlouhé řadě knih, shrnuje autor na několika stránkách a přináší v nich svůj pohled člověka odjinud, pohled neotřelý, nezatížený, který by mohl vést k reflexi opomíjených kapitol naší národní povahy.
Kniha vypráví o ikonách českého kolektivního vědomí, fenoménech nedávné české historie (rodina Baťů, Lída Baarová, Jan Procházka, Marta Kubišová, Jaroslava Moserová), ale také o osudech postav, které nebyly zatím hlouběji zpracovány ani samými Čechy (sochař Otakar Švec, který projektoval největšího Stalina na Zemi; Karel Fabián, spisovatel, který po únoru 1948 odmítl svou minulost a orwellovským způsobem vymazal a nahradil sám sebe; neteř Franze Kafky, která nechce hovořit o svém strýci).
V roce 2007 byla kniha oceněna Cenou varšavských knihkupců a autor za ni byl rovněž nominován na nejprestižnější polskou literární Cenu Niké. V roce 2009 autor obdržel Cenu Gratias Agit 2009 za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí a v Bruselu mu byla udělena také Evropská knižní cena v kategorii beletrie.
Obsah:
Ani krok bez Bati
Palác Lucerna
Důkaz lásky
Oběť lásky
Paní Neimitace
Miláček
Veselé Vánoce!
Lovec tragédií
Kafkárna
Proměna
Některé věci by měly být opakovány pořád dokola, dokud se nám nedostanou pod kůži. Třeba, že komunismus byl i u nás zločinecký režim, který přímo zabil stovky lidí a mnoha stovkám tisíc lidí zničil život. Pokud nevíte, kolik obětí to vlastně bylo, tak si přečtete mrazivé statistiky…
Bilanci těchto politických represí není možné určit zcela přesně. Komunistická moc dbala na to, aby zametla co nejvíce stop. Údaje, které uvádíme, jsou na spodním okraji číslené hranice.
Popraveno z politických důvodů cca. 280 osob
Zastřeleno na hranicích cca. 374 osob
Zemřelo ve vězeních a lágrech cca. 4 500 – 7 000 osob
Z politických důvodů odsouzeno v ČSR cca. 250 000 osob
Emigrovalo cca. 200 000 – 300 000 osob
Zdroj: Černá kniha komunismu via http://maryska.blog.idnes.cz/c/210361/Ciselna-bilance-obeti-komunismu.html
Podrobněji se o vyčíslení počtu obětí komunismu dočtete i zde:
http://www.policie.cz/clanek/obeti-komunistickeho-rezimu.aspx
http://cs.wikipedia.org/wiki/Komunistický_režim_v_Československu#Ob.C4.9Bti