Archiv štítku: disidenti

Paní Olgu Iofe prostě musím obdivovat

V úterý 23. srpna proběhla na půdě Knihovny Václava Havla beseda (pozvánku jste mohli najít tady) s ruskou disidentkou Olgou Iofe. Tato velmi zajímavá osobnost je další z řady odpůrců sovětského režimu, kteří přijali pozvání do Prahy a setkali se s veřejností při neformální otevřené besedě. Vloni jsem měl možnost poslouchat neméně zajímavého hosta, Michase Kukobaku.

Úvodem je třeba napsat, že tyto akce jsou absolutně perfektní a mně osobně pomáhají bojovat s předsudky, které vůči občanům Ruska nebo bývalého Sovětského svazu chovám. Je úžasné vidět člověka, který je skromný, chová vůči Čechům respekt, nechvástá se činy jakkoliv obdivuhodnými a moderátorka z něj musí všechno podstatné téměř páčit. Možná vám slovo disident může znít trochu jako nadávka, ale disidenti typu paní Iofe jsou zvláštní druh a nad jejich činy a morálním kreditem mnohdy zůstává rozum stát.

Olga Iofe v Knihovně Václava Havla

Pokračování textu Paní Olgu Iofe prostě musím obdivovat

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz

Michas Ignatěvič Kukobaka, muž, který jako jeden z mála veřejně odsoudil sovětskou invazi v roce 1968

Včera jsem se byl podívat na besedě s běloruským disidentem Michasem Ignatěvičem Kukobakou. Bez nějakých zvláštních očekávání jsem s kamarády dorazil do Knihovny Václava Havla, usadil se a napadlo mě, zda ten nesmělý starší muž na pódiu spolu s moderátorkou a překladatelkou udrží mojí pozornost celé dvě hodiny.

Michas I. Kukobaka

Pokračování textu Michas Ignatěvič Kukobaka, muž, který jako jeden z mála veřejně odsoudil sovětskou invazi v roce 1968

Setkání se sovětským disidentem a odpůrcem srpnové invaze do Československa Michasem Ignatěvičem Kukobakou (19. 8. 2015)

Setkání se sovětským disidentem a odpůrcem srpnové invaze do Československa Michasem Ignatěvičem Kukobakou se koná ve středu 19. srpna 2015 od 18:00 do 20:00 hodin v Knihovně Václava Havla (Ostrovní 13, Praha).

Michas Ignatěvič Kukobaka

Pokračování textu Setkání se sovětským disidentem a odpůrcem srpnové invaze do Československa Michasem Ignatěvičem Kukobakou (19. 8. 2015)

Audiokniha: Václav Havel

Audiokniha Václav Havel umožňuje poslouchat jediný autorizovaný životopis Václava Havla z pera spisovatelky Edy Kriseové. Jde o více než 10 hodin povídání o Václavovi Havlovi se záběrem od historie jeho rodiny a dětství až po zvolení československým prezidentem.

Václav Havel

Dílo je plné faktografie a zajímavých příhod Havlovy rodiny. Je nutno podotknout, že absolutně bez kontroverze a informací, které by na Václava Havla mohly vrhnout byť jen trochu špatného světla. Jistě, jde o autorizovaný životopis, který napsala autorka jako Havlova dlouholetá známá a sám “předmět” autobiografie jí o to požádal. S tím je potřeba ke knize přistupovat.

Jedná se o Havlův první oficiální životopis, jehož cílem bylo představit ho veřejnosti, domácí i zahraniční. Autorka Havla dost idealizovala, což koneckonců v doslovu v reakci na kritiky přiznává. Vylíčila ho jako skvělého muže, génia divadla a filozofie, myslitele a státníka. Jako bojovníka za svobodu, kterému se po roce 1989 klaněl celý svět. Jako politika, od kterého si svět sliboval přeměnu demokracie na něco mnohem většího a funkčnějšího.

Když jsem poslouchal kapitolu za kapitolou, říkal jsem si, že chápu, proč jde o životopis autorizovaný. Autorka z Havla dělala když ne boha, tak alespoň poloboha. Dokonalého muže mnoha profesí a zájmů, skromného, přátelského ke všem, idealistu, kterému jde především o blaho lidstva. Václav Havel podle tohoto životopisu miloval i estébáky, kteří ho nonstop hlídali a šikanovali. Havel spojoval skupiny disidentů, byl názorovým vůdcem, myslitelem, který skvěle formuloval dokumenty a prohlášení bojovníků proti komunistickému režimu.

Jak jsem již zmínil, Eda Kriseová byla disidentkou a Havla znala dlouho. Po listopadu se stala na krátkou dobu jeho mluvčí a poradkyní a také na ní spadl úkol napsat jeho životopis. Dala si s ním opravdu práci, čerpala z jeho korespondence, mluvila s jeho známými, měla přístup k deníkům jeho předků, vyzpovídala jeho bratra. A napsala příběh, který po vydání kritika ztrhala. Doslov, který je pro mě v celé audioknize zásadní kapitolou, je právě reakcí na kritiky a vysvětlením, proč byl vlastně Havlův životopis takový, jaký byl. Autorka prý chtěla představit dobu, kdy u moci nebyli komunisté a kdy i Havlovi předkové s úspěchem budovali prvorepublikový stát, tedy přesněji řečeno kdy úspěšně podnikali. Havel měl být představen jako hrdina pro ty, kteří ho vlastně neznali (nebo jim jeho jméno utkvělo v mysli z hanlivých a pomlouvačných komentářů Rudého práva). A životopis měl sloužit nejenom československým nedisidentům, ale i světové veřejnosti, která toho těsně po revoluci o Havlovi moc nevěděla (tedy kromě toho, že dostával významné divadelní a literární ceny na západě a v nepřítomnosti).

Václav Havel pro mě byl, je a bude roztomilým popletou, v tom mě poslech jeho životopisu utvrdil. Možná je to kvůli tomu, že ho tak autorka také chtěla prezentovat. Potvrdila jeho velkou nervozitu při vystupování na veřejnosti a pak jsem si představil, jak mu asi muselo být při projevech na Letné koncem roku 1989. Moc se mi líbil vhled do jednání Havla (v čele disidentů, tedy OF) a vládou premiéra Adamce (autorka byla přímou účastnicí) a i bohatýrské historky o tajných přesunech StB navzdory, kterých se kromě Havla účastnil třeba Pavel Landovský.

Doslov dokonale vysvětluje autorčiny pohnutky, proč její kniha vyznívá, tak jak vyznívá a moje počáteční rozpaky poměrně jasně rozptyluje. Prostě kdyby mě zajímaly alkoholové a sexuální příběhy (velmi zjednodušeně řečeno), budu číst něco jiného. Jestliže se chce čtenář či posluchač seznámit s oficiálním výkladem života a díla Václava Havla, je na správném místě.

Knihu načetli Daniela Kolářová a Jan Kačer. Mužský hlas je slyšet méně často, čte spíše citace a je prostě dokonalý. Daniela Kolářová se snažila podle mého názoru text příliš prociťovat, což občas vyústilo v menší srozumitelnost. Zvukové předěly kapitol jsou střídmé, což je v případě této audioknihy ku prospěchu. Posluchačům bych doporučil vyhradit si na poslech spíše kratší (třaba hodinové) úseky, jelikož jde o dost náročný text, který potřebuje nějakou dobu na zpracování na straně čtenáře či posluchače. Já osobně si neumím představit, že bych těch 10 hodin dal nadvakrát nebo natřikrát.

Jsem moc rád, že jsem těch 10 hodin rozdělených asi do patnácti chvilek s Václavem Havlem absolvoval. Šlo o mojí první životopisnou audioknihu a začal jsem stylově. S kontroverzním dílem, které mě nakonec skvěle pobavilo a poučilo.

Dokument: Přečtěte si Chartu 77

Charta 77 (více na Wikipedii) je často zmiňovaný, ale málo citovaný dokument. Čestli jste ho někdy? Můžete to napravit, kompletní text Charty 77 najdete níže.

Prohlášení Charty 77

Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech” a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech”, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.

Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že Československá socialistická republika k těmto paktům přistoupila.

Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím – bohužel – jen na papíře.

Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu: Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu.

Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.

V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud’ sami nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.

Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“ i „prostřednictvím umění“ (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, a1e i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné práv probíhající procesy s mladými hudebníky).

Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje.

Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod.

Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instituci, protože žádna neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena práva vyplývající z článků 22 a 21 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí a článku 26 (vyloučení diskriminace před zákonem). Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku (bod 1 čl. 8 druhého paktu).

Další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (čl. 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit.

V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.

Obecně je porušován i bod 2 lánku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou “ochrany národní bezpečnosti” (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, že se pracovně i přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými.

Někteří občané – ať soukromně, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích) – na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování.

Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj dí1 odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.

Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.

CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN.

CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.

CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji.

CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západ i na Východ. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod.

Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsinek. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. Dr. Jana Patočku Dr. Sc., Dr. h. c., Václava Havla a prof. Dr. Jiřího Hájka DrSc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.

Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.

1.1.1977

Zdroj: http://libpro.cts.cuni.cz/charta/

Charta 77

Zdroj obrázku: Moderni-dejiny.cz