Archiv štítku: Churchill

Kniha: Podivuhodné příběhy druhé světové války

Knihu Podivuhodné příběhy druhé světové války jsem si z portfolia e-shopu Megaknihy.cz vybral jako první k recenzi záměrně. Měl jsem jí vyhlédnutou již dříve, protože mě neznámé příběhy a události spojené s druhou světovou válkou dlouhodobě zajímají.

Podivuhodné příběhy druhé světové války

Autor Jesús Hernández své dílo sebraných zajímavostí rozdělil na několik kapitol, například o válce na zemi, ve vzduchu nebo na příběhy týkající se zvířecích aktérů války. Musím uznat, že o většině informací z knihy jsem neměl tušení, jde opravdu o výběr méně známých skutečností, z nichž většinu lze s klidem označit za podivuhodné.

Španělský autor je poměrně plodným novinářem a autorem knih o vojenské historii, ve svém bádání se věnuje zajímavostem, o kterých laická veřejnost příliš neví. V knize jsem se dozvěděl množství informací, kterými lze okořenit debaty o historii druhé světové války, rád bych se o některé z nich podělil se čtenáři této recenze.

Zaujal mě například příběh malíře Picassa, který se během války zdržoval v Paříži a často přicházel do styku s německými okupanty. A věděli jste, že britský ministerský předseda Churchill byl vášnivým malířem? Svůj obraz dokonce věnoval americkému prezidentovi Rooseveltovi.

Z historek o zvířatech ve válce vystupuje příběh polského vojenského medvěda Wojtka, který se svojí jednotkou prošel těžkými boji, se svými kamarády popíjel pivo a dokonce měl vojenskou legitimaci, zřízenou proto, aby se při evakuaci dostal na loď. Wojtek skončil v ZOO ve Skotsku, kde se dožil na mědvěda poměrně úctyhodných dvaadvaceti let. Kuriozně působí informace o tom, že několik stovek německých tanků na východní frontě odstavily žravé myši, když sežraly izolaci u drátů.

O nechuti Stalina létat se napsalo dost, až do roku 1943 do letadla ze strachu z nekvalitných sovětských výrobků nevstoupil. Zajímavé je, že inovace v sovětském leteckém průmyslu brzdil strach inženýrů ze selhání. Když totiž prototyp havaroval, jeho konstruktér byl popraven.

Jako zcela novou věc vnímám informaci o tom, že Švédsko v době útoku Německa na Norsko mělo munici jen na jednu minutu protiletadlové palby… Zajímavé jsou i informace z pozadí německé válečné propagandy. Ta tvrdila veřejnosti, že americké bombardéry vedou nad Německo gangstaři z Chicaga, tedy ti nejtěžší zločinci. Tuto fámu podpořila havárie posádky, které měla na bundách vyšito “Murder Inc”.

Čtenář se dozví i něco o pověstných Hitlerových dálnicích, dojemné příběhy jednotlivců na frontě, o tom, jaký byl za války jídelníček na všech stranách konfliktu. Nechybí ani perlička, že známé pytlíky na zvracení byly vynalezeny pro výsadkáře, kterým se při akcích často udělalo nevolno a znečistili nejenom letadlo, ale i svoje uniformy, což pak při bojích na zemi mohlo působit zvláštně… Autor ani nijak nezastírá fakt, že vojevůdci i běžní vojáci často propadali alkoholu. Dozvíme se i o dost omezené lékařské péči a propagandě pomocí filmového plátna.

Kniha je kuriozitami a zajímavostmi doslova prošpikovaná. Kladně hodnotím fakt, že mnohdy jde o příběhy na půl stránky, bez zbytečných příkras a omáčky kolem. Přesto je ale tato kniha nadmíru čtivá, čtenáře chytí a nepustí. Pokud tedy chcete vědět o druhé světové válce trochu víc, tak směle do toho!

Co dělal Winston Churchill za první světové války? Moc se mu nevedlo, byl degradován

Winston Churchill měl během první světové války poměrně pestrou kariéru. Po vypuknutí války v roce 1914 sloužil jako první lord admirality. V roce 1915 pomáhal organizovat katastrofální námořní kampaň v Dardanelách a byl také zapojen do plánování bitvy na Gallipoli. Oba dílčí konflikty dopadly dost špatně.

Winston Churchill v roce 1918

Po těchto neúspěších byl Churchill degradován a odstoupil z vlády. Stal se důstojníkem v armádě a sloužil na západní frontě až do začátku 1916. V roce 1917, pod vedením předsedy vlády Davida Lloyda George, byl Churchill jmenován ministrem vyzbrojování a tuto pozici kterou držel až do ledna 1919, tedy do poválečného období.

V roce 1919 byl jmenován ministrem války a letectví. V této roli se zúčastnil mírových jednání v Paříži v roce 1919. Nebyl zapojen do mírového procesu samotného, ale účastnil se diskusí o podobě poválečného světa. Tuto pozici zastával až do roku 1921. Jak známo, za druhé světové války se mu dařilo o poznání lépe a Velkou Británii dovedl ke slavnému vítězství.

Zdroj: http://www.iwm.org.uk/history/churchills-first-world-war

Kvíz: Poznáte, o kom Hitler mluví?

Vyzkoušejte si, zda poznáte, co si Hitler myslí o svých spojencích či nepřátelích. Který z níže uvedených odstavců patří kterému politikovi? Správné odpovědi najdete na konci článku.

    stalinA. Joseph Stalin (SSSR) antonescuB. Ion Antonescu (Rumunsko) francoC. Francisco Franco (Španělsko)
churchillD. Winston Churchill (Anglie) roosveltE. Franklin D. Roosevelt (USA) musoliniF. Benito Mussolini (Itálie)

 

  1. Hitler se nikdy netajil averzí, kterou k němu pociťoval. Označoval ho za šarlatána a prohlašoval, že zatáhl svou zemi do války jen proto, aby zakryl v očích světa krach své vnitřní politiky. V hloubi duše však tušil, že je to politik z lepšího materiálu, než byl on sám. Z ostrých epitet na jeho adresu se dalo vycítit něco jako závist. Podvědomě obdivoval dokonale provedené politické tahy, kterými získal svoji zemi pro válku. Zde je třeba hledat pravou příčinu prchlivé reakce, jakmile zaslechl jeho jméno.
  2. Hitler se nikdy nesnažil skrývat respekt a obdiv, které vůči němu choval. Byla to jediná hlava cizího státu, kterou by chtěl poznat osobně. Po každé když se některý z Hitlerových emisarů vrátil, dal si vyprávět jeho dojmy do nejmenších podrobností a často se neubránil, aby v záchvatu zvolal: “Je to dobytek, ale musí se uznat, že je to mimořádný typ.” Nejvíce ho zajímalo jeho chování na veřejnosti. Dával si podrobně popsat organizaci recepcí. Ještě před válkou hledal Hitler marně příležitost sblížit se s ním osobně.
  3. Hitler jím otevřeně pohrdal. Činil tak nejen ve svých veřejných projevech, ale i v rozhovorech se svými blízkými. Nebyl mu ochoten přiznat nic dobrého. Když o něm byla řeč, neprojevoval ani náznak obdivu k odvaze, kterou projevoval v téměř beznadějném boji, kdy dával v sázku celou svou osobnost. Vezmeme-li v úvahu možný hluboko skrytý Hitlerův komplex, můžeme tento postoj interpretovat jako nepřizanné uznání zásluh muži, který se jako jediný proti němu po francouzském tažení postavil.
  4. Prakticky až do konce choval k němu Hitler hluboké a upřímné přátelství. Cítil se s ním být spojen tím, jak obdobnou cestu oba urazili. S politováním však konstatoval, že on nemá tak absolutní akční svobodu jako Hitler, protože je závislý na královském dvoře a jeho armáda není tak disciplinovná.
  5. Měl k němu sympatie nejen jako ke spojenci, ale i jako k člověku. Pokaždé o něm mluvil velmi srdečně. Během jeho návštěv v Německu neobyčejně horlivě bděl nad jeho bezpečností. Jednou přiznal, že argumenty, které přináší v diskusích o vedení války, jsou vždy rozumné. Obdivoval také jeho přímou a neúplatnou povahu. Vytýkal mu jen jedno, že totiž nemá ve vnitřní politice dostatečně tvrdou ruku.
  6. Když se mnou Hitler o něm mluvil, měla jsem dojem, že je hluboce zklamán nevděkem, který mu projevil. Jeho pocit byl zvlášť silný po jejich setkání v Hendaye. Hitler tam jel pevně přesvědčen, že podpoří jeho plán na dobytí Gibraltaru. Později přiznal, že jeho nerozhodnost a lavírování způsobily Německu a jeho spojencům vážné škody.

Správné odpovědi

A2, B5, C6, D3, E1, F4

Památný den vysídlenců bychom si s Němci měli připomínat hlavně my

Lidovky včera upozornily na nový památný den, který Německo zařadí od příštího roku do kalendáře. Půjde o celostátní připomínku obětí vyhánění a připadne na 20. června. Rozhodla o tom německá kancléřka Angela Merkelová, respektive německá vláda. Tato zpráva se postupně začala objevovat ve většině českých médií, jelikož se týká i nás a je docela kontroverzní. Bude totiž připomínat i příběh asi tří milionů Němců, kteří byli po druhé světové válce vysídleni (odsunuti, více na Wikipedii) z území Československa.

Německá vlajka
Zdroj: Wikipedia

Před válkou žily v Československu podle sčítání obyvatelstva něco přes tři miliony Němců a odhaduje se, že podobné číslo by mohlo definovat počet Němců, kteří byli z našeho území vysídleni. Osobně si myslím, že jich bylo nezanedbatelně méně, jelikož dost z nich padlo na frontě. Ostatně i Němci sami uvádějí počet odsunutých někde kolem 2,6 milionu. Vysídlování bylo dohadováno uprostřed druhé světové války, co se týče “československých” Němců, tak jejich osud dohodl exilový president Beneš s britským premiérem Churchillem a dalšími zástupci pozdějších vítězných spojeneckých zemí. Poválečné setkání válečných vítězů později dohodu zpečetilo a navíc naší zemi definitivně vrhlo do spárů Stalina a sféry vlivu Sovětského svazu.

Odsun Němců nebyl rozhodně idylický a během dvou let při něm zahynulo mnoho odsunovaných, ať už díky hromadným popravám obyvatel německé národnosti běsnícími Revolučními gardami, nebo i kvůli osobním mstám a touze po majetku. Benešovy dekrety jsou zákonem, který byl do puntíku naplněn a navíc stále platí, ať už se to někomu líbí, nebo ne. Vedle dekretů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, ztráty československého státního občanství Němcům a Maďarům, zrušení německé university, německých vysokých škol technických, píše se ve Wikipedii. Zkrátka většina Němců byla zbavena majetku a převezena na hranice. V době, kdy se to dělo, se toto řešení zcela jistě zdálo všem jako ideální a nejméně bolestné. Koneckonců, odsunováni byli příslušníci národa, jehož představitelé si Čechy přáli vyhladit, zlikvidovat nebo přinejmenším odsunout někam na hranice Asie a zapojit do práce pro budování Říše.

Odsunovaní Němci si v letech 1945 až 1947 museli být vědomi toho, že jim Československo oplácí stejnou mincí. Německo totiž několik let zpátky zabralo Sudety, a i když šlo o akt posvěcený západními velmocemi, Čechoslovákům to mnoho radosti nenadělalo. V roce 1939 se pak za dalšího souhlasu Evropy pan Hitler napakoval rovnou do Prahy a ustanovil tu Protektorát. O pár měsíců později se díky Hitlerově enormnímu zájmu o Polsko konečně rozběhla druhá světová válka, na kterou “spojenci” čekali nepochopitelně dlouho. Nutno dodat, že v té době se mezi Hitlerovy kamarády počítal i Stalin, jehož armády vesele útočily na Polsko na druhé frontě.

Jelikož válka dopadla dobře a zlý pan Hitler byl poražen i díky možná ještě horšímu panu Stalinovi, mohli jsme si u nás za pečlivého dozoru vítězných mocností (největším dozorovatelem byl Stalin) dovolit trochu pročistit ovzduší a agresory z konce třicátých let odsunout. Jak již bylo řečeno, odsun nebyl idylický, ale určitě bych si dokázal představit několik daleko horších scénářů, jak by mohl dopadnout. Třeba občanskou válkou, masovým vyvražďováním (vraždění, které skutečně probíhalo, masovým s dovolením neoznačím, na to byli jiné experti a jiné kauzy) a tak dále.

Valné shromáždění OSN podle Lidovek v roce 2000 vyhlásilo 20. červen za mezinárodní den uprchlíků. Podle mého názoru je uprchlík a odsunutý trochu jiný příběh, navíc OSN to asi myslela hlavně ve vztahu k uprchlíkům v dnešních dobách. V Německu by se v tento den měly nově připomínat nejen oběti aktuálního vyhánění po celém světě, ale přímo i Němci, kteří na základě mezinárodních dohod museli po druhé světové válce opustit někdejší německé provincie (tedy prostory, kde žilo víc Němců než Čechů) v československém pohraničí.

Když se podíváme do historie na roky 1938 až 1947 pokud možno co nejméně zaujatýma očima, tak pokud si svůj odsun budou připomínat Němci (jako národ, který pod vedením jednoho fanatika rozpoutal světovou válku), tak proč bychom si ho nemohli připomínat i my? Ze Sudet totiž muselo odejít 150 000 – 250 000 lidí (zdroj), tisíce českých lidí byly zavražděny (i když někteří jako důsledek své odbojiové činnosti, což jim slouží ke cti), mnoho jich bylo “odsunuto” do koncentráků, odkud se nevrátili. Statisíce lidí byly donuceny pracovat pro Říši. Tito lidé byli “odsunuti” na území Něměcka a nuceně nasazeni do továren.

Pokud je tedy v Německu památným dnem 20. červen a má připomínat odsun Němců, navrhuji, ať se náš pan premiér pochlapí a jako takový malý revanš, po mnoha desítkách let a v době, když poslední pamětníci umírají, vyhlásí tento den památným i u nás. Nebudeme si připomínat jenom ty statisíce lidí, které museli odejít ze Sudet před válkou (a teď je otázkou, zda je označíme za odsunuté nebo uprchlíky, protože mnozí z nich prý podle Sudeťáků odešli zcela dobrovolně a tím pádem tedy uprchli), ale i nuceně nasazené, zavraždené v koncentrácích a na popravištích a i ty další, kteří nějak utrpěli. Jistě, šlo by o malé politické gesto (ze kterého by se v Německu nejspíš po…), ale určitě by Čechům i Němcům zase jednou připomnělo, jak to vlastně všechno bylo…

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz