Archiv štítku: Chruščov

Paměť a dějiny 1/2016: Rok 1956 v rudé Evropě, protikomunistický odboj ve Žlebech

Nové číslo mé oblíbené čtvrtletní revue Paměť a dějiny přistálo před pár dny ve schránce, a jelikož bylo načasováno přesně mezi četbu dvou knih, prošel jsem ho tentokrát poměrně rychle. Rok 1956 byl pro vývoj v Evropě klíčový, takže se ani trochu nedivím, že se toto téma stalo hlavním tahákem prvního letošního vydání.

Paměť a dějiny 1/2016

Václav Veber se svém textu o XX. sjezdu KSSS v roce 1956 pustil nejen do připomínání slavného projevu Chruščova, kdy nový vládce Sovětského svazu prozradil veřejné tajemství, že Stalin byl zločinec a masový vrah. Autor se velmi podrobně věnoval tomu, co předcházelo. Tedy smrti Stalina a vnitřním bojům o moc v Sovětském svazu.

Pokračování textu Paměť a dějiny 1/2016: Rok 1956 v rudé Evropě, protikomunistický odboj ve Žlebech

Komu patrí Krym?

V roku 1954 Nikita Chruščov odstúpil Krym, ktorý bol dovtedy súčasťou SFSR. Je veľmi zložité zhodnotiť, čo bol skutočný impulz, aby sa tak stalo. Prečo Chruščov, rok 1954. Ako vieme, v 50. rokoch kulminovala Studená vojna, ktorej mrazivý konflikt sa stupňoval už od roku 1945. V roku 1950 vypukla vojna v Kórei, trvajúca do roku 1953, ktorý bol prelomový nie len pre ukončenie spomínanej vojny, ale najmä pre smrť Josifa Stalina 5.3. 1953. To prinieslo mocenský boj o pozíciu najvyššieho vodcu ZSSR, teda generálneho tajomníka KSSZ, z ktorého víťazne vyšiel práve Nikita Chruščov. Jeho nástupom sa začalo obdobie destalinizácie, teda eliminácia kultu jeho nepochybne silnejšieho predchodcu. Ak si odmyslíme Stalinov represívny režim a sústredíme sa čisto na vodcovské schopnosti, Chruščov bol nepochybne slabší politik, predovšetkým v udržiavaní moci Sovietskeho zväzu na medzinárodnej scéne. Všetko prebiehalo na pozadí stále trvajúcej Studenej vojny. Uvoľňovanie režimu sa okamžite prejavilo na intenzite režimov celého Sovietskeho bloku. Štrajk robotníkov vo východnom Berlíne, „ voľnejší“ prístup Antonína Zápotockého k robotníkom a ich vstupu do JRD, rehabilitácia obetí stalinizmu. A práve s obeťami Stalina môže podľa niektorých zdrojov súvisieť samotné pripojenie Krymu. Chruščov si tak vraj chcel vykúpiť vinu spáchanú na Ukrajincoch v 30. a 40. rokoch, kedy Ukrajinu postihol umelo vyvolaný hladomor. Chruščov sa ako prvý tajomník KS Ukrajiny na represiách priamo podieľal. Pre získanie komplexného obrazu je však potrebné hľadať ďalšie dôvody, prečo sa tak stalo.

Pokračování textu Komu patrí Krym?

Kniha: Gulag – Historie

Svoje rozsáhlé mezery v problematice historie Ruska, konkrétně období minulého století, jsem se rozhodl napravit četbou knihy Gulag: Historie od známé autorky Anne Applebaumové. Tato novinářka a autorka knih zabývající se východní Evropou poměrně systematicky za Gulag získala v roce 2004 Pulitzerovu cenu, těžko si tedy můžeme předestavit lepšího průvodce obdobím od konce první světové války do pádu železné opony. Kniha se sice zabývá hlavně tábory nucených prací, ale poskytuje i poměrně detailní popis politické situace v Sovětském svazu a života lidí, kteří měli to štěstí, že v táborech neskončili.

Anne Applebaumová, Gulag: Historie

Nejde o beletrii a vlastně ani o literaturu faktu, jedná se spíš o detailní historickou studii, která je ovšem čtivá a záživná. Skoro 500 stran samotného textu je doplněno o další stránky s poznámkami, rejstříkem a slovníčky, bez nichž se ale čtenář neobejde, občas je prostě potřeba nahlédnout, co která zkratka znamená. Text je ovšem srozumitelný a čtenář je do problematiky uváděn citlivě, neztrácí se a na další informace se vysloveně těší. Taková je moje zkušenost ze čtení tohoto díla – i když jde o složité téma, autorka ho zpracovala tak, že se dobře čte i člověku, který o tomto období historie mnoho neví. Vše důležité mu autorka detailně a srozumitelně vyloží. Tuto kombinaci badatelského (a nebojím se napsat i vědeckého) a zároveň velmi čtivého textu lze jenom obdivovat. Svůj díl na tom, že se kniha dobře čte, má určitě i překladatelka Petruška Šustrová.

Kdybych chtěl tuto recenzi otitulkovat bulvárně, její název by nejspíš zněl „Gulag: vše, co jste se o něm chtěli vědět a báli se na to zeptat“. I když jsem si během četby kladl další otázky, autorka mi na všechny později odpověděla. Nenapadá mě nic, co by mohlo čtenáře zajímat a na co by nedostal odpověď. Dozví se samozřejmě základní fakta, čísla, vzpomínky vězněných – to vše zasazené do kontextu doby, mezinárodní politické situace, běžného života v Rusku…

Autorka na začátku knihy otevře téma historie koncentračních táborů, netušil jsem, že jejich prvopočátky spadají na Kubu (v předminulém století) a do půtek Britů a Bůrů na jihu Afriky. Německá koncepce využití koncentračních táborů byla postavena na základech rasové méněcenosti a vznikala dávno před tím, než se moci chopil Hitler. Sovětská koncepce měla ekonomické pohnutky, Stalin chtěl na vězních vydělávat. Historie Gulagu (zkratka Glavnoje upravlenije lagerej – Hlavní správa táborů), tedy složky tajné policie, která řídila sovětské koncentrační tábory, začíná po vítězství rudých před koncem první světové války. Vyhnanství v Rusku existovalo několik století, ale zrůdný systém likvidace lidí uvedl v život až Stalinův režim. Stalin jednak likvidoval (rozuměj posílal na smrt hladem, zimou nebo přepracováním) své oponenty, cizince, vlastně koho si zamanul a zároveň chtěl na táborech nucených prací postavit ekonomický vzestup Sovětského svazu. Čas ukázal, že tento jeho plán neměl šanci uspět, tábory byly většinou prodělečné, ať se jejich velitelé snažili jak chtěli.

Čtenář se v knize seznámí se všemi typy táborů (bylo jich mnoho stovek ve všech časových pásmech Sovětského svazu), s životem v nich, každé oblasti je věnována zvláštní kapitola – například zatčení, vězení, transportu, práci v táborech, vězňům, dozorcům, strategii přežití a tak dále. Všechny kapitoly jsou uvozovány dobovými citáty, například vězňů, kteří přežili a později své vzpomínky sepsali nebo vyprávěli autorce knihy. Anne Applebaumová ke sběru podkladů přistoupila poctivě, mluvila s pamětníky, navštěvovala místa, o kterých psala, trávila stovky hodin v archivech, četla snad všechny knihy a memoáry, které se Gulagu týkají.

Nesmyslnost celého systému demonstruje příklad Bělomorského kanálu, obrovské stavby, která neměla žádný praktický účel. Plán, že jí budou využívat sovětské lodě, které si zkrátí cestu ze severních moří prostě nevyšel. Už jenom kvůli tomu, že kanál byl hluboký jen tři a půl metru, což prostě zaoceánským lodím a jejich ponorům prostě nestačilo. Na takovýchto mnohdy zbytečných stavbách vznikal kult úderníků, kteří plnili normy na stovky procent (a za to dostali větší příděl jídla). Pokud se neupracovali k smrti, tak dostali vyznamenání a měli šanci být dříve propuštěni. Vězni pracovali na stavbách silnic a železnic, v chemickém průmyslu, v dolech, v zemědělství.

Samotné téma jak se vůbec lidé do Gulagu dostávali, je velmi zajímavé. Stačilo říci vtip proti režimu nebo být příbuzným toho, kdo byl nespravedlivě označen za špiona. V době, kdy neomezeně vládl Stalin (tedy v letech 1929 – 1953, jeho životopis si můžete přečíst tady), mohl být zatčen a do tábora odvezen kdokoliv za cokoliv. Nastávaly paradoxní situace, kdy se z vězně mohl stát velitel tábora a opačně. Nikdo si nebyl ničím jistý a čistky probíhaly i v těch nějvyšších místech. V táborech se mísily skupinky kriminálníků, kteří zabíjeli na potkání, s politickými vězni, kteří nic neudělali. V dobách kolektivizace byly tábory plné kulaků (tedy zámožnějších sedláků), kterým byl sebrán majetek a oni sami byli posláni dřít do dolů. V táborech se je ani nikdo nesnažil převychovávat, měli pouze sloužit k cestě za industrializací.

V roce 1934 ovládala OGPU (Sjednocená státní politická správa, předchůdce NKVD) 1 milion věznů po celém Sovětském svazu, v roce 1937 už byly v táborech 4 miliony lidí. Stalinův režil odsuzoval za špionáž a kontrarevoluci jako na běžícím pásu, diktátor stanovoval plány, kolik lidí má být bezdůvodně odesláno na nucené práce. Cílem táborů už nebyla ekonomická produktivita, ale likvidace lidí. Klesaly příděly chleba (z jednoho kilogramu na 400 gramů na den), ze zdravého vězně se za měsíc stala umírající troska, stačil hlad, mráz, nemoce a 16 hodin tvrdá práce denně. NKVD měl za úkol vraždit vězně, i na to existovaly plány. Dozorci, co stříleli vězně, jsou sami později zastřeleni. NKVD vraždila bez soudu, poroty či právníků, Stalin tato zvěrstva vždy na někoho svedl a toho pak nechal zlikvidovat.

V roce 1938 se nový šéf NKDV Berija pokusil z táborů opět udělat výdělečné podniky, zakládá „šarašky“ – laboratoře pro vězněné vědce, umístěné u Moskvy. V nich pracovali například letecký konstruktér Tupolev nebo vynálezce Sputniku Koroljov. V obyčejných táborech se až do smrti Stalina nic nezměnilo, během války přibylo vězňů, cizinců z Polska, Pobaltí, válečných zajatců. Likvidováni byli hlavně zahraniční komunisté, svět se tvářil, že o ničem neví, i když se stávalo, že vězni utíkali do Finska a západní společnosti svoje hrůzné zkušenosti z Ruska sdělovali. V letech 1937 – 1936 bylo Stalinem oficiálně povoleno mučení věznů.

Není příliliš známo, že v táborech nebylo moc inteligence, a to ani v řadách politických vezňů. Převažovali kniminálnící, dělníci a rolníci, mnozí negramotní. Skutečných politických vězňů bylo minimum, většinou šlo o náhodná bezdůvodná zatčení. Systém v táborech byl neefektivní, kriminálníci nepracovali, při stanovování norem se podvádělo a říká se, že ti, kdo Gulag přežili, se nějak zapletli s vedením tábora – donášeli. Vězni byli pro přežití ochotni udělat cokoliv.

Říká se, že utéci z tábora a přežít bylo prakticky nemožné. Podle autorky to není pravda, například v roce 1933 uprchlo 46 000 lidí, z nichž bylo chyceno jen 28 000. Tato čísla jsou ve srovnání s miliony vězněných nízká, ale demonstrují, že útěky nebyly tak docela výjimečné nebo nemožné. Pravdou ale je, že političtí vězni utíkali mnohem méně často, mezi útěkáři převažovali kriminálníci. To je možná jeden z důvodů, že se na západ nedostávalo moc zpráv o tom, co se v táborech vlastně děje.

V knize je také zaznamenán jeden hodně kuriozní případ návštěvy v táborech. V roce 1944 navštívil Kolymu (zlaté doly) americký viceprezident Henry Wallace, který ani netušil, že se kolem něj pohybují političtí vězni, kterým jde o život. Autorka nepopisuje jenom Stalinovu éru, ale se stejnou důkladností pokračuje v zaznamenávání historie Gulagu po jeho smrti. Věnuje se povstáním, která se v táborech rozpoutala v roce 1954 (tedy rok po Stalinově smrti), píše o období, kdy byl bořen kult osobnosti a vláda přiznala, že chybovala. Hodně prostoru věnováno politickým následovníkům Stalina, tedy Chruščovovi a Brežněvovi, vůdcům, za jejichž doby tály ledy (oproti Stalinově době), ale tábory stále existovaly. Jsou zmiňováni první sovětští disidenti – například vězněný básník Brodskij. Od opět tvrdšího režimu Andropova až po Gorbačovovu amnestii pro politické vězně v roce 1986 autorka dospěla ke konci historie táborů nucených prací. Nechybí ale upozornění, že něco podobného se může strhnout znovu. Kniha byla psána na začátku tohoto tisíciletí a současné dění napovídá, že se autorka nemusí mýlit…

Účet Gulagu je hrozivý – v letech 1929 až 1953 tábory prošlo 18 milionů lidí, k tomu bylo napočítáno 6 milionů vyhnanců, 4 miliony válečných zajatců, nucené práce vykonávalo skoro 29 milionů lidí. Za rudé éry přišlo v Rusku o život 20 milionů lidí…

Gulag: Historie je bezesporu jednou z nejlepších historických knih, které jsem kdy četl. Pokud vás zajímají novodobé dějiny Ruska a chcete do nich nahlédnout opravdu detailně, pak je toto dílo Anne Applebaumové jasnou volbou i pro vás.

Knihu k recenzi poskytlo nakladatelství Pavel DOBROVSKÝ – BETA, díky.

Stalin – masový vrah s 20 miliony obětí

Josef V. Stalin (1878-1953) byl diktátor Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) a to od roku 1929 do roku 1953. Za Stalina byl Sovětský svaz změněn ze zemědělské společnosti v průmyslovou a vojenskou velmoc. To vše se událo za brutálního teroru tohoto diktátora, jeho vláda stála život miliony občanů jeho vlastní říše. Narodil se do chudoby, stal se revolucionářem, chtěl změnit svět. Poměrně známým faktem je jeho kriminální minulost. Poté, co bolševický vůdce Vladimír I. Lenin (1870 – 1924) zemřel, Stalin překonal své soupeře v boji o řízení strany. Jakmile se dostal k moci, kolektivizoval zemědělství a potenciální nepřátele posílal do táborů nucených prací nebo rovnou nechával zavraždit. Stalin byl během druhé světové války se Spojenými státy a Británií ve spojeneckém vztahu (1939-1945), ale potom se napjaté vztahy se západem staly základem studené války (1946-1991). Po jeho smrti zahájili Sověti proces destalinizace.

J. V. Stalin

Pokračování textu Stalin – masový vrah s 20 miliony obětí

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz