Archiv štítku: Československo

Kolik obětí měl v Československu komunismus?

Některé věci by měly být opakovány pořád dokola, dokud se nám nedostanou pod kůži. Třeba, že komunismus byl i u nás zločinecký režim, který přímo zabil stovky lidí a mnoha stovkám tisíc lidí zničil život. Pokud nevíte, kolik obětí to vlastně bylo, tak si přečtete mrazivé statistiky…

Bilanci těchto politických represí není možné určit zcela přesně. Komunistická moc dbala na to, aby zametla co nejvíce stop. Údaje, které uvádíme, jsou na spodním okraji číslené hranice. 

Popraveno z politických důvodů cca. 280 osob

Zastřeleno na hranicích cca. 374 osob

Zemřelo ve vězeních a lágrech cca. 4 500 – 7 000 osob

 Z politických důvodů odsouzeno v ČSR cca. 250 000 osob

Emigrovalo cca. 200 000 – 300 000 osob

Zdroj: Černá kniha komunismu via http://maryska.blog.idnes.cz/c/210361/Ciselna-bilance-obeti-komunismu.html

Podrobněji se o vyčíslení počtu obětí komunismu dočtete i zde:

http://www.policie.cz/clanek/obeti-komunistickeho-rezimu.aspx

http://cs.wikipedia.org/wiki/Komunistický_režim_v_Československu#Ob.C4.9Bti

I vaši rodiče a prarodiče byli součástí historie. Zeptejte se jich.

Myslíte si, že dějiny jsou něčím neživým, o čem se dozvídáme pouze prostřednictvím knih a článků historiků? Pak jste tedy na velkém omylu, nedílnou součástí historie jsme my všichni, naši předci. I oni mají občas co vyprávět, byli přece přímými svědky dějin a důležitých událostí.

Zkoušeli jste se někdy zeptat rodičů nebo prarodičů, co zajímavého zažili? Pokud ne, puste se do toho, dost možná budete překvapeni.

Já osobně jsem se poměrně šťastnou náhodou dozvěděl, že moje maminka se narodila za dost dramatických okolností. V občance má datum narození 14. února 1945. Ten den se nedá vůbec označit za šťastný, tenkrát spojenci omylem bombardovali Prahu, mysleli si, že pouští bomby na Drážďany, ale spletli se. Moje máma se narodila právě ve chvíli, kdy probíhalo bombardování – poprvé nespatřila světlo světa v porodnici nebo doma, ale v protileteckém krytu. Nakonec včechno dobře dopadlo.

A můj děda? I on měl co vyprávět. Byl nuceně nasazen v Breslau, během jednoho z mnoha bombardování průmyslového centra spojenci se mu podařilo utéct a za poměrně dramatických okolností se dostal až domů, kde se mnoho měsíců skrýval. Babička si užila výslechy na Gestapu, které se ale nedaly označit za tvrdé. Byla totiž těhotná a gestapáci s ní podle toho zacházeli. I když dostávali jedno anonymní udání za druhým, že je děda doma a kdesi se přes den schovává, moc to neřešili. Celá tato větev mojí rodiny se dočkala konce války bez větší úhony. Děda si po válce nezadal s komunisty a podle toho bylo pak s jeho rodinou zacházeno. Máma to měla těžké ve škole a o tom, že by se stala zdravotní sestrou, jak chtěla, nemohlo být ani řeči.

A táta? Ten zase může vyprávět o undergroundu, navštěvoval koncerty zakázaných kapel, pamatuje legendární výstupy Plastic People of The Universe. Říká, že hudba to byla strašná, skoro se nedala poslouchat. Ale atmosféra byla prostě nenahraditelná.

Tohle je krátký příběh mých předků, v jiných větví mojí rodiny se dělo také mnoho zajímavého, ale neměl jsem to štěstí, že bych do oněch událostí nějak více pronikl.

Neváhejte, a zeptejte se rodičů a prarodičů, co zajímavého zažili. Možná budete mile překvapeni a jejich vyprávění si nic nezadá s knihami historiků. Pokud se dozvíte něco zajímavého (a já si jsem jistý, že to tak bude), neváhejte a pošlete mi (na e-mail jan.handl@historieblog.cz) příběh vaší rodiny. Rád ho zveřejním.

Letecký most Žatec – Ekron

Pojďme se společně podívat na jeden střípek naší historie, o kterém mnoho z nás slyšelo. Ačkoliv motivy, které k němu naši zemi vedly nebyly z nejčistších, nakonec nám (i přes to, že jsme se k našim novým přátelům později otočili zády) zajistily přátelství mnoha dobrých mužů a žen na Blízkém východě. Pokračování textu Letecký most Žatec – Ekron

Památný den vysídlenců bychom si s Němci měli připomínat hlavně my

Lidovky včera upozornily na nový památný den, který Německo zařadí od příštího roku do kalendáře. Půjde o celostátní připomínku obětí vyhánění a připadne na 20. června. Rozhodla o tom německá kancléřka Angela Merkelová, respektive německá vláda. Tato zpráva se postupně začala objevovat ve většině českých médií, jelikož se týká i nás a je docela kontroverzní. Bude totiž připomínat i příběh asi tří milionů Němců, kteří byli po druhé světové válce vysídleni (odsunuti, více na Wikipedii) z území Československa.

Německá vlajka
Zdroj: Wikipedia

Před válkou žily v Československu podle sčítání obyvatelstva něco přes tři miliony Němců a odhaduje se, že podobné číslo by mohlo definovat počet Němců, kteří byli z našeho území vysídleni. Osobně si myslím, že jich bylo nezanedbatelně méně, jelikož dost z nich padlo na frontě. Ostatně i Němci sami uvádějí počet odsunutých někde kolem 2,6 milionu. Vysídlování bylo dohadováno uprostřed druhé světové války, co se týče “československých” Němců, tak jejich osud dohodl exilový president Beneš s britským premiérem Churchillem a dalšími zástupci pozdějších vítězných spojeneckých zemí. Poválečné setkání válečných vítězů později dohodu zpečetilo a navíc naší zemi definitivně vrhlo do spárů Stalina a sféry vlivu Sovětského svazu.

Odsun Němců nebyl rozhodně idylický a během dvou let při něm zahynulo mnoho odsunovaných, ať už díky hromadným popravám obyvatel německé národnosti běsnícími Revolučními gardami, nebo i kvůli osobním mstám a touze po majetku. Benešovy dekrety jsou zákonem, který byl do puntíku naplněn a navíc stále platí, ať už se to někomu líbí, nebo ne. Vedle dekretů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, ztráty československého státního občanství Němcům a Maďarům, zrušení německé university, německých vysokých škol technických, píše se ve Wikipedii. Zkrátka většina Němců byla zbavena majetku a převezena na hranice. V době, kdy se to dělo, se toto řešení zcela jistě zdálo všem jako ideální a nejméně bolestné. Koneckonců, odsunováni byli příslušníci národa, jehož představitelé si Čechy přáli vyhladit, zlikvidovat nebo přinejmenším odsunout někam na hranice Asie a zapojit do práce pro budování Říše.

Odsunovaní Němci si v letech 1945 až 1947 museli být vědomi toho, že jim Československo oplácí stejnou mincí. Německo totiž několik let zpátky zabralo Sudety, a i když šlo o akt posvěcený západními velmocemi, Čechoslovákům to mnoho radosti nenadělalo. V roce 1939 se pak za dalšího souhlasu Evropy pan Hitler napakoval rovnou do Prahy a ustanovil tu Protektorát. O pár měsíců později se díky Hitlerově enormnímu zájmu o Polsko konečně rozběhla druhá světová válka, na kterou “spojenci” čekali nepochopitelně dlouho. Nutno dodat, že v té době se mezi Hitlerovy kamarády počítal i Stalin, jehož armády vesele útočily na Polsko na druhé frontě.

Jelikož válka dopadla dobře a zlý pan Hitler byl poražen i díky možná ještě horšímu panu Stalinovi, mohli jsme si u nás za pečlivého dozoru vítězných mocností (největším dozorovatelem byl Stalin) dovolit trochu pročistit ovzduší a agresory z konce třicátých let odsunout. Jak již bylo řečeno, odsun nebyl idylický, ale určitě bych si dokázal představit několik daleko horších scénářů, jak by mohl dopadnout. Třeba občanskou válkou, masovým vyvražďováním (vraždění, které skutečně probíhalo, masovým s dovolením neoznačím, na to byli jiné experti a jiné kauzy) a tak dále.

Valné shromáždění OSN podle Lidovek v roce 2000 vyhlásilo 20. červen za mezinárodní den uprchlíků. Podle mého názoru je uprchlík a odsunutý trochu jiný příběh, navíc OSN to asi myslela hlavně ve vztahu k uprchlíkům v dnešních dobách. V Německu by se v tento den měly nově připomínat nejen oběti aktuálního vyhánění po celém světě, ale přímo i Němci, kteří na základě mezinárodních dohod museli po druhé světové válce opustit někdejší německé provincie (tedy prostory, kde žilo víc Němců než Čechů) v československém pohraničí.

Když se podíváme do historie na roky 1938 až 1947 pokud možno co nejméně zaujatýma očima, tak pokud si svůj odsun budou připomínat Němci (jako národ, který pod vedením jednoho fanatika rozpoutal světovou válku), tak proč bychom si ho nemohli připomínat i my? Ze Sudet totiž muselo odejít 150 000 – 250 000 lidí (zdroj), tisíce českých lidí byly zavražděny (i když někteří jako důsledek své odbojiové činnosti, což jim slouží ke cti), mnoho jich bylo “odsunuto” do koncentráků, odkud se nevrátili. Statisíce lidí byly donuceny pracovat pro Říši. Tito lidé byli “odsunuti” na území Něměcka a nuceně nasazeni do továren.

Pokud je tedy v Německu památným dnem 20. červen a má připomínat odsun Němců, navrhuji, ať se náš pan premiér pochlapí a jako takový malý revanš, po mnoha desítkách let a v době, když poslední pamětníci umírají, vyhlásí tento den památným i u nás. Nebudeme si připomínat jenom ty statisíce lidí, které museli odejít ze Sudet před válkou (a teď je otázkou, zda je označíme za odsunuté nebo uprchlíky, protože mnozí z nich prý podle Sudeťáků odešli zcela dobrovolně a tím pádem tedy uprchli), ale i nuceně nasazené, zavraždené v koncentrácích a na popravištích a i ty další, kteří nějak utrpěli. Jistě, šlo by o malé politické gesto (ze kterého by se v Německu nejspíš po…), ale určitě by Čechům i Němcům zase jednou připomnělo, jak to vlastně všechno bylo…