Archiv štítku: 1945

Seminář: Osvobození Československa v roce 1945. Téma historické a filmové – komentované filmové ukázky (5. 5. 2016)

Kdy: 5. května 2016 od 17 hodin
Kde: Ústav pro studium totalitních režimů, Siwiecova 2, Praha 3
Moderátoři: Petr Kopal, Jan Machala
Host: historik Stanislav Kokoška

Osvobození Československa v roce 1945 není dnes historiky interpretováno zdaleka jednotně a jednoznačně. Obraz příslušných událostí se ukazuje být složitější, problematičtější. I když před rokem 1989 zcela převládal oficiální výklad, který formoval historickou paměť také prostřednictvím filmové tvorby, právě ve filmu, výkladní skříni režimu, se vyskytly působivé, byť ojedinělé pokusy vidět květnové události roku 1945 přece jen poněkud jinak. Podivuhodný paradox nemohl samozřejmě nastat jindy než v 60. letech, v éře nové vlny. Skutečně odlišný pohled na osvobození pak sugerují některé současné či nedávné snímky. Seminář představí tyto posuny a proměny formou komentovaných filmových ukázek.

Zdroj: TZ ÚSTR

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz

Dokument: Benešovy dekrety

Tak zvané Benešovy dekrety je souhrnný (a částečně kritizovaný) název pro dekrety, podepsané prezidentem republiky Edvardem Benešem, přijímané československou vládou v exilu a v prvních měsících po návratu do Československa.

Mezi 21. červencem 1940 (v Londýně) a 27. říjnem 1945 (v Praze) vyšlo celkem 143 dekretů, v tom 17 ústavních dekretů (podle jiných údajů 141 dekretů). Na dobu tzv. prozatimního zřízení ČSR (tedy na dobu v exilu) připadá 45 dekretů (v tom 11 ústavních dekretů), od dubna 1945 do října 1945 bylo vydáno dalších 98 dekretů (v tom 6 ústavních dekretů).

Všechny tyto dekrety presidenta byly ratihabovány (tedy dodatečně vyhlášeny za platný zákon) Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. Toto se netýkalo několika dekretů povahy jmenování osob do různých funkcí, které nebyly číslovány a kterých se ratihabice netýkala. (Wikizdroje)

Edvard Beneš, dekret - podpis
Prezident republiky dr. Edvard Beneš podepisuje jeden z dekretů, foto: bojovnici.cz

Pokračování textu Dokument: Benešovy dekrety

Audiokniha: Ostře sledované vlaky

Hrabalovy Ostře sledované vlaky do podoby audioknihy načetl Kryštof Hádek. Talentovaný herec s hlasem mutujícího teenagera byl více než vhodnou volbou pro vytvoření postavy tak trošičku přiblblého zaměstnance železnice Miloše Hrmy.

Ostře sledované vlaky

Kdo by neznal Ostře sledované vlaky, že? Hlavně díky Menzelovu oskarovému filmu, tak je to alespoň v mém případě. Bohumil Hrabal je pro mě svéráznou postavou české literární scény minulého století, jeho dílo znám bohužel zprostředkovaně, z filmových předloh.

Ostře sledované vlaky se odehrávají ke konci války, v roce 1945. Miloš Hrma je trochu přihlouplý dvaadvacetiletý zaměstnanec drah, svět okolo sebe pozoruje dětskýma nevinnýma očima a i když by měl být dávno mužem, stále se mu nedaří zbavit se panictví. Trpí předčasnou ejakulací a tento problém ho dokonce dohnal až k pokusu o sebevraždu. Naštěstí mu to nevyšlo, podřezal si sice žíly, ale zachránil ho náhodný svědek, kterého Miloš poté považuje za Boha.

Miloš se snaží srovnávat s kolegou výpravčím Hubičkou, ten s ženami problémy nemá, právě naopak. Užívá si života s různými dámami a slečnami, razítkuje zadnice mladičkým telegrafistkám a dokonce tajně obdivuje i nedostupnou paní z nedalekého zámku. Výpravčí Hubička je suverén a samozřejmě je namočen do odboje proti okupantům, který se s blížícím koncem války stupňuje. Jde o likvidaci vlaku s municí, tenhle konvoj může ještě o chvíli prodloužit německý odpor a válku vůbec a proto je důležité, aby nedojel.

Mladík Miloš se k odbojové činnosti dostane jako slepý k houslím. Noc před průjezdem vlaku jinak klidnou a bezvýznamnou stanicí přijde o panictví s jednu z Hubičkových milenek a narostou mu křídla. Najednou je chlap a ničeho se nebojí. Hubička je naopak bábovka, ví, že vyhodit vlak do pověří není legrace na úrovni špásování se slečnami. Miloš se těší na rande se svojí láskou Mášou, které chce předvést to, co se se svojí krátkodobou společnicí v noci naučil, ale jeho dívka se ho nedočká. Miloš totiž zahyne hrdinskou smrtí…

Konec knihy a tedy i audioknihy se od konce filmového v jedné maličkosti liší, ale odlišnost prozrazovat nebudu, je na posluchači, aby film s předlohou srovnal. Jesliže jsem měl dříve Miloše Hrmu před očima kvůli filmu zhmotněného do podoby Václava Neckáře, tak teď se mi tam docela hezky zapletl Kryštof Hádek, díky svému hlasu a  přirozenému přednesu knihy. Jeho hlas je nevyzrálý a nesmělý (ať mi prosím ctěný interpret promine), což se ale k postavě skvěle hodí.

Miloš Hrma je svéráz a skvěle popisuje svoje rodinné zázemí, hlavně historka o dědečkovi, který se jako hypnotizér pokusil v roce 1939 zastavit sílou myšlenky německé tanky a jeho hlavu nakonec páčili z pásů až těsně před Prahou… ta je prostě výjimečná. Bohumil Hrabal při psaní Ostře sledovaných vlaků čerpal ze svých zkušeností z železničního prostředí, jeho popisy činností na stanici jsou precizní. Vytvořil několik zapamatovatelných malých postaviček, přednostu stanice, zmíněného sprosťáka Hubičku, paní přednostovou, která musí složitě odmítat Milošovy prosby o zaučení ve věcech sexu.

Za vrcholné pasáže audioknihy bych označil popis ztráty Milošova panictví a následující vykreslení jeho hrdinského odbojářského činu – obojí je prostě skvělé. Dvě a půl hodiny poslechu excelentního Kryštofa Hádka čtoucího snad ještě lepší předlohu, to prostě nemá chybu. Jeden večer si pro Ostře ledované vlaky prostě vyhradit musíte.

Kniha: Pětačtyřicátý

Vzdělávací portál pro učitele, studenty a žáky Moderní-dějiny.cz připravil ku příležitosti sedmdesátého výročí skončení druhé světové války knihu (nebo přesněji řečeno odborný materiál pro výuku o konci druhé světové války na našem území) Pětačtyřicátý.

Pětačtyřicátý

Jde o publikaci z nové metodické řady Moderní dějiny a má pomoci učitelům dějepisu s docela ožehavou tématikou konce války, revoluce, osvobození a následného vypořádání se s Němci. Tento monotématický materiál nabízí komplexní pohled na problematiku z několika úhlů pohledu.

Na úvod je čtenář vybaven daty a fakty v přehledu základní chronologie. Dozví se tedy, kdy a kde co se v období od března do října 1945. Následují texty známých a erudovaných historiků. Například Jiřího Pernese o přechodu mezi vlivy nacistickými a sovětskými nebo Tomáš Jakla o Pražském povstání. Zavedené mýty o Československu v roce 1945 boří a vysvětluje Vít Smetana, následují tématické eseje, neméně zajímavé.

Sekce Konec války a nové Československo obsahuje metodické rady pro učitele, tedy rady, jak zajímavě toto téma s žáky probrat a jak je zapojit “do hry”. Zde jsou popsána praktická cvičení, která mají žáci plnit formou úkolů. Závěr války v Československu je osvěžen citáty a úryvky ze všech zúčastněných stran, například úryvky z rozhlasových výzev, pohled Vlasova, německých velitelů i generála Eisenhowera. Obsáhleji je zmíněna i problematika únosů českoslovenkých občanů do SSSR, tedy aktuálně hodně propíraná řádění sovětských komand NKVD, která šla po nepohodlných lidech hned po osvobození a bez souhlasu či vědomí domácích autorit. Zmiňováno je i chování Čechů k Němcům po skončení války, tedy dlouho tabuizovaná věc, násilí páchané takzvanými Revolučními gardami a tak dále…

Zajímavým úkolem pro žáky je analýza dobové fotografie. Autoři se ptají kdo na ní je, zda je to fotografie dokumentární či aranžovaná, zda je možné ji považovat za historický pramen.  Na druhé stránce je fotografie neořízlá, s mrvolou na zemi, působící úplně jinak. Žáci a studenti se tak na vlastní kůži mohou přesvědčit, jak snadné je “manipulovat” s výkladem událostí. Neméně zajímavou sekcí je popis Pražského povstání pomocí vzpomínek účastníků více či méně angažovaných a úkoly z nich pro žáky vyplývající. Tento materiál prostě učí žáky a studenty myslet a analyzovat.

Poslední částí materiálu je soubor dobových pramenů, jsou tam vyhlášky, fotografie, zápisy z kronik, novinové titulky, mapky a například i vybrané pasáže z Benešových dekretů či ukázky protiamerické propagandy.

Tato publikace o konci války na našem území čtenáře velmi šikovně uvede do problematiky a upozorní ho na důležité “drobnosti”, o kterých se nejen ve školách doposud asi moc nemluvilo. Otázkou je, zda budou mít vyučující ve školách chuť a čast trávit více hodin výuky touto jednou velmi krátkou (byť moc důležitou a pro osud naší země klíčovou) epizodou našich dějin. “Pětačtyřicátý” je totiž materiál, který by bylo škoda prosvištět za jednu hodinu…

Díky za poskytnutí materiálu k recenzi patří Občanskému sdružení PANT.