Kvíz: Poznáte, o kom Hitler mluví?

Vyzkoušejte si, zda poznáte, co si Hitler myslí o svých spojencích či nepřátelích. Který z níže uvedených odstavců patří kterému politikovi? Správné odpovědi najdete na konci článku.

    stalinA. Joseph Stalin (SSSR) antonescuB. Ion Antonescu (Rumunsko) francoC. Francisco Franco (Španělsko)
churchillD. Winston Churchill (Anglie) roosveltE. Franklin D. Roosevelt (USA) musoliniF. Benito Mussolini (Itálie)

 

  1. Hitler se nikdy netajil averzí, kterou k němu pociťoval. Označoval ho za šarlatána a prohlašoval, že zatáhl svou zemi do války jen proto, aby zakryl v očích světa krach své vnitřní politiky. V hloubi duše však tušil, že je to politik z lepšího materiálu, než byl on sám. Z ostrých epitet na jeho adresu se dalo vycítit něco jako závist. Podvědomě obdivoval dokonale provedené politické tahy, kterými získal svoji zemi pro válku. Zde je třeba hledat pravou příčinu prchlivé reakce, jakmile zaslechl jeho jméno.
  2. Hitler se nikdy nesnažil skrývat respekt a obdiv, které vůči němu choval. Byla to jediná hlava cizího státu, kterou by chtěl poznat osobně. Po každé když se některý z Hitlerových emisarů vrátil, dal si vyprávět jeho dojmy do nejmenších podrobností a často se neubránil, aby v záchvatu zvolal: “Je to dobytek, ale musí se uznat, že je to mimořádný typ.” Nejvíce ho zajímalo jeho chování na veřejnosti. Dával si podrobně popsat organizaci recepcí. Ještě před válkou hledal Hitler marně příležitost sblížit se s ním osobně.
  3. Hitler jím otevřeně pohrdal. Činil tak nejen ve svých veřejných projevech, ale i v rozhovorech se svými blízkými. Nebyl mu ochoten přiznat nic dobrého. Když o něm byla řeč, neprojevoval ani náznak obdivu k odvaze, kterou projevoval v téměř beznadějném boji, kdy dával v sázku celou svou osobnost. Vezmeme-li v úvahu možný hluboko skrytý Hitlerův komplex, můžeme tento postoj interpretovat jako nepřizanné uznání zásluh muži, který se jako jediný proti němu po francouzském tažení postavil.
  4. Prakticky až do konce choval k němu Hitler hluboké a upřímné přátelství. Cítil se s ním být spojen tím, jak obdobnou cestu oba urazili. S politováním však konstatoval, že on nemá tak absolutní akční svobodu jako Hitler, protože je závislý na královském dvoře a jeho armáda není tak disciplinovná.
  5. Měl k němu sympatie nejen jako ke spojenci, ale i jako k člověku. Pokaždé o něm mluvil velmi srdečně. Během jeho návštěv v Německu neobyčejně horlivě bděl nad jeho bezpečností. Jednou přiznal, že argumenty, které přináší v diskusích o vedení války, jsou vždy rozumné. Obdivoval také jeho přímou a neúplatnou povahu. Vytýkal mu jen jedno, že totiž nemá ve vnitřní politice dostatečně tvrdou ruku.
  6. Když se mnou Hitler o něm mluvil, měla jsem dojem, že je hluboce zklamán nevděkem, který mu projevil. Jeho pocit byl zvlášť silný po jejich setkání v Hendaye. Hitler tam jel pevně přesvědčen, že podpoří jeho plán na dobytí Gibraltaru. Později přiznal, že jeho nerozhodnost a lavírování způsobily Německu a jeho spojencům vážné škody.

Správné odpovědi

A2, B5, C6, D3, E1, F4

Byly posmrtné viktoriánské fotografie opravdu tak morbidní?

Krátce poté, co byla vynalezena fotografie (a teď prosím zapomeňme na cameru obscuru z šestnáctého století), tedy někdy ve třicátých letech 19. století, se tato novinka dočkala z dnešního pohledu velmi morbidního využití. Lidé si začali pořizovat fotografie svých zesnulých. Zvyk se s příchodem nové technologie začal prosazovat hlavně ve viktoriánské Anglii.

Posmrtná fotografie

Zdroj fotky: neatorama.com

Zdá se vám to morbidní? Představte si, že právě navždy odešel někdo z vašich blízkých a chcete si na něho uchovat živou vzpomínku napořád. Posmrtný portrét je drahý, stejně tak posmrtná maska. A teď vám někdo ukáže fotografii jako horkou novinku a řekne, že takto zvěční zasnulého. Za zlomek ceny ostatních, zastaralých způsobů.

Fotografie se rozšířila dost rychle, začalo se fotit všechno a všichni. Zachycení obrazu si mohl dovolit skoro každý, před pár lety to byla výsada bohatých, kteří si mohli dovolit zaplatit umělce. Stávalo se tak, že se rodiny naskládaly vedle nebožtíka a pózovaly fotografům…

Na některých fotografiích vypadali nebožtíci jako živí, na jiných bylo na první pohled jasné, jak to je. Fofografové ve svých ateliérech odváděli skvělou “aranžérskou” práci, někdy vyrazili přímo k rakvi.

Další informace a fotky najdete zde:

http://allday.com/post/1358-post-mortem-photography-is-the-most-morbid-victorian-trend

http://io9.com/the-strangest-tradition-of-the-victorian-era-post-mort-472772709

http://www.neatorama.com/2014/10/30/the-morbid-practice-of-post-mortem-photography/

Fotky: Proměny míst spojených s Adolfem Hitlerem

Na konci října jsem měl příležitost cestou na dovolenou v Německu projet hlavní místa, která jsou známá z dokumentů o Hitlerovi nebo druhé světové válce.

Norimberk

První z nich byl Norimberk. Město, kde chtěl Hitler postavit největší stadion na světe a další důležité nacistické budovy. Z pověstného stadionu zbylo jen část základů, které jsou dnes zatopené jezerem. Ale na jihovýchodě Norimberku jsou další pozůstatky, které na vás dýchnou svou minulostí.

Celý bývalý komplex pro nacistické sjezdy má mnoho čtverečných kilometrů a podle mapek se můžete vydat na okružní procházky a narazit tak na Luitpoldhain, kde probíhaly sjezdy SA a SS nebo Zeppelin Field, kde zase Hitler kázal svým stranickým přívržencům z NSDAP. Stupínek, kde stával, je dodnes přístupný. Přilehlé muzeum je určitě další povinnou návštěvou.

Berghof

Po několika dnech jsme dorazili do horského města Berchtesgaden. Kousek odsud je proslulá alpská vesnička Obersalzberg, kde měl Hitler svoje sídlo Berghof. Překvapením bylo, že v Oberslazbergu kromě velkého parkoviště, muzea Dokumentation Obersalzberg a zastávky autobusů, které vozí návštěvníky k Orlímu hnízdu, nebylo již vůbec nic.

Po troše pátrání lze v lese po úzké cestě najít zbytky Berghofu, kde je strohá informační cedule a obvodová zeď, dříve honosného sídla. Hitlera tady navštěvovali státnici, přijímal zde důležitá rozhodnutí a Eva Braunová ho zde točila na svůj 35 mm Kodak.

Orlí hnízdo je přístupné do poloviny října a lze tam dojet právě speciálním autobusem z Obersalzbergu. Nahoře je restaurace s výjimečným výhledem.

Berghof, sídlo, kde Hitler uskutečňoval důležitá rozhodnutí

73218288 IMG_6911

Příjezdová cesta na Berghof v Obersalzbergu

hitler-berghof-obersalzberg-1 IMG_6918

Luitpoldhain v Norimbergu, kde probíhaly sjezdy SA a SS

rpt-gfa-b6 IMG_6542

Grosse Strasse v Norimbergu

Große-Straße IMG_6549

Zeppelin Field v Norimbergu, kde probíhaly sjezdy NSDAP

163842_0 IMG_6570
Hitler-Zeppelin IMG_6560

Orlí hnízdo

8332196310_d3927f3619_z IMG_6947

 

Zdroje původních fotografií: 4littlepiglets.blogspot.com, www.reichsparteitagsgelaende.de

Hitlerovy obrazy se dobře prodávají, naposledy akvarel za 3,5 milionu korun

Adolf Hitler toho zvládl dost. Kromě kromě jeho působení v politice, rozpoutání druhé světové války a plánování vyhlazení neoblíbených ras byl také malířem pokojů (před vstupem do politiky, samozřejmě) a pokoušel se i o kariéru umělce. Neúspěšně. Na uměleckou školu nebyl přijat pro dostatek talentu. Kdyby ho vzali, možná bychom o něm dnes nevěděli kvůli jeho zločinech proti lidstvu, ale jeho díla mohla viset ve známých galeriích.

Hitlerův akvarel

Hitlerovy obrázky se ale pochopitelně velmi dobře prodávají i tak. Naposledy byl prodán akvarel signovaný a asi i namalovaný Hitlerem minulý týden v Norimberku. Za 3,6 milionu korun (130 000 eur). Formát 28 x 22 centimetrů, v dobrém stavu. Hitler namaloval mnichovskou radnici. O umělecké hodnotě mnozí pochybují, ceně se však nikdo nediví.

V posledních několika letech se podle Newsweeku prodalo Hitlerových dílek docela dost, a peněz za nich nebylo zaplaceno zrovna málo. Poslední prodaný akvarel byl předtím v majetku dvou sester. Jejich dědeček obrázek koupil v roce 1916.

Zdroj: http://www.newsweek.com/watercolor-painting-adolf-hitler-sells-161000-286414

Jak jsem nepodal ruku Milanovi Paumerovi

Na jaře roku 2008 jsem pracoval v Mafře. Jednoho krásného dne mě do očí praštila upoutávka na iDNESu – právě probíhal online rozhovor s Milanem Paumerem, parťákem bratrů Mašínů při jejich zázračném útěku do západního Německa v padesátých letech.

iDNES - online rozvohor - Milan Paumer

Konkrétní otázku jsem pro Milana Paumera neměl, ale chtěl jsem mu alespoň napsat něco hezkého (viz náhled výše), pro mě byl a je opravdový hrdina. I když ho mnozí stejně jako Josefa Mašína a Ctirada Mašína a další členy skupiny považují za vraha. Pro mě byl odbojář a sakra odvážnej chlap. Chtěl se a kamarády vrátit domů a bojovat proti komunistům, takových lidí moc nebylo.

Paumer mi na moje povzbuzení odpověděl, poděkoval. Říkal jsem si, že by bylo fajn ho pozdravit osobně a potřást mu rukou. Párkrát před tím jsem tu šanci měl, viděl jsem ho myslím na odhalení památníku československým letcům z RAF v Dejvicích a na nějakých dalších akcích.

Když jsem zjistil, že online rozhovor pomalu končí, seběhl jsem dolů do vrátnice s nadějí, že tam Paumera potkám. Podařilo se – setkali jsme se na chodbě, já jsem ho pozdravil, on odpověděl. Setkali jsme se očima, usmál jsem se, aby věděl, že vím, kdo je a že jsem na jeho straně. Ruku jsem mu nepodal, nic jsem mu neřekl. Vlastně jsem ani nevěděl, co bych měl říkat. Poděkovat za to, jaký byl a co proti komunistickému režimu udělal? Takových musel potkávat desítky za den, ne? A nebo možná ne…

Prostě jsem vyměkl, dostal strach, nechtěl ho rušit – těch výmluv zpětně nacházím docela dost. Teď mě strašně mrzí, že jsem mu pár vět neřekl, svojí šanci jsem propásl a napravit se to už nedá. Těch propásnutých šancí bylo víc, neměl jsem odvahu v době studentských let, nešel jsem za generály Peřinou a Fajtlem, i když jsem je měl na dosah. Bál jsem si, že budu obtěžovat. Teď jsem si stoprocentně jist, že bych je neotravoval, spíš naopak. Udělal bych jim radost. Když se na to totiž dívám zpětně, dochází mi, že pár vět by možná trochu pomohlo k umazání malinkatéhou kousku z obrovského dluhu, který vůči těmto lidem máme.

Hrdinů moc není, poslední z těch, kteří bojovali proti nacismu a později proti komunismu, umírají v těchto časech. Prosím, budete-li mít někdy příležitost, poděkujte jim a povzbuďte je. Času je málo…

Recenzi audioknihy Zatím dobrý – Mašínovi si přečtěte tady.

Bylo nám před listopadovou revolucí lépe? Neřekl bych…

Když se měnil režim, v listopadu roku 1989, bylo mi čerstvých dvanáct let. Nejlepší životní zážitky jsem měl ještě před sebou. Byl jsem normální kluk, který pozoroval svoje okolí, četl knihy, proháněl odpoledne po škole na hřišti kopačák. Měl jsem svůj svět, hodně jsem četl, s kamarády jsme podnikali dobrodružné výpravy. Krátce před listopadovou revolucí můj táta nahlas uvažoval o tom, že by vstoupil do strany, protože se začala blížit doba, kdy se bude rozhodovat o tom, kam půjdu po základní škole studovat dál…

Občanské fórum

Nakonec bylo všechno jinak, táta už nemusel přemýšlet o tom, jak zlepšit moje vyhlídky na studia, jelikož o tom, kdo bude přijat na střední školu, začal rozhodovat jenom průměr známek a přijímačky.

To je první věc, na kterou chci upozornit. Před revolucí totiž ke přijetí na střední a i vysokou školu nestačilo mít dobré studijní výsledky. Museli jste mít i doporučení nejrůznějších kádrováků, když jste neměli “dobrý” posudek, možnosti studia byly značně omezené. Vzdělání bylo před revolucí jenom pro ty, kterým to schválil režim. A to bylo samozřejmě špatně. Syn komunisty dostal vždy přednost před synem disidenta, ať už byl rudý klučík sebeblbější a synek nepřítele režimu sebenadanější.

Po vzdělání (které nebylo přístupné pro všechny, spravedlivě) nastávalo hledání práce. Byli jste někam umístěni, vybírat se zrovna nedalo. Tedy pokud jste neměli mocné známé s rudými konexemi. Práce byla sice pro všechny, ale bylo dost lidí, kteří museli mýt okna, i když uměli několik jazyků a hodili by se někam úplně jinam.

Nemohli jsme říkat, co jsme si mysleli. Většina lidí měla strach projevit se, říci svůj názor. Práskalo se ve velkém. I já měl osobní zkušenost. Vedoucí kroužku jiskřiček (přípravka na pionýra) se na schůzce zeptal, kdo už někdy zkoušel kouřit. Přihlásil jsem se, pár kamarádů také. Než jsem přišel domů, pan vedoucí stačil zavolat všem domů a rodiče nás čekali ve dveřích s vařečkami. Pionýrský slib jsem nesložil – moje máma naštěstí neuznala za vhodné mi koupit modrou košili, protože bych jí prý jinak neunosil. Měla pravdu. Pionýrský slib mi nebyl umožněn, jelikož bych v bílém triku dělal ostudu. Zbavil jsem se tak vedoucího – práskače a spolu s pár dalšími chlapci jsem se nemusel účastnit debilních schůzek pionýrů, místo toho jsme hráli fotbal a stříleli ze vzduchovky s vedoucím, který nebonzoval a měl nás opravdu rád. Tedy alespoň se mi to tehdy tak zdálo.

Pamatujete si předrevoluční nakupování? V obchodech bylo poloprázdno, pokud jste neměli známého, tak jste nedostatkové zboží neměli šanci dostat. Centrální plánování znamenalo, že po většinu roku nebyl toaletní papír, maso a mnoho dalších ve dnešní době samozřejmostí. Pamatuji si, že když jsem do školy dorazil v nových botech a bundě, bylo skoro jisté, že stejné boty a bundu uvidím minimálně na třech spolužácích.

Cestovat mohli jenom vyvolení, a to nejenom kvůli tomu, že to bylo drahé. Na západ se jezdit nedalo, na východě to nebylo zajímavé. Ale co, v nejhorším se jelo do Jugoslávie, pokud to tedy strana dovolila. Jak jinak si užít moře, že? Prvně jsem byl v cizině těsně před revolucí. V Maďarsku. Tam byli před námi o mnoho let vepředu, tedy aspoň co se nakupování týkalo. Když jsem v Budapešti viděl výlohy hračkářství, skoro jsem omdlel. Hopíka z obchodu v Budapešti jsem si schovával ještě mnoho let, stejně tak komixové časopisy. U nás se sehnat nedaly, v Maďarsku byly zcela běžné.

Nebyli jsme svobodní, nemohli jsme si říkat, co jsme chtěli, nemohl jsme cestovat, vzdělávat se, dělat to, co nás baví. Nemohli  jsme si zvolit své zástupce ve svobodných volbách. Jistě, namítnete, že teď stojí politika za pendrek a že je výběr z mnoha stran k ničemu. Možná máte pravdu, ale srovnějte to prosím s dobou, kdy bylo možné volit jen z výběru Národní fronty a pokud jste nevolili, byl to docela problém.

O všem rozhodovala strana. O jednotlivcích i společnosti. Vše bylo šedivé, lidé vyděšení. Pamatuji se, že se jen tak nestávalo, aby se dva neznámí lidé začali jen tak nezvazně bavit. Nevěděli jste, na koho narazíte. Nedalo se jen tak normálně zanadávat na stát a zřízení.

Existovala cenzura, nedalo se mluvit o svobodném přístupu k informacím. Knihy a filmy mizely v trezorech, pokud se umělec chtěl věnovat něčemu, co nevonělo straně měl smůlu. Mohl si šmudlat sochy někde ve sklepě, ale výstava pro veřejnost nepřicházela v úvahu. Lidé chtěli číst, každý čtvrtek byly v knihkupectvích obrovské fronty. Mnozí autoři byli zakázáni, o tom, co budeme číst, rozhodovala strana.

Jak jsem již psal, centrální plánování způsobovalo nedostatek určitého zboží, stát se orientoval na těžbu a průmysl, což možná z dnešního pohledu nevypadá tak problémově. Jednou z věcí, které to ale přineslo bylo ničení přírody a životního prostředí. Smog, obří skládky a krajina zničená těžbou ve jménu splnění pětiletky, i to byla minulá doba.

Individualismus byl potírán. Všichni jsme měli vypadat stějně. Jakmile měl někdo delší vlasy nebo kohouta, měl problém. Nevyplatilo se vybočovat, v žádném ohledu. Držet hubu a krok, odpracovat (nebo odflákat) si to svoje, nalepit do legitimace ROH známku, jet na levnou rekreaci do hor. Jít do kina na schválený film, večer čumet na cenzurované nudné zprávy v televizi, která se dá sehnat jen pod pultem. Kšeftovat, rozkrádat socialistický majetek, jak jen se dá. Závidět sousedům novou pračku, kde na ní asi vzali? A kde jí vůbec sehnali?

Náš stát řídili pracující, a to doslova. Náměstci, tajemníci, zástupci lidu. Kariéristi, kteří se od verpánku dostali až na nejvyšší stranická místa. Ničemu nerozumněli, ale strana je třeba i ve vládě chtěla. Dělničtí kádři řídili průmysl a podle toho to taky vypadlo.

Netvrdím, že dnes je všechno růžové. Jenom jsem chtěl připomenout, že ty staré doby byly komplet šedivé. Vzpomínat na dobu před pětadvaceti lety se mi nechtělo, ale jsem rád, že jsem se k tomu nakonec rozhoupal. Udělejte to také, pokud nějaké takové vzpomínky máte.

Audiokniha: Sestřelen

Jako malý kluk jsem měl trochu jiné hrdiny z RAF. Josefa Františka, Sašu Hesse, Emila Fechtnera, Václava Bergmana a mnoho dalších. Prostě hrdinové z 310. perutě a esa Bitvy o Británii, to byla moje parketa. Františka Fajtla jsem na rozdíl od dříve jmenovaných nemiloval. Přišlo mi divné, že se v roce 1944 dobrovolně přesunul do Sovětského svazu a vedl československý stíhací pluk na pomoc Slovenskému národnímu povstání.

František Fajtl - Sestřelen

Po válce František Fajtl netrpěl tak moc, alespoň se mi to jako dvanáctiletému klukovi tak zdálo. Mohl za komunistů psát knihy o tom, co za války prožil. Naštěstí jsem zestárl a zmoudřel, takže teď uznávám i Fajtla, Peřinu a stovky dalších, mnohem méně známých hrdinů.

Od Františka Fajtla jsem nic nepřečetl, ani jeho knihu Sestřelen, kterou jsem nyní dostal k recenzi ve formě audioknihy. Poslouchal jsem tedy příběh, který jsem znal jenom zprostředkovaně. V květnu roku 1942 se František Fajtl po vzdušném souboji dostal na zem, na francouzské území okupované Němci. Rozhodl se, že se jen tak nevzdá a zkusí se přes neokupovanou část Francie a Španělsko dostat zpět do Británie, ke své jednotce.

Cesta mu trvala mnoho dní, narazil na lidi, kteří mu pomohli i na ty, kteří ho nahlásili německým úřadům. Audioknihu načetl můj oblíbenec Jiří Ornest, příběhu dal spád a dramatičnost, které už tak nebylo málo. František Fajtl je zručným vypravěčem, a i když kniha Sestřelen byla jedním z prvních textů, co napsal, stojí za to.

Fajtl vzpomíná na dobu, kdy musel zmizet z republiky, protože se rozhodl, že okupací Československa jeho účty s Němci nejsou vyrovnány. Popisuje svůj útěk od místa svého nouzového přistání ve Francii až po návrat do Anglie. Šel mnoho dní pěšky, jel i vlakem, skončil v internačním táboře ve Španělsku a nakonec měl to štěstí, že mohl z Gibraltaru odletět do Anglie za svými spolubojovníky.

Asi nejdojemnější částí knihy je její závěr, když Fajtl cituje zápis z kroniky jeho anglické 122. perutě po jeho zmizení. Jeho kamarádi si mysleli, že se už nikdy nevrátí a v kronice se tak s ním vlastně rozloučili, Fajtl měl pak možnost si svůj stručný nekrolog přečíst.

Audiokniha trvá necelé čtyři hodiny (a stojí 249 Kč) a jak již bylo řečeno, Fajtl je skvělým vypravěčem a ani na minutu nenechá čtenáře (a posluchače) v klidu. Kromě spádu jsem ocenil i krátké odbočky týkající se života pilotů a dění v okupované Francii. Jde vlastně o literaturu faktu či deník, tedy žánry, které mám ještě o trochu radši než prózu. Na Františka Fajtla se už dávno nekoukám skrz prsty, naopak. Mám ho rád stejně jako všechny ostatní hrdiny. Možná ještě o trochu víc, jelikož ho s klidem zařadím i mezi spisovatele.

Mrkněte se také na oficiální text k audioknize od distributora:

Sestřelen – audiokniha popisuje dramatický příběh čs. válečného stíhače, který se nevzdal. Autorem je generál František Fajtl. Čte Jiří Ornest.

Nositel čtyř čs. válečných křížů a britského Distinguished Flying Cross, Rytíř francouzské čestné legie, nositel sovětského Řádu za vítězství a mnoha dalších vyznamenání generál František Fajtl nám zanechal úžasné literární svědectví. Ve své první knížce Sestřelen vylíčil své válečné dobrodružství, které nás nepřestává fascinovat. 5. května 1942 byl se svým spitfirem sestřelen nad okupovanou Francií. Přestože byl po nouzovém přistání v poli obklíčen Němci, podařilo se mu uniknout. Československý pilot v britské uniformě se proměnil v pěšáka a s pomocí francouzských venkovanů potom v civilistu, který dokázal projít Francií až k Pyrenejím, překonat je a skončit svou jednoměsíční pouť ve Španělsku. K překvapení kamarádů, kteří už se s ním v duchu rozloučili a rozebrali si jeho věci, se vrací do Anglie a znovu usedá do letadla. Rytíř válečného nebe František Fajtl nebyl postavou velký. To bylo pro těsnou kabinu spitfirů výhodné. Je však bezesporu velkou postavou lidského zápasu o svobodu.
Zdeněk Svěrák

Píše se květen 1942 a druhá světová válka trvá už plných jedenatřicet měsíců. Anglie má za sebou největší leteckou bitvu v dějinách a Královské letectvo teď už nejen brání britské výsostné území, ale vstupuje proti německé Luftwaffe do ofenzivy. Je to zásluha také letců neanglických národností – Poláků, Belgičanů, Kanaďanů i dalších mužů z Evropy i světa; a také Čechoslováků. Jeden z nich – tehdy devětadvacetiletý František Fajtl – je na jaře 1942 plnoprávným členem RAF v hodnosti squadron leader – majora; létá na britské stíhačce Supermarine Spitfire a ze základny Hornchurch vodí do boje svou dvanáctičlenou letku 64. perutě Královského letectva; jsou v ní belgičtí i britští piloti. Létají na tzv. sweeps – svípy (česky doslova zametání). A jak by ne, zvláště za Kanálem je plno okupantského smetí a spitfiry jsou výbornými košťaty. Jiným obvyklým úkolem bývá ochranný doprovod tzv. velkých bratrů – bombardérů.

Tak je tomu i 5. května 1942, kdy je cílem mise francouzské nákladové nádraží v Lille. Z májového operačního letu se však František Fajtl nevrací; ne, nikdo jeho letadlo neviděl hořet nebo padat, ale to ještě nic neznamená. Mezi šťastnými navrátilci z mise na Lille není. Jeho jméno je na tabuli v seznamu letců opatřeno poznámkou – missing – nezvěstný. Takových jmen je tam už celá řada, po čase k onomu hrozivému slůvku obvykle ještě pověřená ruka připíše probably killed – pravděpodobně zabit. Ale to není díkybohu Františkův případ; a čert vem, že tentokrát mnoho nechybělo. Alespoň dnes. A co bude zítra? Kdo to může ve válce s jistotou říci? Český pilot je v tom květnovém dni živ a zdráv, je na pevné zemi. Ve vzduchu zasažený a hořící letoun nakonec uhasila kyprá jarní hlína francouzského políčka, které tentokrát posloužilo jako místo nouzového dosedu. Ano, na nepřátelském okupovaném území. A co dál? To už záleží jenom na Františkových dovednostech, silách, důmyslu…a štěstí! Jak zní ona slova, která k situaci patří, ta slova, která se František Fajtl naučil už kdysi v československé letecké škole? „Vojenský mrav ukládá sestřelenému letci povinnost pokusit se všemi prostředky uniknout nepříteli a dostat se zpět ke své nebo některé jiné spojenecké jednotce. Pouze v případě zranění nebo nemoci může zůstat ukryt delší dobu v cizí zemi…“ 

Když jsem připravoval Fajtlův text k natáčení, měl jsem od začátku jasno o jeho interpretovi. Jiří Ornest patří mezi ty zkušené rozhlasové (neviditelné) herce, kteří si od první chvíle získají posluchačovu pozornost. Dokáže vnímat souvislosti i citlivě zacházet s těmi několika málo výrazovými prostředky, které samota rozhlasového studia nabízí, ale především – přesně je dávkovat. Pokud se vám bude zvuková podoba jednoho z nejpozoruhodnějších textů Františka Fajtla líbit, je to nepochybně i zásluhou Jiřího Ornesta.
Luboš Koníř, režisér

Co mají společného Elvis, Schwarzenegger a Eastwood?

Narazili jste někdy na informace o tom, že vaši oblíbení herci, sportovci nebo politici sloužili své vlasti v armádě? Hlavně v západním světě se to dost řeší a fanoušci hvězd jsou na své oblíbence náležitě hrdí. A do mnohých z níže zmíněných byste to určitě neřekli…

Elvis Presley v armádě

Zdroj fotky: http://www.usvetsinc.org/honoringheroes/portfolio/item/elvis-presley/

V armádě byl po studiích americký herec Alan Alda, známý z MASHe. Hugh Hefner, zakladatel Playboye, začínal v armádě a bavil se kreslením karikatur do armádního časopisu. Hudebník Jimmy Hendrix v kasárnách oblažoval své spolubydlící hrou na kytaru, zpěvák Tony Bennett oblékal uniformu na konci druhé světové války.

Komik Bill Cosby sloužil u zdravotníků na válečné lodi, Chuck Norris byl v letectvu jako mluvčí a je aktivním veteránem. Mel Brooks se za války zabýval zneškodňováním min, zpěvák Elvis Presley sloužil v roce 1960, Henry Fonda byl u námořnictva. Mnoho známých amerických herců prožilo alespoň část druhé světové války v zámoří a někteří se aktivně účastnili bojů. Strýček Sam pobláznil celé Spojené státy americké, i celebrity se hlásily dobrovolně. Třeba megastar Clark Gable byl střeleckým instruktorem v roce 1943, všechny tyto hvězdy přispívali svým pobytem na frontě i jinak, využívala je americká propaganda.

Pozadu nezůstávali ani sportovci, baseballista Red Sox Ted Williams létal jako stíhač ve druhé světové válce i v Koreji. Herec a pozdější americký president Ronald Reagan sloužil u dělostřelectva, herec Charlton Heston létal na bombardéru B-25 jako střelec. Herec Tom Selleck hlídal v uniformě Kalifornii, Sidney Poitier vstoupil do armády dobrovolně dokonce v šestnácti letech, svůj pravý věk při odvodu zamlčel.

Krasavec Steve McQueen vstoupil do námořnictva po válce a jako správný rebel byl i několik desítek dní ve vězení, ale také se stal strážcem presidenta Trumana na jeho jachtě. Skot Sean Connery se před svým triumfem v Hollywoodu stal námořníkem (v šestnácti letech), komik Tony Curtis byl zasažen japonským útokem na Pearl Harbour natolik, že se nechal naverbovat na ponorku.

Arnold Schwarzenegger prošel rakouskou armádou, v osmnácti letech musel narukovat jako všichni stejně staří Rakušané. Korejský rapper Psy má také zkušenosti ze zelené uniformy. Asijské celebrity se také často mohou chlubit s armádnímu zkušenostmi. Když už jsme u rapperů, tak populární ICE-T si místo života na ulici a obchodu s drogami vybral službu na Havaji, herec Mr. T. byl dokonce u vojenské policie, a to hned po škole.

Herec a režisér Clint Eastwood v roce 1951 dokonce přežil leteckou nehodu, stroj, ve kterém letěl, ztroskotal v Pacifiku. Eastwood utrpěl těžké zranění, ale přežil a později se mohl stát hvězdou westernů.

Zdroje:

http://parade.com/10421/parade/16-stars-you-didnt-know-served-in-the-military/

http://list25.com/25-celebrities-who-risked-their-lives-serving-in-the-military/

http://www.businessinsider.com/celebrities-who-were-in-the-military-2013-11?op=1

Výstava: Rudolfínští mistři – díla dvorních umělců Rudolfa II. z českých soukromých sbírek (12. 11. 2014 – 29. 3. 2015)

Muzeum hlavního města Prahy pořádá od 12. 11. 2014 do 29. 3. 2015 výstavu Rudolfínští mistři – díla dvorních umělců Rudolfa II. z českých soukromých sbírek.

Aachen, Diana

Jsou na ní vystaveny obrazy, sochy a grafiky, které byly kdysi součástí sbírek Rudolfa II. (1552–1612) na Pražském hradě. Po císařově smrti byly však jeho vzácné poklady rozptýleny do celého světa a jsou dnes součástí evropských a amerických galerií a muzeí. Rudolfínská díla, která se v minulosti dostala do soukromých sbírek, se čas od času objevují na světových aukcích.

Tam je často kupují také čeští sběratelé. Jejich zásluhou se tak vracejí do Čech umělecká díla, která tvořila významnou součást národního kulturního dědictví a nyní ho opět obohacují. Souborně budou tato díla, zakoupená na aukcích v posledních patnácti letech, zpřístupněna veřejnosti poprvé.

Vystavena jsou díla Bartholomea Sprangera, Hanse von Aachena, Josepha Heintze st., Pietera Stevense, Dirka de Quade van Ravesteyn, Matthiase Gundelacha, Adriaena de Vries, několik zajímavých dosud anonymních rudolfínských děl a také soubor grafických listů. Muzeum hlavního města Prahy doplnilo výstavu o několik exponátů ze svých sbírek.

Zdroj: http://www.muzeumprahy.cz/tiskove-zpravy/

Ztráty v první světové válce, Rakousko – Uhersko 90 %…

Mrkněte se na zajímavou tabulku ukazující ztráty účastníků první světové válce. Důležitý je hlavně poslední sloupeček s procenty ztrát jednotlivých národů.

Ztráty v první světové válce

V případě Rakousko – Uherska podle těchto dat činily ztráty 90 %. Ve ztrátách jde o součet mrtvých, raněných, zajatých a pohřešovaných. Mobilizováno bylo 7 800 000 mužů, ve ztrátách je počítáno 7 020 000 mužů.

Naopak Japonsko z osmi set tisíc mobilizovaných můžů ztratilo něco přes tisícovku… Celkové válečné ztráty byly vyčísleny na 57,5 % z celkového počtu pětašedesáti milionů mobilizovaných mužů.

Zdroj tabulky: http://universalium.academic.ru/294791/Armed_forces_mobilized_and_casualties_in_World_War_I

Blog pro příznivce historie. Novinky, objevy, fotky, videa, infografiky, recenze, tipy, výlety, rozhovory, archivy…