8 skvělých citátů o historii

Můj oblíbený blog The Medievalists vydal přehled dvaceti nej citátů o historii. Já si dovolím výběr zúžit na 8 opravdu nejzajímavějších citátů známých osobností.

Churchill citát

„Historie se opakuje, historici opakují jeden po druhém.“ Robert Brooke (1887-1915), anglický básník

„Lidé, kteří tvoří historii, o ní nic nevědí. Můžete to poznat z toho, jakou historii tvoří. G.K. Chesterton (1874-1936), anglický spisovatel

„Povinnost, kterou máme k historii, je jí přepsat.“ Oscar Wilde (1854-1900), irský spisovatel

„Historie je víceméně nesmysl.“ Henry Ford (1863-1947), americký výrobce aut

„Historie ke mně bude laskavá, protože jsem měl v úmyslu jí psát.“ Winston Churchill (1875-1965), britský politik

„Historie je jediná laboratoř, kde testujeme konsekvence myšlení. Etienne Gilson (1884-1978), francouzský znalec středověké filozofie

„Kdo položí ruku na kolo dějin, aby ho zastavil, tomu budou rozdrceny prsty.“ Lech Walesa (1943), polský politik

„Historie je opravdu o trochu víc než evidence trestných činů, pošetilosti a neštěstí lidstva. Edward Gibbon (1737-94), anglický historik

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz

Výlet: Hradiště Stará Kouřim a Lechův kámen

Zcela jistě znáte pověst o praotci Čechovi, který se měl usídlit u hory Říp. Historku o jeho bratrovi Lechovi, který u Řípu nebyl spokojen a vydal se dále na jihovýchod, zná asi podstatně méně lidí. Zatímco k Řípu proudí davy turistů (i když tam vlastně není nic zajímavého k vidění), ke Kouřimi, kde skončil Lech se svojí družinou, zrovna moc zájezdů historielačných nadšenců nemíří.

Lech poté, co se rozloučil s Čechem a slíbil, že za 3 dny po opuštění Řípu rozdělá obrovský oheň (aby z Řípu viděli, kde skončil), vyrazil na cestu a zastavil se u dnešní Kouřimi. Rozdělal podle domluvy oheň, který dle potřeby parádně kouřil – a podle toho vznikl název hradiště, které později založil.

Místo, kde prý hořel signální oheň, je těsnu u takzvaného Lechova kamene. Jde o rulovou skalku, která do krajiny jakoby nepatří. Na té se prý Lech natáhl po třídenním pochodu. Později ve středověku se prý na tom místě upalovaly čarodějnice a i teď má okolí zajímavou atmosféru. A to přesto, že ho obklopují jahodové plantáže.

Lechův kámen

Pověsti jsou hezké, ale zajímavost prostoru dokazují i archeologické výzkumy. Hradiště Stará Kouřim má hodně starou historii. Před čtyřmi tisíci lety tu bylo osídlení, o dva tisíce let později hradiště, které zaniklo roku 995, tedy v době sjednocení českého státu. Právě po zbytcích hradiště vám provede naučná stezka, asi dva kilometry dlouhá. Uvidíte zmíněný Lechův kámen, viditelné obrysy hradeb, místo, kde stála ve druhé polovině osmého století halová stavba obřích rozměrů (prý 86 x 4 m) a také pozůstatky Libušina jezírka, které sloužilo jako zdroj vody a nedaleko bylo pohřebiště.

Podled na Kouřim od Lechova kamene

Výlet na obhlídku hradiště Stará Kouřim můžete začít v centru města Kouřim. Na Mírovém náměstí zaparkujete, dáte si kafe nebo oběd, můžete navštívit i místní muzeum a prohlédnout krásný kostel sv. Štěpána se zvonicí. Kousek od centra města je skanzen lidových staveb. Pokud budete mít k dispozici celý den, tak ho v Kouřimi a okolí můžete prožít opravdu příjemně.

Mapu najdete zde.

Dokument: Přečtěte si Chartu 77

Charta 77 (více na Wikipedii) je často zmiňovaný, ale málo citovaný dokument. Čestli jste ho někdy? Můžete to napravit, kompletní text Charty 77 najdete níže.

Prohlášení Charty 77

Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech” a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech”, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.

Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že Československá socialistická republika k těmto paktům přistoupila.

Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím – bohužel – jen na papíře.

Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu: Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu.

Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.

V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud‘ sami nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.

Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“ i „prostřednictvím umění“ (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, a1e i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné práv probíhající procesy s mladými hudebníky).

Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje.

Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod.

Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instituci, protože žádna neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena práva vyplývající z článků 22 a 21 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí a článku 26 (vyloučení diskriminace před zákonem). Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku (bod 1 čl. 8 druhého paktu).

Další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (čl. 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit.

V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.

Obecně je porušován i bod 2 lánku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou „ochrany národní bezpečnosti“ (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, že se pracovně i přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými.

Někteří občané – ať soukromně, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích) – na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování.

Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj dí1 odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.

Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.

CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN.

CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.

CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji.

CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západ i na Východ. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod.

Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsinek. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. Dr. Jana Patočku Dr. Sc., Dr. h. c., Václava Havla a prof. Dr. Jiřího Hájka DrSc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.

Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.

1.1.1977

Zdroj: http://libpro.cts.cuni.cz/charta/

Charta 77

Zdroj obrázku: Moderni-dejiny.cz

Diskuze: Nevybuchlé pumy – Tři čtvrtě století policejní pyrotechniky (4. 9. 2014)

Jak se zachází s nevybuchlými pumami z druhé světové války nalezenými na území České republiky? Přijďte diskutovat s experty Pyrotechnické služby Policie ČR do pražského Amerického centra.

Kdy: 04.09.2014 – 17:30 – 19:00
Kde: Americké centrum, Tržiště 13, Praha 1 – Malá Strana
Vstup: volný, registrujte se zde.

V přednášce přiblíží Michal Dlouhý, ředitel Pyrotechnické služby Policie ČR, historii a současnost této policejní složky, Pavel Studený ze stejné služby popíše nález nevybuchlé americké letecké pumy v únoru 2014 u obce Uhy a Michal Plavec z Národního technického muzea v Praze nastíní okolnosti spojeneckých náletů na území Čech a Moravy za druhé světové války.

Sedmdesát let od začátku systematického bombardování průmyslových závodů v okupovaném Československu se stále ještě nacházejí nevybuchlé pumy. Jejich likvidací se zabývá Pyrotechnická služba Policie ČR. Jejím předchůdcem byla pyrotechnická skupina při pražském policejním ředitelství, která vznikla v roce 1939. O pět let později, v květnu 1944, začalo systematické bombardování území tehdejšího protektorátu spojeneckým letectvem. Odhaduje se, že při náletech nevybuchlo 8 až 13% pum. Větší část z nich byla zneškodněna bezprostředně po náletech, ale některé unikly pozornosti a stále představují nebezpečí.

Zdroj: http://americkecentrum.cz/program/lecture/nevybuchle-pumy-tri-ctvrte-stoleti-policejni-pyrotechniky-diskuse

Video: Tak začal protektorát

15. března 1939 v brzkých ranních hodinách překročily první jednotky Wehrmachtu hranici s Německem a vpadly do Československa. První německé jednotky dorazily do Prahy kolem 7. hodiny ranní. Ve 13 hodin byla již obsazena všechna letiště na našem území. Do večera bylo celé území Čech, Moravy i Slezka pod kontrolou Němců. Druhý den byl oficiálně vydán výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava.

Národní muzeum má nově ve sbírkách pero, kterým byla podepsána kapitulace v květnu 1945

Sbírky Národního muzea budou obohaceny o kolekci dokumentů a předmětů Muzea dělnického hnutí, která mapuje české a československé politické, sociální i kulturní dějiny od poloviny 19. do konce 20. století.

Ve sbírce je dokumentován veřejný a společenský život, významné události novodobých dějin či tradice profesních skupin. Velmi hodnotnou část sbírky pak představují předměty dokladující každodenní život ve 20. století.

Pero z Muzea dělnického hnutí

Sbírka Muzea dělnického hutí obsahuje i takové skosty, jakými je obraz světoznámého kubistického malíře Emila Filly nebo pero, kterým byla podepsána kapitulace německých vojsk v Praze 8. května 1945.

Zdroj: http://www.nm.cz/Historicke-muzeum/Novinky-HM/Narodni-muzeum-prevzalo-sbirky-Muzea-delnickeho-hnuti.html

Berlíňané postavili památník psychicky nemocným vyvražděným nacisty

Český rozhlas přinesl reportáž o prvních obětech systematického nacistického vraždění, šlo o pacienty psychiatrických léčeben. V Berlíně jejich památku nově připomíná dlouhá modrá zeď ze skla. Vznikla přesně tam, kde se o životě a smrti desetitisíců duševně nemocných za druhé světové války rozhodovalo.

Psychicky nemocní byli vražděni v plynových komorách, šanci na přežití měli jen ti, kteří byli schopni pracovat. O těchto zločinech se v Německu dlouho mlčelo, na veřejnost se informace o nich dostaly až v osmdesátých letech minulého století. Záznam reportáže si můžete poslechnout v přehrávači níže.

Blog pro příznivce historie. Novinky, objevy, fotky, videa, infografiky, recenze, tipy, výlety, rozhovory, archivy…