Mrkněte se na krátké interview s Francisem Gabreskim. Kdo to byl? Americký stíhací letec, který se proslavil během druhé světové války (dosáhl 28 sestřelů) a později bojoval i v Koreji (tam měl 6,5 sestřelů). Stíhačů, kteří se stali esy ve dvou válkách moc nebylo. Jde o skutečnou celebritu, své popularity si Gabreski užíval až do své smrti v roce 2002. Více najdete v české a anglické Wikipedii.
Jak jsem se přimotal k archeologickému nálezu
To si takhle začátkem prázdnin vykračujete s rodinou po litoměřickém náměstí a chce se vám nadávat, protože hned vedle chodníku je docela hluboký výkop, ve kterém je plno dělníků a vůbec lidí, kteří něco prohlížejí. Říkáte si, že jste dlouho neviděli u výkopu takový rej, co se to děje, že by tam někdo skutečně pracoval? Pak si najednou všimnete, že nejde o kopáče, ale o lidi, kteří lopatičkami cosi odkrývají a košťátky odmetají. A to, co odkrývají jsou kosti, na první pohled lidské…
Samozřejmě hned začnete spekulovat, o co jde, jak je nález starý a tak dále. Říkáte si, že jelikož kostry nejsou tak hluboko, nepůjde o nález tak moc starý a vzácný. Ovšem díky tomu, že moje tchýně v jednom z archeologů poznává svého bývalého žáka, dozvídáme se brzy víc.
Sympatický archeolog Olda nám řekne, že jde o nález z 11. – 12. století, stavaři prý při výkopu narazili na staré pohřebiště. Zajímavé je, že na tomto místě byly pohřbeny jenom ženy (našli jich prý 7) a šlo o křesťanky, jelikož nebyly skoro vůbec ozdobené. Tehdejší kněží prý považovali zdobení mrtvol v hrobech za pohanské a neměli to rádi. Jedna z žen měla takzvané záušnice (opravdu nešlo o náušnice, tohle byl jiný druh šperku, který se vplétal do vlasů na uši) a další žena byla pohřbena s asi půlročním dítětem.
Na litoměřickém hlavním náměstí bylo srocení davu, kolemjdoucí se přidávali k přihlížejícím, všichni si fotili kostru, která byla odkrývána v hloubce asi 1,5 metru pod současným povrchem. Archeologové postupovali velmi pečlivě, zakreslovali a fotili nálezy, které pak skládalli do popsaných pytlíků. Přišlo mi, že tam chybí trochu pokory a piety k pozůstatkům našich předků, ale pak mi došlo, že jediné, co by je mohlo rušit jsou přihlížející. Archeologové se ve výkopu pochybovali pomalu a potichu, asi tento přístup tak nějak patří k jejich práci. Pro nás i ostatní přihlížející to byl rozhodně nečekaný a nevšední zážitek…
Mapa: Kdy skončil zákaz mezirasových manželství v jednotlivých státech USA?
The ending of laws banning interracial marriage in the US – pic.twitter.com/eW8ATc4h8L
— Amazing Maps (@Amazing_Maps) 11. Červenec 2015
James Jabara – brýlatý prcek nebo první americké eso na proudové stíhačce?
Když už se v titulku tak návodně ptám, tak asi obojí, že? Tak jednoduché to ovšem není. James Jabara je bez přehánění jednou z nejzajímavějších osobností historie válečného letectví. A to nejenom pro svoje skvělé výkony, který předváděl v kokpitu stíhačky F-86 Sabre během války v Koreji.
Ano, byl prvním americkým stíhačem, který dosáhl titulu esa (5 a více sestřelů) na proudové stíhačce. Před ním to koncem druhé světové války dokázalo jenom pár šťastlivců v uniformách Luftwaffe na strojích ME 262 Schwalbe a ME 163 Komet. James Jabara se nakonec stal esem dokonce trojnásobným.
Ale vezměme to hezky od začátku. Narodil se 10. října 1923 v Muskogee ve státě Oklahoma a vyrostl ve Wichite v Kansasu. Byl z první v USA narozené generace libanonských přistěhovalců, měřil necelých 165 centimetrů a špatně viděl, musel nosit brýle. No, řekli byste, že se z něj nakonec stane legenda mezi stíhači? Jeho cesta do amerického letectva asi jednoduchá nebyla. Už behem druhé světové války se dostal do vzduchu, přežil 100 misí na Mustangu 363. stíhací skupiny nad Evropou. V létě roku 1944 měl připsáno 1,5 sestřelu a byl dekorován Záslužným leteckým křížem (DFC). Po válce se rychle přeškolil na proudová letadla a v prosinci roku 1950 byl převelen do Koreje, kde právě začínala válka.
V Koreji se zpočátku do bojů příliš nedostával, Migy byly na obloze poměrně vzácné. První sestřel si připsal až 3. dubna 1951, za pár dní skóroval znovu. V hodnosti kapitána se mu začalo dařit a stejně jako mnoho jeho kolegů zúročil zkušenosti z bojů nad Evropou během druhé světové války. Koncem dubna měl na kontě už 4 sestřely (tedy v té době nejvíc mezi americkými stíhači) a těšil se na titul esa.
20. května 1951 se Jabara dostal do vzdušeného souboje s neodhozenou přídavnou nádrží, které se díky poruše nemohl zbavit. I s tímto hendikepem sundal z oblohy Mig-15 a ještě natočil katapultovaného komunistického pilota na kameru snímající prostor před jeho kulomety, aby měl důkaz svého úspěchu. Hned v zápětí se proti sobě utkalo 50 Migů a asi 28 Sabrů. Jabara si připsal další sestřel a pak ho jeden z Migů téměř dostal. Kamarádi mu kryli záda a nakonec se mu podařilo dostat na zem i s důkazy o dvou vítězstvích, které z něj udělaly první stíhací eso na proudových stíhačkách (kromě zmíněných Němců za druhé světové války). Opět dostal DFC a zároveň mu jeho velitel vynadal za nekázeň, jelikož nedovoleně zaútočil na severokorejský tank.
Po pádu železné opony (po roce 1990) dostali historici šanci začít v ruských archivech s ověřováním připsaných sestřelů během korejské války. Ukázalo se, že z prvních šesti Jabarových sestřelů mohou být uznány jen čtyři. Například 10. dubna 1951 totiž Sověti neztratili ani jedno letadlo, ale Jabara nárokoval svůj druhý sestřel. Koncem roku 1951 měl tedy Jabara na kontě jenom 4 sestřely místo původně počítaných šesti a tím pádem o sledované prvenství přišel.
To ovšem jeho zásluhy nijak nesnižuje. V roce 1953 se opět objevil v Koreji a před ním byla další várka operačních letů. Dva roky dříve byl jako eso (teď už je nám známo že s největší pravděpodobností pěti sestřelů nedosáhl) z války odvolán a doma cvičil mladší piloty. Takže se dá říci, že díky neuznaným sestřelům přišel o šanci získat daleko více vítězství, nebo mu špatné počty naopak zachránily život.
Nejlepší američtí stíhači korejské války
Jméno Počet sestřelů
McConnell, Joseph, Jr. 16
Jabara, James 15
Fernandez, Manuel J. 14,5
Davis, George A., Jr. 14
Baker, Royal N. 13
zdroj: http://aces.safarikovi.org/victories/usa-ko1.html
Jak už bylo řečeno, v roce 1953 se opět dostal do bojů, 15. července 1953 získal patnáctý sestřel a stal se druhým (první byl Joseph C. McConnell se šestnácti sestřely) nejúspěšnějším americkým stíhačem korejské války. Později se stal plukovníkem a 17. listopadu 1966 se on a jeho dcera zabili při dopravní nehodě. V té době mu bylo 43 let a byl již přihlášen na další bojové mise, tentokrát do války ve Vietnamu…
Zdroj: http://acepilots.com/korea_jabara.html
Před 75 lety začala Bitva o Británii
10. červenec 1940 je dnem, kdy podle historiků začala legendární Bitva o Británii. Před pětasedmdesáti lety začalo jedno z klíčových utkání druhé světové války, rozhodovalo se o tom, zda nacisté obsadí celou západní Evropu, Velká Británie byla v té době poslední odolávající zemí. Hitler se připravoval na invazi, které mělo předcházet rychlé smetení RAF (Britského královského letectva) z oblohy. Během několika týdnů se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Luftwaffe (německé letectvo) si s pár stovkami britských stíhačem Hurricane a Spitfire neporadila, naopak zaznamenala obrovské ztráty. 15. září 1940 velitel Luftwaffe Hermann Göring nad Británii poslal obrovské svazy svých bombardérů a stíhaček s cílem definitivně zlomit odpor britských, polských, československých (těch bylo cca 89) a dalších stíhacích pilotů.
Tip: Vyhledávejte v databázi národních kulturních památek, UNESCO, památkových zón…
Na webu NPÚ můžete vyhledávat nejen mezi národními kulturními památkami, ale součástí databáze jsou i památky UNESCO a třeba památkové zóny a rezervace a spousta dalšího.
Máme devět nových národních kulturních památek
Na seznam národních kulturních památek bylo nově zařazeno devět historických předmětů, uměleckých děl a církevních památek. Za památky spadající pod nejvyšší státní ochranu byly prohlášeny Vyšebrodský cyklus, Madona z Veveří, staroboleslavské palladium, gotické deskové malby, Žlutický kancionál, astronomické hodiny, dva renesanční sextanty, oltářní gotické malby z Roudník a šlikovská šperkovnice.
Národní kulturní památky (NKP) tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství země, vztahuje se na ně přísnější ochrana než na kulturní památky, kterých je také mnohem více. Podobně jako u kulturních památek i u NKP je zákonem ošetřen jejich trvalý i dočasný vývoz do zahraničí a také prodej. Kulturní památky prohlašuje ministerstvo kultury, NKP prohlašuje vláda. Včetně devítky nových bude od 1. ledna příštího roku tvořit soubor NKP 306 položek.
Zdroj: Aktuálně.cz
Jaký je původ a význam českých jmen měsíců?
Přemýšleli jste někdy nad tím, odkud pocházejí a jaký mají význam názvy měsíců v češtině? V některých případech je to více než jasné, ale existují jména, kdy není řešení vůbec snadné a jednoznačné. Na řešení se můžeme podívat do celkem vousatého článku v časopise Naše řeč, rok 1939 (ročník 23), číslo 3. Dovolím si ho citovat díky jeho zpřístupnění na webu Ústavu pro jazyk český, ale přečtěte si ho celý, stojí za to. Autor článku totiž opravuje rozhlasového redaktora, který původy jmen měsíců v některých případech interpretoval zcela nesprávně.
Leden je měsíc ledu a ovšem i sněhu, jeho nástupce únor znamená už změnu; v únoru bývá již občas obleva, sníh a led polevuje, objeví se mokro, zkrátka ztuhlá posud země se unoří, t. j. začíná se nořit ve vodu a bláto. Vždyť se říká; „Na svatého Blažeje napije se skřivan z koleje“, a to je hned na začátku, totiž třetího února. Sloveso nořiti a unořiti je staré, ale nyní se ho již málo užívá a zachovalo se jen skryto ve rčení „ani slzičky neumořil“ (místo neunořil). Dnes místo nořiti slzy říkáme spíše roniti: slzy se řinou, slzy se roní. Znamená tedy únor měsíc občasné oblevy.
Březen podle výkladu, který jsme slyšeli, je prý měsíc, kdy krávy bývají březí, ale to je asi omyl; březen znamená zajisté dobu, kdy břízy raší a rozvíjejí své lupínky, právě tak jako duben je měsíc, kdy se duby odívají listím. Že květen je doba květů, netřeba vykládati, ale že by měsíc červen a červenec byly dostaly jméno od nějakých červů, není pravdě podobno. Ovšem barva červená byla kdysi dávno nazvána podle nějakých červů, zrovna tak jako zelená podle zelí a zelin vůbec. Avšak jméno měsíce červen a červenec dáno bylo oné době, kdy se plody třešní a višní, jahod, malin, rybízu a podobných rostlin zprvu začínají červenat a pak bývají už červené. Tak je věru třeba rozuměti jménům červen a červenec. V starší době bývala spolu dokonce zaměňována, takže červenec býval měsíc v roce šestý a červen sedmý; snad k tomu přispěla také latinská jména těchto dvou měsíců, Junius a Julius, která jsouce si zvukem podobna a vedle sebe položena často se pletla a jedno s druhým se mátlo.
Srpen jest ovšem měsíc žní a dostal toto jméno za oněch časů, kdy se žínalo srpem. Ale že by měsíc září byl nazván tak proto, že v tu dobu obyčejně slunce mile září, v době tak zvaného babího léta, to je výklad naprosto chybný. Jméno měsíce září má týž kořen jako jméno říjen (t. j. odvozuje se od říjení neboli od říje vysoké zvěře. Říjení bývá arci v měsíci říjnu, ale počíná se už v měsíci září, kdy někteří jeleni už zařijí, počnou občas říti, t. j. řváti. Slyšel jsem jednou od starého myslivce, že se v polovici září začíná říven.
Jméno měsíce listopadu nepotřebuje výkladu; v té době i poslední listí padá se stromů. Jméno prosinec bylo v uvedené přednášce vyloženo správně, že pochází od prosa, vlastně od prosné kaše, která za starých časů, kdy snad ještě nebylo rozšířeno jedení bramborů, bývala nejčastějším pokrmem lidu. Výklady jiné, jako od proseb adventních anebo od prasat změnou tvaru „prasinec“ v „prosinec“, jsou nesprávné a zhola nemožné.
TIP: V jednom z minulých jazykových koutků jsme si vysvětlovali význam slov historismus, archaismus a anachronismus.
Zjednodušený a trochu odlišný přehled původu jmen měsíců v češtině najdete i v tabulce z webu http://kalendar.beda.cz/puvod-jmen-mesicu-v-roce:
| Leden | nejstudenější měsíc, tvoří se ledy |
| Únor | led se v tomto měsíci noří, láme a puká |
| Březen | březí dobytek rodí nebo může jít i o čas bříz |
| Duben | duby začínají pučet |
| Květen | dříve máj, Jungmann roku 1805 použil květen |
| Červen | vyjadřuje načervenalost plodů, to však platí i pro následující měsíc |
| Červenec | načervenalost plodů nebo může být základem i červec (brouk) |
| Srpen | vrcholí žně, používá se srp |
| Září | podzimní říje zvěře, platí však i pro následující měsíc |
| Říjen | podzimní říje zvěře |
| Listopad | listí padá ze stromů |
| Prosinec | doba adventu je spjata s prosbou, může však jít i o zkomoleninu slova prasinec (doba zabijaček) |
August Landmesser – muž, který nehajloval
Fotku vloženou níže jste možná už někde viděli. Zobrazuje dav, který zdraví Adolfa Hitlera zdviženou pravicí a jeden člověk v davu se trochu odlišuje – nehajluje, naopak má založené ruce v gestu odporu. Příběh německého muže, který se takto odvážil vzepřít Hitlerovi není rozhodně tolik známý jako fotka, která tento příběh dokumentuje.
Adolf Hitler byl zdraven zdviženou pravicí a provoláváním hesla “Sieg heil” od roku 1930, tedy ještě před tím, než jeho projevy sledovaly tisícihlavé davy zfanatizovaných Němců a než se chopil moci. Nicméně platilo, že ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století tento pozdrav nacistické strany ukazoval loajalitu a respekt pro Hitlera, stranu (NSDAP) a vlastenectví vůči Německu.
Zmíněný August Landmesser odmítl zvednout paži k pozdravu v průběhu masové manifestace nacistických stranických příznivců v roce 1936. Z této akce pochází fotka, přesné datum je 13. června.
Landmesser byl členem nacistické strany už od roku 1931, aktivně se politice věnoval a postupně se posunoval směrem vzhůru ve stranickém kariérním žebříčku. V polovině 30. let byl pevnou součástí nacistického stroje, ale zároveň také miloval židovskou ženu Irmu Ecklerovou. August a Irma se v roce 1935 zasnoubili. V nacistické straně panovala známá nechuť k Židům, které později vyústila ve vražedný holokaust. Kdyby Landmesserovi straničtí kolegové zjistili, že je jeho snoubenka Židovka, byl by okamžitě vyloučen ze strany.
Než došlo na svatbu, kterou Landmesser plánoval tak trochu tajně, začaly platit Normimberské zákony a ty zakazovaly svatby Němců s Židy. Bez ohledu na nové zákony žil pár společně a v roce 1935 se mu narodilo dítě, nemanželské. Od srpna 1937 se báli o své životy, a tak se pokusili o útěk do Dánska. Ale pár a jejich dítě byli zastaveni na hranicích a obviněni z porušení nacistických zákonů.
Landmesserovi nacisté nakonec jeho prohřešek odpustili pod podmínkou, že už nebude s Irmou Ecklerovou ve vztahu pokračovat. Pár spolu přesto žil dál, August byl poslán do koncentračního tábora, Irma, podruhé těhotná, skončila stejně. Pár se už nikdy nesetkal, Irma věznění nepřežila a August zahynul v roce 1944 na frontě v Chorvatsku. Jejich manželství bylo uznáno platným až v roce 1951, první dcera Ingrid užívala příjmení Landmesser, druhá dcera Irene matčino příjmení Eckler.
Přečtěte si:
https://www.warhistoryonline.com/war-articles/one-german-who-defied-hitler.html
http://uk.businessinsider.com/the-lone-german-man-who-refused-to-give-hitler-the-nazi-salute-2015-6
Audiokniha: Černí baroni
Na audioknize Černí baroni (autorem předlohy je Miloslav Švandrlík, známý humoristický autor) stojí za pozornost zejména dvě věci. Jednak jde o unikátní dílo popisující těžkou vojnu takzvaných černých baronů (tedy příslušníků Pomocných technických praporů – PTP), druhak tato audiokniha poutá pozornost interpretem. Načetl jí totiž Pavel Landovský, tedy herec, který měl potíže s minulým režimem a po revoluci si zahrál ve filmu Černí baroni (i ten byl natočen podle díla Miloslava Švandrlíka) postavu majora Halušky, přezdívaného Terazky.
Na začátek neuškodí stručný pohled na reálie, které se týkají Pomocných technických praporů (pro detaily se mrkněte na Wikipedii). Sloužilo v nich 40 000 – 60 000 mužů v rámci vojenské služby, šlo o nepohodlné osoby, které byly v rámci služby v těchto jednotkách využívány jako levná pracovní síla v zemědělství, těžbě nebo hornictví a na stavbách. Nešlo jen o levné dělníky, ale hlavně o jejich převýchovu a perzekuci.
Pavel Landovský si na zmíněné postavě majora Halušky smlsl nejenom ve filmu, ale i při načítání audioknihy. Oproti filmu měl možnost zazářit i ve všech dalších rolích, které dokázal hlasově odlišit nejenom v případě poručíka Troníka, který si jak známo charakteristicky šlapal na jazyk. I všechny další postavy a postavičky Pavel Landovský zvládl skvěle – některé propracoval více, některé méně. Každopádně jeho hrátky s intonací a silou hlasu jsou fascinující a posluchače dokáží udržet ve střehu při poslechu všech kapitol, trvajících dohromady přes dvě a půl hodiny.
Hlavní postavou je vojín Kefalín, který byl před tím, než se dostal do jednotky PTP, asistentem režiséra u filmu. Kefalín tak trochu švejkuje, ale na rozdíl od postavy Jaroslava Haška není blbec. Chce volnu přežít a dokáže se i přes nepřízeň osudu, který ho zavál mezi tupé důstojníky a spoustu zajímavých figurek, docela dobře bavit pozorováním okolí.
Posluchač se nejen dobře baví, protože jde skutečně o román humoristický, ale také se dozví dost reálií ze života pracovních vojenských jednotek v padesátých letech minulého století. Vojnu beze zbraně, jako nespolehliví živlové, vedle sebe prožívali kulaci, duchovní, inteligence, zloději a přesvědčení komunisté – ti všichni oblékali pracovní uniformy a po práci se ještě dřeli na cvičišti. Autor popisuje zkušenosti z takzvaných Technických praporů (ve kterých sám od roku 1953 sloužil), které byly nástupnickou organizací Pomocných technických praporů, přesto se mu myslím dobře podařilo vystihnout beznaděj lidí v armádě v dobách nejtěžšího stalinismu. I když je vše popisováno s humorem a nadhledem, i těm, kdo toho o historii moc neví, musí být jasné, že sloužit u TP nebo PTP nebyla legrace, kterou si z toho autor velmi zdařile a pořád dokola dělá…
Černí baroni jsou velmi zdařilou satirou a tak je potřeba toto dílo brát. Kromě nádherně napsaných (a Pavlem Landovským načtených) humorných pasáží – například se mi moc líbilo, jak poručík Pernica školil mužstvo ve správném používání tureckých záchodů – se posluchači dozvědí dost o tom, jak tyto jednotky fungovaly, jaký byl denní program mužstva, co vojáky tížilo a jak se bavili a ulejvali. Předpokládám, že to všechno odpovídá skutečnosti, když už měl Miloslav Švandrlík tu smůlu, že v nástupnické jednotce Pomocných technických praporů sloužil. Nezažil asi to nejhorší, tedy počátek padesátých let, ale ani jeho služba asi nebyla procházkou růžovým sadem.