Archiv rubriky: Recenze

Kniha: Ve jménu Husa

Právě včas, tedy před 600. výročím upálení Jana Husa, se na knižním trhu objevila zajímavá novinka. Jde o dětskou populárně naučnou knihu Ve jménu Husa (s podtitulem Zrození kalicha), poměrně netradiční dílo o Janu Husovi, jeho předchůdcích a následovnících a o dění ve 14. a 15. století v českých zemích vůbec.

Ve jménu Husa

Pokračování textu Kniha: Ve jménu Husa

Kniha: Gulag – Historie

Svoje rozsáhlé mezery v problematice historie Ruska, konkrétně období minulého století, jsem se rozhodl napravit četbou knihy Gulag: Historie od známé autorky Anne Applebaumové. Tato novinářka a autorka knih zabývající se východní Evropou poměrně systematicky za Gulag získala v roce 2004 Pulitzerovu cenu, těžko si tedy můžeme předestavit lepšího průvodce obdobím od konce první světové války do pádu železné opony. Kniha se sice zabývá hlavně tábory nucených prací, ale poskytuje i poměrně detailní popis politické situace v Sovětském svazu a života lidí, kteří měli to štěstí, že v táborech neskončili.

Anne Applebaumová, Gulag: Historie

Pokračování textu Kniha: Gulag – Historie

Chcete vidět umělé oko K. H. Franka a další protektorátní artefakty?

Když jsem zde nedávno upozorňoval na novu výstavu V ulicích Protektorátu Böhmen und Mähren, probíhající v prostorách žižkovského Armádního muzea, věděl jsem, že se na ní musím co nejdřív zajít podívat. Podařilo se mi to poměrně brzy, zde je tedy pár fotek a poznámek z mojí návštěvy expozice.

Měl jsem štěstí, protože tu hodinu, kterou jsem na výstavě byl, se nedostavila žádná školní výprava, takže jsem si expozici prošel sám, bez jakéhokoliv vyrušování. Kromě pracovníků muzea jsem nepotkal živou duši.

Výstava představuje jak “běžný” život v Protektorátu – tedy oblékání, potravinové lístky, zábavu mládeže a tak dále, tak i prostředí odboje a příběhy hrdinů, kteří byli vězněni a popraveni.

Vyhláška o zřízení Protektorátu

Nejznámějšími ze sedmi představovaných uvězněných jsou Josef Mašín a gen. Alois Eliáš. V jejich celách je připomínají cenné památky (Mašínův moták se s posledním vzkazem rodině a generálova vycházková hůl) a audionahrávky. I příběhy dalších vězněných, například “západního” parašutisty a dívky, která s rodinou pomáhala atentátníkům z operace Anthropoid, stojí za pozornost.

V každé místnosti je vždy průvodní tabule s popiskem na vybrané téma. Je možné číst si o protektorátní mládeži nebo o nacistech, kteří stáli za represemi proti českému národu. Exemplární popravy a represivní aparát jsou popsány detailně, zajímavým údajem je minimálně 8 000 českých občanů popravených za protektorátních dob. Jsou zde zmíněny příběhy odbojářů, například Jana Smudka. Ten krátce po obsazení ČSR na Kladně zabil něměckého četníka a pak se složitě dostával do československé zahraniční armády.

Probírána je i zbrojní výroba v Protektorátu, ukázán je motor pro německá letadla Bückler vyráběný ve Zlíně. Další artefakty demonstrují bombardování Protektorátu spojeneckými letadly, zajímavý je kryt kabiny americké stíhačky Mustang nebo padák jednoho ze sestřelených amerických pilotů – konkrétně šlo o hloubkaře, který koncem války útočil na kbelské letiště.

Kryt kabiny americké stíhačky Mustang

Nechybějí informace o Českém národním povstání (první akce probíhaly už 1. května v Přerově, místní si mylně mysleli, že Německo po Hitlerově sebevraždě kapitulovalo) a Pražském povstání, kterému je věnováno hodně prostoru. Návštěvníci mohou vidět několik autentických upravovaných zbraní používaných povstalci, helmy, osobní věci.

Jak je zmíněno v titulku, jedna z vitrín je věnována K. H. Frankovi. je možné vidět jeho pas z roku 1944, uniformu, ve které byl po válce popraven nebo jeho oční protézu.

Oční protéza K. H. Franka

Artefakty doplnují stručné a výstižné titulky a mnoho dobových, často méně známých fotografií. Ta hodina, kterou na výstavě strávíte, není ztraceným časem. Návštěvník se dozví mnoho zajímavostí a uvidí věci, které jsou jindy v soukromých sbírkách nebo v Severočeském muzeu v Liberci. A i tato výstava, stejně jako všechny ostatní pořádané v Armádním muzeu, je zdarma.

Audiokniha: Ostře sledované vlaky

Hrabalovy Ostře sledované vlaky do podoby audioknihy načetl Kryštof Hádek. Talentovaný herec s hlasem mutujícího teenagera byl více než vhodnou volbou pro vytvoření postavy tak trošičku přiblblého zaměstnance železnice Miloše Hrmy.

Ostře sledované vlaky

Kdo by neznal Ostře sledované vlaky, že? Hlavně díky Menzelovu oskarovému filmu, tak je to alespoň v mém případě. Bohumil Hrabal je pro mě svéráznou postavou české literární scény minulého století, jeho dílo znám bohužel zprostředkovaně, z filmových předloh.

Ostře sledované vlaky se odehrávají ke konci války, v roce 1945. Miloš Hrma je trochu přihlouplý dvaadvacetiletý zaměstnanec drah, svět okolo sebe pozoruje dětskýma nevinnýma očima a i když by měl být dávno mužem, stále se mu nedaří zbavit se panictví. Trpí předčasnou ejakulací a tento problém ho dokonce dohnal až k pokusu o sebevraždu. Naštěstí mu to nevyšlo, podřezal si sice žíly, ale zachránil ho náhodný svědek, kterého Miloš poté považuje za Boha.

Miloš se snaží srovnávat s kolegou výpravčím Hubičkou, ten s ženami problémy nemá, právě naopak. Užívá si života s různými dámami a slečnami, razítkuje zadnice mladičkým telegrafistkám a dokonce tajně obdivuje i nedostupnou paní z nedalekého zámku. Výpravčí Hubička je suverén a samozřejmě je namočen do odboje proti okupantům, který se s blížícím koncem války stupňuje. Jde o likvidaci vlaku s municí, tenhle konvoj může ještě o chvíli prodloužit německý odpor a válku vůbec a proto je důležité, aby nedojel.

Mladík Miloš se k odbojové činnosti dostane jako slepý k houslím. Noc před průjezdem vlaku jinak klidnou a bezvýznamnou stanicí přijde o panictví s jednu z Hubičkových milenek a narostou mu křídla. Najednou je chlap a ničeho se nebojí. Hubička je naopak bábovka, ví, že vyhodit vlak do pověří není legrace na úrovni špásování se slečnami. Miloš se těší na rande se svojí láskou Mášou, které chce předvést to, co se se svojí krátkodobou společnicí v noci naučil, ale jeho dívka se ho nedočká. Miloš totiž zahyne hrdinskou smrtí…

Konec knihy a tedy i audioknihy se od konce filmového v jedné maličkosti liší, ale odlišnost prozrazovat nebudu, je na posluchači, aby film s předlohou srovnal. Jesliže jsem měl dříve Miloše Hrmu před očima kvůli filmu zhmotněného do podoby Václava Neckáře, tak teď se mi tam docela hezky zapletl Kryštof Hádek, díky svému hlasu a  přirozenému přednesu knihy. Jeho hlas je nevyzrálý a nesmělý (ať mi prosím ctěný interpret promine), což se ale k postavě skvěle hodí.

Miloš Hrma je svéráz a skvěle popisuje svoje rodinné zázemí, hlavně historka o dědečkovi, který se jako hypnotizér pokusil v roce 1939 zastavit sílou myšlenky německé tanky a jeho hlavu nakonec páčili z pásů až těsně před Prahou… ta je prostě výjimečná. Bohumil Hrabal při psaní Ostře sledovaných vlaků čerpal ze svých zkušeností z železničního prostředí, jeho popisy činností na stanici jsou precizní. Vytvořil několik zapamatovatelných malých postaviček, přednostu stanice, zmíněného sprosťáka Hubičku, paní přednostovou, která musí složitě odmítat Milošovy prosby o zaučení ve věcech sexu.

Za vrcholné pasáže audioknihy bych označil popis ztráty Milošova panictví a následující vykreslení jeho hrdinského odbojářského činu – obojí je prostě skvělé. Dvě a půl hodiny poslechu excelentního Kryštofa Hádka čtoucího snad ještě lepší předlohu, to prostě nemá chybu. Jeden večer si pro Ostře ledované vlaky prostě vyhradit musíte.

Audiokniha: Legenda Emöke

Josef Škvorecký je mým nejoblíbenějším spisovatelem a proto jsem při výběru další audioknihy neváhal ani vteřinu. Legenda Emöke je kratší próza, pro poslech zpracována do dvou velmi zábavných a skvělé češtiny plných hodin.

Legenda Emöke

Příběh pražského intelektuála a redaktora se odehrává v padesátých letech minulého století během krátkého úseku pobytu na rekreaci a návratu zpět do Prahy. Pokud máte rádi vyprávění o nenaplněném milostném vzplanutí a dokonané pomstě, jistě si přijdete na své. Kromě redaktora se totiž zápletka točí kolem maďarské krásky (ano, správně, jmenovala se Emöke) a přízemního učitele, který s redaktorem sdílí pokoj na zotavovně. O tom, kdo ke komu milostně vzpanul, proč to nevyšlo, kdo to překazil a kdo komu se za to pomstil (a zde je důležité jak) se dozvíte během dvou hodin poslechu příjemného hlasu Lukáše Hlavici. Nesluší se prozradit rozuzlení, které je nečekané a nenásilné, tedy v pravdě intelektuálské.

Josef Škvorecký v tomto díle stvořil skvělé charaktery. Vždy psal tak trochu o sobě a i na postavě redaktora je zřejmé, že se v ní vidí sám autor. Filozofující milovník života, žen, jazzu, skvělý pozorovatel a hlava otevřená. Milovník života, který se stejně rychle až po uši zamiluje, jak na svůj objekt potom zapomene… Maďarská dívka je krásná, smutná, věřící a opatrná. Učitel je idiot, primitiv, prasák, závistivec a tak vůbec – větším záporákem by byl snad už jen masový vrah.

Příběh je strhující, i když jde o zápletku, která se děje každým dnem na mnoha místech bezútěšné socialitické republiky padesátých let. Jak jsem zmínil, autor se při popisech běžných jevů pouští do skvělých vypravěčských exhibic, s češtinou si hraje a ukazuje, že je mistr v jejím používání. Trochu zklidnění naopak přinášení trochu delší hudební předěly mezi kapitolami v podobě saxofonových sól z jazzových písniček.

Legenda Emöke je pro účely zpracování do formy audioknihy podle mého názoru ideálním dílem. Poměrně komorní děj je postaven na dialozích a hlavně na popisech myšlenkových pochodů hlavního hrdiny. Nejde o drama, ale o příběh, u kterého se prostě nemůžete dočkat rozuzlení. Toto dílo jsem (na rozdíl od mnoha jiných Škvoreckého knih) předem nečetl, ani jsem neviděl jeho televizní adaptaci. Pokud mohu doporučit – poslouchejte ho bez předchozí přípravy a hlavně si předem nezjišťujte, jak to vlastně celé dopadne. Tak si to totiž užijete mnohem víc. A nedá mi, abych neupozornil na současnou cenu 49 Kč. Pokud jste v oblasti audioknih nováčci, Legenda Emöke je ideální pro rozjetí tohoto netradičního způsobu “čtení” knih. Není dlouhá, je zábavná a její autor je českým klasikem v tom nejlepším slova smyslu.

Kniha: Pětačtyřicátý

Vzdělávací portál pro učitele, studenty a žáky Moderní-dějiny.cz připravil ku příležitosti sedmdesátého výročí skončení druhé světové války knihu (nebo přesněji řečeno odborný materiál pro výuku o konci druhé světové války na našem území) Pětačtyřicátý.

Pětačtyřicátý

Jde o publikaci z nové metodické řady Moderní dějiny a má pomoci učitelům dějepisu s docela ožehavou tématikou konce války, revoluce, osvobození a následného vypořádání se s Němci. Tento monotématický materiál nabízí komplexní pohled na problematiku z několika úhlů pohledu.

Na úvod je čtenář vybaven daty a fakty v přehledu základní chronologie. Dozví se tedy, kdy a kde co se v období od března do října 1945. Následují texty známých a erudovaných historiků. Například Jiřího Pernese o přechodu mezi vlivy nacistickými a sovětskými nebo Tomáš Jakla o Pražském povstání. Zavedené mýty o Československu v roce 1945 boří a vysvětluje Vít Smetana, následují tématické eseje, neméně zajímavé.

Sekce Konec války a nové Československo obsahuje metodické rady pro učitele, tedy rady, jak zajímavě toto téma s žáky probrat a jak je zapojit “do hry”. Zde jsou popsána praktická cvičení, která mají žáci plnit formou úkolů. Závěr války v Československu je osvěžen citáty a úryvky ze všech zúčastněných stran, například úryvky z rozhlasových výzev, pohled Vlasova, německých velitelů i generála Eisenhowera. Obsáhleji je zmíněna i problematika únosů českoslovenkých občanů do SSSR, tedy aktuálně hodně propíraná řádění sovětských komand NKVD, která šla po nepohodlných lidech hned po osvobození a bez souhlasu či vědomí domácích autorit. Zmiňováno je i chování Čechů k Němcům po skončení války, tedy dlouho tabuizovaná věc, násilí páchané takzvanými Revolučními gardami a tak dále…

Zajímavým úkolem pro žáky je analýza dobové fotografie. Autoři se ptají kdo na ní je, zda je to fotografie dokumentární či aranžovaná, zda je možné ji považovat za historický pramen.  Na druhé stránce je fotografie neořízlá, s mrvolou na zemi, působící úplně jinak. Žáci a studenti se tak na vlastní kůži mohou přesvědčit, jak snadné je “manipulovat” s výkladem událostí. Neméně zajímavou sekcí je popis Pražského povstání pomocí vzpomínek účastníků více či méně angažovaných a úkoly z nich pro žáky vyplývající. Tento materiál prostě učí žáky a studenty myslet a analyzovat.

Poslední částí materiálu je soubor dobových pramenů, jsou tam vyhlášky, fotografie, zápisy z kronik, novinové titulky, mapky a například i vybrané pasáže z Benešových dekretů či ukázky protiamerické propagandy.

Tato publikace o konci války na našem území čtenáře velmi šikovně uvede do problematiky a upozorní ho na důležité “drobnosti”, o kterých se nejen ve školách doposud asi moc nemluvilo. Otázkou je, zda budou mít vyučující ve školách chuť a čast trávit více hodin výuky touto jednou velmi krátkou (byť moc důležitou a pro osud naší země klíčovou) epizodou našich dějin. “Pětačtyřicátý” je totiž materiál, který by bylo škoda prosvištět za jednu hodinu…

Díky za poskytnutí materiálu k recenzi patří Občanskému sdružení PANT.

Dovolená v Protektorátu? Díky!

Když se před mnoha měsíci začalo proslýchat, že Česká televize pracuje na dokumentární reality show z minulosti, samozřejmě mě to hned začalo zajímat. Dotázal jsem se oficiální cestou, o co vlastně půjde a byl jsem slušně vypoklonkován. Ani jsem se nedivil, proč by pouštěli informace někomu, kdo zrovna začíná psát blog o historii, když podrobnosti o připravovaném pořadu drželi před veřejností pod pokličkou.

Dovolená v Protektorátu

Když Česká televize začala několik týdnů před začátkem vysílání onoho tajemného pořadu Dovolená v Protektorátu promovat na svých obrazovkách a i jinde, začalo mě to zajímat ještě víc. Reality show z Protektorátu? Princip podobných soutěží je známý ze zahraničí – pár lidí se navlékne do kostýmů a “přenese” se do vybrané doby – například do středověku. Pak se v jiné době snaží žít tak, jak se tehdy opravdu žilo, a to vše sledují nonstop televizní kamery. Tenhle koncept se mi moc líbí, i když reality show jako takovou rád nemám.

Jako první klad Dovolené v Protektorátu vidím její vzdělávací přínos. Nejsem historik a běžný život v Protektorátu nemám až zas tolik nastudovaný, ale zdá se mi, že reálie souhlasí a doprovodný komentář vše dobře vysvětluje. Rodina, která byla o své vůli a s vidinou výhry milionu ve zlatých mincích přenesena do pohraničí a má si během pár týdnů prožít události, které se děly před více než sedmdesáti lety během druhé světové války, byla podle mého zvolena dobře. Nejstarší generace si tu dobu z dětství pamatuje a ostatní (mladší) provádí dobovou problematikou. Rodina na zapadlé usedlosti žije a pracuje, plní úkoly (například uplést vlněnou šálu nebo udělat schody do chléva), střetává se s okolím prostřednictvím herců, představujících obchodníka, učitele nebo starostu. Oproti klasickým reality show pořadům se nedíváme na to, jak na sebe řvou opilí potetovaní exoti, ale bez přehánění vstupujeme do minulosti. Díky televiznímu pořadu, který je dobře připraven a diváky nejen baví, ale i poučuje.

Trochu mě štve product placement v podobě omílání jména partnera, který dává do placu zlaté mince jako cenu pro soutěžící. Ale chápu, že dneska to je do určité míry nutnost a bez toho obtěžování by pořad možná ani nemohl (z finančních důvodů) vzniknout. Kdyby bylo možné moje koncesionářské peníze cílit, tak by Dovolená v Protektorátu byla jedním z mála pořadů, kam bych pravidelné měsíční výpalné České televizi rád alokoval.

Zahraniční média (třeba Guardian) se prý podivují, jakáže show to v Česku vznikla. Nezdá se jim právě doba, do které je děj dokomentární reality show zasazen. Jistě, je to doba, kdy zemřely stovky tisíc Čechoslováků, doba, která má do idylky daleko. Ale proč jí (citlivě) nepřipomenout, nepopsat, navíc chytlavou formou moderního televizního formátu? Na klasický dokument by se dívala desetina lidí a o Protektorátu by se toho dozvěděla ještě méně. Tenhle způsob popularizace naší historie se mi prostě líbí a rozhodně ho nevnímám jako pošpinění památky obětí z doby, do které se rodina přenesla.

A komentáře internetových chytráků, kteří prý navrhují, že by další podobná reality show měla být z Osvětimi? K těm se snad ani není potřeba vyjadřovat…

Hrozně zajímavé je sledovat, jak se jednotliví účastníci show chovají a jak na situace, které jim štáb připraví, reagují. Někteří jsou zatím stále tak trochu nad věcí a berou to jako hru, jiní se do děje vžívají a události se jich skutečně dotýkají, berou je dobově a začínají nesnášet Němce. Kromě toho si odnesou cennou zkušenost (a diváci zprostředkovaně taky), jaké to je žít na samotě, manuálně pracovat na poli a ve chlévě, pít čerstvě nadojené mléko a tak dále. I když mají na všechno “manuály”, bez zkušeností nejstarší zúčastněné generace by to bylo sakra těžké… Projít si za pár týdnů několik těžkých let z naší historie a být při tom v bezpečí… Kdo by nechtěl, že? Akorát by u toho nemusely být ty kamery 🙂

Překvapil mě skvělý vysílací čas – prime time po zprávách na hlavním programu v úterý a čtvrtek? Kdybych si měl tipovat, kdy by Česká televize Dovolenou v Protektorátu asi tak vysílala, řekl bych jednou týdně v dest večer na dvojce… Je vidět, že pro Českou televizi je tento pořad důležitý, že na něj sází a bere ho vážně. A má proč, zkušenosti ze zahraničí ukazují, že právě podobné pořady mohou být novým diváckým hitem. Kam se tedy divák vydá příště? I když tento text píšu po třetím díle, počítám s tím, že sledovanost vydrží a celý tenhle experiment bude mít pokračování – třeba v národním obrození nebo u husitů. Jistě, tyhle dva moje nápady by byly produkčně mnohem složitější a dražší, ale proč se trochu nezasnít, že?

Jsem rád, že žánr Living History TV (tak se to prý oficiálně nazývá) pronikl i k nám. Mě osobně baví a jsem rád, že zase po nějaké době stojí za to (Českou) televizi zapínat. Opakování starých seriálů a pořadů s Bohdalkou mám dlouhodobě plné zuby. Za Dovolenou v Protektorátu děkuju, je to prostě můj (a celé mojí rodiny) šálek kávy.

Kniha: Průvodce protektorátní Prahou

Průvodce protektorátní Prahou není průvodcem v pravém slova smyslu. Nejde o útlou brožurku, ve které bychom se o dané problematice dozvěděli povrchní a základní informace. Tato knížka by se spíš dala označit za encyklopedii, a to opravdu vyčerpávající.

Průvodce protektorátní Prahou

Tohoto průvodce pro příznivce historie, konkrétně fanoušky období Protektorátu, napsal (tedy spíše z archivů vydoloval a dohromady dal) Jiří Padevět a vydaly Academia a Archiv hlavního města Prahy. Více než 800 stran je našlapáno informacemi a rejstříky. Základní orientaci v knize poskytují samy kapitoly, jelikož každá z nich pojednává o určité pražské části a pak je rozdělena podle ulic. Pokud tedy čtenáře zajímá, co se za Protektorátu dělo v ulici, kde bydlí, není nic jednoduššího, než nalistovat příslušnou kapitolu a pak vyhledat ulici podle abecedy. Nechybí rejstříky jmen, tedy osobností, pak rejstřík ulic (a i jejich německých názvů), místní rejstřík a věcný rejstřík. Pátrání v historii dění za Protektorátu v Praze tedy může být odstartováno hned několika způsoby. Může začít podle ulice, člověka, události, je to v podstatě jedno. Kniha badatele provede protektorátní Prahou, problematikou tehdejšího života a událostmi opravdu skvěle.

Nejenže se čtenář dozví, co se stalo ve které ulici, kdo významný tam bydlel, ale k diszpizici je i bohatá fotodokumentace – ulic, domů, lidí, dobových předmětů, nejrůznějších prohlášení, samozřejmě nechybí více či méně podrobné mapky. Čtenář se tedy pohybuje nejenom v detailní encyklopedii (či průvodci), která mu spojuje místa s událostmi a časem, kdy se odehrály, ale dostane se přirozeným způsobem do kontextu a problematiky.

Přehlednost publikace je perfektní, i když je v ní obrovské množství dat, čtenář snadno pochopí, jak se v nich orientovat. Jako jedinou nevýhodu tohoto průvodce vidím jeho váhu a rozměry, není pro prostě klasický průvodce, který si strčíte do kapsy a vyrazíte objevovat protektorátní Prahu. Spíš si podklady nastudujete doma, připravíte si výpisky nebo ofotíte stránky, které zrovna v terénu využijete. I zde je tedy znát, že jde více o encyklopedii, označení průvodce může být trochu zavádějící. I když jak se to vezme, protože tento průvodce je opravdu jak dělaný pro to, aby svého majitele provázel, akorát prostě nemá kapesní či kabelkové rozměry a hmotnost.

Možná by neškodilo uvést příklad, jak vypadá takový vzorový “kousek” této knihy. Podívejme se třeba na Staroměstské náměstí. To je zařazeno v kapitole “Praha 1: Nové Město, Staré Město, Josefov”. Je to z hlediska protektorátního dění významnější adresa, protože je na ní Staroměstská radnice. K ní kniha poskytuje časový přehled nejdůležitějších událostí z let 1939 – 1945, zmiňuje například důležité návštěvy (třeba Konráda Henleina v létě 1939) nebo dění z Pražského povstání. Následuje přehled událostí podle čísel popisných – 7. května bombardování paláce Kinských (606/12), pak třeba číslo 749/25 – vinárna U Bindrů jako místo schůzek prvorepublikových politiků na začátku okupace. A i na adrese Staroměstské náměstí (konkrétně šlo o číslo 478/26) v jednom z bytů se chystali Gabčík s Kubišem na atentát na Heydricha – sešli se tam s Václavem Morávkem (jeden ze “Tří králů”, který ve stejný den padl při přestřelce s Gestapem na Prašném mostě). Tak takhle vypadá zpracování jednoho místa, Staroměstského náměstí.

Pokud zájemce čeká, že dostane klasického průvodce, tak bude stejně jako já příjemně překvapen. Kvalitní křídový papír o vysoké gramáži, pečlivé provedení knihy, dobrá práce grafika, to všechno dělá z Průvodce protektorátní Prahou ozdobu každé knihovny. Nebude se na ní ale prášit, protože bude často vyjímána z poličky kvůli naplánování víkendového výletu či procházky nebo kvůli tomu, že se majitel bude chtít podívat na informace, které se dočetl jinde a které si díky Průvodci rozvede a zasadí do souvislostí.

Díky za poskytnutí knihy k recenzi patří eshopu Megaknihy.cz.

Audiokniha: Václav Havel

Audiokniha Václav Havel umožňuje poslouchat jediný autorizovaný životopis Václava Havla z pera spisovatelky Edy Kriseové. Jde o více než 10 hodin povídání o Václavovi Havlovi se záběrem od historie jeho rodiny a dětství až po zvolení československým prezidentem.

Václav Havel

Dílo je plné faktografie a zajímavých příhod Havlovy rodiny. Je nutno podotknout, že absolutně bez kontroverze a informací, které by na Václava Havla mohly vrhnout byť jen trochu špatného světla. Jistě, jde o autorizovaný životopis, který napsala autorka jako Havlova dlouholetá známá a sám “předmět” autobiografie jí o to požádal. S tím je potřeba ke knize přistupovat.

Jedná se o Havlův první oficiální životopis, jehož cílem bylo představit ho veřejnosti, domácí i zahraniční. Autorka Havla dost idealizovala, což koneckonců v doslovu v reakci na kritiky přiznává. Vylíčila ho jako skvělého muže, génia divadla a filozofie, myslitele a státníka. Jako bojovníka za svobodu, kterému se po roce 1989 klaněl celý svět. Jako politika, od kterého si svět sliboval přeměnu demokracie na něco mnohem většího a funkčnějšího.

Když jsem poslouchal kapitolu za kapitolou, říkal jsem si, že chápu, proč jde o životopis autorizovaný. Autorka z Havla dělala když ne boha, tak alespoň poloboha. Dokonalého muže mnoha profesí a zájmů, skromného, přátelského ke všem, idealistu, kterému jde především o blaho lidstva. Václav Havel podle tohoto životopisu miloval i estébáky, kteří ho nonstop hlídali a šikanovali. Havel spojoval skupiny disidentů, byl názorovým vůdcem, myslitelem, který skvěle formuloval dokumenty a prohlášení bojovníků proti komunistickému režimu.

Jak jsem již zmínil, Eda Kriseová byla disidentkou a Havla znala dlouho. Po listopadu se stala na krátkou dobu jeho mluvčí a poradkyní a také na ní spadl úkol napsat jeho životopis. Dala si s ním opravdu práci, čerpala z jeho korespondence, mluvila s jeho známými, měla přístup k deníkům jeho předků, vyzpovídala jeho bratra. A napsala příběh, který po vydání kritika ztrhala. Doslov, který je pro mě v celé audioknize zásadní kapitolou, je právě reakcí na kritiky a vysvětlením, proč byl vlastně Havlův životopis takový, jaký byl. Autorka prý chtěla představit dobu, kdy u moci nebyli komunisté a kdy i Havlovi předkové s úspěchem budovali prvorepublikový stát, tedy přesněji řečeno kdy úspěšně podnikali. Havel měl být představen jako hrdina pro ty, kteří ho vlastně neznali (nebo jim jeho jméno utkvělo v mysli z hanlivých a pomlouvačných komentářů Rudého práva). A životopis měl sloužit nejenom československým nedisidentům, ale i světové veřejnosti, která toho těsně po revoluci o Havlovi moc nevěděla (tedy kromě toho, že dostával významné divadelní a literární ceny na západě a v nepřítomnosti).

Václav Havel pro mě byl, je a bude roztomilým popletou, v tom mě poslech jeho životopisu utvrdil. Možná je to kvůli tomu, že ho tak autorka také chtěla prezentovat. Potvrdila jeho velkou nervozitu při vystupování na veřejnosti a pak jsem si představil, jak mu asi muselo být při projevech na Letné koncem roku 1989. Moc se mi líbil vhled do jednání Havla (v čele disidentů, tedy OF) a vládou premiéra Adamce (autorka byla přímou účastnicí) a i bohatýrské historky o tajných přesunech StB navzdory, kterých se kromě Havla účastnil třeba Pavel Landovský.

Doslov dokonale vysvětluje autorčiny pohnutky, proč její kniha vyznívá, tak jak vyznívá a moje počáteční rozpaky poměrně jasně rozptyluje. Prostě kdyby mě zajímaly alkoholové a sexuální příběhy (velmi zjednodušeně řečeno), budu číst něco jiného. Jestliže se chce čtenář či posluchač seznámit s oficiálním výkladem života a díla Václava Havla, je na správném místě.

Knihu načetli Daniela Kolářová a Jan Kačer. Mužský hlas je slyšet méně často, čte spíše citace a je prostě dokonalý. Daniela Kolářová se snažila podle mého názoru text příliš prociťovat, což občas vyústilo v menší srozumitelnost. Zvukové předěly kapitol jsou střídmé, což je v případě této audioknihy ku prospěchu. Posluchačům bych doporučil vyhradit si na poslech spíše kratší (třaba hodinové) úseky, jelikož jde o dost náročný text, který potřebuje nějakou dobu na zpracování na straně čtenáře či posluchače. Já osobně si neumím představit, že bych těch 10 hodin dal nadvakrát nebo natřikrát.

Jsem moc rád, že jsem těch 10 hodin rozdělených asi do patnácti chvilek s Václavem Havlem absolvoval. Šlo o mojí první životopisnou audioknihu a začal jsem stylově. S kontroverzním dílem, které mě nakonec skvěle pobavilo a poučilo.

Kniha: Horší než doba války…

Kniha Horší než doba války… autora Jiřího Plachého ke se mně dostala jako vyžádaný vánoční dárek a bohužel na ní došlo až před týdnem. Docela jsem litoval, že jsem jí nechal čekat a přelouskal jsem jí během jednoho týdne při cestách do a z práce.

Horší než doba války

Tuto knihu se nesluší nazývat literaturou faktu, je to spíše perfektní faktografická a vyčerpávající studie na téma “jak se měli českoslovenští výsadkáří z Anglie po skončení druhé světové války”. Autor shrnul veškeré možnosti osudů našich zapomenutých hrdinů, kteří byli houfně propouštěni z armády, lustrování a zavíráni do vězení. Název knihy byl zvolen podle autentického citátu jednoho z vojáků, který po válce srovnal podmínky a uvedl, že komunistický režim byl horší než doba války.

Výsadkářů bylo několik desítek, ve knize se píše i o těch, kteří se nakonec do Protektorátu nedostali, jelikož je předběhl konec války. Dozvíte se opravdu o všech, i o těch, kteří nakonec zradili a donášeli Gestapu, případně později StB. Jejich osudy byly opravdu rozmanité a sympatické je, že neoficiální místa (tedy jejich příznivci) na ně ani dlouho po válce nezpomněly a pořádaly společně s nimi vzpomínkové pochody po stopách jejich protektorátních putování. Režim jako takový samozřejmě tyto hrdiny na dlouhá desetiletí vymazal z dějin. A autor knihy Jiří Plachý se zasloužil o to, že vznikla dokonalá studie o jejich poválečných osudech.

V tomto rozsahu bylo zajímavé téma z naší historie zpracováno poprvé a umím si představit, co to autorovi dalo práce. Knihu doplňuje rozsáhlý poznámkový aparát, mnoho citací a skvělá obrazová dokumentace. U většiny výsadkářů je k dispozici i portrét, případně několik momentek z výcviku nebo poválečného působení.

Je potřeba poznamenat, že četba to je těžká a náročná, ale to prostě vychází z podstaty problému. O mnohých výsadkářích se čtenáři dozvědí skutečně neuvěřitelné příběhy, které by jinak skončily v zapomnění. Autor by za přípravu této knihy zasloužil státní vyznamenání. Skvěle shrnul problematiku, která by jinak zůstala zapomenutá v archivech. Takhle má veřejnost šanci pátrat s minulosti společně s ním.