Archiv rubriky: Recenze

Audiokniha: Deník Anne Frankové

Deník Anne Frankové je knihou, která se stala díky nešťastnému řízení osudu bestsellerem. Jde o osobní deníček třináctileté dívky, tedy materiál, kterých jsou každým rokem napsány miliony. Anna Frankové měla tu smůlu, že žila ve špatné době a z jejího nevinného deníčku se stal dokument, velmi autentický a zajímavý. Punc bestselleru dostal deník hlavně kvůli smrti autorky v koncentračním táboře. Anne Franková, popisující život ukrývané židovské rodiny během druhé světové války v Holandsku, psala deník několik měsíců. Zůstal nedokončen, jelikož byl úkryt prozrazen a autorka s celou svojí rodinou skončila v koncentračních táborech.

Deník Anne Frankové

Pokračování textu Audiokniha: Deník Anne Frankové

Paměť a dějiny 2/2015: Sovětizace střední Evropy, neznámá fakta o Josefu Gabčíkovi a příběhy bojovníků proti totalitě

Letošní druhé číslo revue Paměť a dějiny je jako vždy plné zajímavých článků a studií. Ústředním tématem je konec druhé světové války a sovětizace střední Evropy ve stejnojmenné studii Václava Vebera. Autor popisuje přípravy na poválečné ovládnutí východní Evropy a následující dění v Polsku, Maďarsku a krátce i v Českolovensku, Německu a Rakousku. Jde zejména o kroky, kterými Sověti pomáhali svým zpřáteleným komunistickým stranám. Doposud neznámou mi byla poválečná situace v Polsku, kde asi 100 000 lidí (partyzánů a bývalých bojovníků Zemské armády (Armia Krajowa)) povstalo se zbraní v ruce proti novému komunistickému režimu, podporovanému a zřízenému Sověty. Proti povstalcům kromě jiných stálo i 300 000 vojáků Rudé armády, 200 000 polských vojáků a příslušníci politické policie. Příslušníci domácího odporu byli popravováni a deportováni na Sibiř.

Paměť a dějiny 2/2015

Pokračování textu Paměť a dějiny 2/2015: Sovětizace střední Evropy, neznámá fakta o Josefu Gabčíkovi a příběhy bojovníků proti totalitě

Audiokniha: Černí baroni

Na audioknize Černí baroni (autorem předlohy je Miloslav Švandrlík, známý humoristický autor) stojí za pozornost zejména dvě věci. Jednak jde o unikátní dílo popisující těžkou vojnu takzvaných černých baronů (tedy příslušníků Pomocných technických praporů – PTP), druhak tato audiokniha poutá pozornost interpretem. Načetl jí totiž Pavel Landovský, tedy herec, který měl potíže s minulým režimem a po revoluci si zahrál ve filmu Černí baroni (i ten byl natočen podle díla Miloslava Švandrlíka) postavu majora Halušky, přezdívaného Terazky.

Černí baroni

Na začátek neuškodí stručný pohled na reálie, které se týkají Pomocných technických praporů (pro detaily se mrkněte na Wikipedii). Sloužilo v nich 40 000 – 60 000 mužů v rámci vojenské služby, šlo o nepohodlné osoby, které byly v rámci služby v těchto jednotkách využívány jako levná pracovní síla v zemědělství, těžbě nebo hornictví a na stavbách. Nešlo jen o levné dělníky, ale hlavně o jejich převýchovu a perzekuci.

Pavel Landovský si na zmíněné postavě majora Halušky smlsl nejenom ve filmu, ale i při načítání audioknihy. Oproti filmu měl možnost zazářit i ve všech dalších rolích, které dokázal hlasově odlišit nejenom v případě poručíka Troníka, který si jak známo charakteristicky šlapal na jazyk. I všechny další postavy a postavičky Pavel Landovský zvládl skvěle – některé propracoval více, některé méně. Každopádně jeho hrátky s intonací a silou hlasu jsou fascinující a posluchače dokáží udržet ve střehu při poslechu všech kapitol, trvajících dohromady přes dvě a půl hodiny.

Hlavní postavou je vojín Kefalín, který byl před tím, než se dostal do jednotky PTP, asistentem režiséra u filmu. Kefalín tak trochu švejkuje, ale na rozdíl od postavy Jaroslava Haška není blbec. Chce volnu přežít a dokáže se i přes nepřízeň osudu, který ho zavál mezi tupé důstojníky a spoustu zajímavých figurek, docela dobře bavit pozorováním okolí.

Posluchač se nejen dobře baví, protože jde skutečně o román humoristický, ale také se dozví dost reálií ze života pracovních vojenských jednotek v padesátých letech minulého století. Vojnu beze zbraně, jako nespolehliví živlové, vedle sebe prožívali kulaci, duchovní, inteligence, zloději a přesvědčení komunisté – ti všichni oblékali pracovní uniformy a po práci se ještě dřeli na cvičišti. Autor popisuje zkušenosti z takzvaných Technických praporů (ve kterých sám od roku 1953 sloužil), které byly nástupnickou organizací Pomocných technických praporů, přesto se mu myslím dobře podařilo vystihnout beznaděj lidí v armádě v dobách nejtěžšího stalinismu. I když je vše popisováno s humorem a nadhledem, i těm, kdo toho o historii moc neví, musí být jasné, že sloužit u TP nebo PTP nebyla legrace, kterou si z toho autor velmi zdařile a pořád dokola dělá…

Černí baroni jsou velmi zdařilou satirou a tak je potřeba toto dílo brát. Kromě nádherně napsaných (a Pavlem Landovským načtených) humorných pasáží – například se mi moc líbilo, jak poručík Pernica školil mužstvo ve správném používání tureckých záchodů – se posluchači dozvědí dost o tom, jak tyto jednotky fungovaly, jaký byl denní program mužstva, co vojáky tížilo a jak se bavili a ulejvali. Předpokládám, že to všechno odpovídá skutečnosti, když už měl Miloslav Švandrlík tu smůlu, že v nástupnické jednotce Pomocných technických praporů sloužil. Nezažil asi to nejhorší, tedy počátek padesátých let, ale ani jeho služba asi nebyla procházkou růžovým sadem.

Kniha: Ve jménu Husa

Právě včas, tedy před 600. výročím upálení Jana Husa, se na knižním trhu objevila zajímavá novinka. Jde o dětskou populárně naučnou knihu Ve jménu Husa (s podtitulem Zrození kalicha), poměrně netradiční dílo o Janu Husovi, jeho předchůdcích a následovnících a o dění ve 14. a 15. století v českých zemích vůbec.

Ve jménu Husa

Pokračování textu Kniha: Ve jménu Husa

Kniha: Gulag – Historie

Svoje rozsáhlé mezery v problematice historie Ruska, konkrétně období minulého století, jsem se rozhodl napravit četbou knihy Gulag: Historie od známé autorky Anne Applebaumové. Tato novinářka a autorka knih zabývající se východní Evropou poměrně systematicky za Gulag získala v roce 2004 Pulitzerovu cenu, těžko si tedy můžeme předestavit lepšího průvodce obdobím od konce první světové války do pádu železné opony. Kniha se sice zabývá hlavně tábory nucených prací, ale poskytuje i poměrně detailní popis politické situace v Sovětském svazu a života lidí, kteří měli to štěstí, že v táborech neskončili.

Anne Applebaumová, Gulag: Historie

Pokračování textu Kniha: Gulag – Historie

Chcete vidět umělé oko K. H. Franka a další protektorátní artefakty?

Když jsem zde nedávno upozorňoval na novu výstavu V ulicích Protektorátu Böhmen und Mähren, probíhající v prostorách žižkovského Armádního muzea, věděl jsem, že se na ní musím co nejdřív zajít podívat. Podařilo se mi to poměrně brzy, zde je tedy pár fotek a poznámek z mojí návštěvy expozice.

Měl jsem štěstí, protože tu hodinu, kterou jsem na výstavě byl, se nedostavila žádná školní výprava, takže jsem si expozici prošel sám, bez jakéhokoliv vyrušování. Kromě pracovníků muzea jsem nepotkal živou duši.

Výstava představuje jak “běžný” život v Protektorátu – tedy oblékání, potravinové lístky, zábavu mládeže a tak dále, tak i prostředí odboje a příběhy hrdinů, kteří byli vězněni a popraveni.

Vyhláška o zřízení Protektorátu

Nejznámějšími ze sedmi představovaných uvězněných jsou Josef Mašín a gen. Alois Eliáš. V jejich celách je připomínají cenné památky (Mašínův moták se s posledním vzkazem rodině a generálova vycházková hůl) a audionahrávky. I příběhy dalších vězněných, například “západního” parašutisty a dívky, která s rodinou pomáhala atentátníkům z operace Anthropoid, stojí za pozornost.

V každé místnosti je vždy průvodní tabule s popiskem na vybrané téma. Je možné číst si o protektorátní mládeži nebo o nacistech, kteří stáli za represemi proti českému národu. Exemplární popravy a represivní aparát jsou popsány detailně, zajímavým údajem je minimálně 8 000 českých občanů popravených za protektorátních dob. Jsou zde zmíněny příběhy odbojářů, například Jana Smudka. Ten krátce po obsazení ČSR na Kladně zabil něměckého četníka a pak se složitě dostával do československé zahraniční armády.

Probírána je i zbrojní výroba v Protektorátu, ukázán je motor pro německá letadla Bückler vyráběný ve Zlíně. Další artefakty demonstrují bombardování Protektorátu spojeneckými letadly, zajímavý je kryt kabiny americké stíhačky Mustang nebo padák jednoho ze sestřelených amerických pilotů – konkrétně šlo o hloubkaře, který koncem války útočil na kbelské letiště.

Kryt kabiny americké stíhačky Mustang

Nechybějí informace o Českém národním povstání (první akce probíhaly už 1. května v Přerově, místní si mylně mysleli, že Německo po Hitlerově sebevraždě kapitulovalo) a Pražském povstání, kterému je věnováno hodně prostoru. Návštěvníci mohou vidět několik autentických upravovaných zbraní používaných povstalci, helmy, osobní věci.

Jak je zmíněno v titulku, jedna z vitrín je věnována K. H. Frankovi. je možné vidět jeho pas z roku 1944, uniformu, ve které byl po válce popraven nebo jeho oční protézu.

Oční protéza K. H. Franka

Artefakty doplnují stručné a výstižné titulky a mnoho dobových, často méně známých fotografií. Ta hodina, kterou na výstavě strávíte, není ztraceným časem. Návštěvník se dozví mnoho zajímavostí a uvidí věci, které jsou jindy v soukromých sbírkách nebo v Severočeském muzeu v Liberci. A i tato výstava, stejně jako všechny ostatní pořádané v Armádním muzeu, je zdarma.

Audiokniha: Ostře sledované vlaky

Hrabalovy Ostře sledované vlaky do podoby audioknihy načetl Kryštof Hádek. Talentovaný herec s hlasem mutujícího teenagera byl více než vhodnou volbou pro vytvoření postavy tak trošičku přiblblého zaměstnance železnice Miloše Hrmy.

Ostře sledované vlaky

Kdo by neznal Ostře sledované vlaky, že? Hlavně díky Menzelovu oskarovému filmu, tak je to alespoň v mém případě. Bohumil Hrabal je pro mě svéráznou postavou české literární scény minulého století, jeho dílo znám bohužel zprostředkovaně, z filmových předloh.

Ostře sledované vlaky se odehrávají ke konci války, v roce 1945. Miloš Hrma je trochu přihlouplý dvaadvacetiletý zaměstnanec drah, svět okolo sebe pozoruje dětskýma nevinnýma očima a i když by měl být dávno mužem, stále se mu nedaří zbavit se panictví. Trpí předčasnou ejakulací a tento problém ho dokonce dohnal až k pokusu o sebevraždu. Naštěstí mu to nevyšlo, podřezal si sice žíly, ale zachránil ho náhodný svědek, kterého Miloš poté považuje za Boha.

Miloš se snaží srovnávat s kolegou výpravčím Hubičkou, ten s ženami problémy nemá, právě naopak. Užívá si života s různými dámami a slečnami, razítkuje zadnice mladičkým telegrafistkám a dokonce tajně obdivuje i nedostupnou paní z nedalekého zámku. Výpravčí Hubička je suverén a samozřejmě je namočen do odboje proti okupantům, který se s blížícím koncem války stupňuje. Jde o likvidaci vlaku s municí, tenhle konvoj může ještě o chvíli prodloužit německý odpor a válku vůbec a proto je důležité, aby nedojel.

Mladík Miloš se k odbojové činnosti dostane jako slepý k houslím. Noc před průjezdem vlaku jinak klidnou a bezvýznamnou stanicí přijde o panictví s jednu z Hubičkových milenek a narostou mu křídla. Najednou je chlap a ničeho se nebojí. Hubička je naopak bábovka, ví, že vyhodit vlak do pověří není legrace na úrovni špásování se slečnami. Miloš se těší na rande se svojí láskou Mášou, které chce předvést to, co se se svojí krátkodobou společnicí v noci naučil, ale jeho dívka se ho nedočká. Miloš totiž zahyne hrdinskou smrtí…

Konec knihy a tedy i audioknihy se od konce filmového v jedné maličkosti liší, ale odlišnost prozrazovat nebudu, je na posluchači, aby film s předlohou srovnal. Jesliže jsem měl dříve Miloše Hrmu před očima kvůli filmu zhmotněného do podoby Václava Neckáře, tak teď se mi tam docela hezky zapletl Kryštof Hádek, díky svému hlasu a  přirozenému přednesu knihy. Jeho hlas je nevyzrálý a nesmělý (ať mi prosím ctěný interpret promine), což se ale k postavě skvěle hodí.

Miloš Hrma je svéráz a skvěle popisuje svoje rodinné zázemí, hlavně historka o dědečkovi, který se jako hypnotizér pokusil v roce 1939 zastavit sílou myšlenky německé tanky a jeho hlavu nakonec páčili z pásů až těsně před Prahou… ta je prostě výjimečná. Bohumil Hrabal při psaní Ostře sledovaných vlaků čerpal ze svých zkušeností z železničního prostředí, jeho popisy činností na stanici jsou precizní. Vytvořil několik zapamatovatelných malých postaviček, přednostu stanice, zmíněného sprosťáka Hubičku, paní přednostovou, která musí složitě odmítat Milošovy prosby o zaučení ve věcech sexu.

Za vrcholné pasáže audioknihy bych označil popis ztráty Milošova panictví a následující vykreslení jeho hrdinského odbojářského činu – obojí je prostě skvělé. Dvě a půl hodiny poslechu excelentního Kryštofa Hádka čtoucího snad ještě lepší předlohu, to prostě nemá chybu. Jeden večer si pro Ostře ledované vlaky prostě vyhradit musíte.

Audiokniha: Legenda Emöke

Josef Škvorecký je mým nejoblíbenějším spisovatelem a proto jsem při výběru další audioknihy neváhal ani vteřinu. Legenda Emöke je kratší próza, pro poslech zpracována do dvou velmi zábavných a skvělé češtiny plných hodin.

Legenda Emöke

Příběh pražského intelektuála a redaktora se odehrává v padesátých letech minulého století během krátkého úseku pobytu na rekreaci a návratu zpět do Prahy. Pokud máte rádi vyprávění o nenaplněném milostném vzplanutí a dokonané pomstě, jistě si přijdete na své. Kromě redaktora se totiž zápletka točí kolem maďarské krásky (ano, správně, jmenovala se Emöke) a přízemního učitele, který s redaktorem sdílí pokoj na zotavovně. O tom, kdo ke komu milostně vzpanul, proč to nevyšlo, kdo to překazil a kdo komu se za to pomstil (a zde je důležité jak) se dozvíte během dvou hodin poslechu příjemného hlasu Lukáše Hlavici. Nesluší se prozradit rozuzlení, které je nečekané a nenásilné, tedy v pravdě intelektuálské.

Josef Škvorecký v tomto díle stvořil skvělé charaktery. Vždy psal tak trochu o sobě a i na postavě redaktora je zřejmé, že se v ní vidí sám autor. Filozofující milovník života, žen, jazzu, skvělý pozorovatel a hlava otevřená. Milovník života, který se stejně rychle až po uši zamiluje, jak na svůj objekt potom zapomene… Maďarská dívka je krásná, smutná, věřící a opatrná. Učitel je idiot, primitiv, prasák, závistivec a tak vůbec – větším záporákem by byl snad už jen masový vrah.

Příběh je strhující, i když jde o zápletku, která se děje každým dnem na mnoha místech bezútěšné socialitické republiky padesátých let. Jak jsem zmínil, autor se při popisech běžných jevů pouští do skvělých vypravěčských exhibic, s češtinou si hraje a ukazuje, že je mistr v jejím používání. Trochu zklidnění naopak přinášení trochu delší hudební předěly mezi kapitolami v podobě saxofonových sól z jazzových písniček.

Legenda Emöke je pro účely zpracování do formy audioknihy podle mého názoru ideálním dílem. Poměrně komorní děj je postaven na dialozích a hlavně na popisech myšlenkových pochodů hlavního hrdiny. Nejde o drama, ale o příběh, u kterého se prostě nemůžete dočkat rozuzlení. Toto dílo jsem (na rozdíl od mnoha jiných Škvoreckého knih) předem nečetl, ani jsem neviděl jeho televizní adaptaci. Pokud mohu doporučit – poslouchejte ho bez předchozí přípravy a hlavně si předem nezjišťujte, jak to vlastně celé dopadne. Tak si to totiž užijete mnohem víc. A nedá mi, abych neupozornil na současnou cenu 49 Kč. Pokud jste v oblasti audioknih nováčci, Legenda Emöke je ideální pro rozjetí tohoto netradičního způsobu “čtení” knih. Není dlouhá, je zábavná a její autor je českým klasikem v tom nejlepším slova smyslu.

Kniha: Pětačtyřicátý

Vzdělávací portál pro učitele, studenty a žáky Moderní-dějiny.cz připravil ku příležitosti sedmdesátého výročí skončení druhé světové války knihu (nebo přesněji řečeno odborný materiál pro výuku o konci druhé světové války na našem území) Pětačtyřicátý.

Pětačtyřicátý

Jde o publikaci z nové metodické řady Moderní dějiny a má pomoci učitelům dějepisu s docela ožehavou tématikou konce války, revoluce, osvobození a následného vypořádání se s Němci. Tento monotématický materiál nabízí komplexní pohled na problematiku z několika úhlů pohledu.

Na úvod je čtenář vybaven daty a fakty v přehledu základní chronologie. Dozví se tedy, kdy a kde co se v období od března do října 1945. Následují texty známých a erudovaných historiků. Například Jiřího Pernese o přechodu mezi vlivy nacistickými a sovětskými nebo Tomáš Jakla o Pražském povstání. Zavedené mýty o Československu v roce 1945 boří a vysvětluje Vít Smetana, následují tématické eseje, neméně zajímavé.

Sekce Konec války a nové Československo obsahuje metodické rady pro učitele, tedy rady, jak zajímavě toto téma s žáky probrat a jak je zapojit “do hry”. Zde jsou popsána praktická cvičení, která mají žáci plnit formou úkolů. Závěr války v Československu je osvěžen citáty a úryvky ze všech zúčastněných stran, například úryvky z rozhlasových výzev, pohled Vlasova, německých velitelů i generála Eisenhowera. Obsáhleji je zmíněna i problematika únosů českoslovenkých občanů do SSSR, tedy aktuálně hodně propíraná řádění sovětských komand NKVD, která šla po nepohodlných lidech hned po osvobození a bez souhlasu či vědomí domácích autorit. Zmiňováno je i chování Čechů k Němcům po skončení války, tedy dlouho tabuizovaná věc, násilí páchané takzvanými Revolučními gardami a tak dále…

Zajímavým úkolem pro žáky je analýza dobové fotografie. Autoři se ptají kdo na ní je, zda je to fotografie dokumentární či aranžovaná, zda je možné ji považovat za historický pramen.  Na druhé stránce je fotografie neořízlá, s mrvolou na zemi, působící úplně jinak. Žáci a studenti se tak na vlastní kůži mohou přesvědčit, jak snadné je “manipulovat” s výkladem událostí. Neméně zajímavou sekcí je popis Pražského povstání pomocí vzpomínek účastníků více či méně angažovaných a úkoly z nich pro žáky vyplývající. Tento materiál prostě učí žáky a studenty myslet a analyzovat.

Poslední částí materiálu je soubor dobových pramenů, jsou tam vyhlášky, fotografie, zápisy z kronik, novinové titulky, mapky a například i vybrané pasáže z Benešových dekretů či ukázky protiamerické propagandy.

Tato publikace o konci války na našem území čtenáře velmi šikovně uvede do problematiky a upozorní ho na důležité “drobnosti”, o kterých se nejen ve školách doposud asi moc nemluvilo. Otázkou je, zda budou mít vyučující ve školách chuť a čast trávit více hodin výuky touto jednou velmi krátkou (byť moc důležitou a pro osud naší země klíčovou) epizodou našich dějin. “Pětačtyřicátý” je totiž materiál, který by bylo škoda prosvištět za jednu hodinu…

Díky za poskytnutí materiálu k recenzi patří Občanskému sdružení PANT.

Dovolená v Protektorátu? Díky!

Když se před mnoha měsíci začalo proslýchat, že Česká televize pracuje na dokumentární reality show z minulosti, samozřejmě mě to hned začalo zajímat. Dotázal jsem se oficiální cestou, o co vlastně půjde a byl jsem slušně vypoklonkován. Ani jsem se nedivil, proč by pouštěli informace někomu, kdo zrovna začíná psát blog o historii, když podrobnosti o připravovaném pořadu drželi před veřejností pod pokličkou.

Dovolená v Protektorátu

Když Česká televize začala několik týdnů před začátkem vysílání onoho tajemného pořadu Dovolená v Protektorátu promovat na svých obrazovkách a i jinde, začalo mě to zajímat ještě víc. Reality show z Protektorátu? Princip podobných soutěží je známý ze zahraničí – pár lidí se navlékne do kostýmů a “přenese” se do vybrané doby – například do středověku. Pak se v jiné době snaží žít tak, jak se tehdy opravdu žilo, a to vše sledují nonstop televizní kamery. Tenhle koncept se mi moc líbí, i když reality show jako takovou rád nemám.

Jako první klad Dovolené v Protektorátu vidím její vzdělávací přínos. Nejsem historik a běžný život v Protektorátu nemám až zas tolik nastudovaný, ale zdá se mi, že reálie souhlasí a doprovodný komentář vše dobře vysvětluje. Rodina, která byla o své vůli a s vidinou výhry milionu ve zlatých mincích přenesena do pohraničí a má si během pár týdnů prožít události, které se děly před více než sedmdesáti lety během druhé světové války, byla podle mého zvolena dobře. Nejstarší generace si tu dobu z dětství pamatuje a ostatní (mladší) provádí dobovou problematikou. Rodina na zapadlé usedlosti žije a pracuje, plní úkoly (například uplést vlněnou šálu nebo udělat schody do chléva), střetává se s okolím prostřednictvím herců, představujících obchodníka, učitele nebo starostu. Oproti klasickým reality show pořadům se nedíváme na to, jak na sebe řvou opilí potetovaní exoti, ale bez přehánění vstupujeme do minulosti. Díky televiznímu pořadu, který je dobře připraven a diváky nejen baví, ale i poučuje.

Trochu mě štve product placement v podobě omílání jména partnera, který dává do placu zlaté mince jako cenu pro soutěžící. Ale chápu, že dneska to je do určité míry nutnost a bez toho obtěžování by pořad možná ani nemohl (z finančních důvodů) vzniknout. Kdyby bylo možné moje koncesionářské peníze cílit, tak by Dovolená v Protektorátu byla jedním z mála pořadů, kam bych pravidelné měsíční výpalné České televizi rád alokoval.

Zahraniční média (třeba Guardian) se prý podivují, jakáže show to v Česku vznikla. Nezdá se jim právě doba, do které je děj dokomentární reality show zasazen. Jistě, je to doba, kdy zemřely stovky tisíc Čechoslováků, doba, která má do idylky daleko. Ale proč jí (citlivě) nepřipomenout, nepopsat, navíc chytlavou formou moderního televizního formátu? Na klasický dokument by se dívala desetina lidí a o Protektorátu by se toho dozvěděla ještě méně. Tenhle způsob popularizace naší historie se mi prostě líbí a rozhodně ho nevnímám jako pošpinění památky obětí z doby, do které se rodina přenesla.

A komentáře internetových chytráků, kteří prý navrhují, že by další podobná reality show měla být z Osvětimi? K těm se snad ani není potřeba vyjadřovat…

Hrozně zajímavé je sledovat, jak se jednotliví účastníci show chovají a jak na situace, které jim štáb připraví, reagují. Někteří jsou zatím stále tak trochu nad věcí a berou to jako hru, jiní se do děje vžívají a události se jich skutečně dotýkají, berou je dobově a začínají nesnášet Němce. Kromě toho si odnesou cennou zkušenost (a diváci zprostředkovaně taky), jaké to je žít na samotě, manuálně pracovat na poli a ve chlévě, pít čerstvě nadojené mléko a tak dále. I když mají na všechno “manuály”, bez zkušeností nejstarší zúčastněné generace by to bylo sakra těžké… Projít si za pár týdnů několik těžkých let z naší historie a být při tom v bezpečí… Kdo by nechtěl, že? Akorát by u toho nemusely být ty kamery 🙂

Překvapil mě skvělý vysílací čas – prime time po zprávách na hlavním programu v úterý a čtvrtek? Kdybych si měl tipovat, kdy by Česká televize Dovolenou v Protektorátu asi tak vysílala, řekl bych jednou týdně v dest večer na dvojce… Je vidět, že pro Českou televizi je tento pořad důležitý, že na něj sází a bere ho vážně. A má proč, zkušenosti ze zahraničí ukazují, že právě podobné pořady mohou být novým diváckým hitem. Kam se tedy divák vydá příště? I když tento text píšu po třetím díle, počítám s tím, že sledovanost vydrží a celý tenhle experiment bude mít pokračování – třeba v národním obrození nebo u husitů. Jistě, tyhle dva moje nápady by byly produkčně mnohem složitější a dražší, ale proč se trochu nezasnít, že?

Jsem rád, že žánr Living History TV (tak se to prý oficiálně nazývá) pronikl i k nám. Mě osobně baví a jsem rád, že zase po nějaké době stojí za to (Českou) televizi zapínat. Opakování starých seriálů a pořadů s Bohdalkou mám dlouhodobě plné zuby. Za Dovolenou v Protektorátu děkuju, je to prostě můj (a celé mojí rodiny) šálek kávy.