Archiv rubriky: Osobnosti

Proč mám rád Havla a nejsem havlista?

Václav Havel byl pro mě od začátku roztomilý popleta, a to v dobrém slova smyslu. Člověk, který nevypadá ani se nechová jako politik – myslím ty komunistické politiky, kteří byli vlastně všichni stejní, šedí a vycházeli z dělnických poměrů.

Václav Havel

Foto: vaclavhavel.cz

Prvně jsem ho zaznamenal v listopadu 1989, předtím jsem o něm slyšel, ale to bylo tak všechno. Přišel mi od začátku hrozně sympatický a ani jsem vlastně nevěděl proč. To mi došlo až později, když jsem si ho mohl srovnat s dalšími exempláři nastupující nové garnitury. Byl svůj, nehnal se po moci a po majetku, byl úspěšný dramatik (ano, jeho hry dávala i divadla v cizině), byl tak nějak roztomile roztržitý, nebál se jednat s hlavami mnohem významnějších států, než bylo Československo.

Hezky mluvil, jeho hesla se mi líbila a vlastně po celou dobu jeho prezidentování (a i později) jsem mu držel palce. Měl jsem ho (a mám) rád. V cizině ho znají všichni, jeho a Jágra. V Americe ho strašně žrali, byl pro ně novodobým hrdinou v boji proti totalitě a jedním z mála, kdo vyhrál, navíc sametově.

O jeho zásluhách na pádu komunistického režimu by se dalo polemizovat, ale byl to on, kdo dal všechny dohromady a postavil se do čela revoluce. Upřímně řečeno si neumím představit, že by jeho roli uchopil někdo lépe. A vlastně ani nevím kdo by se toho mohl chopit.

Havel byl originál, sympaťák, vůdce, který se učil za pochodu. Vyčítám mu ale dost věcí. Hlavně to, že držel ochranou ruku nad bolševiky, kteří ho vlastně zvolili za prezidenta. Jeho mandát mu nebyl propůjčem občany, ale partou dosluhujících dědků, kteří pro něj v parlamentu zvedli ruku, stejně jako před tím mnohokrát hlasovali proti našemu národu.

Havel přesto byl prezidentem občanů, měli ho rádi a byli na něj pyšný. Cizina nám Havla záviděla a závidí, stal se symbolem pádu železné opony, novodobým hrdinou a spasitelem. Co na tom, že měl rád ženy a neodmítal alkohol? Takoví jsme přece my všichni, ne? Byl prostě jeden z nás.

Za havlistu se ale s dovolením nepočítám, i když jsem měl a mám Havla moc rád. Havel byl totiž politik a já nemůžu bezmezně obdivovat politika. Obecně jsou to totiž paraziti, kteří neslouží lidu, ale sami sobě. Dělí se na dvě základní skupiny – jedny zajímá moc a druhé peníze. Vlastně je tu jedna další skupina – tu zajímá obojí.

Jsi havlista – také z toho cítíte něco jako nadávku, navíc se silným nádechem opovržení? Nejste sami, má to jistý silný negativní nádech. Docela by mě zajímalo, jestli existuje nějaká oficiální definice výrazu havlista, případně pravdoláskař. Možná bych se do ní i vešel, nevím…

Já havlista nejsem, jak jsem psal, neumím bezmezně obdivovat politiky (i když Havel vlastně ani politik nebyl, můžete namítat), ale Václava Havla si vážím. Měl svoje mouchy, ale byl to jeden z Čechů, který dalece přesáhl hranice naší země a může za to, že se o nás ví. A třeba jenom za to mu patří dík.

Bohumil Kubišta. Jediný malíř, který potopil ponorku

Bohumil Kubišta, Kavárna, 1910. Foto: Galerie moderního umění v Hradci Králové

Umělců bojujících v první světové válce bylo víc. V řadách kanadské armády se do zákopů ve Francii dostal spisovatel Raymond Chandler (1888–1959), zranění a dva roky pobytu v německém zajateckém táboru zase potkaly herce Maurice Chevaliera (1888–1972).

Český sochař Otto Gutfreund (1889–1927) vstoupil do francouzské cizinecké legie, později požádal o začlenění do regulérní armády nebo legií československých, v čemž mu jednak nebylo vyhověno a jednak byl uvězněn. Emil Filla (1882–1953) zase za války pobýval v Holandsku a působil zde v českém odboji, tzv. Maffii.

Pokračování textu Bohumil Kubišta. Jediný malíř, který potopil ponorku

Audiokniha: Dva proti Říši

Audiokniha Dva proti Říši je bez přehánění zatím to nejlepší, co jsem z “historické” produkce Audiotéky (tuto audioknihu připravilo vydavatelství OneHotBook) slyšel. Předlohu, román Jiřího Šulce, mistrně načetl Ladislav Frej. Pokud náhodou tento skutečný příběh neznáte, tak vězte, že jde o detailní popis všech souvislostí atentátu na říšského protektora Heydricha v roce 1942.

Audiokniha Dva proti Říši

Operace nazvaná Anthropoid (více na Wikipedii) byla posvěcená samotným exilovým prezidentem Benešem, který se rozhodl, že jediným krokem, který zajistí poválečnému Československu samostatnost a úctu bude nějaký významný odbojářský čin na území Protektorátu. Co třeba spáchat atentát na Reinharda Heydricha? Třetího nejmocnějšího muže nacistické Říše a vrchního stratéga při vymýšlení plánů na konečné řešení otázky co s podlidmi. Tedy těmi, co nepatří do árijské vyvolené rasy.

Audiokniha nás zavede do Anglie a Skotska, kde se v roce 1941 připravují na své úkoly na území Protektorátu českoslovenští výsadkáři, cvičení na speciální úkoly, které budou plnit po seskoku do svojí vlasti. Cvičí se i Jan Kubiš a Jozef Gabčík, kamarádi na život a na smrt. Náhoda tomu tak chce, že se nakonec nejlepší přátelé mají společně pokusit zabít Heydricha.

Příběh nás zavede samozřejmě i do protektorátu, kde je místní odboj tvrdě potlačován Gestapem a není moc odvážných, kteří by chtěli pomáhat parašutistům. Ti jsou na své mise připravováni pečlivě, ale v Protektorátu zjistí, že existuje něco jako potravinové lístky, s čímž organizátoři akcí nepočítali. Trápí je i špatně padělané dokumenty, zranění po seskoku a další nepředvídatelné okolnosti. Přes to všechno se většině výsadkářů podaří zapojit se do odboje, hlavně díky pomoci místních rodin, které je ukrývají a živí. Gabčík s Kubišem se po seskoku místo u Plzně objeví u Nehvizd u Prahy. Nakonec se s domácími odbojáři a i ostatními parašutisty spojí a mohou začít plánovat útok na Heydricha. Zvolí nejlepší místo, vše promyslí, nacvičí a i provedou. Gabčíkovi selže samopal Stengun a vše zachrání Kubiš – na auto říšského protektora vrhne bombu, ta ho smrtelně zraní.

Když Heydrich o několik dní po atentátu v nemocnici díky infekci v ráně od střepiny zemře, teror na domácím obyvatelstvu se ještě zvýší. Denně jsou popravovány stovky lidí, kvůli zámiňce jsou vyhlazeny Lidice, nacisté zuří a na atentátníky vypisují milionovou odměnu. Díky Karlu Čurdovi, parašutistovi, který dostal strach o sebe a rodinu a přihlásil se na Gestapu, zachycují vyšetřovatelé stopu.

Čurda prozradil úkryty výsadkářů, jejich pomocníci byli okamžitě zatčeni a mučeni. Jeden ze spolupracovníků odboje mučení a psychický teror nevydržel (ukázali mu hlavu jeho matky naloženou v lihu) a prozradil, že se atentátníci a i další výsadkáři skrývají v kostele svatých Cyrila a Metoděje u Karlova náměstí v Praze.

Gestapo a SS na kostel útočí, proti nim stojí sedm statečných. Boj trvá několik hodin, výsadkáři zabijí mnoho útočníků a v bezvýchodné situaci několik přeživších spáchá sebevraždu. Gestapák Fleischer, který je měl za úkol dostat živé, zuří.

Prologem je scéna, ve které se prezident Beneš baví o atentátu a obětech následných represí v Protektorátu s plukovníkem Moravcem, mozkem československé tajné služby v Británii. Beneš přiznává, že si jména atentátníků nepamatuje, vybavuje si jenom to, že se neustále smáli…

Více než šestnáctihodinová audiokniha má vše, co je potřeba. Skvělý příběh, strhující děj, dobrou dramaturgii a hlavně perfektní podání Ladislava Freje. Na tuto audioknihu si vyhraďte alespoň pět večerů, ale může se vám stát, že dáte půlku na jeden zátah. Nemá prostě chybu.

Jiří Šulc je detailista a poskytuje posluchači obrovské množství podrobností o životě v Protektorátu, o odboji a i o politických souvislostech a praktikách Gestapa. Román Dva proti Říši je silně na pomezí literatury faktu, toho, co si autor domyslel, je podle mého názoru hodně málo.

Českoslovenští a čeští prezidenti pod drobnohledem grafologů

O vědě zvané grafologie si samozřejmě můžete myslet, co chcete. Je to jedna z mnoha možností zkoumání lidské osobnosti, a to podle rukopisu dotyčného (více najdete na asociačním webu grafologů).

Rukopis dr. Emil Háchy

Rukopis dr. Emila Háchy, zdroj fotky: grafolog.cz

Náhodou jsem na webu objevil místo, kde jsou shromážděny nejenom podpisy a ukázky rukopisů našich prezidentů, ale i grafologické a psychologické rozbory jejich osobností. Určitě to stojí za prohlédnutí, ale zajímalo by mě, jestli by grafologové stejně popsali autory rukopisů, kdyby je neznali jako známé postavy naší politiky…

Na jednotlivé analýzy rukopisů našich prezidentů se můžete podívat tady.

Kvíz: Poznáte 3 česká stíhací esa?

Poznáte na fotografiích tři řekněme méně známá česká stíhací esa? Rozluštění najdete na konci článku. Rozhodně to není nic jednoduchého, pokud uhodnete více než jedno eso, máte můj obdiv.

1.

001_esakviz

Tento stíhač prošel RAF i československým stíhacím plukem v SSSR. Na této fotce je ještě v uniformě československého předválečného letectva. Proslavil se siláckým kouskem, když dokázal přistát se silně poškozeným křídlem svého letadla – let vyrovnával díky svým ocelovým svalům. Na většině fotek je zachycen s širokým úsměvem a rozevlátými gesty.

(foto: history.virtualfighters.cz)

2.

002_ESA_kviz

Tento stíhač zářil ve Francii, po útěku do Anglie se dostal do Bitvy o Británii v místních perutích, byl sestřelen a ozvalo se i zranění z Francie. S operativním létáním musel přestat. Jako zalétávací pilot se znovu těžce zranil, skoro nepřežil pád se špatně otevřeným padákem. Konec války prožil po nemocnicích a stal se válečným invalidou. Po komunistickém puči opět emigroval a zemřel 24. října 1989.

(foto: valka.cz)

3.

003_kviz_esa

15. března 1939 se doma sice teprve učil být pilotem, ale chuť odletět před okupanty do Polska měl. Velitel mu to stejně jako jeho kamarádům zakázal. Jeho začátky v Anglii nebyly slavné, než se stal esem, několikrát rozbil svůj stroj na kusy. Zničil dva Hurricany a musel se jít znova učit létat. Po doškolení však začal zářit, v Hurricanu 1. perutě podnikal odvážné sweepy nad území obsazená nepřítelem. Zemřel neznámo kde, jeho tělo vydalo moře až po několika týdnech po zmizení v roce 1942, identifikovali ho pdole jeho osobní zbraně. Pohřben byl vedle svojí manželky, která náhle zemřela čtvrt roku před ním.

(foto: topsid.com)


 

 

 

Rozluštění:

1. Leopold Šrom, 2. Václav Cukr, 3. Josef Dygrýn – Ligotický

Kvíz: Mohl se Jánošík potkat s Nikolou Šuhajem?

Nejznámějšími zbojníky jsou pro nás pravděpodobně Juraj Jánošík a Nikola Šuhaj. Zkušeli jste si je někdy zasadit do časových a geografických souvislostí? Mohli se tito dva někdy osobně potkat? Zkuste se zamyslet bez pomoci vyhledávačů a encyklopedií. Rozluštění najdete níže.

Památník Juraje Jánošíka v Terchové

Památník Jánošíka v Terchové, foto: slovakia.travel

Nikola Šuhaj krátce po smrti

Nikola Šuhaj na jediné fotce, foto: wikipedia.cz

Juraj Jánošík se narodil v roce 1688 a byl popraven v roce 1713. Pohyboval se v Horních Uhrách, tedy na Slovensku. Nicméně Nikolu Šuhaje nemohl potkat ani teoreticky, protože ten se na tomto světě pohyboval v letech 1898 – 1921. Jejich životy tedy dělilo skoro 200 let. Tipovali jste tak dlouho? Nebo jste si dokonce mysleli, že se opravdu mohli potkat?

Stanisław Skalski, eso, které zatápělo Luftwaffe už na začátku války v Polsku

Mnozí z nás žijí v představě, že začátek druhé světové války ve vzduchu měl až příliš jednoznačný průběh. Německá Luftwaffe během pár dnů smetla z oblohy polské letectvo, které se nevzmohlo na sebemenší odpor.

Stanislaw Skalki, polské stíhací eso

Zdroj fotky: http://www.pinterest.com/pin/460563499367483291/

Ano, tak nějak to skutečně bylo, ale polští letci nemohou být obviňováni ze zbabělosti nebo z toho, že nezaznamenali žádné dílčí úspěchy.

Příkladem hrdiny předem prohraného boje polského letectva s německou Luftwaffe může být Stanisław Skalski, stíhací eso, které se později proslavilo v RAF, vedlo polský stíhací wing a po válce se doma v Polsku stalo obětí vykonstruovaného procesu vedeného místními komunisty.

Skalski byl po válce odsouzen k trestu smrti, rozsudek byl změnen na doživotí a až po pádu komunismu se dočkal úplné rehabilitace. Poté dvakrát neúspěšně kandidoval do polského parlamentu a zemřel ve věku osmaosmdesáti let v roce 2004.

Vraťme se ale do září roku 1939. Německo a Sovětský svaz vtrhli do Polska, Luftwaffe masakrovala polské letectvo hlavně ještě na zemi. Pokud už polské zastaralé stíhačky měly to štěstí a dostaly se do vzduchu, moc šancí proti německým Messerschmittům Bf-109 neměly. Pravda, těch nad Polskem moc nelétalo, ale i bombardéry a pozorovací stroje byly pro polské stíhačky těžkým soupeřem.

Za těchto nevýhodných podmínek, proti obrovské přesile, si Skalski připsal od začátku války 1. září 1939 do 16. září 6 potvrzených sestřelů a stal se tak prvním spojeneckým stíhacím esem druhé světové války.

Po rychlém konci Polska Skalski utekl přes Rumunsko do Bejrůtu, dostal se do Francie a pak do Anglie. S RAF se úspěšně zapojil do Bitvy o Británii, byl těžce zraněn a kariéru po uzdravení odstartoval už v polské stíhací peruti. Předtím působil v britské jednotce. Následovaly úspěchy ve vzduchu i při vedení místních i polských perutí, kromě Spitfiru si zalétal i na americkém Mustangu. Jak již bylo řečeno, konce války se dožil a po převzetí moci komunisty si “užil” polská vězení.

Tento zajímavý chapík si zaslouží pozornost nejen kvůli tomu, že se stal vůbec prvním spojeneckým stíhacím esem druhé světové války, ale hlavně pro svojí zajímavou kariéru jako celek. Nejde jenom o úctyhodný počet bojových letů a sestřelů, ale i o jeho lidskost. Když v Polsku sestřelil německé letadlo, přistál vedle něho, zraněné členy posádky ošetřil a zařídil jejich převoz do nemocnice. V roce 1990 se brigádní generál Skalski s jedním německým letcem z této posádky setkal osobně.

Přečtěte si:

http://en.wikipedia.org/wiki/Stanisław_Skalski

http://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/160974#160974

Co dělal Winston Churchill za první světové války? Moc se mu nevedlo, byl degradován

Winston Churchill měl během první světové války poměrně pestrou kariéru. Po vypuknutí války v roce 1914 sloužil jako první lord admirality. V roce 1915 pomáhal organizovat katastrofální námořní kampaň v Dardanelách a byl také zapojen do plánování bitvy na Gallipoli. Oba dílčí konflikty dopadly dost špatně.

Winston Churchill v roce 1918

Po těchto neúspěších byl Churchill degradován a odstoupil z vlády. Stal se důstojníkem v armádě a sloužil na západní frontě až do začátku 1916. V roce 1917, pod vedením předsedy vlády Davida Lloyda George, byl Churchill jmenován ministrem vyzbrojování a tuto pozici kterou držel až do ledna 1919, tedy do poválečného období.

V roce 1919 byl jmenován ministrem války a letectví. V této roli se zúčastnil mírových jednání v Paříži v roce 1919. Nebyl zapojen do mírového procesu samotného, ale účastnil se diskusí o podobě poválečného světa. Tuto pozici zastával až do roku 1921. Jak známo, za druhé světové války se mu dařilo o poznání lépe a Velkou Británii dovedl ke slavnému vítězství.

Zdroj: http://www.iwm.org.uk/history/churchills-first-world-war

Kvíz: Poznáte, o kom Hitler mluví?

Vyzkoušejte si, zda poznáte, co si Hitler myslí o svých spojencích či nepřátelích. Který z níže uvedených odstavců patří kterému politikovi? Správné odpovědi najdete na konci článku.

    stalinA. Joseph Stalin (SSSR) antonescuB. Ion Antonescu (Rumunsko) francoC. Francisco Franco (Španělsko)
churchillD. Winston Churchill (Anglie) roosveltE. Franklin D. Roosevelt (USA) musoliniF. Benito Mussolini (Itálie)

 

  1. Hitler se nikdy netajil averzí, kterou k němu pociťoval. Označoval ho za šarlatána a prohlašoval, že zatáhl svou zemi do války jen proto, aby zakryl v očích světa krach své vnitřní politiky. V hloubi duše však tušil, že je to politik z lepšího materiálu, než byl on sám. Z ostrých epitet na jeho adresu se dalo vycítit něco jako závist. Podvědomě obdivoval dokonale provedené politické tahy, kterými získal svoji zemi pro válku. Zde je třeba hledat pravou příčinu prchlivé reakce, jakmile zaslechl jeho jméno.
  2. Hitler se nikdy nesnažil skrývat respekt a obdiv, které vůči němu choval. Byla to jediná hlava cizího státu, kterou by chtěl poznat osobně. Po každé když se některý z Hitlerových emisarů vrátil, dal si vyprávět jeho dojmy do nejmenších podrobností a často se neubránil, aby v záchvatu zvolal: “Je to dobytek, ale musí se uznat, že je to mimořádný typ.” Nejvíce ho zajímalo jeho chování na veřejnosti. Dával si podrobně popsat organizaci recepcí. Ještě před válkou hledal Hitler marně příležitost sblížit se s ním osobně.
  3. Hitler jím otevřeně pohrdal. Činil tak nejen ve svých veřejných projevech, ale i v rozhovorech se svými blízkými. Nebyl mu ochoten přiznat nic dobrého. Když o něm byla řeč, neprojevoval ani náznak obdivu k odvaze, kterou projevoval v téměř beznadějném boji, kdy dával v sázku celou svou osobnost. Vezmeme-li v úvahu možný hluboko skrytý Hitlerův komplex, můžeme tento postoj interpretovat jako nepřizanné uznání zásluh muži, který se jako jediný proti němu po francouzském tažení postavil.
  4. Prakticky až do konce choval k němu Hitler hluboké a upřímné přátelství. Cítil se s ním být spojen tím, jak obdobnou cestu oba urazili. S politováním však konstatoval, že on nemá tak absolutní akční svobodu jako Hitler, protože je závislý na královském dvoře a jeho armáda není tak disciplinovná.
  5. Měl k němu sympatie nejen jako ke spojenci, ale i jako k člověku. Pokaždé o něm mluvil velmi srdečně. Během jeho návštěv v Německu neobyčejně horlivě bděl nad jeho bezpečností. Jednou přiznal, že argumenty, které přináší v diskusích o vedení války, jsou vždy rozumné. Obdivoval také jeho přímou a neúplatnou povahu. Vytýkal mu jen jedno, že totiž nemá ve vnitřní politice dostatečně tvrdou ruku.
  6. Když se mnou Hitler o něm mluvil, měla jsem dojem, že je hluboce zklamán nevděkem, který mu projevil. Jeho pocit byl zvlášť silný po jejich setkání v Hendaye. Hitler tam jel pevně přesvědčen, že podpoří jeho plán na dobytí Gibraltaru. Později přiznal, že jeho nerozhodnost a lavírování způsobily Německu a jeho spojencům vážné škody.

Správné odpovědi

A2, B5, C6, D3, E1, F4

Jak jsem nepodal ruku Milanovi Paumerovi

Na jaře roku 2008 jsem pracoval v Mafře. Jednoho krásného dne mě do očí praštila upoutávka na iDNESu – právě probíhal online rozhovor s Milanem Paumerem, parťákem bratrů Mašínů při jejich zázračném útěku do západního Německa v padesátých letech.

iDNES - online rozvohor - Milan Paumer

Konkrétní otázku jsem pro Milana Paumera neměl, ale chtěl jsem mu alespoň napsat něco hezkého (viz náhled výše), pro mě byl a je opravdový hrdina. I když ho mnozí stejně jako Josefa Mašína a Ctirada Mašína a další členy skupiny považují za vraha. Pro mě byl odbojář a sakra odvážnej chlap. Chtěl se a kamarády vrátit domů a bojovat proti komunistům, takových lidí moc nebylo.

Paumer mi na moje povzbuzení odpověděl, poděkoval. Říkal jsem si, že by bylo fajn ho pozdravit osobně a potřást mu rukou. Párkrát před tím jsem tu šanci měl, viděl jsem ho myslím na odhalení památníku československým letcům z RAF v Dejvicích a na nějakých dalších akcích.

Když jsem zjistil, že online rozhovor pomalu končí, seběhl jsem dolů do vrátnice s nadějí, že tam Paumera potkám. Podařilo se – setkali jsme se na chodbě, já jsem ho pozdravil, on odpověděl. Setkali jsme se očima, usmál jsem se, aby věděl, že vím, kdo je a že jsem na jeho straně. Ruku jsem mu nepodal, nic jsem mu neřekl. Vlastně jsem ani nevěděl, co bych měl říkat. Poděkovat za to, jaký byl a co proti komunistickému režimu udělal? Takových musel potkávat desítky za den, ne? A nebo možná ne…

Prostě jsem vyměkl, dostal strach, nechtěl ho rušit – těch výmluv zpětně nacházím docela dost. Teď mě strašně mrzí, že jsem mu pár vět neřekl, svojí šanci jsem propásl a napravit se to už nedá. Těch propásnutých šancí bylo víc, neměl jsem odvahu v době studentských let, nešel jsem za generály Peřinou a Fajtlem, i když jsem je měl na dosah. Bál jsem si, že budu obtěžovat. Teď jsem si stoprocentně jist, že bych je neotravoval, spíš naopak. Udělal bych jim radost. Když se na to totiž dívám zpětně, dochází mi, že pár vět by možná trochu pomohlo k umazání malinkatéhou kousku z obrovského dluhu, který vůči těmto lidem máme.

Hrdinů moc není, poslední z těch, kteří bojovali proti nacismu a později proti komunismu, umírají v těchto časech. Prosím, budete-li mít někdy příležitost, poděkujte jim a povzbuďte je. Času je málo…

Recenzi audioknihy Zatím dobrý – Mašínovi si přečtěte tady.