Archiv rubriky: Komentáře

V Rusku otevírají Stalinovo muzeum…

Dokážete si přestavit, že by Němci otevírali muzeum Adolfa Hitlera a že by uvažovali o jeho rehabilitaci? Ne? Tak vězte, že něco podobného se nyní děje v Rusku a nejedná se o nikoho jiného, než o masového vraha, co do počtu obětí snad ještě horšího. Na to, že Stalin nechával vraždit svoje politické odpůrce ve velkém a Sovětský svaz za jeho vlády rozhodně nevzkvétal, Stalinovi ruští obdivovatelé asi nemyslí…

J. V. Stalin
J.V. Stalin, foto: history.com

České noviny referují: “I přes protesty ruských ochránců lidských práv bylo ve vsi Choroševo u Rževu, ležícím asi 200 kilometrů západně od Moskvy, otevřeno nové muzeum komunistického diktátora Josifa Stalina. Ten podle zřizovatelů i přes své zločiny zanechal v dějinách země i cosi “čirého a životaschopného”, a tak je podle nich záhodno “obnovit historickou spravedlnost”.”

Za otevřením muzea stojí sdružení, za které hovoří ruský ministr kultury Vladimir Medinskij a můžeme si tedy s přimhouřenýma očima myslet, že jde o oficiální vládní aktivitu.

Jen pro připomenutí – Stalinovi je připisováno více než 20 milionů životů

Dovolená v Protektorátu? Díky!

Když se před mnoha měsíci začalo proslýchat, že Česká televize pracuje na dokumentární reality show z minulosti, samozřejmě mě to hned začalo zajímat. Dotázal jsem se oficiální cestou, o co vlastně půjde a byl jsem slušně vypoklonkován. Ani jsem se nedivil, proč by pouštěli informace někomu, kdo zrovna začíná psát blog o historii, když podrobnosti o připravovaném pořadu drželi před veřejností pod pokličkou.

Dovolená v Protektorátu

Když Česká televize začala několik týdnů před začátkem vysílání onoho tajemného pořadu Dovolená v Protektorátu promovat na svých obrazovkách a i jinde, začalo mě to zajímat ještě víc. Reality show z Protektorátu? Princip podobných soutěží je známý ze zahraničí – pár lidí se navlékne do kostýmů a “přenese” se do vybrané doby – například do středověku. Pak se v jiné době snaží žít tak, jak se tehdy opravdu žilo, a to vše sledují nonstop televizní kamery. Tenhle koncept se mi moc líbí, i když reality show jako takovou rád nemám.

Jako první klad Dovolené v Protektorátu vidím její vzdělávací přínos. Nejsem historik a běžný život v Protektorátu nemám až zas tolik nastudovaný, ale zdá se mi, že reálie souhlasí a doprovodný komentář vše dobře vysvětluje. Rodina, která byla o své vůli a s vidinou výhry milionu ve zlatých mincích přenesena do pohraničí a má si během pár týdnů prožít události, které se děly před více než sedmdesáti lety během druhé světové války, byla podle mého zvolena dobře. Nejstarší generace si tu dobu z dětství pamatuje a ostatní (mladší) provádí dobovou problematikou. Rodina na zapadlé usedlosti žije a pracuje, plní úkoly (například uplést vlněnou šálu nebo udělat schody do chléva), střetává se s okolím prostřednictvím herců, představujících obchodníka, učitele nebo starostu. Oproti klasickým reality show pořadům se nedíváme na to, jak na sebe řvou opilí potetovaní exoti, ale bez přehánění vstupujeme do minulosti. Díky televiznímu pořadu, který je dobře připraven a diváky nejen baví, ale i poučuje.

Trochu mě štve product placement v podobě omílání jména partnera, který dává do placu zlaté mince jako cenu pro soutěžící. Ale chápu, že dneska to je do určité míry nutnost a bez toho obtěžování by pořad možná ani nemohl (z finančních důvodů) vzniknout. Kdyby bylo možné moje koncesionářské peníze cílit, tak by Dovolená v Protektorátu byla jedním z mála pořadů, kam bych pravidelné měsíční výpalné České televizi rád alokoval.

Zahraniční média (třeba Guardian) se prý podivují, jakáže show to v Česku vznikla. Nezdá se jim právě doba, do které je děj dokomentární reality show zasazen. Jistě, je to doba, kdy zemřely stovky tisíc Čechoslováků, doba, která má do idylky daleko. Ale proč jí (citlivě) nepřipomenout, nepopsat, navíc chytlavou formou moderního televizního formátu? Na klasický dokument by se dívala desetina lidí a o Protektorátu by se toho dozvěděla ještě méně. Tenhle způsob popularizace naší historie se mi prostě líbí a rozhodně ho nevnímám jako pošpinění památky obětí z doby, do které se rodina přenesla.

A komentáře internetových chytráků, kteří prý navrhují, že by další podobná reality show měla být z Osvětimi? K těm se snad ani není potřeba vyjadřovat…

Hrozně zajímavé je sledovat, jak se jednotliví účastníci show chovají a jak na situace, které jim štáb připraví, reagují. Někteří jsou zatím stále tak trochu nad věcí a berou to jako hru, jiní se do děje vžívají a události se jich skutečně dotýkají, berou je dobově a začínají nesnášet Němce. Kromě toho si odnesou cennou zkušenost (a diváci zprostředkovaně taky), jaké to je žít na samotě, manuálně pracovat na poli a ve chlévě, pít čerstvě nadojené mléko a tak dále. I když mají na všechno “manuály”, bez zkušeností nejstarší zúčastněné generace by to bylo sakra těžké… Projít si za pár týdnů několik těžkých let z naší historie a být při tom v bezpečí… Kdo by nechtěl, že? Akorát by u toho nemusely být ty kamery 🙂

Překvapil mě skvělý vysílací čas – prime time po zprávách na hlavním programu v úterý a čtvrtek? Kdybych si měl tipovat, kdy by Česká televize Dovolenou v Protektorátu asi tak vysílala, řekl bych jednou týdně v dest večer na dvojce… Je vidět, že pro Českou televizi je tento pořad důležitý, že na něj sází a bere ho vážně. A má proč, zkušenosti ze zahraničí ukazují, že právě podobné pořady mohou být novým diváckým hitem. Kam se tedy divák vydá příště? I když tento text píšu po třetím díle, počítám s tím, že sledovanost vydrží a celý tenhle experiment bude mít pokračování – třeba v národním obrození nebo u husitů. Jistě, tyhle dva moje nápady by byly produkčně mnohem složitější a dražší, ale proč se trochu nezasnít, že?

Jsem rád, že žánr Living History TV (tak se to prý oficiálně nazývá) pronikl i k nám. Mě osobně baví a jsem rád, že zase po nějaké době stojí za to (Českou) televizi zapínat. Opakování starých seriálů a pořadů s Bohdalkou mám dlouhodobě plné zuby. Za Dovolenou v Protektorátu děkuju, je to prostě můj (a celé mojí rodiny) šálek kávy.

Poznámka k osvobození Rudou armádou. Nezavání to anexí?

Přemýšlel jsem, jestli nemám rovnou nazvat tažení Rudé armády na západ v letech 1944 – 1945 anexí. Ano, jistě, naše a mnoho dalších území bylo osvobozeno, to nepopírám, Sověti prostě Němce vyhnali a stálo je to podle odhadů odborníků více než 100 000 obětí, jenom na našem území.

Mrkněte se ale na definici slova anexe z Wikipedie: “Anexe (latinsky ad-nectere, připojovat) je de iure trvalé připojení (inkorporace) cizího státního území k jinému státnímu celku. Od dočasné vojenské okupace se liší tím, že anektované území se začleňuje do území a správy anektujícího státu.”

Připojili Sověti naše území do svých struktur? Ano. Okupovali nás? Ano, a to znovu o více než dvacet let později. Snažili se nás začlenit a spravovat? Ano, působili tu takzvaní poradci, kteří tento stát vlastně řídili, respektive naši představitelé je museli poslouchat.

A co víc, po druhé světové válce tajná sovětská policie odvlekla mnoho našich lidí na Sibiř. Rusové rozmontovali mnoho našich továren a ukradli je, převezli na svoje území. Opakuji, osvobodili nás, ale zároveň tu nadělali mnoho škody. Můžeme ji za to být vděční, tedy mysím za osvobození. Kdyby dohody nebrzdily Američany, mohlo být naše území z větší části osvobozeno právě jimi. Stalin si ale na naše území dělal dlouho před koncem války nároky a mohlo to dopadnout daleko hůř. Mohli jsme se stát další svazovou republikou, jako pobaltské a další státy.

Nesmíme zapomínat na to, že ono po mnoho desetiletí oslavované osvobození mělo i své stinné stránky a bylo jich mnoho…

Kdo by měl právo dát soudruhům přes hubu?

Občas se mi stane, že na ulici nebo v metru potkám nějakého komunistu, kterého znám z televize. Vždycky mě chytí amok a mám chuť když už ne na fyzický útok, tak alespoň útok slovní. Během pár vteřin se vždycky uklidním a toho bolševického výtečníka jenom nenávistně pozoruji.

KSČM

Jednou jsem v autobusu potkal soudruha Exnera. Měl jsem sto chutí vstát, požádat o klid a všem spolucestujícím sdělit, s kým že mají tu čest. Jaká že to svině komunistická s nimi sdílí dopravní prostředek. Samozřejmě na to nedošlo, jsem v podstatě klidný a slušný člověk, který se s cizími nehádá ani nepere.

Prostě tak nějak vnitřně cítím, že bych měl dát komunistům najevo, co si o nich myslím. Na nějaké demonstrace se hádat nechodím, vím, že by mi ruply nervy a skončilo by to násilím. Přesto si ale myslím, že by komunisti přes hubu zasloužili a dokonce si dokáži představit, kdo by na to měl právo.

Tak třeba političtí vězni, lidé, kteří se nemohli za minulého režimu věnovat svojí profesi a nemohli studovat. Pak ti, jejichž příbuzní byli umučeni, ti, kteří přišli o čas a zdraví v lágrech. Lidé, kteří byli minulým režimem jakkoliv omezováni a šikanování. Celá společnost za to, že tu existovala železná opona, že nebylo možná cestovat a konzumovat produkty západní společnosti, ať už hmotné nebo kulturní. Komunistům by mohli rozbít hubu i ti, kteří se ve škole povinně zabývali marxismem a ztráceli tak čas, který by mohli využít ke studiu něčeho, co by využili v praxi. Když to vezmeme kolem a kolem, tak rozbít hubu komunistovi by mohly miliony Čechů. Koho z nás se minulý režim nijak nedotkl? Podle mého názoru jsme se s minulostí ještě dostatečně nevyrovnali.

Belgie si na dvoueuro dala připomínku bitvy u Waterloo. Oslavuje porážku Francie?

Belgie si na novou dvoueurovou minci zvolila zajímavý motiv – bitvu u Waterloo. V roce 1815 byl u této vesnice nedaleko Bruselu drtivě poražen Napoleon. A to koalicí evropských panovníků (Británie, Pruska, Nizozemí…).

Mince 2 eura

Také se vám zdá, že je to vůči Francii trochu nefér? Ano, Francie má pověst věčně poražené země, která nemá bojovou morálku a hůře jsou na tom z tohoto pohledu snad už jen úplně zoufalí Italové, kteří dokonce často mění strany konfliktu.

Je to dost zásadní rýpnutí a možná se dočkáme i nějaké diplomatické dohry. Každopádně si osobně myslím, že se umístění připomínky na bitvu mezi evropskými národy na minci nehodí. Co si o tom myslíte vy?

Zdroj: https://twitter.com/DanHannanMEP/status/575791061043449858 a https://twitter.com/volven

I vaši rodiče a prarodiče byli součástí historie. Zeptejte se jich.

Myslíte si, že dějiny jsou něčím neživým, o čem se dozvídáme pouze prostřednictvím knih a článků historiků? Pak jste tedy na velkém omylu, nedílnou součástí historie jsme my všichni, naši předci. I oni mají občas co vyprávět, byli přece přímými svědky dějin a důležitých událostí.

Zkoušeli jste se někdy zeptat rodičů nebo prarodičů, co zajímavého zažili? Pokud ne, puste se do toho, dost možná budete překvapeni.

Já osobně jsem se poměrně šťastnou náhodou dozvěděl, že moje maminka se narodila za dost dramatických okolností. V občance má datum narození 14. února 1945. Ten den se nedá vůbec označit za šťastný, tenkrát spojenci omylem bombardovali Prahu, mysleli si, že pouští bomby na Drážďany, ale spletli se. Moje máma se narodila právě ve chvíli, kdy probíhalo bombardování – poprvé nespatřila světlo světa v porodnici nebo doma, ale v protileteckém krytu. Nakonec včechno dobře dopadlo.

A můj děda? I on měl co vyprávět. Byl nuceně nasazen v Breslau, během jednoho z mnoha bombardování průmyslového centra spojenci se mu podařilo utéct a za poměrně dramatických okolností se dostal až domů, kde se mnoho měsíců skrýval. Babička si užila výslechy na Gestapu, které se ale nedaly označit za tvrdé. Byla totiž těhotná a gestapáci s ní podle toho zacházeli. I když dostávali jedno anonymní udání za druhým, že je děda doma a kdesi se přes den schovává, moc to neřešili. Celá tato větev mojí rodiny se dočkala konce války bez větší úhony. Děda si po válce nezadal s komunisty a podle toho bylo pak s jeho rodinou zacházeno. Máma to měla těžké ve škole a o tom, že by se stala zdravotní sestrou, jak chtěla, nemohlo být ani řeči.

A táta? Ten zase může vyprávět o undergroundu, navštěvoval koncerty zakázaných kapel, pamatuje legendární výstupy Plastic People of The Universe. Říká, že hudba to byla strašná, skoro se nedala poslouchat. Ale atmosféra byla prostě nenahraditelná.

Tohle je krátký příběh mých předků, v jiných větví mojí rodiny se dělo také mnoho zajímavého, ale neměl jsem to štěstí, že bych do oněch událostí nějak více pronikl.

Neváhejte, a zeptejte se rodičů a prarodičů, co zajímavého zažili. Možná budete mile překvapeni a jejich vyprávění si nic nezadá s knihami historiků. Pokud se dozvíte něco zajímavého (a já si jsem jistý, že to tak bude), neváhejte a pošlete mi (na e-mail jan.handl@historieblog.cz) příběh vaší rodiny. Rád ho zveřejním.

TIP: Krokodil – satira po sovětsku

Starší z nás si pamatují socialistickou satiru. Někdy kvalitní, jindy účelovou, vždy pokud možno uhlazenou. Pro ty z vás, kteří si ji rádi připomenou nebo je pro ně poučením o dobách totality, přináším tip na www stránky, které přinášejí přehled o časopisu Krokodil a jeho historii, včetně fotek. Tento satirický časopis, vycházející v CCCP od roku 1924, byl normotvorným pro satiru východního bloku. Nese tedy poučnou informaci o tehdejší době.

Historie propagandy – klíčová dírka do minulosti lidstva

Propaganda, jedna z karet v pokeru, který lidstvo hraje o to, kdo bude mít víc rohlíků k snídani. V reálném čase často slouží demagogii, pokoušející se překroutit skutečnost. Paradoxně, s odstupem času se stává nástrojem, pomocí kterého lze usuzovat, jaká byla minulá doba reálně.

Nabízím vám tedy tip na WWW stránky, které obsahují výběr z dostupných propagandistických děl, použitých v minulých epochách. Nabídka je strukturována nejen podle doby – před 1918, mezi válkami, WWII, po druhé světové, současnost, ale i podle regionů, podle toho, ve kterých právě v daném období významnější propaganda vznikala. WWW stránky nabízejí zdarma základní přehled s konkrétními příklady dobové propagandy, často doplněný o placený obsah, např. s obsahem jednotlivých čísel časopisů.

TV tip: Jaký umíráček zazní těm, kdož zemřou na jatkách?

V roce stého výročí zahájení I. světové války připravila tv stanice BBC ve spolupráci s polskými kolegy pětidílnou minisérii Passing Bells (umíráček či zvony loučení).

Pokud čekáte potoky krve, střety pacifistických vojínů se zupáckými poddůstojníky a důstojníky, “vysokou hru patriotů” a podobně, nedočkáte se. Středem pozornosti je intimní příběh. Vlastně dva – mladého Angličana Thomase (Paddy Gibson) a Němce Michaela (Jack Lowden). To, co se zdá zprvu jako výhoda, se však ukáže jako problém.

Drama bez drama

Ti dva sedmnáctiletí se ani jednou nesetkají se šikanou, všichni vojáci jsou kamarádi. Nikdo takřka nepochybuje o tom, že by rozkazy mohly být špatné a že se vrhají na jatka. Vojáci umírají bezkrevně, a to často doslova. Nevolám po potocích krve a povalujících se končetinách a vyhřezlých vnitřnostech, ale taková válka přece bývá a obejít se takřka bez toho dělá z dramatické situace plakátek.

Passing Bells/Foto: BBC One

Místo toho divák čeká, kdy se hlavní hrdinové z opačných stran (kteří oba narukují dobrovolně, nadšeně a lžou o svém věku, aby mohli do boje) setkají. Protože to je nabíledni, jakkoli se to může zdát nepravděpodobné.

150 minut jde tak nějak příliš po srsti, ačkoli se seriál všemožně snaží být ponurý a dramatický. Zobrazení bojových scén jinak, než na plné pecky, prostě dnes nemůže fungovat. Taková je doba a na méně citlivé duše a cyniky to jinak nezabírá. Čítanková ukázka nedokáže běsi a děsy zprostředkovat, bez hlasité bolesti je válečné drama méně uvěřitelné.

Bod zlomu Somma?

A přes všechno, co dosud padlo, jsou některé okamžiky mrazivé. Předpokládá to ovšem alespoň povšechnou znalost průběhu války. Když seržant burcuje před bitvou mužstvo se slovy, že teď přijde onen průlom, že teď Němec uvidí, zač je toho loket a uzaře svůj motivační proslov slovy “…zde, na Sommě”, padne divákovi čelist, protože ví, že za pár měsíců se spojenci posunou asi o tři kilometry a sbírat budou půl milionu mrtvých. Protože ví, že se ocitl uprostřed britského traumatu, srovnatelného s tím, čím je Verdun pro Francouze nebo Kosovo Pole pro Srby.

Několik takových okamžiků jsem si “užil”, netuším ale, kolik z nás je tak citlivých duší. Každopádně pro milovníky “intimního osvětlení” je tento seriál zjevně určený a určitě si takový divák přijde na své.

Svou sílu má, když matka jednoho z hrdinů prohlásí, že nedokáže na ulici potkávat sousedky, protože se cítí provinile, že její syn ještě žije a jeich nikoli. Když rodiče i vojáci přemítají, co napsat v dopise a nakonec lžou obě strany, protože pravda (hlad, smrt, stesk, bída, šílenství) přece nikomu nepomůže.

Když polská ošetřovatelka líčí, že zatímco ona patří k britské straně, její otec bojuje na straně Spolku. “My Poláci bojujme na jakékoli straně”, s tím, že bez ohledu na válčící stranu doufá v nezávislost Polska, pochopíme, že nešlo jen krvavé bitvy, ale i osudy celých národů.

Buď jak buď, ty dvě a půl hodiny nebyly úplně ztraceným časem, BBC umí své filmy točit. Možná jsem jen očekával víc, než jen “pomalý” příběh z učebnice či čítanky. Ale i za ten krátký čas postřehnete, jak se z nadšených puberťáků hrajících si na vojáky stanou strhané zničené okoralé bytosti, kterým válka víc vzala než dala. Dejte i přes mé výhrady šanci Passing Bells, pojmenované po prvním verši básně vojáka Wilfreda Owena, který zemřel 4. listopadu 1918, týden před koncem války. Snad vás jako mě nebude iritovat, že i poslední pruský vesničan či vojín hovoří dokonalou BBC english.

The Passing Bells (TV seriál)

BBC One
Válečný / Drama
Velká Británie / Polsko, 2014, 5×30 min

Kniha: Josef Janáček: Ženy české renesance

Dovolte, abych Vás upozornil na existenci knihy, která mluví o životě člověka i lidí lidsky a díky časovému odstupu od doby, kterou popisuje, i bez velkého ideologického nebo jiného patosu.

Doba předbělohorská nebyla v Čechách jednoduchá, stejně jako v celé Evropě. Autor vypráví o životě  Polyxeny z Perštejna a dalších českých žen, o jejich starostech, radostech, láskách a především, o jejich obživě. Vznikla tím kniha, která věcně, realisticky a skoro naturalisticky popisuje dobu předbělohorskou v Čechách, ale zachycuje život natolik prostým způsobem, že doba přestává být důležitou a čteme o lidech a lidském rodu jako takových, bez ohledu na to, v jaké době se jejich osudy odehrávají. A v mnohých případech zřejmě jedním dechem.

Závěrečný zkratkovitý popis dalších osudů světa popisovaných postav jen dokresluje, o čem život člověka mezi lidmi je. O tom, že kniha má své kvality, svědčí i její trojí vydání, v Československém spisovateli 1976 a 1987, v nakladatelství Brána v roce 1996.

Podrobněji v ČBDB, kde získala hodnocení 85%, viz http://www.cbdb.cz/kniha-17260-zeny-ceske-renesance-zeny-ceske-renesance.