Archiv rubriky: Komentáře

Proti Polákům jsme skutečně národem zbabělců

Poláci o nás, Češích, občas tvrdí, že jsme národem zbabělců, poseroutků a Švejků. O svojí svobodu nebojujeme, poklonujeme okupantům, nejsme schopni přinášet oběti za vlast. K tomuto pohledu mám samozřejmě svoje výhrady, ale pokud si toto hodnocení Čechů a českého národa může někdo dovolit, tak to jsou právě Poláci. Jde pro změnu o národ, který proléval vždycky dost krve a byl stejně jako my v kleštích Němců a Rusů.

Armia krajowa

Zejména polský odboj za druhé světové války zaslouží pozornost. Poláci byli v celé okupované Evropě ze všech nejaktivnější, do odboje se zapojily statisíce lidí. Protinacistický odboj byl opravdu velmi silný a nutno dodat, že šlo skoro výhradně o odboj nekomunistický. Komunisté byli v Polsku během války zalezlí a po té, co se objevila blízko Rudá armáda, začali lézt Sovětům do zadku. A přesto to přesto, že NKVD vyvraždila u Katyně mnoho tisíc polských elitních důstojníků a Sovětský svaz zabral začátkem války větší část Polska než nacistické Německo. Když už jsme u katyšnkého masakru – naše armáda taková jatka nezažila, ani nebojovala. Tedy až na světlé výjimky.

Pokud budete mít tu možnost, přečtěte si dva skvělé články o polském protinacistickém odboji v čísle 3/2014 magazínu Paměť a dějiny. Pochopíte, že Poláci si z našeho odboje opravdu mohou dělat srandu. Zde je pár vybraných údajů, které myslím velmi dobře demononstrují, proč bychom měli polský protinacistický odboj (zejména Zemskou armádu – Armia Krajowa) obdivovat.

Armia Krajowa měla až 350 000 členů. Fungovala jako skutečná armáda s veškerým zázemím. Poláci měli ilegální síť lékařů, podzemní univerzitu, samosprávu a lidové soudy. Speciální jednotka likvidovala zrádce, kolaboranty a představitele německých okupantů. Byla podporována i židovská povstání v ghetech, hlavně zbraněmi a materiálem. Od srpna 1944 až do začátku října téhož roku trvalo Varšavské povstání. Šlo o strategickou akci, která měla předejít osvobození hlavního polského města Rudou armádou. Proti Němcům bojovalo nejdřív 20 000 a nakonec až 45 000 lidí, Němců bylo kekonci povstání 50 000. Kapitulace povstalců přišla daleko později, než se čekalo. Varšava byla skoro kompletně zničena, zástavba byla z poloviny srovnána se zemí. Povstalců padlo 10 000, 7 000 bylo pohřešováno a 5 000 zraněno. O život přišlo 150 000 polských civilistů. Němci měli 7 000 mrtvých, 6 000 pohřešovaných a 9 000 raněných. Polští povstalci dali okupantům co proto, i když měli výrazně slabší výzbroj.

Podívejme se i na několik impozantních čísel ze článku Polský protinacistický odboj od Pavla Zemana (je ve zmíněném čísle P&D).

Přehled samotážních a diverzních akcí polského odbojového hnutí (leden 1941 – červen 1944), výběr:

6 930 poškození lokomotiv

732 vykolejených transportů

443 zapálených transportů

38 zničených železničních mostů

638 přerušení elektrických sítí ve Varšavě

130 vypálených vojenských táborů

1 167 zničených benzínových cisteren

Tak takový byl polský odboj. Až tedy příště uslyšíte od někoho tvrdou kritiku naší povahy co se bojování proti okupaci týče, ujistěte se, kdo jí pronáší. Pokud to bude Polák, tak vězte, že zrovna on na to právo má. Jeho předkové totiž předvedli, co je to skutečný odboj, do kterého se zapojí velká část národa…

Jak se dnes na Pearl Harbor dívají Japonci?

Článek “In Japan, Pearl Harbor is seen as just another battle in a decades-long war” mě zaujal hlavně díky svému titulku. To, jak se na události z 7. prosince roku 1941 dívají Američané, je zřejmé. Na jejich základnu v Pearl Harboru na Havaji zákeřně zaútočili Japonci, potopili mnoho jejich lodí a zabili skoro dva a půl tisíce lidí, zejména vojáků. Japonci tak USA zatáhli do války. Tak nějak to vnímají Spojené státy americké a zbytek západního světa. Američané si tento den pravidelně připomínají a je pro ně důležitý. A nejenom pro ně, kdo ví, jak dlouho by trvalo, než by se Amerika vložila do války bez útoku na její území.

Svatyně Yasukuni, Tokio

Zdroj fotky: japan-guide.com

Jak to prožívali a prožívají v Japonsku? Pro Japonce prý nebyl útok na Pearl Harbor začátkem války, ale prostým pokračováním konfliktu, který trval mnoho dekád. V roce 1853 totiž komodor Matthew Perry navštívil se svojí flotilou Tokijský záliv a nařídil místním, aby se otevřeli obchodu s okolním světem.

Do té doby byl v Japonsku obchod se světem trestným činem trestaným smrtí. Pak byl pro změnu problém držet krok se západní konkurencí. Chyběly přírodní zdroje, ty Japonsko muselo dovážet ze Spojených států, Velké Británie, a Nizozemské východní Indie. Japonci dostali strach, že přijdou o svou po staletí budovanou nezávislost, začali chystat expanzi za surovinami na území, které ovládaly západní mocnosti. Z tohoto pohledu byla tedy válka s USA pro Japonsko nevyhnutelná.

Současné japonské učebnice o útoku na Pearl Harbor píší jen velmi málo. A když se autor zmiňovaného článku ptal Japonců, tvrdili mu, že o této události vědí jen velmi málo. Asi mnohem méně, než vědí Američané. Japonci vědí, že akci provedlo asi 100 letadel, byly provedeny dvě vlny bombových útoků z šesti letadlových lodí.

Mayako Shibata, vysokoškolská studentka, vyprávěla, že si nemůže vzpomenout, že by se někdy učil, proč vlastně k útoku na Pearl Harbor došlo. A že prý někdo z japonské vlády s tímto krokem nesouhlasil. A mnozí další oslovení japonští studenti a učitelé o tomto tématu vůbec nechtěli mluvit.

Japonci se vůbec špatně vyrovnávali s prohranou válkou. Teď je například premiér Abe obviňován, že se snaží přepisovat válečnou historii. A v kontroverzní svatyni Jasukuni jsou připomínáni japonští úředníci, kteří byli po druhé světové válce shledáni vinnými ze zločinů proti míru. Mezi nimi byl i Tojo, který schválil útok na Pearl Harbor. Po válce byl oběšen, teď je jeho památka stále častěji připomínána.

Zmíněné svatyni dominuje stíhačka Zero (tak jí nazývali Američané, správné japonské označení je Mitsubishi A6M), symbol japonského válečného umění ve druhé světové válce. Na stěnách jsou obrazy uzkazující heroické výkony japonských pilotů, často jsou znázorněny sestřelená americká letadla. Ano, toto je místo, kde jsou prezentovány oficiální japonské pohledy na desítky let válčení se západními mocnostmi.

Údaje a informace budí dojem, že Japonsko bylo k válce s USA donuceno. Američané prý po Japonsku požadovali bezpodmínečné stažení z Číny a dalších teritorií. Jednání se nedařila a Japonci pod tíhou ropného embarga museli jednat. Byli tlačeni do kouta a vlastně neměli jinou šanci, než situaci řešit silou. Celé to vypadá tak, že Japonci byli do války vlastně šikovně vmanipulováni.

Bílému domu šlo prý hlavně o to, aby Japonsko dotlačil k prvnímu úderu. Prezident Roosevelt prý nařídil svým lidem, aby se připravili na překvapivý útok, který by měl přijít 1. prosince.

A jak si vůbec mohli Japonci myslet, že zvítězí ve válce se Spojenými státy, které byly průmyslově i vojensky mnohem silnější? Dělali si naději, že rychlým úderem ochromí americkou pacifickou flotilu a získají čas na to, aby mohli jako zdroj surovin využívat východní Asii. Tyto nápady byly předem odsouzené k nezdaru a není tedy divu, že se v Japonsku o útoku na Pearl Harbor příliš nemluví.

Zdroj: http://www.charlotteobserver.com/2014/12/06/5366389/in-japan-pearl-harbor-is-seen.html

Kolik amerických vojáků zemřelo v různých konfliktech?

Twitterový účet Českého rozhlasu upozornil na zajímavou “infografiku” ukazující počet mrtvých amerických vojáků v jednotlivých důležitých válkách a konfliktech.

Americké oběti válek a konfliktů

Občanská válka přinesla skoro půl milionu obětí, následuje druhá světová válka se skoro třemi stovkami tisíc obětí. Vždycky jsem si myslel, že nejhorší byla co se týče obětí na životech pro Američany právě druhá světová válka. A že v Evropě během první světové války zahynulo “jenom” 50 000 Američanů? Tipoval bych víc.

I korejský a vietnamský konflikt nevypadají tak hrozivě. A co vy, tipovali byste přesně tohle pořadí?

Jak jsem nepodal ruku Milanovi Paumerovi

Na jaře roku 2008 jsem pracoval v Mafře. Jednoho krásného dne mě do očí praštila upoutávka na iDNESu – právě probíhal online rozhovor s Milanem Paumerem, parťákem bratrů Mašínů při jejich zázračném útěku do západního Německa v padesátých letech.

iDNES - online rozvohor - Milan Paumer

Konkrétní otázku jsem pro Milana Paumera neměl, ale chtěl jsem mu alespoň napsat něco hezkého (viz náhled výše), pro mě byl a je opravdový hrdina. I když ho mnozí stejně jako Josefa Mašína a Ctirada Mašína a další členy skupiny považují za vraha. Pro mě byl odbojář a sakra odvážnej chlap. Chtěl se a kamarády vrátit domů a bojovat proti komunistům, takových lidí moc nebylo.

Paumer mi na moje povzbuzení odpověděl, poděkoval. Říkal jsem si, že by bylo fajn ho pozdravit osobně a potřást mu rukou. Párkrát před tím jsem tu šanci měl, viděl jsem ho myslím na odhalení památníku československým letcům z RAF v Dejvicích a na nějakých dalších akcích.

Když jsem zjistil, že online rozhovor pomalu končí, seběhl jsem dolů do vrátnice s nadějí, že tam Paumera potkám. Podařilo se – setkali jsme se na chodbě, já jsem ho pozdravil, on odpověděl. Setkali jsme se očima, usmál jsem se, aby věděl, že vím, kdo je a že jsem na jeho straně. Ruku jsem mu nepodal, nic jsem mu neřekl. Vlastně jsem ani nevěděl, co bych měl říkat. Poděkovat za to, jaký byl a co proti komunistickému režimu udělal? Takových musel potkávat desítky za den, ne? A nebo možná ne…

Prostě jsem vyměkl, dostal strach, nechtěl ho rušit – těch výmluv zpětně nacházím docela dost. Teď mě strašně mrzí, že jsem mu pár vět neřekl, svojí šanci jsem propásl a napravit se to už nedá. Těch propásnutých šancí bylo víc, neměl jsem odvahu v době studentských let, nešel jsem za generály Peřinou a Fajtlem, i když jsem je měl na dosah. Bál jsem si, že budu obtěžovat. Teď jsem si stoprocentně jist, že bych je neotravoval, spíš naopak. Udělal bych jim radost. Když se na to totiž dívám zpětně, dochází mi, že pár vět by možná trochu pomohlo k umazání malinkatéhou kousku z obrovského dluhu, který vůči těmto lidem máme.

Hrdinů moc není, poslední z těch, kteří bojovali proti nacismu a později proti komunismu, umírají v těchto časech. Prosím, budete-li mít někdy příležitost, poděkujte jim a povzbuďte je. Času je málo…

Recenzi audioknihy Zatím dobrý – Mašínovi si přečtěte tady.

Bylo nám před listopadovou revolucí lépe? Neřekl bych…

Když se měnil režim, v listopadu roku 1989, bylo mi čerstvých dvanáct let. Nejlepší životní zážitky jsem měl ještě před sebou. Byl jsem normální kluk, který pozoroval svoje okolí, četl knihy, proháněl odpoledne po škole na hřišti kopačák. Měl jsem svůj svět, hodně jsem četl, s kamarády jsme podnikali dobrodružné výpravy. Krátce před listopadovou revolucí můj táta nahlas uvažoval o tom, že by vstoupil do strany, protože se začala blížit doba, kdy se bude rozhodovat o tom, kam půjdu po základní škole studovat dál…

Občanské fórum

Nakonec bylo všechno jinak, táta už nemusel přemýšlet o tom, jak zlepšit moje vyhlídky na studia, jelikož o tom, kdo bude přijat na střední školu, začal rozhodovat jenom průměr známek a přijímačky.

To je první věc, na kterou chci upozornit. Před revolucí totiž ke přijetí na střední a i vysokou školu nestačilo mít dobré studijní výsledky. Museli jste mít i doporučení nejrůznějších kádrováků, když jste neměli “dobrý” posudek, možnosti studia byly značně omezené. Vzdělání bylo před revolucí jenom pro ty, kterým to schválil režim. A to bylo samozřejmě špatně. Syn komunisty dostal vždy přednost před synem disidenta, ať už byl rudý klučík sebeblbější a synek nepřítele režimu sebenadanější.

Po vzdělání (které nebylo přístupné pro všechny, spravedlivě) nastávalo hledání práce. Byli jste někam umístěni, vybírat se zrovna nedalo. Tedy pokud jste neměli mocné známé s rudými konexemi. Práce byla sice pro všechny, ale bylo dost lidí, kteří museli mýt okna, i když uměli několik jazyků a hodili by se někam úplně jinam.

Nemohli jsme říkat, co jsme si mysleli. Většina lidí měla strach projevit se, říci svůj názor. Práskalo se ve velkém. I já měl osobní zkušenost. Vedoucí kroužku jiskřiček (přípravka na pionýra) se na schůzce zeptal, kdo už někdy zkoušel kouřit. Přihlásil jsem se, pár kamarádů také. Než jsem přišel domů, pan vedoucí stačil zavolat všem domů a rodiče nás čekali ve dveřích s vařečkami. Pionýrský slib jsem nesložil – moje máma naštěstí neuznala za vhodné mi koupit modrou košili, protože bych jí prý jinak neunosil. Měla pravdu. Pionýrský slib mi nebyl umožněn, jelikož bych v bílém triku dělal ostudu. Zbavil jsem se tak vedoucího – práskače a spolu s pár dalšími chlapci jsem se nemusel účastnit debilních schůzek pionýrů, místo toho jsme hráli fotbal a stříleli ze vzduchovky s vedoucím, který nebonzoval a měl nás opravdu rád. Tedy alespoň se mi to tehdy tak zdálo.

Pamatujete si předrevoluční nakupování? V obchodech bylo poloprázdno, pokud jste neměli známého, tak jste nedostatkové zboží neměli šanci dostat. Centrální plánování znamenalo, že po většinu roku nebyl toaletní papír, maso a mnoho dalších ve dnešní době samozřejmostí. Pamatuji si, že když jsem do školy dorazil v nových botech a bundě, bylo skoro jisté, že stejné boty a bundu uvidím minimálně na třech spolužácích.

Cestovat mohli jenom vyvolení, a to nejenom kvůli tomu, že to bylo drahé. Na západ se jezdit nedalo, na východě to nebylo zajímavé. Ale co, v nejhorším se jelo do Jugoslávie, pokud to tedy strana dovolila. Jak jinak si užít moře, že? Prvně jsem byl v cizině těsně před revolucí. V Maďarsku. Tam byli před námi o mnoho let vepředu, tedy aspoň co se nakupování týkalo. Když jsem v Budapešti viděl výlohy hračkářství, skoro jsem omdlel. Hopíka z obchodu v Budapešti jsem si schovával ještě mnoho let, stejně tak komixové časopisy. U nás se sehnat nedaly, v Maďarsku byly zcela běžné.

Nebyli jsme svobodní, nemohli jsme si říkat, co jsme chtěli, nemohl jsme cestovat, vzdělávat se, dělat to, co nás baví. Nemohli  jsme si zvolit své zástupce ve svobodných volbách. Jistě, namítnete, že teď stojí politika za pendrek a že je výběr z mnoha stran k ničemu. Možná máte pravdu, ale srovnějte to prosím s dobou, kdy bylo možné volit jen z výběru Národní fronty a pokud jste nevolili, byl to docela problém.

O všem rozhodovala strana. O jednotlivcích i společnosti. Vše bylo šedivé, lidé vyděšení. Pamatuji se, že se jen tak nestávalo, aby se dva neznámí lidé začali jen tak nezvazně bavit. Nevěděli jste, na koho narazíte. Nedalo se jen tak normálně zanadávat na stát a zřízení.

Existovala cenzura, nedalo se mluvit o svobodném přístupu k informacím. Knihy a filmy mizely v trezorech, pokud se umělec chtěl věnovat něčemu, co nevonělo straně měl smůlu. Mohl si šmudlat sochy někde ve sklepě, ale výstava pro veřejnost nepřicházela v úvahu. Lidé chtěli číst, každý čtvrtek byly v knihkupectvích obrovské fronty. Mnozí autoři byli zakázáni, o tom, co budeme číst, rozhodovala strana.

Jak jsem již psal, centrální plánování způsobovalo nedostatek určitého zboží, stát se orientoval na těžbu a průmysl, což možná z dnešního pohledu nevypadá tak problémově. Jednou z věcí, které to ale přineslo bylo ničení přírody a životního prostředí. Smog, obří skládky a krajina zničená těžbou ve jménu splnění pětiletky, i to byla minulá doba.

Individualismus byl potírán. Všichni jsme měli vypadat stějně. Jakmile měl někdo delší vlasy nebo kohouta, měl problém. Nevyplatilo se vybočovat, v žádném ohledu. Držet hubu a krok, odpracovat (nebo odflákat) si to svoje, nalepit do legitimace ROH známku, jet na levnou rekreaci do hor. Jít do kina na schválený film, večer čumet na cenzurované nudné zprávy v televizi, která se dá sehnat jen pod pultem. Kšeftovat, rozkrádat socialistický majetek, jak jen se dá. Závidět sousedům novou pračku, kde na ní asi vzali? A kde jí vůbec sehnali?

Náš stát řídili pracující, a to doslova. Náměstci, tajemníci, zástupci lidu. Kariéristi, kteří se od verpánku dostali až na nejvyšší stranická místa. Ničemu nerozumněli, ale strana je třeba i ve vládě chtěla. Dělničtí kádři řídili průmysl a podle toho to taky vypadlo.

Netvrdím, že dnes je všechno růžové. Jenom jsem chtěl připomenout, že ty staré doby byly komplet šedivé. Vzpomínat na dobu před pětadvaceti lety se mi nechtělo, ale jsem rád, že jsem se k tomu nakonec rozhoupal. Udělejte to také, pokud nějaké takové vzpomínky máte.

Ztráty v první světové válce, Rakousko – Uhersko 90 %…

Mrkněte se na zajímavou tabulku ukazující ztráty účastníků první světové válce. Důležitý je hlavně poslední sloupeček s procenty ztrát jednotlivých národů.

Ztráty v první světové válce

V případě Rakousko – Uherska podle těchto dat činily ztráty 90 %. Ve ztrátách jde o součet mrtvých, raněných, zajatých a pohřešovaných. Mobilizováno bylo 7 800 000 mužů, ve ztrátách je počítáno 7 020 000 mužů.

Naopak Japonsko z osmi set tisíc mobilizovaných můžů ztratilo něco přes tisícovku… Celkové válečné ztráty byly vyčísleny na 57,5 % z celkového počtu pětašedesáti milionů mobilizovaných mužů.

Zdroj tabulky: http://universalium.academic.ru/294791/Armed_forces_mobilized_and_casualties_in_World_War_I

Používáte historismy, archaismy a anachronismy?

Omlouvám se za tento stručný exkurz, který by se spíše dal označit za lingvistickou odbočku. Myslím si ale, že na blog o historii osvětlení těchto tří slov patří. Při debatě s kamarády jsem si uvědomil, že několik zdánlivě jasných pojmů se mi plete a nesprávně překrývá. Podíval jsem se tedy na pojmy historismus, archaismus a anachronismus podrodněji, z pohledu vědců, kteří jsou ve výkladu slov, které pro laika znamenají to samé, až mrazivě přesní.

Historismy jsou podle webu Moje čeština pojmenování, která označují již dávno zaniklé věci. Pojmenovávají předměty, povolání a další skutečnosti, které dříve existovaly, postupem času však zanikly a dnes se s pojmenovávanou skutečností už v reálném životě nesetkáme. Například v hodinách dějepisu, kdy se učíme o husitech, se setkáváme se slovy jako řemdih, halapartna či palcát.

Archaismy jsou v podstatě zastarávající pojmenování, která ustupují novým výrazům, které se stávají v běžné řeči používanějšími, obvyklejšími. Pro lepší představu si můžeme archaismy představit jako vůdce smečky lvů, který ve stáří uvolní své místo mladšímu nástupci. Podobně fungují také jednotlivá slova naší slovní zásoby. Některé staré výrazy neobstojí v konkurenci nových slov a ustupují do pozadí. Archaismy byly zkrátka novými slovy vytlačeny z centra slovní zásoby a přestaly být téměř používány. Archaismy označují (oproti historismům) věci a skutečnosti, které ještě existují, pouze pro ně máme vžitý už jiný výraz (slovo). Jde apříklad o slova drahný, anžto, kráčet nebo šenkýř.

Poslením výrazem, který stojí možná trochu mimo “konflikt” mezi historismem a archaismem je anachronismus. Anachronismus je podle Wikipedie umístění nějaké věci, představy nebo jevu do jiné doby než té, kam skutečně patří. Může znamenat také přežitek, zastaralý zvyk nebo názor. Jde tedy spíš o záležitost literatury a umění než jazykovědy. Ale uznávám, že plést se to může.

Pokud tedy používáte zastaralá slova a starou mluvu, využíváte archaismů. Když debatujete o husitech a vyjmenováváte jejich výzbroj, vyslovujete historismy. Většinou tedy používáme archaismy – slova, která se v dnešním jazyku normálně nepoužívají. Archaismů přibývá, z nedávné doby tam spěje třeba výraz “disketa”, která je svým způsobem novým archaismem i historismem.

Josef František se do “vybrané” společnosti nedostal…

V úterý proběhlo každoroční předávání státních vyznamenání, prezident Zeman ocenil zpěvačky, režiséry, ale i lidi, kteří si to podle mě opravdu zasloužili. Letos jsem přenos z Pražského hradu sledoval pečlivě. Podle informací z Ministestva obrany byl totiž mezi kandidáty na vyznamenání Řádem Bílého lva i Josef František, stíhací eso RAF.

Josef František

Zdroj fotky: praha14.cz

Josef František byl navržen a o tom, zda řád dostane, měl rozhodovat prezident, respektive jeho administrativní aparát. Těšil jsem se, že to František “dostane”, že za něj řád přebere někdo z potomků, případně nějaký historik, pokud by se potomci nenašli. Těšil jsem se, že jeho jméno zazní v přímém přenosu, že ceremoniář nebo rovnou prezident zmíní jeho zásluhy, že mu bude pogratulováno k nedávným nedožitým stým narozeninám. Těšil jsem se, že se o Josefu Františkovi dozví další lidé, kteří o něm a jeho zásluhách nikdy před tím neslyšeli.

Byl jsem jako na trní. Byl jsem i tak trochu dojatý a těšil jsem se, že budu psát o tom, že se hrdina František konečně dočká ocenění, které si bezesporu zaslouží. Během přenosu mi došlo, že budu zklamaný – řády a medaile dostávali lidé, kteří si to podle mého názoru zasloužili. A lidé, u kterých mi zůstával rozum stát.

Pak jsem si zkusil představit, jaké by to bylo, kdyby Josef František řád dostal a byl by citován mezi těmi, o nichž si myslím, že na slavnostním večeru byli omylem. Voják, který zemřel za vlast, by si zasloužil být oceněný po bohu jeho následovníků, kteří padli v Afghanistánu. To by mělo logiku a smysl. Ale spojovat ocenění pro Františka se sebeúspěšnější zpěvačkou nebo s hejhulou, který si pro medaili přišel ve sportovní bundě – to mi jaksi nesedí.

Věřím, že není všem dnům konec. Věřím, že za pár let bude na Hradě sedět člověk, jehož výběr vyznamenaných se mi bude líbit víc. A Josef František Řád Bílého lva dostane ve společnosti důstojné.

Pokud jste přenos nesledovali nebo nečetli seznam oceněných, tak zde je (podle hrad.cz):

Prezident republiky udělil Řád Bílého lva Siru Winstonu Churchillovi in memoriam za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky.

Prezident republiky udělil Řád Bílého lva Siru Nicholasi Wintonovi za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky.

Prezident republiky udělil Řád Bílého lva Robertu Ficovi za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky.

Prezident republiky udělil Řád Bílého lva Franzi Vranitzkému za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky.

Prezident republiky udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka Eduardu Harantovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka Haně Hegerové za vynikající zásluhy o rozvoj humanity.

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka Karlu Krylovi in memoriam za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka Miroslavu Zikmundovi za vynikající zásluhy o rozvoj humanity.

Prezident republiky udělil Medaili Za hrdinství Davidu Benešovi in memoriam za hrdinství v boji.

Prezident republiky udělil Medaili Za hrdinství Ivo Klusákovi in memoriam za hrdinství v boji.

Prezident republiky udělil Medaili Za hrdinství Jaroslavu Lieskovanovi in memoriam za hrdinství v boji.

Prezident republiky udělil Medaili Za hrdinství Liboru Ligačovi in memoriam za hrdinství v boji.

Prezident republiky udělil Medaili Za hrdinství Jaroslavu Mevaldovi za hrdinství v boji.

Prezident republiky udělil Medaili Za hrdinství Janu Šenkýřovi in memoriam za hrdinství v boji.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Lucii Bílé za zásluhy o stát v oblasti umění.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Daně Drábové za zásluhy o stát v oblasti vědy.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Zdeňku Duběnkovi za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Pavlu Dunglovi za zásluhy o stát v oblasti vědy.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Boženě Fukové za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Natalji Jevgenjevně Gorbaněvské in memoriam za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Carlu Horstu Hahnovi za zásluhy o stát v oblasti hospodářské.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Zdeňku Jičínskému za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Antonínu Kalinovi in memoriam za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Ludvíku Kalmovi in memoriam za zásluhy o stát v oblasti hospodářské.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Zdeňku Klanicovi in memoriam za zásluhy o stát v oblasti vědy.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Georgi Aloisi Novakovi za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Věře Olivové za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Filipu Renčovi za zásluhy o stát v oblasti umění.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Robertu Sedláčkovi za zásluhy o stát v oblasti umění.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Josefu Štemberkovi in memoriam za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Josefu Toufarovi in memoriam za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Marii Vodičkové za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Leticii Vránové – Dytrychové za zásluhy o stát v oblasti hospodářské.

Poznámka ke klárovskému lvu

Sledujete kauzu památníku letců RAF na Klárově? Do obrazu se dostanete třeba přečtením článku na Aktuálně.cz. V létě byl odhalen pomník našim letcům v RAF, zaplatila ho britská komunita žijící v Praze. Okřídlený lev byl umístěn na Klárově, kousek od pomníku odbojářů.

Čtvrt roku po odhalení, které mimochodem znamenalo pro pražany možnost zahlédnout v akci opravdový Spitfire a setkat se s Churchillovým vnukem, se všechno tak nějak zkomplikovalo. Pomník byl označen za partyzánštinu, která se na Klárov nehodí a do roka musí zmizet. Požadavek na přestěhování vyšel ze strany úředníků, konkrétně pražského odboru památkové péče a stavebního úřadu Prahy 1.

Za pomníkem na Klárově naopak stojí Ministerstvo kultury. Národní památkový ústav si přál od začátku, aby pomník stál někde jinde, aby nebyl na tak frekventovaném místě, aby byl jaksi uklizen někam, kde by bylo těžké ho najít a zavzpomínat na naše hrdiny.

Na straně Ministerstva kultury je i Praha 1, ta o pomník na Klárově stála a chce se soudit. Lev je na jejím pozemku, ale z pohledu druhé strany jde o nepovolenou stavbu, kterou je třeba odstranit.

Práci památkářů respektuju a uznávám, je potřeba chránit dědictví po předcích. Je ale strašná škoda, že se památkáři musejí blýsknout zrovna na případu klárovského lva. Vadí jim pomník hrdinům, kterým tímto způsobem chtěli poděkovat potomci Britů, za které Čechoslováci bojovali.

Když si představím, jak památkáři mnohdy podléhají v boji za svojí věc s podnikateli s velmi nekalými úmysly a pak si zchladí žáhu na pomníku letcům, je mi smutno. Bourají se chráněné domy, stavějí se obludnosti v místech, kde nemají co dělat a památkáři a stavební úřady si to často nechávají líbit, vyměřují pokuty (směšné), ale nebourají a nepřesunují.

Zdá se, že je právě tvořen precedens. Pokud tedy odteď budou památkáři tvrdě prosazovat své a budou všem měřit stejným metrem, přesunutí lva za to bude stát.

Pokud ale půjde jenom o ojedinělé dupnutí a demonstraci síly proti slabému soupeři (teď myslím Brity, kteří na pomník vybrali a nechali ho postavit na Klárov), tak je to bude víc než trapné.

Ministr kultury Herman prohlásil, že lev na Klárov patří a že tam zůstane. Jinak je prý ochoten bránit ho třeba vlastním tělem. Pokud se bude pomník odstraňovat, i já se půjdu podívat. Nebudu se k němu poutat, ale pokud bude na místě ctěné úřednictvo, řeknu jim, co si o nich myslím.

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz

Božík a Cyprich, kontroverzní slovenská stíhací esa

Aktuálně si připomínáme 70. výročí Slovenského národního povstání. Poměrně známým pojmem je Slovenské povstalecké letectvo (více na Wikipedii), jednotka vyzbrojená mnoha různými typy letadel vzlétající ze středoslovenského letiště Tri duby. Od začátku povstání 29. srpna 1944 do 17. září to tato jednotka táhla sama, 17. září přiletěl ze SSSR napomoc 1. československý samostatný stíhací pluk vedený Františkem Fajtlem.

Božík a Cyprich

Zdroj fotek: http://aces.safarikovi.org/victories/slovak-snp.html

Fajtlův pluk byl dobře vyzbrojen, létal na Lavočkinech La-5FN a i jeho personální obsazení bylo vynikající. Letci byli zkušení a na východní frontu se přesunuli jako dobrovolníci z RAF. Kromě Fajtla se na “lavočkách” nad Slovenskem proháněli třeba Šrom, Klán nebo Chábera, známí stíhači ze zkušenostmi z Francie a Anglie.

Nad Slovenskem bojovali na straně povstalců i dezertéři z Luftwaffe. Slováci byli na východní frontě po boku Němců a Chorvatů poměrně respektovanou jednotkou plnou stíhacích es. Dva zkušení piloti, Rudolf Božík (přeletěl k povstalcům s celou svojí letkou) a František Cyprich (sloužil doma jako instruktor) se na Slovensku přidali k povstalcům. Předtím létali za Luftwaffe u jednotky JG52 a připsali si dost sestřelů. Nejznámější slovenský stíhač, Ján Režňák, z Luftwaffe nezběhl a válku dokončil na straně poražených.

To Božík s Cyprichem se stali do jisté míry kuriozitami, jelikož si připsali sestřely na obou stranách konfliktu – za Luftwaffe a poté i na straně slovenských povstalců. Pokud si chcete podrobněji prostudovat seznamy sestřelů slovenských letců, doporučuji tento dokument v pdf.

Rudolf Božík 26. června 1944 poškodil bombardér B-17 při obraně Slovenska před spojenci (ještě v barvách Slovenských vzdušných zbraní a pod velením Luftwaffe) a začátkem září téhož roku už řádil nad Slovenskem na témže letadle Bf-109G, pouze s přemalovanými znaky na křídlech a ocasních plochách.

Fero Cyprich zemřel na Slovensku v roce 2009, Rudolf Božík o devět let dříve. Stejně jako Jánu Režnákovi (zemřel v roce 2007, po roce 1989 byl povýšen na poručíka) se jim mnoho uznání nedostalo. Přece jen na tu správnou stranu se dostali příliš pozdě…