Archiv rubriky: Komentáře

I vaši rodiče a prarodiče byli součástí historie. Zeptejte se jich.

Myslíte si, že dějiny jsou něčím neživým, o čem se dozvídáme pouze prostřednictvím knih a článků historiků? Pak jste tedy na velkém omylu, nedílnou součástí historie jsme my všichni, naši předci. I oni mají občas co vyprávět, byli přece přímými svědky dějin a důležitých událostí.

Zkoušeli jste se někdy zeptat rodičů nebo prarodičů, co zajímavého zažili? Pokud ne, puste se do toho, dost možná budete překvapeni.

Já osobně jsem se poměrně šťastnou náhodou dozvěděl, že moje maminka se narodila za dost dramatických okolností. V občance má datum narození 14. února 1945. Ten den se nedá vůbec označit za šťastný, tenkrát spojenci omylem bombardovali Prahu, mysleli si, že pouští bomby na Drážďany, ale spletli se. Moje máma se narodila právě ve chvíli, kdy probíhalo bombardování – poprvé nespatřila světlo světa v porodnici nebo doma, ale v protileteckém krytu. Nakonec včechno dobře dopadlo.

A můj děda? I on měl co vyprávět. Byl nuceně nasazen v Breslau, během jednoho z mnoha bombardování průmyslového centra spojenci se mu podařilo utéct a za poměrně dramatických okolností se dostal až domů, kde se mnoho měsíců skrýval. Babička si užila výslechy na Gestapu, které se ale nedaly označit za tvrdé. Byla totiž těhotná a gestapáci s ní podle toho zacházeli. I když dostávali jedno anonymní udání za druhým, že je děda doma a kdesi se přes den schovává, moc to neřešili. Celá tato větev mojí rodiny se dočkala konce války bez větší úhony. Děda si po válce nezadal s komunisty a podle toho bylo pak s jeho rodinou zacházeno. Máma to měla těžké ve škole a o tom, že by se stala zdravotní sestrou, jak chtěla, nemohlo být ani řeči.

A táta? Ten zase může vyprávět o undergroundu, navštěvoval koncerty zakázaných kapel, pamatuje legendární výstupy Plastic People of The Universe. Říká, že hudba to byla strašná, skoro se nedala poslouchat. Ale atmosféra byla prostě nenahraditelná.

Tohle je krátký příběh mých předků, v jiných větví mojí rodiny se dělo také mnoho zajímavého, ale neměl jsem to štěstí, že bych do oněch událostí nějak více pronikl.

Neváhejte, a zeptejte se rodičů a prarodičů, co zajímavého zažili. Možná budete mile překvapeni a jejich vyprávění si nic nezadá s knihami historiků. Pokud se dozvíte něco zajímavého (a já si jsem jistý, že to tak bude), neváhejte a pošlete mi (na e-mail jan.handl@historieblog.cz) příběh vaší rodiny. Rád ho zveřejním.

TIP: Krokodil – satira po sovětsku

Starší z nás si pamatují socialistickou satiru. Někdy kvalitní, jindy účelovou, vždy pokud možno uhlazenou. Pro ty z vás, kteří si ji rádi připomenou nebo je pro ně poučením o dobách totality, přináším tip na www stránky, které přinášejí přehled o časopisu Krokodil a jeho historii, včetně fotek. Tento satirický časopis, vycházející v CCCP od roku 1924, byl normotvorným pro satiru východního bloku. Nese tedy poučnou informaci o tehdejší době.

Historie propagandy – klíčová dírka do minulosti lidstva

Propaganda, jedna z karet v pokeru, který lidstvo hraje o to, kdo bude mít víc rohlíků k snídani. V reálném čase často slouží demagogii, pokoušející se překroutit skutečnost. Paradoxně, s odstupem času se stává nástrojem, pomocí kterého lze usuzovat, jaká byla minulá doba reálně.

Nabízím vám tedy tip na WWW stránky, které obsahují výběr z dostupných propagandistických děl, použitých v minulých epochách. Nabídka je strukturována nejen podle doby – před 1918, mezi válkami, WWII, po druhé světové, současnost, ale i podle regionů, podle toho, ve kterých právě v daném období významnější propaganda vznikala. WWW stránky nabízejí zdarma základní přehled s konkrétními příklady dobové propagandy, často doplněný o placený obsah, např. s obsahem jednotlivých čísel časopisů.

TV tip: Jaký umíráček zazní těm, kdož zemřou na jatkách?

V roce stého výročí zahájení I. světové války připravila tv stanice BBC ve spolupráci s polskými kolegy pětidílnou minisérii Passing Bells (umíráček či zvony loučení).

Pokud čekáte potoky krve, střety pacifistických vojínů se zupáckými poddůstojníky a důstojníky, “vysokou hru patriotů” a podobně, nedočkáte se. Středem pozornosti je intimní příběh. Vlastně dva – mladého Angličana Thomase (Paddy Gibson) a Němce Michaela (Jack Lowden). To, co se zdá zprvu jako výhoda, se však ukáže jako problém.

Drama bez drama

Ti dva sedmnáctiletí se ani jednou nesetkají se šikanou, všichni vojáci jsou kamarádi. Nikdo takřka nepochybuje o tom, že by rozkazy mohly být špatné a že se vrhají na jatka. Vojáci umírají bezkrevně, a to často doslova. Nevolám po potocích krve a povalujících se končetinách a vyhřezlých vnitřnostech, ale taková válka přece bývá a obejít se takřka bez toho dělá z dramatické situace plakátek.

Passing Bells/Foto: BBC One

Místo toho divák čeká, kdy se hlavní hrdinové z opačných stran (kteří oba narukují dobrovolně, nadšeně a lžou o svém věku, aby mohli do boje) setkají. Protože to je nabíledni, jakkoli se to může zdát nepravděpodobné.

150 minut jde tak nějak příliš po srsti, ačkoli se seriál všemožně snaží být ponurý a dramatický. Zobrazení bojových scén jinak, než na plné pecky, prostě dnes nemůže fungovat. Taková je doba a na méně citlivé duše a cyniky to jinak nezabírá. Čítanková ukázka nedokáže běsi a děsy zprostředkovat, bez hlasité bolesti je válečné drama méně uvěřitelné.

Bod zlomu Somma?

A přes všechno, co dosud padlo, jsou některé okamžiky mrazivé. Předpokládá to ovšem alespoň povšechnou znalost průběhu války. Když seržant burcuje před bitvou mužstvo se slovy, že teď přijde onen průlom, že teď Němec uvidí, zač je toho loket a uzaře svůj motivační proslov slovy “…zde, na Sommě”, padne divákovi čelist, protože ví, že za pár měsíců se spojenci posunou asi o tři kilometry a sbírat budou půl milionu mrtvých. Protože ví, že se ocitl uprostřed britského traumatu, srovnatelného s tím, čím je Verdun pro Francouze nebo Kosovo Pole pro Srby.

Několik takových okamžiků jsem si “užil”, netuším ale, kolik z nás je tak citlivých duší. Každopádně pro milovníky “intimního osvětlení” je tento seriál zjevně určený a určitě si takový divák přijde na své.

Svou sílu má, když matka jednoho z hrdinů prohlásí, že nedokáže na ulici potkávat sousedky, protože se cítí provinile, že její syn ještě žije a jeich nikoli. Když rodiče i vojáci přemítají, co napsat v dopise a nakonec lžou obě strany, protože pravda (hlad, smrt, stesk, bída, šílenství) přece nikomu nepomůže.

Když polská ošetřovatelka líčí, že zatímco ona patří k britské straně, její otec bojuje na straně Spolku. “My Poláci bojujme na jakékoli straně”, s tím, že bez ohledu na válčící stranu doufá v nezávislost Polska, pochopíme, že nešlo jen krvavé bitvy, ale i osudy celých národů.

Buď jak buď, ty dvě a půl hodiny nebyly úplně ztraceným časem, BBC umí své filmy točit. Možná jsem jen očekával víc, než jen “pomalý” příběh z učebnice či čítanky. Ale i za ten krátký čas postřehnete, jak se z nadšených puberťáků hrajících si na vojáky stanou strhané zničené okoralé bytosti, kterým válka víc vzala než dala. Dejte i přes mé výhrady šanci Passing Bells, pojmenované po prvním verši básně vojáka Wilfreda Owena, který zemřel 4. listopadu 1918, týden před koncem války. Snad vás jako mě nebude iritovat, že i poslední pruský vesničan či vojín hovoří dokonalou BBC english.

The Passing Bells (TV seriál)

BBC One
Válečný / Drama
Velká Británie / Polsko, 2014, 5×30 min

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz

Kniha: Josef Janáček: Ženy české renesance

Dovolte, abych Vás upozornil na existenci knihy, která mluví o životě člověka i lidí lidsky a díky časovému odstupu od doby, kterou popisuje, i bez velkého ideologického nebo jiného patosu.

Doba předbělohorská nebyla v Čechách jednoduchá, stejně jako v celé Evropě. Autor vypráví o životě  Polyxeny z Perštejna a dalších českých žen, o jejich starostech, radostech, láskách a především, o jejich obživě. Vznikla tím kniha, která věcně, realisticky a skoro naturalisticky popisuje dobu předbělohorskou v Čechách, ale zachycuje život natolik prostým způsobem, že doba přestává být důležitou a čteme o lidech a lidském rodu jako takových, bez ohledu na to, v jaké době se jejich osudy odehrávají. A v mnohých případech zřejmě jedním dechem.

Závěrečný zkratkovitý popis dalších osudů světa popisovaných postav jen dokresluje, o čem život člověka mezi lidmi je. O tom, že kniha má své kvality, svědčí i její trojí vydání, v Československém spisovateli 1976 a 1987, v nakladatelství Brána v roce 1996.

Podrobněji v ČBDB, kde získala hodnocení 85%, viz http://www.cbdb.cz/kniha-17260-zeny-ceske-renesance-zeny-ceske-renesance.

A co vy, přečetli byste si Hitlerovy projevy? A vydali byste je?

Soud rozhodl o tom, že vydání Hitlerových projevů není trestným činem. No sláva! Jde o záznam řečí člověka, o kterém všichni vědí, že byl masovým vrahemm, zločincem a dost možná i šílencem. Jde o literaturu faktu, přepis něčeho, co se opravdu událo, v historii. Může jít o propagaci nacismu? Nemyslím si a jsem rád, že soud rozhodl tak, jak rozhodl.

Adolf Hitler

Foto: astewart02.wordpress.com

Vydavatel autora projevů neoslavuje, prostě jen jeho texty vydal. A co bychom si nalhávali, s největší pravděpodobností za účelem zisku, nikoliv za účelem šíření nacistické ideologie. Nejde o to, aby se s projevy lidé seznámili, ale o to, aby se kniha prodala a zacinkaly zlaťáky.

Chápu to a asi nejsem jediný, vydavatele za propagátora nacismu nepovažuji. Kdyby vyšly projevy Jakeše (nebo třeba Stalina), těžko by někdo obvinil vydavatele, že šíří komunistickou ideologii, že? Ale trochu se bojím, že i kdyby vyšla nějaká kniha vyloženě propagující komunismus, nic by se nestalo. Naopak kniha oslavující nacismus by ani nevyšla, do toho by se totiž musel pustit jenom naprostý šílenec.

První otázka z titulku zní – přečetli byste si Hitlerovy projevy? Já osobně ano, tedy kdybych na to měl čas. Zcela jistě jde o mimořádně zajímavý exkurz do Hitlerovy doby a pohled do jeho mozku. A kdybyste byli vydavatelé, vydali byste projevy v této podobě? Já asi ano – jde o důležité dokumenty, které stojí za to šířit a na kterých se dá jistě i solidně vydělat. K tomu šíření – proč by si lidé nemohli číst projevy jednoho z nejhorších masových vrahů historie? Jde o záznam doby, literaturu faktu. Budeme snad dělat, že žádný Hitler neexistoval, že nezatočil s větší polovinou Evropy a že nestál za genocidou Židů? Těžko, že?

Doufám, že doba zakazování knih je nenávratně pryč. Pokud se někdo bude chtít vzhlížet v nacistické ideologii, bude to dělat s knihou nebo bez knihy. Může si informace najít na internetu, koupit knihy v zahraničí, nechat se poučovat od zkušenějších nácků. Těch možností je hromada. Tím, že nebudeme vydávat a číst podobné knihy, se neonacismu neubráníme. Možná právě naopak, zakazané ovoce totiž chutná nadmíru…

Proč mám rád Havla a nejsem havlista?

Václav Havel byl pro mě od začátku roztomilý popleta, a to v dobrém slova smyslu. Člověk, který nevypadá ani se nechová jako politik – myslím ty komunistické politiky, kteří byli vlastně všichni stejní, šedí a vycházeli z dělnických poměrů.

Václav Havel

Foto: vaclavhavel.cz

Prvně jsem ho zaznamenal v listopadu 1989, předtím jsem o něm slyšel, ale to bylo tak všechno. Přišel mi od začátku hrozně sympatický a ani jsem vlastně nevěděl proč. To mi došlo až později, když jsem si ho mohl srovnat s dalšími exempláři nastupující nové garnitury. Byl svůj, nehnal se po moci a po majetku, byl úspěšný dramatik (ano, jeho hry dávala i divadla v cizině), byl tak nějak roztomile roztržitý, nebál se jednat s hlavami mnohem významnějších států, než bylo Československo.

Hezky mluvil, jeho hesla se mi líbila a vlastně po celou dobu jeho prezidentování (a i později) jsem mu držel palce. Měl jsem ho (a mám) rád. V cizině ho znají všichni, jeho a Jágra. V Americe ho strašně žrali, byl pro ně novodobým hrdinou v boji proti totalitě a jedním z mála, kdo vyhrál, navíc sametově.

O jeho zásluhách na pádu komunistického režimu by se dalo polemizovat, ale byl to on, kdo dal všechny dohromady a postavil se do čela revoluce. Upřímně řečeno si neumím představit, že by jeho roli uchopil někdo lépe. A vlastně ani nevím kdo by se toho mohl chopit.

Havel byl originál, sympaťák, vůdce, který se učil za pochodu. Vyčítám mu ale dost věcí. Hlavně to, že držel ochranou ruku nad bolševiky, kteří ho vlastně zvolili za prezidenta. Jeho mandát mu nebyl propůjčem občany, ale partou dosluhujících dědků, kteří pro něj v parlamentu zvedli ruku, stejně jako před tím mnohokrát hlasovali proti našemu národu.

Havel přesto byl prezidentem občanů, měli ho rádi a byli na něj pyšný. Cizina nám Havla záviděla a závidí, stal se symbolem pádu železné opony, novodobým hrdinou a spasitelem. Co na tom, že měl rád ženy a neodmítal alkohol? Takoví jsme přece my všichni, ne? Byl prostě jeden z nás.

Za havlistu se ale s dovolením nepočítám, i když jsem měl a mám Havla moc rád. Havel byl totiž politik a já nemůžu bezmezně obdivovat politika. Obecně jsou to totiž paraziti, kteří neslouží lidu, ale sami sobě. Dělí se na dvě základní skupiny – jedny zajímá moc a druhé peníze. Vlastně je tu jedna další skupina – tu zajímá obojí.

Jsi havlista – také z toho cítíte něco jako nadávku, navíc se silným nádechem opovržení? Nejste sami, má to jistý silný negativní nádech. Docela by mě zajímalo, jestli existuje nějaká oficiální definice výrazu havlista, případně pravdoláskař. Možná bych se do ní i vešel, nevím…

Já havlista nejsem, jak jsem psal, neumím bezmezně obdivovat politiky (i když Havel vlastně ani politik nebyl, můžete namítat), ale Václava Havla si vážím. Měl svoje mouchy, ale byl to jeden z Čechů, který dalece přesáhl hranice naší země a může za to, že se o nás ví. A třeba jenom za to mu patří dík.

Základy háknkrajcu dle ZDŠ

ZDŠ, 70. léta – kde je hmyz, tam je voda i vyšší živočichové, kteří se jím živí.

V dobách, kdy lidé žili ve skupinách, které se na jednom místě zdržovaly jen dokud nevyčerpaly jeho zásobu potravy a poté se přesunuly o region dál, byla hojná přítomnost hmyzu důležitým poznávacím znamením pro určování, kde se dočasně usadit. Je poměrně pravděpodobné, že právě tehdy vznikla symbolika haknkrajcu. Protože není nutné, často ani možné, putovat stále dál a dál, lidstvo už mělo takovou úroveň, aby si uvědomovalo, alespoň v případě těch schopnějších, že zásoby zvěře se přirozeně obnovují.

Jenže jak to udělat, aby neplýtvali silami a časem při hledání vhodných míst pro tábořiště? Ok, označím-li si vyjedené, ale výskytu zvěře přátelské místo značkou, budu příště vědět, když více či méně náhodou půjdu kolem, že mám obhlédnout, jestli už se potrava opět rozmnožila.

Jakou značku zvoliti? Rovné čáry se tesají či řežou lépe než oblé, že. Čáry vedle sebe či do kříže často vznikají přírodními vlivy. Háknkrajc je tedy prakticky první nejjednodušší použitelný obrazec, navíc má osm čar okolo středu, podobně jako mnohý hmyz nohou okolo těla.

Kapište to?

Ale je to jen teorie. Stejně trochu pravděpodobná jako ta, která tvrdí prakticky to samé, jen že značka není symbolem přítomnosti hmyzu ale je symbolem přítomnosti přímo zvěře, s jejími čtyřmi nohami s klouby symbolizovanými oním zalomením do háku.

Mimochodem, je prý též poměrně pravděpodobné, že právě v těch dobách vzniklo používání symbolů pěti či šesticípých hvězd, jako označení míst, kde se má velká skupina rozdělit na menší, protože hrozí nebezpečí útoku. Každou po pěti či šesti bojeschopných mužích a tolika slabých členech skupiny, kolik jich dokážou tito bojeschopní uchránit, rozestoupí-li se kolem nich dokola na dotyk ruky.Tedy původně po šesti bojeschopných, ale pak se zjistilo, že výhodnější je po pěti bojeschopných. Pět bijců sice nemá tolik síly jako 6, ale čím víc skupinek, tím větší možnost na jednu tygra nalákat, jak býka na rudý hadr, a těmi ostatními mu zaútočit do zad.

Tolik o základech haknkrajcu na ZDŠ v době normalizace a Kurta Waldheima.

Jo, a prý to vzniklo na území dnešní Indie.

Zdroje: školní osnovy ZDŠ cca 1975

Okřídlený lev na Klárově zůstane, hurá!

Památníku našim letcům v RAF na Klárově jsem věnoval krátkou poznámku nedávno. V době, kdy to vypadlo, že památkáři budou chtít okřídleného lva odstranit. Nyní je naštěstí všechno jinak, podle informací Českých novin (tedy ČTK) Ministerstvo kultury schválilo setrvání sochy okřídleného lva na pražském Klárově a zrušilo rozhodnutí magistrátu nařizující jeho odstranění. ČTK o tom informovala mluvčí Prahy 1 Veronika Blažková. Národní památkový ústav rozhodl, že pomník, který radnice umístila bez povolení památkářů, památkou rezervaci nenarušuje.

Památník na Klárově, okřídlený lev

Foto: wikipedie.cz

Já osobně jsem byl jasně proti odstraňování památníku, bylo by to plivnutí na památku našich hrdinů a i na britské poděkování za jejich oběti. Jsem rád, že to nakonec dobře dopadlo a nebudu se muset k památníku přivazovat…