Archiv rubriky: Komentáře

Věděli jste, že Japonci bombardovali USA?

Ano, opravdu tomu tak bylo, Japonci během druhé světové války bombardovali území USA na americkém kontinentu. Málo se o tom ví a nešlo o žádnou velkou akci, ale do Oregonu skutečně dopadly japonské bomby. Šlo o zdánlivě bezvýznamnou událost, která měla ale dost velký propagandistický význam a která pokračovala silným příběhem, který skončil až v devadesátých letech minulého století.

Letec Fujita

9. září roku 1942 brzy ráno se u oregonského pobřeží objevila japonská ponorka, ze které na svou misi vystartoval japonský námořní letec Nobuo Fujita (profil na anglické Wikipedii najdete tady, je tam i detailní popis akce). Šlo o zkušeného válečného letce a jeho úkol byl poměrně jednoduchý. Měl na svém dolnoplošníku doletět nad lesy na pomezí Kalifornie a Oregonu a mezi stromy shodit dvě zápalné bomby. Ty měly rozpoutat lesní požár a nadělat tak Američanům dost škody. Akce se podařila, Fujita se svým partákem Shojim skutečně les bombami zapálili, ale efekt nebyl takový, jak si představovali. Požár se podařilo rychle uhasit.

Nicméně Fujita se stal národním hrdinou, koncem války se dostal do výcviku kamikaze, ale svůj poslední sebevražený let neprovedl. Po válce se byl několikrát podívat ve městě Brookings, tedy na místě, které svojí akcí během války ohrozil. Bylo mu oficiálně “odpuštěno” tehdejším americkým prezidentem a městu předal jako dar 400 let starý samurajský meč, vzácnou rodinnou památku.

Fujitovo letadlo

Město Brookings ho jmenovalo čestným občanem, Fujita přednášel na školách dětem a byl vnímán jako bojovník proti válkám. Zemřel v Japonsku v roce 1997 v pětaosmdesáti letech na rakovinu plic a jeho dcera nechala o rok později část jeho polela pohřbít v Brookings.

To, že se Fujita stal v USA velmi známou a respektovanou  osobností, dokazuje i to, že v New York Times vyšel po jeho smrti krásný nekrolog. Fujitův profil najdete také v japonské World War 2 Database.

Zdroje fotek: https://twitter.com/RealTimeWWII/status/509823978865971200/photo/1 a https://twitter.com/RealTimeWWII/status/509822707899588608/photo/1

Památný den vysídlenců bychom si s Němci měli připomínat hlavně my

Lidovky včera upozornily na nový památný den, který Německo zařadí od příštího roku do kalendáře. Půjde o celostátní připomínku obětí vyhánění a připadne na 20. června. Rozhodla o tom německá kancléřka Angela Merkelová, respektive německá vláda. Tato zpráva se postupně začala objevovat ve většině českých médií, jelikož se týká i nás a je docela kontroverzní. Bude totiž připomínat i příběh asi tří milionů Němců, kteří byli po druhé světové válce vysídleni (odsunuti, více na Wikipedii) z území Československa.

Německá vlajka
Zdroj: Wikipedia

Před válkou žily v Československu podle sčítání obyvatelstva něco přes tři miliony Němců a odhaduje se, že podobné číslo by mohlo definovat počet Němců, kteří byli z našeho území vysídleni. Osobně si myslím, že jich bylo nezanedbatelně méně, jelikož dost z nich padlo na frontě. Ostatně i Němci sami uvádějí počet odsunutých někde kolem 2,6 milionu. Vysídlování bylo dohadováno uprostřed druhé světové války, co se týče “československých” Němců, tak jejich osud dohodl exilový president Beneš s britským premiérem Churchillem a dalšími zástupci pozdějších vítězných spojeneckých zemí. Poválečné setkání válečných vítězů později dohodu zpečetilo a navíc naší zemi definitivně vrhlo do spárů Stalina a sféry vlivu Sovětského svazu.

Odsun Němců nebyl rozhodně idylický a během dvou let při něm zahynulo mnoho odsunovaných, ať už díky hromadným popravám obyvatel německé národnosti běsnícími Revolučními gardami, nebo i kvůli osobním mstám a touze po majetku. Benešovy dekrety jsou zákonem, který byl do puntíku naplněn a navíc stále platí, ať už se to někomu líbí, nebo ne. Vedle dekretů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, ztráty československého státního občanství Němcům a Maďarům, zrušení německé university, německých vysokých škol technických, píše se ve Wikipedii. Zkrátka většina Němců byla zbavena majetku a převezena na hranice. V době, kdy se to dělo, se toto řešení zcela jistě zdálo všem jako ideální a nejméně bolestné. Koneckonců, odsunováni byli příslušníci národa, jehož představitelé si Čechy přáli vyhladit, zlikvidovat nebo přinejmenším odsunout někam na hranice Asie a zapojit do práce pro budování Říše.

Odsunovaní Němci si v letech 1945 až 1947 museli být vědomi toho, že jim Československo oplácí stejnou mincí. Německo totiž několik let zpátky zabralo Sudety, a i když šlo o akt posvěcený západními velmocemi, Čechoslovákům to mnoho radosti nenadělalo. V roce 1939 se pak za dalšího souhlasu Evropy pan Hitler napakoval rovnou do Prahy a ustanovil tu Protektorát. O pár měsíců později se díky Hitlerově enormnímu zájmu o Polsko konečně rozběhla druhá světová válka, na kterou “spojenci” čekali nepochopitelně dlouho. Nutno dodat, že v té době se mezi Hitlerovy kamarády počítal i Stalin, jehož armády vesele útočily na Polsko na druhé frontě.

Jelikož válka dopadla dobře a zlý pan Hitler byl poražen i díky možná ještě horšímu panu Stalinovi, mohli jsme si u nás za pečlivého dozoru vítězných mocností (největším dozorovatelem byl Stalin) dovolit trochu pročistit ovzduší a agresory z konce třicátých let odsunout. Jak již bylo řečeno, odsun nebyl idylický, ale určitě bych si dokázal představit několik daleko horších scénářů, jak by mohl dopadnout. Třeba občanskou válkou, masovým vyvražďováním (vraždění, které skutečně probíhalo, masovým s dovolením neoznačím, na to byli jiné experti a jiné kauzy) a tak dále.

Valné shromáždění OSN podle Lidovek v roce 2000 vyhlásilo 20. červen za mezinárodní den uprchlíků. Podle mého názoru je uprchlík a odsunutý trochu jiný příběh, navíc OSN to asi myslela hlavně ve vztahu k uprchlíkům v dnešních dobách. V Německu by se v tento den měly nově připomínat nejen oběti aktuálního vyhánění po celém světě, ale přímo i Němci, kteří na základě mezinárodních dohod museli po druhé světové válce opustit někdejší německé provincie (tedy prostory, kde žilo víc Němců než Čechů) v československém pohraničí.

Když se podíváme do historie na roky 1938 až 1947 pokud možno co nejméně zaujatýma očima, tak pokud si svůj odsun budou připomínat Němci (jako národ, který pod vedením jednoho fanatika rozpoutal světovou válku), tak proč bychom si ho nemohli připomínat i my? Ze Sudet totiž muselo odejít 150 000 – 250 000 lidí (zdroj), tisíce českých lidí byly zavražděny (i když někteří jako důsledek své odbojiové činnosti, což jim slouží ke cti), mnoho jich bylo “odsunuto” do koncentráků, odkud se nevrátili. Statisíce lidí byly donuceny pracovat pro Říši. Tito lidé byli “odsunuti” na území Něměcka a nuceně nasazeni do továren.

Pokud je tedy v Německu památným dnem 20. červen a má připomínat odsun Němců, navrhuji, ať se náš pan premiér pochlapí a jako takový malý revanš, po mnoha desítkách let a v době, když poslední pamětníci umírají, vyhlásí tento den památným i u nás. Nebudeme si připomínat jenom ty statisíce lidí, které museli odejít ze Sudet před válkou (a teď je otázkou, zda je označíme za odsunuté nebo uprchlíky, protože mnozí z nich prý podle Sudeťáků odešli zcela dobrovolně a tím pádem tedy uprchli), ale i nuceně nasazené, zavraždené v koncentrácích a na popravištích a i ty další, kteří nějak utrpěli. Jistě, šlo by o malé politické gesto (ze kterého by se v Německu nejspíš po…), ale určitě by Čechům i Němcům zase jednou připomnělo, jak to vlastně všechno bylo…

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz

Výstava: Roky 1945, 1968 a 1989 objektivy fotografů

Pozvánku na výstavu Česká osudová data jsem zveřejnil nedávno. Probíhá v Českém centru v Rytířské ulici v Praze. Pokud půjdete okolo, určitě se stavte, prohlédnutí asi padesáti fotek vám zabere pár minut. Výstava trvá do 3. září.

2014-08-25 12.41.00

2014-08-25 12.41.22

2014-08-25 12.42.44

2014-08-25 12.43.19

2014-08-25 12.46.43

Uvidíte sovětské vojáky, kteří nejdříve křepčili po osvobození Prahy v roce 1945 a následně se museli vyrovnávat s rolí okupantů v témže městě o třiadvacet let později. Fotky z oslav (a třeba pohřbu sovětského důstojníka) v roce 1945 nevyjadřují až tolik radosti, jak by si jeden myslel. Sověti byli unavení a opotřebovaní. V roce 1968 se navíc museli vyrovnat s pochopitelnými nepřítelskými reakcemi Pražanů a třeba i Liberečáků. Mimochodem, nejvíc se mi líbila právě fotka (první snímek z fotogalerie) z libereckého náměstí, která zachytila tank, demolující podloubí domu. Všude kolem spousta lidí, napětí strach a hlavně smrt, to všechno je na snímku vidět.

Sověti na snímcích z let 1945 a 1968 jsou si něčím podobní. Spojuje je nejen únava a určitá odevzdanost, ale i překvapení z toho, kde jsou a co tam vlastně dělají. Ruský (a samozřejmě to platí i pro ostatní národy Sovětského svazu) voják je jeden z mnoha, jde bojovat a mnohdy ani neví kam a proč.

Další sérii tvoří fotografie z pohřbu Jana Palacha a vše završují snímky z roku 1989. Národní třída ze 17. listopadu, demonstrace, osobnosti. Zaujaly mě hlavně fotky Radka Bajgara a Jana Šibíka (poslední ve fotogalerii, omluvte kvalitu, fotografie jsem přefocoval telefonem) z Národní třídy, pořízení při té památné demonstraci 17. listopadu. Všiml jsem si, že byly pořízeny přes záda zasahujících členů bezpečnostního pluku. Nebyly foceny z davu, který si nakonec odnesl rány pendrekem. A vedou k úvahám, kde jejich autoři stáli, s kým a jak se vůbec dostali na tak pěkná místa k focení.