Archiv rubriky: Komentáře

Bylo nám před listopadovou revolucí lépe? Neřekl bych…

Když se měnil režim, v listopadu roku 1989, bylo mi čerstvých dvanáct let. Nejlepší životní zážitky jsem měl ještě před sebou. Byl jsem normální kluk, který pozoroval svoje okolí, četl knihy, proháněl odpoledne po škole na hřišti kopačák. Měl jsem svůj svět, hodně jsem četl, s kamarády jsme podnikali dobrodružné výpravy. Krátce před listopadovou revolucí můj táta nahlas uvažoval o tom, že by vstoupil do strany, protože se začala blížit doba, kdy se bude rozhodovat o tom, kam půjdu po základní škole studovat dál…

Občanské fórum

Nakonec bylo všechno jinak, táta už nemusel přemýšlet o tom, jak zlepšit moje vyhlídky na studia, jelikož o tom, kdo bude přijat na střední školu, začal rozhodovat jenom průměr známek a přijímačky.

To je první věc, na kterou chci upozornit. Před revolucí totiž ke přijetí na střední a i vysokou školu nestačilo mít dobré studijní výsledky. Museli jste mít i doporučení nejrůznějších kádrováků, když jste neměli “dobrý” posudek, možnosti studia byly značně omezené. Vzdělání bylo před revolucí jenom pro ty, kterým to schválil režim. A to bylo samozřejmě špatně. Syn komunisty dostal vždy přednost před synem disidenta, ať už byl rudý klučík sebeblbější a synek nepřítele režimu sebenadanější.

Po vzdělání (které nebylo přístupné pro všechny, spravedlivě) nastávalo hledání práce. Byli jste někam umístěni, vybírat se zrovna nedalo. Tedy pokud jste neměli mocné známé s rudými konexemi. Práce byla sice pro všechny, ale bylo dost lidí, kteří museli mýt okna, i když uměli několik jazyků a hodili by se někam úplně jinam.

Nemohli jsme říkat, co jsme si mysleli. Většina lidí měla strach projevit se, říci svůj názor. Práskalo se ve velkém. I já měl osobní zkušenost. Vedoucí kroužku jiskřiček (přípravka na pionýra) se na schůzce zeptal, kdo už někdy zkoušel kouřit. Přihlásil jsem se, pár kamarádů také. Než jsem přišel domů, pan vedoucí stačil zavolat všem domů a rodiče nás čekali ve dveřích s vařečkami. Pionýrský slib jsem nesložil – moje máma naštěstí neuznala za vhodné mi koupit modrou košili, protože bych jí prý jinak neunosil. Měla pravdu. Pionýrský slib mi nebyl umožněn, jelikož bych v bílém triku dělal ostudu. Zbavil jsem se tak vedoucího – práskače a spolu s pár dalšími chlapci jsem se nemusel účastnit debilních schůzek pionýrů, místo toho jsme hráli fotbal a stříleli ze vzduchovky s vedoucím, který nebonzoval a měl nás opravdu rád. Tedy alespoň se mi to tehdy tak zdálo.

Pamatujete si předrevoluční nakupování? V obchodech bylo poloprázdno, pokud jste neměli známého, tak jste nedostatkové zboží neměli šanci dostat. Centrální plánování znamenalo, že po většinu roku nebyl toaletní papír, maso a mnoho dalších ve dnešní době samozřejmostí. Pamatuji si, že když jsem do školy dorazil v nových botech a bundě, bylo skoro jisté, že stejné boty a bundu uvidím minimálně na třech spolužácích.

Cestovat mohli jenom vyvolení, a to nejenom kvůli tomu, že to bylo drahé. Na západ se jezdit nedalo, na východě to nebylo zajímavé. Ale co, v nejhorším se jelo do Jugoslávie, pokud to tedy strana dovolila. Jak jinak si užít moře, že? Prvně jsem byl v cizině těsně před revolucí. V Maďarsku. Tam byli před námi o mnoho let vepředu, tedy aspoň co se nakupování týkalo. Když jsem v Budapešti viděl výlohy hračkářství, skoro jsem omdlel. Hopíka z obchodu v Budapešti jsem si schovával ještě mnoho let, stejně tak komixové časopisy. U nás se sehnat nedaly, v Maďarsku byly zcela běžné.

Nebyli jsme svobodní, nemohli jsme si říkat, co jsme chtěli, nemohl jsme cestovat, vzdělávat se, dělat to, co nás baví. Nemohli  jsme si zvolit své zástupce ve svobodných volbách. Jistě, namítnete, že teď stojí politika za pendrek a že je výběr z mnoha stran k ničemu. Možná máte pravdu, ale srovnějte to prosím s dobou, kdy bylo možné volit jen z výběru Národní fronty a pokud jste nevolili, byl to docela problém.

O všem rozhodovala strana. O jednotlivcích i společnosti. Vše bylo šedivé, lidé vyděšení. Pamatuji se, že se jen tak nestávalo, aby se dva neznámí lidé začali jen tak nezvazně bavit. Nevěděli jste, na koho narazíte. Nedalo se jen tak normálně zanadávat na stát a zřízení.

Existovala cenzura, nedalo se mluvit o svobodném přístupu k informacím. Knihy a filmy mizely v trezorech, pokud se umělec chtěl věnovat něčemu, co nevonělo straně měl smůlu. Mohl si šmudlat sochy někde ve sklepě, ale výstava pro veřejnost nepřicházela v úvahu. Lidé chtěli číst, každý čtvrtek byly v knihkupectvích obrovské fronty. Mnozí autoři byli zakázáni, o tom, co budeme číst, rozhodovala strana.

Jak jsem již psal, centrální plánování způsobovalo nedostatek určitého zboží, stát se orientoval na těžbu a průmysl, což možná z dnešního pohledu nevypadá tak problémově. Jednou z věcí, které to ale přineslo bylo ničení přírody a životního prostředí. Smog, obří skládky a krajina zničená těžbou ve jménu splnění pětiletky, i to byla minulá doba.

Individualismus byl potírán. Všichni jsme měli vypadat stějně. Jakmile měl někdo delší vlasy nebo kohouta, měl problém. Nevyplatilo se vybočovat, v žádném ohledu. Držet hubu a krok, odpracovat (nebo odflákat) si to svoje, nalepit do legitimace ROH známku, jet na levnou rekreaci do hor. Jít do kina na schválený film, večer čumet na cenzurované nudné zprávy v televizi, která se dá sehnat jen pod pultem. Kšeftovat, rozkrádat socialistický majetek, jak jen se dá. Závidět sousedům novou pračku, kde na ní asi vzali? A kde jí vůbec sehnali?

Náš stát řídili pracující, a to doslova. Náměstci, tajemníci, zástupci lidu. Kariéristi, kteří se od verpánku dostali až na nejvyšší stranická místa. Ničemu nerozumněli, ale strana je třeba i ve vládě chtěla. Dělničtí kádři řídili průmysl a podle toho to taky vypadlo.

Netvrdím, že dnes je všechno růžové. Jenom jsem chtěl připomenout, že ty staré doby byly komplet šedivé. Vzpomínat na dobu před pětadvaceti lety se mi nechtělo, ale jsem rád, že jsem se k tomu nakonec rozhoupal. Udělejte to také, pokud nějaké takové vzpomínky máte.

Ztráty v první světové válce, Rakousko – Uhersko 90 %…

Mrkněte se na zajímavou tabulku ukazující ztráty účastníků první světové válce. Důležitý je hlavně poslední sloupeček s procenty ztrát jednotlivých národů.

Ztráty v první světové válce

V případě Rakousko – Uherska podle těchto dat činily ztráty 90 %. Ve ztrátách jde o součet mrtvých, raněných, zajatých a pohřešovaných. Mobilizováno bylo 7 800 000 mužů, ve ztrátách je počítáno 7 020 000 mužů.

Naopak Japonsko z osmi set tisíc mobilizovaných můžů ztratilo něco přes tisícovku… Celkové válečné ztráty byly vyčísleny na 57,5 % z celkového počtu pětašedesáti milionů mobilizovaných mužů.

Zdroj tabulky: http://universalium.academic.ru/294791/Armed_forces_mobilized_and_casualties_in_World_War_I

Používáte historismy, archaismy a anachronismy?

Omlouvám se za tento stručný exkurz, který by se spíše dal označit za lingvistickou odbočku. Myslím si ale, že na blog o historii osvětlení těchto tří slov patří. Při debatě s kamarády jsem si uvědomil, že několik zdánlivě jasných pojmů se mi plete a nesprávně překrývá. Podíval jsem se tedy na pojmy historismus, archaismus a anachronismus podrodněji, z pohledu vědců, kteří jsou ve výkladu slov, které pro laika znamenají to samé, až mrazivě přesní.

Historismy jsou podle webu Moje čeština pojmenování, která označují již dávno zaniklé věci. Pojmenovávají předměty, povolání a další skutečnosti, které dříve existovaly, postupem času však zanikly a dnes se s pojmenovávanou skutečností už v reálném životě nesetkáme. Například v hodinách dějepisu, kdy se učíme o husitech, se setkáváme se slovy jako řemdih, halapartna či palcát.

Archaismy jsou v podstatě zastarávající pojmenování, která ustupují novým výrazům, které se stávají v běžné řeči používanějšími, obvyklejšími. Pro lepší představu si můžeme archaismy představit jako vůdce smečky lvů, který ve stáří uvolní své místo mladšímu nástupci. Podobně fungují také jednotlivá slova naší slovní zásoby. Některé staré výrazy neobstojí v konkurenci nových slov a ustupují do pozadí. Archaismy byly zkrátka novými slovy vytlačeny z centra slovní zásoby a přestaly být téměř používány. Archaismy označují (oproti historismům) věci a skutečnosti, které ještě existují, pouze pro ně máme vžitý už jiný výraz (slovo). Jde apříklad o slova drahný, anžto, kráčet nebo šenkýř.

Poslením výrazem, který stojí možná trochu mimo “konflikt” mezi historismem a archaismem je anachronismus. Anachronismus je podle Wikipedie umístění nějaké věci, představy nebo jevu do jiné doby než té, kam skutečně patří. Může znamenat také přežitek, zastaralý zvyk nebo názor. Jde tedy spíš o záležitost literatury a umění než jazykovědy. Ale uznávám, že plést se to může.

Pokud tedy používáte zastaralá slova a starou mluvu, využíváte archaismů. Když debatujete o husitech a vyjmenováváte jejich výzbroj, vyslovujete historismy. Většinou tedy používáme archaismy – slova, která se v dnešním jazyku normálně nepoužívají. Archaismů přibývá, z nedávné doby tam spěje třeba výraz “disketa”, která je svým způsobem novým archaismem i historismem.

Josef František se do “vybrané” společnosti nedostal…

V úterý proběhlo každoroční předávání státních vyznamenání, prezident Zeman ocenil zpěvačky, režiséry, ale i lidi, kteří si to podle mě opravdu zasloužili. Letos jsem přenos z Pražského hradu sledoval pečlivě. Podle informací z Ministestva obrany byl totiž mezi kandidáty na vyznamenání Řádem Bílého lva i Josef František, stíhací eso RAF.

Josef František

Zdroj fotky: praha14.cz

Josef František byl navržen a o tom, zda řád dostane, měl rozhodovat prezident, respektive jeho administrativní aparát. Těšil jsem se, že to František “dostane”, že za něj řád přebere někdo z potomků, případně nějaký historik, pokud by se potomci nenašli. Těšil jsem se, že jeho jméno zazní v přímém přenosu, že ceremoniář nebo rovnou prezident zmíní jeho zásluhy, že mu bude pogratulováno k nedávným nedožitým stým narozeninám. Těšil jsem se, že se o Josefu Františkovi dozví další lidé, kteří o něm a jeho zásluhách nikdy před tím neslyšeli.

Byl jsem jako na trní. Byl jsem i tak trochu dojatý a těšil jsem se, že budu psát o tom, že se hrdina František konečně dočká ocenění, které si bezesporu zaslouží. Během přenosu mi došlo, že budu zklamaný – řády a medaile dostávali lidé, kteří si to podle mého názoru zasloužili. A lidé, u kterých mi zůstával rozum stát.

Pak jsem si zkusil představit, jaké by to bylo, kdyby Josef František řád dostal a byl by citován mezi těmi, o nichž si myslím, že na slavnostním večeru byli omylem. Voják, který zemřel za vlast, by si zasloužil být oceněný po bohu jeho následovníků, kteří padli v Afghanistánu. To by mělo logiku a smysl. Ale spojovat ocenění pro Františka se sebeúspěšnější zpěvačkou nebo s hejhulou, který si pro medaili přišel ve sportovní bundě – to mi jaksi nesedí.

Věřím, že není všem dnům konec. Věřím, že za pár let bude na Hradě sedět člověk, jehož výběr vyznamenaných se mi bude líbit víc. A Josef František Řád Bílého lva dostane ve společnosti důstojné.

Pokud jste přenos nesledovali nebo nečetli seznam oceněných, tak zde je (podle hrad.cz):

Prezident republiky udělil Řád Bílého lva Siru Winstonu Churchillovi in memoriam za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky.

Prezident republiky udělil Řád Bílého lva Siru Nicholasi Wintonovi za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky.

Prezident republiky udělil Řád Bílého lva Robertu Ficovi za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky.

Prezident republiky udělil Řád Bílého lva Franzi Vranitzkému za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky.

Prezident republiky udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka Eduardu Harantovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka Haně Hegerové za vynikající zásluhy o rozvoj humanity.

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka Karlu Krylovi in memoriam za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka Miroslavu Zikmundovi za vynikající zásluhy o rozvoj humanity.

Prezident republiky udělil Medaili Za hrdinství Davidu Benešovi in memoriam za hrdinství v boji.

Prezident republiky udělil Medaili Za hrdinství Ivo Klusákovi in memoriam za hrdinství v boji.

Prezident republiky udělil Medaili Za hrdinství Jaroslavu Lieskovanovi in memoriam za hrdinství v boji.

Prezident republiky udělil Medaili Za hrdinství Liboru Ligačovi in memoriam za hrdinství v boji.

Prezident republiky udělil Medaili Za hrdinství Jaroslavu Mevaldovi za hrdinství v boji.

Prezident republiky udělil Medaili Za hrdinství Janu Šenkýřovi in memoriam za hrdinství v boji.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Lucii Bílé za zásluhy o stát v oblasti umění.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Daně Drábové za zásluhy o stát v oblasti vědy.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Zdeňku Duběnkovi za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Pavlu Dunglovi za zásluhy o stát v oblasti vědy.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Boženě Fukové za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Natalji Jevgenjevně Gorbaněvské in memoriam za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Carlu Horstu Hahnovi za zásluhy o stát v oblasti hospodářské.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Zdeňku Jičínskému za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Antonínu Kalinovi in memoriam za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Ludvíku Kalmovi in memoriam za zásluhy o stát v oblasti hospodářské.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Zdeňku Klanicovi in memoriam za zásluhy o stát v oblasti vědy.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Georgi Aloisi Novakovi za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Věře Olivové za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Filipu Renčovi za zásluhy o stát v oblasti umění.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Robertu Sedláčkovi za zásluhy o stát v oblasti umění.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Josefu Štemberkovi in memoriam za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Josefu Toufarovi in memoriam za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Marii Vodičkové za zásluhy o stát.

Prezident republiky udělil Medaili Za zásluhy Leticii Vránové – Dytrychové za zásluhy o stát v oblasti hospodářské.

Poznámka ke klárovskému lvu

Sledujete kauzu památníku letců RAF na Klárově? Do obrazu se dostanete třeba přečtením článku na Aktuálně.cz. V létě byl odhalen pomník našim letcům v RAF, zaplatila ho britská komunita žijící v Praze. Okřídlený lev byl umístěn na Klárově, kousek od pomníku odbojářů.

Čtvrt roku po odhalení, které mimochodem znamenalo pro pražany možnost zahlédnout v akci opravdový Spitfire a setkat se s Churchillovým vnukem, se všechno tak nějak zkomplikovalo. Pomník byl označen za partyzánštinu, která se na Klárov nehodí a do roka musí zmizet. Požadavek na přestěhování vyšel ze strany úředníků, konkrétně pražského odboru památkové péče a stavebního úřadu Prahy 1.

Za pomníkem na Klárově naopak stojí Ministerstvo kultury. Národní památkový ústav si přál od začátku, aby pomník stál někde jinde, aby nebyl na tak frekventovaném místě, aby byl jaksi uklizen někam, kde by bylo těžké ho najít a zavzpomínat na naše hrdiny.

Na straně Ministerstva kultury je i Praha 1, ta o pomník na Klárově stála a chce se soudit. Lev je na jejím pozemku, ale z pohledu druhé strany jde o nepovolenou stavbu, kterou je třeba odstranit.

Práci památkářů respektuju a uznávám, je potřeba chránit dědictví po předcích. Je ale strašná škoda, že se památkáři musejí blýsknout zrovna na případu klárovského lva. Vadí jim pomník hrdinům, kterým tímto způsobem chtěli poděkovat potomci Britů, za které Čechoslováci bojovali.

Když si představím, jak památkáři mnohdy podléhají v boji za svojí věc s podnikateli s velmi nekalými úmysly a pak si zchladí žáhu na pomníku letcům, je mi smutno. Bourají se chráněné domy, stavějí se obludnosti v místech, kde nemají co dělat a památkáři a stavební úřady si to často nechávají líbit, vyměřují pokuty (směšné), ale nebourají a nepřesunují.

Zdá se, že je právě tvořen precedens. Pokud tedy odteď budou památkáři tvrdě prosazovat své a budou všem měřit stejným metrem, přesunutí lva za to bude stát.

Pokud ale půjde jenom o ojedinělé dupnutí a demonstraci síly proti slabému soupeři (teď myslím Brity, kteří na pomník vybrali a nechali ho postavit na Klárov), tak je to bude víc než trapné.

Ministr kultury Herman prohlásil, že lev na Klárov patří a že tam zůstane. Jinak je prý ochoten bránit ho třeba vlastním tělem. Pokud se bude pomník odstraňovat, i já se půjdu podívat. Nebudu se k němu poutat, ale pokud bude na místě ctěné úřednictvo, řeknu jim, co si o nich myslím.

Božík a Cyprich, kontroverzní slovenská stíhací esa

Aktuálně si připomínáme 70. výročí Slovenského národního povstání. Poměrně známým pojmem je Slovenské povstalecké letectvo (více na Wikipedii), jednotka vyzbrojená mnoha různými typy letadel vzlétající ze středoslovenského letiště Tri duby. Od začátku povstání 29. srpna 1944 do 17. září to tato jednotka táhla sama, 17. září přiletěl ze SSSR napomoc 1. československý samostatný stíhací pluk vedený Františkem Fajtlem.

Božík a Cyprich

Zdroj fotek: http://aces.safarikovi.org/victories/slovak-snp.html

Fajtlův pluk byl dobře vyzbrojen, létal na Lavočkinech La-5FN a i jeho personální obsazení bylo vynikající. Letci byli zkušení a na východní frontu se přesunuli jako dobrovolníci z RAF. Kromě Fajtla se na “lavočkách” nad Slovenskem proháněli třeba Šrom, Klán nebo Chábera, známí stíhači ze zkušenostmi z Francie a Anglie.

Nad Slovenskem bojovali na straně povstalců i dezertéři z Luftwaffe. Slováci byli na východní frontě po boku Němců a Chorvatů poměrně respektovanou jednotkou plnou stíhacích es. Dva zkušení piloti, Rudolf Božík (přeletěl k povstalcům s celou svojí letkou) a František Cyprich (sloužil doma jako instruktor) se na Slovensku přidali k povstalcům. Předtím létali za Luftwaffe u jednotky JG52 a připsali si dost sestřelů. Nejznámější slovenský stíhač, Ján Režňák, z Luftwaffe nezběhl a válku dokončil na straně poražených.

To Božík s Cyprichem se stali do jisté míry kuriozitami, jelikož si připsali sestřely na obou stranách konfliktu – za Luftwaffe a poté i na straně slovenských povstalců. Pokud si chcete podrobněji prostudovat seznamy sestřelů slovenských letců, doporučuji tento dokument v pdf.

Rudolf Božík 26. června 1944 poškodil bombardér B-17 při obraně Slovenska před spojenci (ještě v barvách Slovenských vzdušných zbraní a pod velením Luftwaffe) a začátkem září téhož roku už řádil nad Slovenskem na témže letadle Bf-109G, pouze s přemalovanými znaky na křídlech a ocasních plochách.

Fero Cyprich zemřel na Slovensku v roce 2009, Rudolf Božík o devět let dříve. Stejně jako Jánu Režnákovi (zemřel v roce 2007, po roce 1989 byl povýšen na poručíka) se jim mnoho uznání nedostalo. Přece jen na tu správnou stranu se dostali příliš pozdě…

Věděli jste, že Japonci bombardovali USA?

Ano, opravdu tomu tak bylo, Japonci během druhé světové války bombardovali území USA na americkém kontinentu. Málo se o tom ví a nešlo o žádnou velkou akci, ale do Oregonu skutečně dopadly japonské bomby. Šlo o zdánlivě bezvýznamnou událost, která měla ale dost velký propagandistický význam a která pokračovala silným příběhem, který skončil až v devadesátých letech minulého století.

Letec Fujita

9. září roku 1942 brzy ráno se u oregonského pobřeží objevila japonská ponorka, ze které na svou misi vystartoval japonský námořní letec Nobuo Fujita (profil na anglické Wikipedii najdete tady, je tam i detailní popis akce). Šlo o zkušeného válečného letce a jeho úkol byl poměrně jednoduchý. Měl na svém dolnoplošníku doletět nad lesy na pomezí Kalifornie a Oregonu a mezi stromy shodit dvě zápalné bomby. Ty měly rozpoutat lesní požár a nadělat tak Američanům dost škody. Akce se podařila, Fujita se svým partákem Shojim skutečně les bombami zapálili, ale efekt nebyl takový, jak si představovali. Požár se podařilo rychle uhasit.

Nicméně Fujita se stal národním hrdinou, koncem války se dostal do výcviku kamikaze, ale svůj poslední sebevražený let neprovedl. Po válce se byl několikrát podívat ve městě Brookings, tedy na místě, které svojí akcí během války ohrozil. Bylo mu oficiálně “odpuštěno” tehdejším americkým prezidentem a městu předal jako dar 400 let starý samurajský meč, vzácnou rodinnou památku.

Fujitovo letadlo

Město Brookings ho jmenovalo čestným občanem, Fujita přednášel na školách dětem a byl vnímán jako bojovník proti válkám. Zemřel v Japonsku v roce 1997 v pětaosmdesáti letech na rakovinu plic a jeho dcera nechala o rok později část jeho polela pohřbít v Brookings.

To, že se Fujita stal v USA velmi známou a respektovanou  osobností, dokazuje i to, že v New York Times vyšel po jeho smrti krásný nekrolog. Fujitův profil najdete také v japonské World War 2 Database.

Zdroje fotek: https://twitter.com/RealTimeWWII/status/509823978865971200/photo/1 a https://twitter.com/RealTimeWWII/status/509822707899588608/photo/1

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz

Památný den vysídlenců bychom si s Němci měli připomínat hlavně my

Lidovky včera upozornily na nový památný den, který Německo zařadí od příštího roku do kalendáře. Půjde o celostátní připomínku obětí vyhánění a připadne na 20. června. Rozhodla o tom německá kancléřka Angela Merkelová, respektive německá vláda. Tato zpráva se postupně začala objevovat ve většině českých médií, jelikož se týká i nás a je docela kontroverzní. Bude totiž připomínat i příběh asi tří milionů Němců, kteří byli po druhé světové válce vysídleni (odsunuti, více na Wikipedii) z území Československa.

Německá vlajka
Zdroj: Wikipedia

Před válkou žily v Československu podle sčítání obyvatelstva něco přes tři miliony Němců a odhaduje se, že podobné číslo by mohlo definovat počet Němců, kteří byli z našeho území vysídleni. Osobně si myslím, že jich bylo nezanedbatelně méně, jelikož dost z nich padlo na frontě. Ostatně i Němci sami uvádějí počet odsunutých někde kolem 2,6 milionu. Vysídlování bylo dohadováno uprostřed druhé světové války, co se týče “československých” Němců, tak jejich osud dohodl exilový president Beneš s britským premiérem Churchillem a dalšími zástupci pozdějších vítězných spojeneckých zemí. Poválečné setkání válečných vítězů později dohodu zpečetilo a navíc naší zemi definitivně vrhlo do spárů Stalina a sféry vlivu Sovětského svazu.

Odsun Němců nebyl rozhodně idylický a během dvou let při něm zahynulo mnoho odsunovaných, ať už díky hromadným popravám obyvatel německé národnosti běsnícími Revolučními gardami, nebo i kvůli osobním mstám a touze po majetku. Benešovy dekrety jsou zákonem, který byl do puntíku naplněn a navíc stále platí, ať už se to někomu líbí, nebo ne. Vedle dekretů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, ztráty československého státního občanství Němcům a Maďarům, zrušení německé university, německých vysokých škol technických, píše se ve Wikipedii. Zkrátka většina Němců byla zbavena majetku a převezena na hranice. V době, kdy se to dělo, se toto řešení zcela jistě zdálo všem jako ideální a nejméně bolestné. Koneckonců, odsunováni byli příslušníci národa, jehož představitelé si Čechy přáli vyhladit, zlikvidovat nebo přinejmenším odsunout někam na hranice Asie a zapojit do práce pro budování Říše.

Odsunovaní Němci si v letech 1945 až 1947 museli být vědomi toho, že jim Československo oplácí stejnou mincí. Německo totiž několik let zpátky zabralo Sudety, a i když šlo o akt posvěcený západními velmocemi, Čechoslovákům to mnoho radosti nenadělalo. V roce 1939 se pak za dalšího souhlasu Evropy pan Hitler napakoval rovnou do Prahy a ustanovil tu Protektorát. O pár měsíců později se díky Hitlerově enormnímu zájmu o Polsko konečně rozběhla druhá světová válka, na kterou “spojenci” čekali nepochopitelně dlouho. Nutno dodat, že v té době se mezi Hitlerovy kamarády počítal i Stalin, jehož armády vesele útočily na Polsko na druhé frontě.

Jelikož válka dopadla dobře a zlý pan Hitler byl poražen i díky možná ještě horšímu panu Stalinovi, mohli jsme si u nás za pečlivého dozoru vítězných mocností (největším dozorovatelem byl Stalin) dovolit trochu pročistit ovzduší a agresory z konce třicátých let odsunout. Jak již bylo řečeno, odsun nebyl idylický, ale určitě bych si dokázal představit několik daleko horších scénářů, jak by mohl dopadnout. Třeba občanskou válkou, masovým vyvražďováním (vraždění, které skutečně probíhalo, masovým s dovolením neoznačím, na to byli jiné experti a jiné kauzy) a tak dále.

Valné shromáždění OSN podle Lidovek v roce 2000 vyhlásilo 20. červen za mezinárodní den uprchlíků. Podle mého názoru je uprchlík a odsunutý trochu jiný příběh, navíc OSN to asi myslela hlavně ve vztahu k uprchlíkům v dnešních dobách. V Německu by se v tento den měly nově připomínat nejen oběti aktuálního vyhánění po celém světě, ale přímo i Němci, kteří na základě mezinárodních dohod museli po druhé světové válce opustit někdejší německé provincie (tedy prostory, kde žilo víc Němců než Čechů) v československém pohraničí.

Když se podíváme do historie na roky 1938 až 1947 pokud možno co nejméně zaujatýma očima, tak pokud si svůj odsun budou připomínat Němci (jako národ, který pod vedením jednoho fanatika rozpoutal světovou válku), tak proč bychom si ho nemohli připomínat i my? Ze Sudet totiž muselo odejít 150 000 – 250 000 lidí (zdroj), tisíce českých lidí byly zavražděny (i když někteří jako důsledek své odbojiové činnosti, což jim slouží ke cti), mnoho jich bylo “odsunuto” do koncentráků, odkud se nevrátili. Statisíce lidí byly donuceny pracovat pro Říši. Tito lidé byli “odsunuti” na území Něměcka a nuceně nasazeni do továren.

Pokud je tedy v Německu památným dnem 20. červen a má připomínat odsun Němců, navrhuji, ať se náš pan premiér pochlapí a jako takový malý revanš, po mnoha desítkách let a v době, když poslední pamětníci umírají, vyhlásí tento den památným i u nás. Nebudeme si připomínat jenom ty statisíce lidí, které museli odejít ze Sudet před válkou (a teď je otázkou, zda je označíme za odsunuté nebo uprchlíky, protože mnozí z nich prý podle Sudeťáků odešli zcela dobrovolně a tím pádem tedy uprchli), ale i nuceně nasazené, zavraždené v koncentrácích a na popravištích a i ty další, kteří nějak utrpěli. Jistě, šlo by o malé politické gesto (ze kterého by se v Německu nejspíš po…), ale určitě by Čechům i Němcům zase jednou připomnělo, jak to vlastně všechno bylo…

Výstava: Roky 1945, 1968 a 1989 objektivy fotografů

Pozvánku na výstavu Česká osudová data jsem zveřejnil nedávno. Probíhá v Českém centru v Rytířské ulici v Praze. Pokud půjdete okolo, určitě se stavte, prohlédnutí asi padesáti fotek vám zabere pár minut. Výstava trvá do 3. září.

2014-08-25 12.41.00

2014-08-25 12.41.22

2014-08-25 12.42.44

2014-08-25 12.43.19

2014-08-25 12.46.43

Uvidíte sovětské vojáky, kteří nejdříve křepčili po osvobození Prahy v roce 1945 a následně se museli vyrovnávat s rolí okupantů v témže městě o třiadvacet let později. Fotky z oslav (a třeba pohřbu sovětského důstojníka) v roce 1945 nevyjadřují až tolik radosti, jak by si jeden myslel. Sověti byli unavení a opotřebovaní. V roce 1968 se navíc museli vyrovnat s pochopitelnými nepřítelskými reakcemi Pražanů a třeba i Liberečáků. Mimochodem, nejvíc se mi líbila právě fotka (první snímek z fotogalerie) z libereckého náměstí, která zachytila tank, demolující podloubí domu. Všude kolem spousta lidí, napětí strach a hlavně smrt, to všechno je na snímku vidět.

Sověti na snímcích z let 1945 a 1968 jsou si něčím podobní. Spojuje je nejen únava a určitá odevzdanost, ale i překvapení z toho, kde jsou a co tam vlastně dělají. Ruský (a samozřejmě to platí i pro ostatní národy Sovětského svazu) voják je jeden z mnoha, jde bojovat a mnohdy ani neví kam a proč.

Další sérii tvoří fotografie z pohřbu Jana Palacha a vše završují snímky z roku 1989. Národní třída ze 17. listopadu, demonstrace, osobnosti. Zaujaly mě hlavně fotky Radka Bajgara a Jana Šibíka (poslední ve fotogalerii, omluvte kvalitu, fotografie jsem přefocoval telefonem) z Národní třídy, pořízení při té památné demonstraci 17. listopadu. Všiml jsem si, že byly pořízeny přes záda zasahujících členů bezpečnostního pluku. Nebyly foceny z davu, který si nakonec odnesl rány pendrekem. A vedou k úvahám, kde jejich autoři stáli, s kým a jak se vůbec dostali na tak pěkná místa k focení.