Archiv rubriky: Komentáře

Něco o fašismu a německém fašismu, zvaném nacismus

Kdysi, cca 1920, si západní svět kladl otázku jak dál. Feudalismus, konzervativismus, buržoazní přístup ani náboženské systémy nebyly schopny plnit úlohu nosné filozofie nebo nosného sociálního a hospodářského systému. Ani států ani hospodářských mocí. Rozvoj metodiky hospodářství i veřejného poznání si s těmito, tehdy již klasickými, metodami nevystačil. Tam, kde se je pokusili uchovat uměle, docházelo k hospodářské stagnaci a sociálnímu napětí, často doprovázenému určitou mírou ztráty suverenity ve prospěch rozvinutějších regionů.

Na cestu SSSR, k diktatuře proletariátu, západ nastoupit nechtěl.

Vznikaly tedy různé nové postupy a metody vládnutí a hospodaření, snažící se vyjít vstříc nové době. V různých regionech různé, podle podmínek a vlivů v nich panujících.

V USA se pokusili uchovat volnou buržoazní soutěž doplněnou vírou lidu v Boha. S katastrofálním výsledkem Černého pátku a následujícím New Dealem, z jehož principů a poučení čerpají dodnes. Na okraj, Novaja ekonomičeskaja politika již tehdy založila první krůčky k demokratizaci dělnických systémů, ne ideologicky, ale proto, že bez toho to prostě nešlo.

Ve Francii, poučeni osudem krále a komunardů i krizemi z rent a krizemi z populační exploze, již zakládali symbiózu socialistického státu a soukromých mocí.

Velká Británie potřebovala konzervativismus k vládnutí Commonwealthu a volnou buržoazní soutěž pro hospodářství, vznikl tedy poměrně šťastný mix liberalismu a konzervativismu.

Státy, jejichž hospodářství stálo na mořeplavbě, rybolovu, obchodu a zemědělství, modernita tolik nezasáhla, zachovaly si tedy klasický konzervativní systém království+církev (Španělsko, Portugalsko, Holandsko, Dánsko).

Předmětem zájmu tohoto článku jsou některé okolnosti fašismu a nacismu, poučné i pro dnešní dobu.

Německo a Itálie totiž nesly podobné znaky. Agilní průmysl, který vyrobil sebevědomý proletariát, silné zemědělství a rybolov, nepodstatné příjmy a rozlohy kolonií, nesjednocená šlechta, společný jazyk ale mnoho kulturně odlišných regionů, obrovská prohra ve WWI se ztrátou víry obyvatel v Boha i panstvo, a další.

V této situaci Garibaldiho odkaz nestačil a Italové přišli s fašismem, ideologií, sjednocující národ hrdostí na svou minulost Římské říše a dočasně zvyšující akceschopnost komunit odhozením solidarity a snadným centrálním řízením prostřednictvím držitelů fasces, sdružujícím ve svých rukách vůči členům svých družin moc zákonodárnou, soudní i výkonnou. Ve shodě s tradicí starého Říma. Navíc držitelé fasces často pocházeli z míst, ve kterých působili, tedy pro družiny stanovovali pravidla vycházející z místních zvyklostí, tedy pro voliče byli přitažliví. Termín držitel fasces pro tyto mocné lídry vznikl z toho, že ve starém Římě jako symbol své moci nosili u pasu sekyru omotanou pruty, zvanou fasces. Tolik o prostém pohledu na fašismus.

Německo s nadšením přijalo princip obdivu k Říši Římské. Jenže bylo v jiné situaci než Itálie. Jeho integritu nikdo nezpochybňoval a obyvatelstvo bylo uvyklé disciplíně z dob absolutismu. Prvotním úkolem bylo povznesení hospodářství a způsobu vládnutí na úroveň, zajišťující mu sebezáchovu a svéprávnost. Základ akceschopného systému družin řízených držiteli fasces byl přejat od předků z doby Velkého Říma a od Italů. Protože prvotním úkolem bylo povznesení hospodářství a zároveň mezinárodně silný stát, měly velké slovo při zavádění nového systému vládnutí cechy, průmysl a branné moci. Tak se stalo, že německý fašismus získal vlastní formu, v níž pravidla pro družiny držitelé fasces určovali často podle pravidel cechovních a se zvýšeným ohledem na loajalitu. To byl základ budoucí katastrofy. Elitářství cechovního přístupu v tomto případě nevyloučilo ty slabší nebo ty, kteří nevyhovovali kontrášům, z cechu, ale z občanské společnosti. A navíc, zbytek světa už od klasického cechovního způsobu organizace utíkal pro jeho zkostnatělost, neschopnou reagovat dostatečně rychle na vývoj poznání. To je důvod, proč Německo někdy v 1936 zjistilo, že majetek okradených slabších, vyhnaných nebo povražděných, je prožrán a struktura hospodářství a státu je totálně nesmyslná, neumožňující trvale udržitelný rozvoj.
Tehdy měli Němci dvě možnosti, buď spadnout do hluboké hospodářské a systémové krize a pomalu a poučeně začít znova, bez debility fašismu, nacismu a středověkých tradic, nebo se vydat na lup. Vydali se na lup a protože lidskost přímo či nepřímo ztratili již ve 30. letech, ztratili tvář a na dlouhá léta i svéprávnost. Délku doby, po kterou nesměli vychovávat vlastní děti neznám přesně, ale pokud vím, ještě v 60. letech německé školství učilo podle osnov vypracovaných spojenci a bylo pod jejich dohledem. Rok, kdy dostali plné právo vládnout si svobodně sami též nevím, ale Prusko, pokládané za nejzvrácenější, až po 1989 a i v západní části byl život pod určitou kontrolou spojenců ještě v 1988.

Proč to sem celé píšu?

Je ve Vašem životě někdo, kdo se Vás ve Vašem občanském životě, tedy mimo pracovní dobu a pracovní smlouvu, snaží podrobit vlastnímu systému zákonů, odlišnému od státní soustavy zákonů, vymáhá na Vás dodržování tohoto vlastního systému zákonů a trestá Vás pokud jej neuposlechnete? Snaží se někdo řídit Váš občanský život (mimo pracovní dobu a pracovní smlouvu)? Vězte, že tito lidé (nebo subjekty) v minulosti přiváděli regiony, ve kterých působili, do katastrof a ohrožují životní úroveň Vaši i Vašich potomků. Stejně Vás i Vaše potomky dříve nebo později ohrozí na životě.

Fašismus tedy je, když je občanská společnost rozdělena do skupin (družin) a tyto družiny mají své lídry, kteří, každý nad svou družinou, vykonávají více či méně úplnou moc zákonodárnou, výkonnou i soudní. Nebo alespoň dvě z těchto mocí současně.

Nacismus je tedy fašismus doplněný o další vlastnosti. Z nich ta nejpodstatnější je, že občané jsou rozděleni nejen do družin, vedených mocnými lídry, ale jsou rozděleni i do skupin, z nichž každá má jinou úroveň státní soustavy zákonů.

Zdroje: učebnice dějepisu a občanské nauky pro ZŠ a SŠ

Před 75 lety začala Bitva o Británii

10. červenec 1940 je dnem, kdy podle historiků začala legendární Bitva o Británii. Před pětasedmdesáti lety začalo jedno z klíčových utkání druhé světové války, rozhodovalo se o tom, zda nacisté obsadí celou západní Evropu, Velká Británie byla v té době poslední odolávající zemí. Hitler se připravoval na invazi, které mělo předcházet rychlé smetení RAF (Britského královského letectva) z oblohy. Během několika týdnů se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Luftwaffe (německé letectvo) si s pár stovkami britských stíhačem Hurricane a Spitfire neporadila, naopak zaznamenala obrovské ztráty. 15. září 1940 velitel Luftwaffe Hermann Göring nad Británii poslal obrovské svazy svých bombardérů a stíhaček s cílem definitivně zlomit odpor britských, polských, československých (těch bylo cca 89) a dalších stíhacích pilotů.

10. červenec 1940, piloti čekají u Hurricanu
10. červenec 1940, piloti čekají u Hurricanu, foto: RAF

Pokračování textu Před 75 lety začala Bitva o Británii

V Rusku otevírají Stalinovo muzeum…

Dokážete si přestavit, že by Němci otevírali muzeum Adolfa Hitlera a že by uvažovali o jeho rehabilitaci? Ne? Tak vězte, že něco podobného se nyní děje v Rusku a nejedná se o nikoho jiného, než o masového vraha, co do počtu obětí snad ještě horšího. Na to, že Stalin nechával vraždit svoje politické odpůrce ve velkém a Sovětský svaz za jeho vlády rozhodně nevzkvétal, Stalinovi ruští obdivovatelé asi nemyslí…

J. V. Stalin
J.V. Stalin, foto: history.com

České noviny referují: “I přes protesty ruských ochránců lidských práv bylo ve vsi Choroševo u Rževu, ležícím asi 200 kilometrů západně od Moskvy, otevřeno nové muzeum komunistického diktátora Josifa Stalina. Ten podle zřizovatelů i přes své zločiny zanechal v dějinách země i cosi “čirého a životaschopného”, a tak je podle nich záhodno “obnovit historickou spravedlnost”.”

Za otevřením muzea stojí sdružení, za které hovoří ruský ministr kultury Vladimir Medinskij a můžeme si tedy s přimhouřenýma očima myslet, že jde o oficiální vládní aktivitu.

Jen pro připomenutí – Stalinovi je připisováno více než 20 milionů životů

Dovolená v Protektorátu? Díky!

Když se před mnoha měsíci začalo proslýchat, že Česká televize pracuje na dokumentární reality show z minulosti, samozřejmě mě to hned začalo zajímat. Dotázal jsem se oficiální cestou, o co vlastně půjde a byl jsem slušně vypoklonkován. Ani jsem se nedivil, proč by pouštěli informace někomu, kdo zrovna začíná psát blog o historii, když podrobnosti o připravovaném pořadu drželi před veřejností pod pokličkou.

Dovolená v Protektorátu

Když Česká televize začala několik týdnů před začátkem vysílání onoho tajemného pořadu Dovolená v Protektorátu promovat na svých obrazovkách a i jinde, začalo mě to zajímat ještě víc. Reality show z Protektorátu? Princip podobných soutěží je známý ze zahraničí – pár lidí se navlékne do kostýmů a “přenese” se do vybrané doby – například do středověku. Pak se v jiné době sbaží žít tak, jak se tehdy opravdu žilo, a to vše sledují nonstop televizní kamery. Tenhle koncept se mi moc líbí, i když reality show jako takovou rád nemám.

Jako první klad Dovolené v Protektorátu vidím její vzdělávací přínos. Nejsem historik a běžný život v Protektorátu nemám až zas tolik nastudovaný, ale zdá se mi, že reálie souhlasí a doprovodný komentář vše dobře vysvětluje. Rodina, která byla o své vůli a s vidinou výhry milionu ve zlatých mincích přenesena do pohraničí a má si během pár týdnů prožít události, které se děly před více než sedmdesáti lety během druhé světové války, byla podle mého zvolena dobře. Nejstarší generace si tu dobu z dětství pamatuje a ostatní (mladší) provádí dobovou problematikou. Rodina na zapadlé usedlosti žije a pracuje, plní úkoly (například uplést vlněnou šálu nebo udělat schody do chléva), střetává se s okolím prostřednictvím herců, představujících obchodníka, učitele nebo starostu. Oproti klasickým reality show pořadům se nedíváme na to, jak na sebe řvou opilí potetovaní exoti, ale bez přehánění vstupujeme do minulosti. Díky televiznímu pořadu, který je dobře připraven a diváky nejen baví, ale i poučuje.

Trochu mě štve product placement v podobě omílání jména partnera, který dává do placu zlaté mince jako cenu pro soutěžící. Ale chápu, že dneska to je do určité míry nutnost a bez toho obtěžování by pořad možná ani nemohl (z finančních důvodů) vzniknout. Kdyby bylo možné moje koncesionářské peníze cílit, tak by Dovolená v Protektorátu byla jedním z mála pořadů, kam bych pravidelné měsíční výpalné České televizi rád alokoval.

Zahraniční média (třeba Guardian) se prý podivují, jakáže show to v Česku vznikla. Nezdá se jim právě doba, do které je děj dokomentární reality show zasazen. Jistě, je to doba, kdy zemřely stovky tisíc Čechoslováků, doba, která má do idylky daleko. Ale proč jí (citlivě) nepřipomenout, nepopsat, navíc chytlavou formou moderního televizního formátu? Na klasický dokument by se dívala desetina lidí a o Protektorátu by se toho dozvěděla ještě méně. Tenhle způsob popularizace naší historie se mi prostě líbí a rozhodně ho nevnímám jako pošpinění památky obětí z doby, do které se rodina přenesla.

A komentáře internetových chytráků, kteří prý navrhují, že by další podobná reality show měla být z Osvětimi? K těm se snad ani není potřeba vyjadřovat…

Hrozně zajímavé je sledovat, jak se jednotliví účastníci show chovají a jak na situace, které jim štáb připraví, reagují. Někteří jsou zatím stále tak trochu nad věcí a berou to jako hru, jiní se do děje vžívají a události se jich skutečně dotýkají, berou je dobově a začínají nesnášet Němce. Kromě toho si odnesou cennou zkušenost (a diváci zprostředkovaně taky), jaké to je žít na samotě, manuálně pracovat na poli a ve chlévě, pít čerstvě nadojené mléko a tak dále. I když mají na všechno “manuály”, bez zkušeností nejstarší zúčastněné generace by to bylo sakra těžké… Projít si za pár týdnů několik těžkých let z naší historie a být při tom v bezpečí… Kdo by nechtěl, že? Akorát by u toho nemusely být ty kamery 🙂

Překvapil mě skvělý vysílací čas – prime time po zprávách na hlavním programu v úterý a čtvrtek? Kdybych si měl tipovat, kdy by Česká televize Dovolenou v Protektorátu asi tak vysílala, řekl bych jednou týdně v dest večer na dvojce… Je vidět, že pro Českou televizi je tento pořad důležitý, že na něj sází a bere ho vážně. A má proč, zkušenosti ze zahraničí ukazují, že právě podobné pořady mohou být novým diváckým hitem. Kam se tedy divák vydá příště? I když tento text píšu po třetím díle, počítám s tím, že sledovanost vydrží a celý tenhle experiment bude mít pokračování – třeba v národním obrození nebo u husitů. Jistě, tyhle dva moje nápady by byly produkčně mnohem složitější a dražší, ale proč se trochu nezasnít, že?

Jsem rád, že žánr Living History TV (tak se to prý oficiálně nazývá) pronikl i k nám. Mě osobně baví a jsem rád, že zase po nějaké době stojí za to (Českou) televizi zapínat. Opakování starých seriálů a pořadů s Bohdalkou mám dlouhodobě plné zuby. Za Dovolenou v Protektorátu děkuju, je to prostě můj (a celé mojí rodiny) šálek kávy.

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz

Poznámka k osvobození Rudou armádou. Nezavání to anexí?

Přemýšlel jsem, jestli nemám rovnou nazvat tažení Rudé armády na západ v letech 1944 – 1945 anexí. Ano, jistě, naše a mnoho dalších území bylo osvobozeno, to nepopírám, Sověti prostě Němce vyhnali a stálo je to podle odhadů odborníků více než 100 000 obětí, jenom na našem území.

Mrkněte se ale na definici slova anexe z Wikipedie: “Anexe (latinsky ad-nectere, připojovat) je de iure trvalé připojení (inkorporace) cizího státního území k jinému státnímu celku. Od dočasné vojenské okupace se liší tím, že anektované území se začleňuje do území a správy anektujícího státu.”

Připojili Sověti naše území do svých struktur? Ano. Okupovali nás? Ano, a to znovu o více než dvacet let později. Snažili se nás začlenit a spravovat? Ano, působili tu takzvaní poradci, kteří tento stát vlastně řídili, respektive naši představitelé je museli poslouchat.

A co víc, po druhé světové válce tajná sovětská policie odvlekla mnoho našich lidí na Sibiř. Rusové rozmontovali mnoho našich továren a ukradli je, převezli na svoje území. Opakuji, osvobodili nás, ale zároveň tu nadělali mnoho škody. Můžeme ji za to být vděční, tedy mysím za osvobození. Kdyby dohody nebrzdily Američany, mohlo být naše území z větší části osvobozeno právě jimi. Stalin si ale na naše území dělal dlouho před koncem války nároky a mohlo to dopadnout daleko hůř. Mohli jsme se stát další svazovou republikou, jako pobaltské a další státy.

Nesmíme zapomínat na to, že ono po mnoho desetiletí oslavované osvobození mělo i své stinné stránky a bylo jich mnoho…

Kdo by měl právo dát soudruhům přes hubu?

Občas se mi stane, že na ulici nebo v metru potkám nějakého komunistu, kterého znám z televize. Vždycky mě chytí amok a mám chuť když už ne na fyzický útok, tak alespoň útok slovní. Během pár vteřin se vždycky uklidním a toho bolševického výtečníka jenom nenávistně pozoruji.

KSČM

Jednou jsem v autobusu potkal soudruha Exnera. Měl jsem sto chutí vstát, požádat o klid a všem spolucestujícím sdělit, s kým že mají tu čest. Jaká že to svině komunistická s nimi sdílí dopravní prostředek. Samozřejmě na to nedošlo, jsem v podstatě klidný a slušný člověk, který se s cizími nehádá ani nepere.

Prostě tak nějak vnitřně cítím, že bych měl dát komunistům najevo, co si o nich myslím. Na nějaké demonstrace se hádat nechodím, vím, že by mi ruply nervy a skončilo by to násilím. Přesto si ale myslím, že by komunisti přes hubu zasloužili a dokonce si dokáži představit, kdo by na to měl právo.

Tak třeba političtí vězni, lidé, kteří se nemohli za minulého režimu věnovat svojí profesi a nemohli studovat. Pak ti, jejichž příbuzní byli umučeni, ti, kteří přišli o čas a zdraví v lágrech. Lidé, kteří byli minulým režimem jakkoliv omezováni a šikanování. Celá společnost za to, že tu existovala železná opona, že nebylo možná cestovat a konzumovat produkty západní společnosti, ať už hmotné nebo kulturní. Komunistům by mohli rozbít hubu i ti, kteří se ve škole povinně zabývali marxismem a ztráceli tak čas, který by mohli využít ke studiu něčeho, co by využili v praxi. Když to vezmeme kolem a kolem, tak rozbít hubu komunistovi by mohly miliony Čechů. Koho z nás se minulý režim nijak nedotkl? Podle mého názoru jsme se s minulostí ještě dostatečně nevyrovnali.

Belgie si na dvoueuro dala připomínku bitvy u Waterloo. Oslavuje porážku Francie?

Belgie si na novou dvoueurovou minci zvolila zajímavý motiv – bitvu u Waterloo. V roce 1815 byl u této vesnice nedaleko Bruselu drtivě poražen Napoleon. A to koalicí evropských panovníků (Británie, Pruska, Nizozemí…).

Mince 2 eura

Také se vám zdá, že je to vůči Francii trochu nefér? Ano, Francie má pověst věčně poražené země, která nemá bojovou morálku a hůře jsou na tom z tohoto pohledu snad už jen úplně zoufalí Italové, kteří dokonce často mění strany konfliktu.

Je to dost zásadní rýpnutí a možná se dočkáme i nějaké diplomatické dohry. Každopádně si osobně myslím, že se umístění připomínky na bitvu mezi evropskými národy na minci nehodí. Co si o tom myslíte vy?

Zdroj: https://twitter.com/DanHannanMEP/status/575791061043449858 a https://twitter.com/volven

I vaši rodiče a prarodiče byli součástí historie. Zeptejte se jich.

Myslíte si, že dějiny jsou něčím neživým, o čem se dozvídáme pouze prostřednictvím knih a článků historiků? Pak jste tedy na velkém omylu, nedílnou součástí historie jsme my všichni, naši předci. I oni mají občas co vyprávět, byli přece přímými svědky dějin a důležitých událostí.

Zkoušeli jste se někdy zeptat rodičů nebo prarodičů, co zajímavého zažili? Pokud ne, puste se do toho, dost možná budete překvapeni.

Já osobně jsem se poměrně šťastnou náhodou dozvěděl, že moje maminka se narodila za dost dramatických okolností. V občance má datum narození 14. února 1945. Ten den se nedá vůbec označit za šťastný, tenkrát spojenci omylem bombardovali Prahu, mysleli si, že pouští bomby na Drážďany, ale spletli se. Moje máma se narodila právě ve chvíli, kdy probíhalo bombardování – poprvé nespatřila světlo světa v porodnici nebo doma, ale v protileteckém krytu. Nakonec včechno dobře dopadlo.

A můj děda? I on měl co vyprávět. Byl nuceně nasazen v Breslau, během jednoho z mnoha bombardování průmyslového centra spojenci se mu podařilo utéct a za poměrně dramatických okolností se dostal až domů, kde se mnoho měsíců skrýval. Babička si užila výslechy na Gestapu, které se ale nedaly označit za tvrdé. Byla totiž těhotná a gestapáci s ní podle toho zacházeli. I když dostávali jedno anonymní udání za druhým, že je děda doma a kdesi se přes den schovává, moc to neřešili. Celá tato větev mojí rodiny se dočkala konce války bez větší úhony. Děda si po válce nezadal s komunisty a podle toho bylo pak s jeho rodinou zacházeno. Máma to měla těžké ve škole a o tom, že by se stala zdravotní sestrou, jak chtěla, nemohlo být ani řeči.

A táta? Ten zase může vyprávět o undergroundu, navštěvoval koncerty zakázaných kapel, pamatuje legendární výstupy Plastic People of The Universe. Říká, že hudba to byla strašná, skoro se nedala poslouchat. Ale atmosféra byla prostě nenahraditelná.

Tohle je krátký příběh mých předků, v jiných větví mojí rodiny se dělo také mnoho zajímavého, ale neměl jsem to štěstí, že bych do oněch událostí nějak více pronikl.

Neváhejte, a zeptejte se rodičů a prarodičů, co zajímavého zažili. Možná budete mile překvapeni a jejich vyprávění si nic nezadá s knihami historiků. Pokud se dozvíte něco zajímavého (a já si jsem jistý, že to tak bude), neváhejte a pošlete mi (na e-mail jan.handl@historieblog.cz) příběh vaší rodiny. Rád ho zveřejním.

TIP: Krokodil – satira po sovětsku

Starší z nás si pamatují socialistickou satiru. Někdy kvalitní, jindy účelovou, vždy pokud možno uhlazenou. Pro ty z vás, kteří si ji rádi připomenou nebo je pro ně poučením o dobách totality, přináším tip na www stránky, které přinášejí přehled o časopisu Krokodil a jeho historii, včetně fotek. Tento satirický časopis, vycházející v CCCP od roku 1924, byl normotvorným pro satiru východního bloku. Nese tedy poučnou informaci o tehdejší době.

Historie propagandy – klíčová dírka do minulosti lidstva

Propaganda, jedna z karet v pokeru, který lidstvo hraje o to, kdo bude mít víc rohlíků k snídani. V reálném čase často slouží demagogii, pokoušející se překroutit skutečnost. Paradoxně, s odstupem času se stává nástrojem, pomocí kterého lze usuzovat, jaká byla minulá doba reálně.

Nabízím vám tedy tip na WWW stránky, které obsahují výběr z dostupných propagandistických děl, použitých v minulých epochách. Nabídka je strukturována nejen podle doby – před 1918, mezi válkami, WWII, po druhé světové, současnost, ale i podle regionů, podle toho, ve kterých právě v daném období významnější propaganda vznikala. WWW stránky nabízejí zdarma základní přehled s konkrétními příklady dobové propagandy, často doplněný o placený obsah, např. s obsahem jednotlivých čísel časopisů.