Varšava očekává podle zprávy ČTK z 19. 2. 2019 oficiální omluvu od Izraele za výroky o polském antisemitismu. Izraelský ministr zahraničí Jisrael Kac údajně rozlítil polské představitele svým výrokem, že Poláci “nasáli svůj antisemitismus s mateřským mlékem”. Jak to vlastně s tím polským antisemitismem je?
Pokračování textu Komentář: Nasáli Poláci antisemitismus s mateřským mlékem?
Francouzi na mírových jednáních po první světové válce nechtěli posílit poražené Německo, a proto hodlali přiřknout pohraniční území s německým obyvatelstvem Československu a to podle Benešem požadované zásady tzv. historických hranic Českého království.
Zdá se, že česká hymna Kde domov můj? je zřejmě plagiát. Nápěv pochází z druhé věty Koncertantní symfonie Es dur pro hoboj, klarinet, fagot a lesní roh K297 b, zkomponované Wolfgangem Amadeem Mozartem v Paříži roku 1778, tedy zhruba o půl století dříve, než se konala premiéra hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka.
Britská vláda se od 29. 8. 1939 snažila zprostředkovat přímá jednání německo–polská, které Poláci již několik měsíců odmítali. Hitler s touto aktivitou Velké Británie souhlasil, požadoval však vyslání polského zplnomocněnce do Berlína k jednání, které se mělo konat 30. 8. Otázkou je, nakolik se Velká Británie o dohodu obou zemí snažila a nakolik to bylo britské alibi pro případ vzniku války. Polsko Německu neodpovědělo, zmocněnce nevyslalo a polský ministr zahraničí Józef Beck zakázal Józefu Lipskému, polskému vyslanci v Berlíně převzít jakýkoliv dokument s německými návrhy a o nich jednat. Němci se o tom dověděli, Beckovu depeši s tímto sdělením zachytili a rozšifrovali.
Pokračování textu Komentář: Okolnosti přepadení vysílače v Gleiwitzu nejsou dostatečně doloženy
V české společnosti je hluboce zakořeněné přesvědčení, že nejkrutější gestapáci byli sudetští Němci. Nicméně nová, ke konci roku 2018 ještě nedokončená studie historiků Jana Vajskebra a Jana Zumra z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) o úřednících Gestapa v protektorátu to nijak nepotvrzuje, ba nepřímo ji vyvrací.
Již na jaře 1939 připravily protektorátní odbojové organizace Politické ústředí (PÚ) a Obrana národa (ON) návrh úpravy budoucích československých hranic, které napříště měly probíhat za hraničními horami. V něm se opět objevuje požadavek koridoru k Jugoslávii rakouským Burgenlandem jako po první světové válce, s tím rozdílem, že by ČSR připadla severní a Jugoslávii jižní polovina koridoru. Maďaři měli být včleněni do „zájmové sféry slovanské“. Zdůvodňovalo se to například jako v týdeníku Nové slovo z 18. 8. 1945 takto: „Slovanské území už za starých časů sahalo od Baltského moře až po Jadran… Společné československo-jugoslávské hranice jsou nutností. Heslem všech Slovanů dnes nechť jest: Od Baltu až po Jadran!“
Pokračování textu Komentář: Česká územní nenasytnost
Po odstoupení území Německu v říjnu 1938 se vkládaly naděje do nové slovanské solidarity, ke které dojde, až německý vliv zachvátí všechny slovanské země a vyvolá mezi nimi odpor. Hlavní silou, která obnoví ČSR v hranicích z roku 1937, bude sovětské Rusko. Na rozdíl od představ Karla Kramáře se již připouštělo, že to bude Rusko bolševické. Zde Padl i návrh na přejmenování republiky na Novoslávii. Zde je patrný vliv panslavistických mýtů ražených buditeli českého národa a je jasné, že Češi začali tímto okamžikem dobrovolně směřovat do budoucího sovětského područí.
V duchu jsem svěřil vylíčení atentátu na Heydricha jiným a předpoklad vyšel. K výročí vysazení Gabčíka a Kubiše 29. 12. 1941 se objevily články, které české aktéry atentátu oslavovaly, například na aktuálně.cz. Každý sice může nahlížet na atentát různě, ale měl by se v popisu činu vždy pokud možno vypořádat se všemi rozhodujícími událostmi kolem něj, i s těmi, které nejsou vůbec obdivuhodné. Atentát, mnohými adorovaný jako hrdinský čin, byl ukázkou diletantismu československého odboje v Londýně i parašutistů samých. U parašutistů to bylo způsobeno především nekvalitním výcvikem a nekázní. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich zahynul jen shodou náhod, vlivem infekce zanesené do těla střepinou bomby, chybným svým rozhodnutím a svého vojenského šoféra.
Češi by měli být kritičtější a konečně přestat adorovat tatíčka Masaryka tak, jak to například činí Zdeněk Čech ve svém posledním článku. Na pravdě si Tomáš Masaryk, soudě podle jeho verbálních a písemných projevů velmi zakládal, ve skutečnosti ji ale nectil, lhal, až se mu od úst prášilo. Češi, nemajíce dostatek vhodných vzorů, uctívají lháře.
Pokračování textu Komentář: Bylo by záhodno přestat Masaryka uctívat
Aby soukromníci ve Velké Británii v čele s Edvardem Benešem byli uznáni za československou exilovou vládu a prezidenta, bylo nutné před světem předstírat kontinuitu první Československé republiky, že nezanikla, a že oni jsou jejími reprezentanty. Umělá právní konstrukce jimi nazvaná teorie kontinuity praví, že právní kroky československého státu a jeho politiků, později protektorátu a Slovenské republiky, byly počínajíc 30. 9. 1938 vynuceny a tudíž jsou od počátku in toto neplatné. Což je v rozporu s pravdou, protože ne všechny kroky vlád na území ČSR po tomto datu byly Německem vynuceny a nakonec i protektorátní vláda dokázala prosadit dost svých záměrů. V teorii kontinuity jde hlavně o tvrzení, že Edvard Beneš navzdory své abdikaci 5. 10. 1938 nikdy nepřestal být prezidentem Československé republiky. Beneš ale abdikoval dobrovolně, byť pod tlakem československé generality a politiků.
Pokračování textu Komentář: Benešovy lži v úsilí o uznání československé exilové vlády