Snažím se oficiózní historiografii pouze doplnit o fakta a možné příčiny, kterým se vyhýbá, zatajuje nebo je dezinterpretuje, nepodávám ucelený historický výklad a to z jednoduché příčiny: Mnou zjevované a pro naprostou většinu čtenářů dosud neznámé informace by namíchány do množství faktů a interpretací historie známých ze škol a z médií zapadly, nebo by se k nim prokousalo a uvědomilo si je jen velmi málo čtenářů. Proto mlčky spoléhám na to, že oficiózní výklad dějepisu je čtenářům dostatečně znám, neopakuji ho a soustřeďuji se jen na věci historiky pomíjené a záměrně zkreslené.
V článku „Friedhof Prag-Ďáblice. Paradigmawechsel“ v mnichovském Sudetendeutsche Zeitung Jaroslav Šonka píše v českém překladu: „Po Heydrichově smrti hrál nejdůležitější roli v protektorátním režimu Karl Hermann Frank z Karlových Varů. K masakrům v Lidicích a Ležácích značně přispěl; v rozmluvě s Hitlerem měl je dokonce i požadovat.“ To odporuje skutečnosti.
V Novinkách.cz, což je internetová forma Práva, vyšel článek Stanislava Dvořáka, který je tak poplatný zkreslenému podání české oficiózní historiografie, že to naléhavě volá po nápravě. Jak to i se souvisejícími událostmi tedy bylo?
Nejdříve se vyrovnal s bludy Františka Palackého o českých dějinách: „Nevěříme v žádnou vysokou původní kulturu staroslovanskou (co tu bylo v počátcích dějinného života, dodali Gótové a pak zejména Byzanc – Pekařova poznámka v originálu) a klademe důraz na to, že snad vše, co zahrnujeme pod pojem kultury, vnášela do Čech od počátku jejich státního života cizina. Popatříme-li dnes kolem sebe, není asi ničeho, co vidíme, čím a jak žijeme, nač myslíme a činíme, co by nebylo ovlivněno nebo přímo dáno cizinou. V stoletích minulých, po přetržení cest do Byzance, nebyl sic vliv Evropy, t. j. vliv románské a germánské Evropy, tak rychlý, bezprostřední a přímý jako dnes, ale jako dnes naše technika, hospodářství, ústava, administrativa, právo, věda, literatura, krátce všechen život hmotný, společenský i duchovní jest jen formou nebo přímo kusem pokroku a stavu západoevropského, tak tomu bylo v podstatě i v stoletích minulých… vzor ciziny působil, jak opakuji, do všech stránek života a do všech projevů jeho… Tedy ne pouze stýkání a potýkání podle formule Palackého, ale stálé přejímání, podléhání, sycení se vzorem života a myšlenky pokročilejších sousedů světa germánského a románského jest nejmocnějším a daleko nejvýznamnějším faktem a faktorem našich dějin. Nechci prodlévati u otázky, pokud platí tato these o všech národech evropského kruhu kulturního – není jistě žádného, jenž by nepodléhal příkladu a vzoru pokročilejšího souseda. Na př. o Němcích středověku platí velkou měrou totéž, co bylo pověděno o závislosti Čechů na cizí vyšší kultuře souseda: Němci nám tenkrát jen prostředkovali pokroky, jimž se sami v sousedství naučili, podobně my podobnou roli prostřednickou hráli v středověku zejména směrem do Polska… Na rozdíl od Palackého a jeho pojetí třeba zdůrazniti, že jest to podíl v myšlenkové a mravní snaze, k níž nás vychovala, již k nám vnesla cizina, nikoliv něco, co by nezávisle od Evropy vyrostlo samo z českého ducha a prostředí. A druhým faktorem nesmírného dějetvorného účinu jest naše geografická poloha mezi národy, v tom především naše poloha mezi Němci. Měla vliv směrem několikerým; vytkněme z toho to nejdůležitější. Především byli to Němci, jejichž prostřednictvím a v jejichž rouše vstupovaly k nám pokroky, vzory a duchovní směrnice Evropy – nezapomínám přímých styků s Italií nebo s Francií, Anglií, Španěly, Nizozemím, ale německé prostředkování i německé vlivy přímé měly nepochybnou převahu. Při tom pro dobu středověkou třeba položiti důraz na to prostředkování – dnes na příklad víme na rozdíl od doby Palackého, že ani feudalismus není zjev původem německý nebo germánský, ani že to nebyli Němci, kteří stvořili stav městský se vším, co s tím novotvarem ohromné sociální, hospodářské i kulturní důležitosti souviselo – ale byli to Němci, kteří jej od západu převzali a k nám v německé podobě vnesli.
Josef Pekař, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=4115240
V Deníku.cz se píše: „Heydrich předsedal konferenci ve Wannsee, na které dohodl usmrcení miliónů lidí židovské národnosti ve vyhlazovacích táborech smrti.“ Článek je podepsán redakcí a autor(-ři) zcela určitě před jeho zveřejněním rešeršoval(-i). Tento jediný výrok je přímo ukázkovou kvintesencí, jak česká historiografie překrucuje dějiny.
Čekal jsem, že při příležitosti 80letého výročí konce československé státnosti někdo z českých historiků popíše, proč Hitler připojil 16. 3. 1939 české země k Německé říši. Kromě nářků nad tím, jaká se Čechům za necelých půl roku po mnichovské konferenci stala opět křivda, tak pravé příčiny záboru zbytku českých zemí dodnes žádný český historik neuvedl. Důvody jimi uváděné jsou dost nepřesvědčivé: rozšiřování německého životního prostoru na východ, zmocnění se českého průmyslu, českých zbraní. Jenže k rozšíření německého životního prostoru se především hodila východní německá území připadlá po první světové válce do Polska nebo pod správu Společnosti národů a území polská. Kdyby rozšíření životního prostoru bylo Hitlerovým motivem pro zabrání českých zemí, nepustil by zase ze spárů Slovensko a Zakarpatskou Ukrajinu. Vyzbrojení Německa mělo být dokončeno v roce 1943, začátkem března 1939 válka nehrozila, tedy žádná naléhavá potřeba radikálního zvýšení válečné výroby podmíněného nutností zapojení českého průmyslu neexistovala. Získat výzbroj od Č-SR mohlo Německo prostou koupí, při použití násilné cesty je obvyklé, že protistrana veškerou výzbroj v okamžiku agrese zničí sama nebo se zničí v boji.
S výrokem v nadpisu se musí česká společnost, chtíc, nechtíc, smířit. Česká oficiózní historiografie došla v roce 2006 (!), po šesti desetiletích po událostech a po hádce se zahraničními spoluautory sborníku „Německé menšiny v právních normách 1938–1948. Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi“, k poznání vyjádřenému slovy: „Učme se žít s tím, že některé prameny čteme a interpretujeme rozdílně, že se naše závěry… mohou rozcházet“. Nepřímo se to také dá opsat slovy tento měsíc zemřelého známého německého historika Arnulfa Baringa, že „česká společnost se vyznačuje takovou měrou národní hysterie, kterou neznáme u žádného sousedního státu“.
Zcela typickým národním bludem je loučení Komenského a jeho druhů se zemí na Růžovém paloučku při odchodu do exilu; Komenský, původním příjmením Szeges, se o tom ve svých spisech a písemnostech vůbec nezmiňuje. Proč by se ale měli exulanté loučit s vlastí, když Slezsko, začínající za Žacléřem, bylo tehdy součástí Království českého? Když u Žacléře překračovali zemskou hranici, bylo to totéž, jako když se cestuje z Čech na Moravu. Nicméně ve Slezsku (a Ašsku, v říšském bezprostředním lénu) nikdo nebyl nucen k rekatolizaci. Navíc, který rozumný exulant zakope zlatý kalich a tak se zbaví prostředků na přežití v nejisté budoucnosti?
Ideová východiska poválečného státu (1945–1948) před nastolením vlády bolševismu vycházela z nekomunistického odboje. Shrnuta byla v programu Za svobodu zpracovaném v létech 1939–1941 autory Miladou Horákovou, Ludmilou Jankovcovou a Vladimírem Krajinou. Podle něj měl být kapitalismus nahrazen řádem „sociálně spravedlivějším a hospodářsky účelnějším“ a společnost měla být uspořádána na „základě netřídním“, neboť „teprve demokracie hospodářská a sociální trvale upevní demokracii politickou a umožní státům vnitřní rovnováhu a vnější bezpečnost“. Autorům se druhá světová válka jevila jako „boj mravního a politického názoru demokratického… s fašismem a nacismem“. Potíž spočívala v tom, že k „demokratickému názoru“ podle nich patřil nejen socialismus, nýbrž „svým ideovým cílem“ i komunismus.
