Archiv rubriky: Komentáře

Poznámky k filmu Anthropoid

Konečně se mi poštěstilo vidět film Anthropoid. Těšil jsem se a i přes poměrně kritické ohlasy těch, kteří ho viděli dřív, jsem se nemohl dočkat. Věděl jsem, že jde o snímek plný historických chyb a nepřesností, proto jsem nečekal věrný popis událostí, tak jak se podle archivů opravdu staly. Tento text není recenzí, spíš jenom krátkým souhrnem poznámek a myšlenek, které mě po shlédnutí filmu proběhly hlavou. A ano, jde o text kritický a do určité míry rozzlobený.

Anthropoid

Pokračování textu Poznámky k filmu Anthropoid

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz

Ironie dějin: Nacistická letadla s Davidovou hvězdou

Nejenom pro české fanoušky leteckých konfliktů má izraelská válka za nezávislost v roce 1948 velmi pikantní příchuť, a to hned z několika důvodů. Izrael totiž jako čerstvě založený stát proti spojeným arabským silám obstál, a to za nemalé materiální výpomoci Československa.

Avia S-199
Avia S-199 v izraelských barvách, foto: pierrekosmidis.blogspot.cz

Pokračování textu Ironie dějin: Nacistická letadla s Davidovou hvězdou

Paní Olgu Iofe prostě musím obdivovat

V úterý 23. srpna proběhla na půdě Knihovny Václava Havla beseda (pozvánku jste mohli najít tady) s ruskou disidentkou Olgou Iofe. Tato velmi zajímavá osobnost je další z řady odpůrců sovětského režimu, kteří přijali pozvání do Prahy a setkali se s veřejností při neformální otevřené besedě. Vloni jsem měl možnost poslouchat neméně zajímavého hosta, Michase Kukobaku.

Úvodem je třeba napsat, že tyto akce jsou absolutně perfektní a mně osobně pomáhají bojovat s předsudky, které vůči občanům Ruska nebo bývalého Sovětského svazu chovám. Je úžasné vidět člověka, který je skromný, chová vůči Čechům respekt, nechvástá se činy jakkoliv obdivuhodnými a moderátorka z něj musí všechno podstatné téměř páčit. Možná vám slovo disident může znít trochu jako nadávka, ale disidenti typu paní Iofe jsou zvláštní druh a nad jejich činy a morálním kreditem mnohdy zůstává rozum stát.

Olga Iofe v Knihovně Václava Havla

Pokračování textu Paní Olgu Iofe prostě musím obdivovat

Gabčík, Kubiš, Valčík, Opálka, Bublík, Hrubý, Švarc…

Jména uvedená v titulku byste měli znát. Tedy alespoň některá. Jde o parašutisty, kteří 18. června 1942 podlehli přesile ve svém posledním boji v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje. Gabčík s Kubišem jsou ti, kdo 27. května 1942 smrtelně zranili zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ostatní, méně známí výsadkáři, byli na území Protektorátu vysazeni v rámci ostatních misí, měli podporovat odboj, předávat zprávy exilové vládě v Londýně a vůbec ukazovat, že se Češi nesmířili s okupací Německem.

Krypta v kostele svatých Cyrila a Metoděje

Pokračování textu Gabčík, Kubiš, Valčík, Opálka, Bublík, Hrubý, Švarc…

Co by se stalo kdyby, aneb alternativní historie

Co by se stalo kdyby? Tahle věta není podle mého názoru mezi historiky oblíbená, přesto jí ale mnozí z nich vyřknou. Je to totiž lákavé, přijít s vlastní alternativou té skutečné historie. I já o tom občas přemýšlím a jednou jsem si dokonce dovolil odhadovat, co by se stalo, kdyby Josef František nezahynul uprostřed Bitvy o Británii.

Takových myšlenek se do hlavy dere historikům jistě dost, i když se to možná někdy stydí přiznat. Četli jste knihu Jiřího Macouna „Lepší dějiny Česka“? Ta kniha je skvělá a ukazuje, jak zajímavá a nečekaná může alternativní historie být. Jde o fikci, která vychází z reálných základů, o tom, že se dějiny podle autora vydají jiným směrem, rozhoduje maličkatý zlom. Jedna událost prostě dopadne jinak a následuje spád skvělých myšlenkových konstrukcí je to toho strhující čtení, které vás donutí přemýšlet nad tím, co se skutečně událo.

Ono čarovné „kdyby“ se může stát v rukách skvělého vypravěče s dokonalými znalostmi historie bezvadným nástrojem k pobavení čtenářů. Já osobně vůbec nejsem proti podobným experimentům, spíš naopak.

Kdo si zaslouží víc Řád Bílého lva než Josef František?

Odpověď je pro mě jasná – nikdo. Vloni jsem byl před předáváním státních vyznamenání napnutý jak kšandy, právě kvůli Josefovi Františkovi. Pro mě to byl největší československý válečný hrdina, bohužel z určitých důvodů zapomenutý. Co se týče armády, tak tam je její pomerně chladný vztah k Františkovi zřejmý. Považte sami, jedno z top es Bitvy o Británii je dosud jenom plukovníkem? V době, když téměř každý odbojář oprašuje generálské výložky?

Josef František

Pokračování textu Kdo si zaslouží víc Řád Bílého lva než Josef František?

Moje babička se narodila v roce 1911. Co se tehdy dělo ve světě?

Napadla mě taková zvláštní věc. Když jsem na blog vkládal fotku dětských horníků, pořízenou v roce 1911, uvědomil jsem si, že je to rok, kdy se narodila moje babička. Co se vlastně ve světě v tom roce dělo? Je to víc než 100 let, a v tomto případě stejně jako v mnohých jiných pomůže Wikipedie. Vězte tedy, že v roce 1911, tedy v roce narození mojí babičky, se stalo třeba tohle:

No řekněte, nebyl to zajímavý rok? Doporučuji, abyste se i vy podívali na to, co se dělo v letech pro vaší rodinu nějak významných. Tahle si můžete proklepnout třeba i rok svého narození, možná budete překvapeni, co všechno se tehdy u nás a ve světě dělo…

Proč mám rád skanzeny?

Studium knih nebo filmových dokumentů je fajn věc, ale historie se dá poznávat i jinak, trochu praktičtěji. Pokud vás zajímá, jak žili naši předci na vesnicích před dvěma sty lety, doporučuji někdy navštívit některý ze skanzenů. Třeba Přerov nad Labem, Kouřim nebo Zubrnice, ty jsem si v poslední době prohlížel já.

Skanzen Zubrnice
Skanzen Zubrnice

Pokračování textu Proč mám rád skanzeny?

Čtu noviny. Fakt.

Zvláštní shodou náhod došlo k tomu, že jsem za poslední týden četl pravidelně aktuální vydání celostátního deníku. No, abych byl konkrétnější – prázdninový týden trávíme v domě rodičů manželky a ti mají už několik desítek let předplatné. Takže jsem neodolal a do novin nahlédl. I když to není moderní (všechno je stejmě daleko rychleji k mání na internetu, že?)  a ty noviny patří mediálnímu magnátovi, který má prsty snad ve všech oblastech podnikání a o politice ani nemluvě. Takže by ty noviny měly být v mnoha věcech zaujaté a zcela od věci by nemuselo být ani označení za hlásnou troubu jednoho politického uskupení.

Noviny
foto: clipartpanda.com

Pokračování textu Čtu noviny. Fakt.

Něco o fašismu a německém fašismu, zvaném nacismus

Kdysi, cca 1920, si západní svět kladl otázku jak dál. Feudalismus, konzervativismus, buržoazní přístup ani náboženské systémy nebyly schopny plnit úlohu nosné filozofie nebo nosného sociálního a hospodářského systému. Ani států ani hospodářských mocí. Rozvoj metodiky hospodářství i veřejného poznání si s těmito, tehdy již klasickými, metodami nevystačil. Tam, kde se je pokusili uchovat uměle, docházelo k hospodářské stagnaci a sociálnímu napětí, často doprovázenému určitou mírou ztráty suverenity ve prospěch rozvinutějších regionů.

Na cestu SSSR, k diktatuře proletariátu, západ nastoupit nechtěl.

Vznikaly tedy různé nové postupy a metody vládnutí a hospodaření, snažící se vyjít vstříc nové době. V různých regionech různé, podle podmínek a vlivů v nich panujících.

V USA se pokusili uchovat volnou buržoazní soutěž doplněnou vírou lidu v Boha. S katastrofálním výsledkem Černého pátku a následujícím New Dealem, z jehož principů a poučení čerpají dodnes. Na okraj, Novaja ekonomičeskaja politika již tehdy založila první krůčky k demokratizaci dělnických systémů, ne ideologicky, ale proto, že bez toho to prostě nešlo.

Ve Francii, poučeni osudem krále a komunardů i krizemi z rent a krizemi z populační exploze, již zakládali symbiózu socialistického státu a soukromých mocí.

Velká Británie potřebovala konzervativismus k vládnutí Commonwealthu a volnou buržoazní soutěž pro hospodářství, vznikl tedy poměrně šťastný mix liberalismu a konzervativismu.

Státy, jejichž hospodářství stálo na mořeplavbě, rybolovu, obchodu a zemědělství, modernita tolik nezasáhla, zachovaly si tedy klasický konzervativní systém království+církev (Španělsko, Portugalsko, Holandsko, Dánsko).

Předmětem zájmu tohoto článku jsou některé okolnosti fašismu a nacismu, poučné i pro dnešní dobu.

Německo a Itálie totiž nesly podobné znaky. Agilní průmysl, který vyrobil sebevědomý proletariát, silné zemědělství a rybolov, nepodstatné příjmy a rozlohy kolonií, nesjednocená šlechta, společný jazyk ale mnoho kulturně odlišných regionů, obrovská prohra ve WWI se ztrátou víry obyvatel v Boha i panstvo, a další.

V této situaci Garibaldiho odkaz nestačil a Italové přišli s fašismem, ideologií, sjednocující národ hrdostí na svou minulost Římské říše a dočasně zvyšující akceschopnost komunit odhozením solidarity a snadným centrálním řízením prostřednictvím držitelů fasces, sdružujícím ve svých rukách vůči členům svých družin moc zákonodárnou, soudní i výkonnou. Ve shodě s tradicí starého Říma. Navíc držitelé fasces často pocházeli z míst, ve kterých působili, tedy pro družiny stanovovali pravidla vycházející z místních zvyklostí, tedy pro voliče byli přitažliví. Termín držitel fasces pro tyto mocné lídry vznikl z toho, že ve starém Římě jako symbol své moci nosili u pasu sekyru omotanou pruty, zvanou fasces. Tolik o prostém pohledu na fašismus.

Německo s nadšením přijalo princip obdivu k Říši Římské. Jenže bylo v jiné situaci než Itálie. Jeho integritu nikdo nezpochybňoval a obyvatelstvo bylo uvyklé disciplíně z dob absolutismu. Prvotním úkolem bylo povznesení hospodářství a způsobu vládnutí na úroveň, zajišťující mu sebezáchovu a svéprávnost. Základ akceschopného systému družin řízených držiteli fasces byl přejat od předků z doby Velkého Říma a od Italů. Protože prvotním úkolem bylo povznesení hospodářství a zároveň mezinárodně silný stát, měly velké slovo při zavádění nového systému vládnutí cechy, průmysl a branné moci. Tak se stalo, že německý fašismus získal vlastní formu, v níž pravidla pro družiny držitelé fasces určovali často podle pravidel cechovních a se zvýšeným ohledem na loajalitu. To byl základ budoucí katastrofy. Elitářství cechovního přístupu v tomto případě nevyloučilo ty slabší nebo ty, kteří nevyhovovali kontrášům, z cechu, ale z občanské společnosti. A navíc, zbytek světa už od klasického cechovního způsobu organizace utíkal pro jeho zkostnatělost, neschopnou reagovat dostatečně rychle na vývoj poznání. To je důvod, proč Německo někdy v 1936 zjistilo, že majetek okradených slabších, vyhnaných nebo povražděných, je prožrán a struktura hospodářství a státu je totálně nesmyslná, neumožňující trvale udržitelný rozvoj.
Tehdy měli Němci dvě možnosti, buď spadnout do hluboké hospodářské a systémové krize a pomalu a poučeně začít znova, bez debility fašismu, nacismu a středověkých tradic, nebo se vydat na lup. Vydali se na lup a protože lidskost přímo či nepřímo ztratili již ve 30. letech, ztratili tvář a na dlouhá léta i svéprávnost. Délku doby, po kterou nesměli vychovávat vlastní děti neznám přesně, ale pokud vím, ještě v 60. letech německé školství učilo podle osnov vypracovaných spojenci a bylo pod jejich dohledem. Rok, kdy dostali plné právo vládnout si svobodně sami též nevím, ale Prusko, pokládané za nejzvrácenější, až po 1989 a i v západní části byl život pod určitou kontrolou spojenců ještě v 1988.

Proč to sem celé píšu?

Je ve Vašem životě někdo, kdo se Vás ve Vašem občanském životě, tedy mimo pracovní dobu a pracovní smlouvu, snaží podrobit vlastnímu systému zákonů, odlišnému od státní soustavy zákonů, vymáhá na Vás dodržování tohoto vlastního systému zákonů a trestá Vás pokud jej neuposlechnete? Snaží se někdo řídit Váš občanský život (mimo pracovní dobu a pracovní smlouvu)? Vězte, že tito lidé (nebo subjekty) v minulosti přiváděli regiony, ve kterých působili, do katastrof a ohrožují životní úroveň Vaši i Vašich potomků. Stejně Vás i Vaše potomky dříve nebo později ohrozí na životě.

Fašismus tedy je, když je občanská společnost rozdělena do skupin (družin) a tyto družiny mají své lídry, kteří, každý nad svou družinou, vykonávají více či méně úplnou moc zákonodárnou, výkonnou i soudní. Nebo alespoň dvě z těchto mocí současně.

Nacismus je tedy fašismus doplněný o další vlastnosti. Z nich ta nejpodstatnější je, že občané jsou rozděleni nejen do družin, vedených mocnými lídry, ale jsou rozděleni i do skupin, z nichž každá má jinou úroveň státní soustavy zákonů.

Zdroje: učebnice dějepisu a občanské nauky pro ZŠ a SŠ