Archiv rubriky: Články

Poklad? Třeba archivní víno za 20 milionů

Při slavném nálezu relikviáře sv. Maura v roce 1985 byl pod podlahou kaple hradu Bečov objeven ještě jeden poklad – 133 lahví prvotřídního vína, koňaku a šampaňského. Další tři lahve našli archeologové NPÚ v roce 2011. Až nyní se však podařilo význam nálezu ohodnotit – má hodnotu minimálně 20 milionů korun.

Archivní víno, hrad Bečov

Pokračování textu Poklad? Třeba archivní víno za 20 milionů

Kulturními památkami se staly vily, přehrada s elektrárnou a správní budova chemičky

Pět vil, vybudovaných na různých místech a v různém čase, se ve třetím čtvrtletí roku 2014 stalo kulturními památkami. A k tomu dalších sedm moderních staveb. Je to polovina z celkem 25 objektů či předmětů prohlášených za kulturní památky od 1. července do 30. září letošního roku, což svědčí o rostoucím zájmu o moderní architekturu jako téma památkové péče. V Národním památkovém ústavu odráží tento trend také zaměření vědy a výzkumu, vznik Metodického centra moderní architektury ve vile Stiassny v Brně či ustanovení komise pro ochranu památkového fondu vzniklého ve 2. polovině 20. století.

Ústí  nad Labem 1837, vila

Z dvaceti pěti staveb, které prohlásilo ministerstvo kultury ve třetím čtvrtletí roku 2014 za kulturní památku, tvoří pět položek vily, tedy samostatně stojící budovy obklopené obvykle zahradou, které si majetnější vrstvy pořizovaly pro rodinné bydlení. V českých zemích se rozšířily v druhé polovině 19. století, kdy vznikaly v tehdy oblíbených historizujících architektonických slozích.

Zbraslavská vila čp. 630 byla vystavěna v letech 1892–1893 pro právníka a univerzitního profesora Františka Storcha. V její architektuře se mísí vlivy historismu, secese a tzv. heimatstilu. Jen o málo mladší je dům čp. 632 Eduarda Hamburgera ve stylu německé renesance, dokončený v roce 1895 v Olomouci. Z dvacátých let 20. století století pochází venkovskou zástavbou a hlavně architekturou horských turistických chat inspirovaná vila čp. 2355 v Jablonci nad Nisou, ale také velmi odlišný dům čp. 184 z Liberce-Kristiánova, jehož architektura je popisována jako barokizující moderna s odrazy soudobého novoklasicismu. Oblíbenost historizujících slohů přetrvávala i nadále; palácová novobarokní vila čp. 1837 byla v Ústí nad Labem – Střekově vystavěna až ve 30. letech 20. století.

Ve stejném období jako tyto vily vznikaly i další moderní stavby, které se nově staly kulturními památkami; například novorenesanční dům čp. 95 z roku 1891, který svým monumentálním průčelím dominuje východní straně náměstí ve Šternberku. Historizující podobu má i stejně starý dům rodiny Willyho a Marthy Hirschových čp. 812 v Plzni, dokončený roku 1888. V roce 1910 byla postavena hasičská zbrojnice čp. 807 v ulici Svobody v Mikulově, technická stavba s hranolovou věží na sušení hadic, garážemi a místnostmi pro mužstvo. Ještě o něco později byla dokončena přehrada a „špičková“ (rozuměj: ve špičce pracující) vodní elektrárna v Liberci-Rudolfově. Správní budovu Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, vybudovanou ve třicátých letech 20. století, popisují experti jako příklad expresionistické architektury; hotel Společenský dům čp. 727 v Otrokovicích, slavnostně otevřený roku 1936, a spořitelnu čp. 59 v Soběslavi z předválečného roku 1938 zase jako kvalitní stavby architektury funkcionalistické.

Dvanáct výše uvedených nově prohlášených kulturních památek vlastně představuje průřez architektonickou tvorbou konce 19. a první poloviny 20. století a může ilustrovat vývoj moderní architektury od nostalgického reflektování národní minulosti v historizujících slozích po razantní vyjádření víry v budoucnost, odrážející se ve stavbách 30. let. Kulturní památky z celkem dvanácti krajů, prohlášené ve 3. čtvrtletí roku 2014, uvádíme v příloze.

Za kulturní památky prohlašuje (po posouzení návrhu, který může podat kterákoli fyzická nebo právnická osoba) Ministerstvo kultury České republiky věci či soubory, jež jsou významnými doklady historického vývoje a životního stylu společnosti, projevy tvůrčích schopností člověka či mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. Kulturní památky jsou evidovány v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky (ÚSKP); ke 30. září 2014 v něm bylo zapsáno 40 291nemovitých kulturních památek (viz http://monumnet.npu.cz/pamfond/hledani.php) a 296 národních kulturních památek (viz http://monumnet.npu.cz/chruzemi/list.php?KrOk=Kr&Typy%5B%5D=NP&Nazev=&KodKr=0).

Velký počet nově prohlášených památek moderní architektury je jedním z důsledků pozornosti, kterou Národní památkový ústav tomuto tématu v posledních letech věnuje. Novodobé stavitelství a architektura jsou mimo jiné tématem vědeckovýzkumného úkolu NPÚ Průzkumy a prezentace architektury 19. a 20. století. Na základě jeho výsledků vzniklo či vzniká (kromě řady článků v časopisech, odborných map, výstav a přednášek) několik knih, například 50 let experimentálního sídliště Invalidovna, Josef Sudek: Architektura Hradce Králové či Po sorele brusel, sklo, struktury a beton: Kapitoly z architektury a výtvarného umění v 2. polovině 50. a v 60. letech od Bruselu po Ostravu, věnovaná komparaci architektury 50. let s tvorbou pozdního modernismu, označovaného v českém prostředí jako bruselský styl.

Studium moderní architektury bude Národní památkový ústav od druhé poloviny prosince koncentrovat do nově vzniklého Metodického centra moderní architektury se sídlem v areálu komplexně obnovené vily Stiassni v Brně-Pisárkách. Jeho náplní bude poskytovat majitelům moderních staveb, architektům a projektantům, ale i studentům a památkářům edukační, poradenské a konzultační služby specializované na obnovu a využití památek především první poloviny 20. století. Více informací o práci centra bude obsahovat samostatná tisková zpráva.

„Architektura dvacátého století byla ještě nedávno státní památkovou péčí poněkud opomíjena. O něco lepší je situace v případě architektury prvorepublikové, jejíž kvality je dnes už i pro veřejnost snazší rozeznat. U poválečné architektury, hlavně u staveb z 60. až 80. let 20. století, je však situace stále složitá a dodnes se stává, že cenné a kvalitní budovy z nedávné minulosti jsou ohroženy či ničeny. Proto se Národní památkový ústav snaží téma důkladně poznat a zároveň jej prezentovat a otevřít pro nejširší publikum,“ uvedla generální ředitelka NPÚ Naďa Goryczková, která je sama odbornicí na moderní architekturu.

Důsledkem tohoto trendu je i vznik komise pro ochranu památkového fondu vzniklého ve 2. polovině 20. století, která se ustavila v dubnu tohoto roku. Jako poradní orgán generální ředitelky NPÚ bude definovat a kvalifikovaně pojmenovávat hodnoty architektury a uměleckých děl vzniklých po roce 1945 jak v československém, tak v evropském kontextu. Založení komise vyvolala potřeba širší diskuse a její členové, mezi nimiž jsou externí odborníci jako Ondřej Beneš, Karel Doležel, Matúš Dulla, Jiří Kotalík, Zdeněk Lukeš, Jakub Potůček a Rostislav Švácha, už během několika málo měsíců jednali například o potřebě plošné ochrany brněnského sídliště Lesná, o nevhodnosti odejmutí památkové ochrany hotelu International v Brně, doporučili prohlásit vlakové nádraží v Havířově za kulturní památku a naopak nedoporučili prohlásit za památku kulturní dům v Semilech.

Zdroj: TZ NPÚ

Co dělal Winston Churchill za první světové války? Moc se mu nevedlo, byl degradován

Winston Churchill měl během první světové války poměrně pestrou kariéru. Po vypuknutí války v roce 1914 sloužil jako první lord admirality. V roce 1915 pomáhal organizovat katastrofální námořní kampaň v Dardanelách a byl také zapojen do plánování bitvy na Gallipoli. Oba dílčí konflikty dopadly dost špatně.

Winston Churchill v roce 1918

Po těchto neúspěších byl Churchill degradován a odstoupil z vlády. Stal se důstojníkem v armádě a sloužil na západní frontě až do začátku 1916. V roce 1917, pod vedením předsedy vlády Davida Lloyda George, byl Churchill jmenován ministrem vyzbrojování a tuto pozici kterou držel až do ledna 1919, tedy do poválečného období.

V roce 1919 byl jmenován ministrem války a letectví. V této roli se zúčastnil mírových jednání v Paříži v roce 1919. Nebyl zapojen do mírového procesu samotného, ale účastnil se diskusí o podobě poválečného světa. Tuto pozici zastával až do roku 1921. Jak známo, za druhé světové války se mu dařilo o poznání lépe a Velkou Británii dovedl ke slavnému vítězství.

Zdroj: http://www.iwm.org.uk/history/churchills-first-world-war

Národní digitální knihovna získala 1. místo v prestižní soutěži

V rámci letošního 9. ročníku soutěže „The best 2014 – MasterCard“ hodnotil magazín Egovernment nejzajímavější projekty elektronizace veřejné správy, a právě na prvním místě v kategorii Centrální projekty byla oceněna Národní knihovna ČR za projekt Vytvoření Národní digitální knihovny (NDK), který z pověření Ministerstva kultury ČR realizuje ve spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou.

„Velmi děkuji všem kolegům, kteří se na tomto úspěchu podílejí, je to ocenění bezpochyby velkého úsilí,“ říká Tomáš Böhm, generální ředitel Národní knihovny ČR. Náměstek sekce Digitalizace a technologie NK ČR Luděk Tichý dodává: „V oblasti digitalizace dnes disponuje Národní knihovna jednoznačně nejbohatšími zkušenostmi jak procesními, tak technologickými. K dnešnímu dni je zdigitalizováno jen v NDK cca 100 000 svazků monografií a periodik, dále pro příklad uvedu, že Manuscriptorium nabízí více než 3500 svazků rukopisů a vzácných tisků. Tyto počty stále narůstají. Jen pracovníci NDK denně digitalizují 50 000 stran.“

Národní knihovna České republiky je dnes v pozici nejen realizátora nejúspěšnějšího digitalizačního projektu ve veřejné správě České republiky, projektu Vytvoření Národní digitální knihovny, ale také v pozici největšího zpracovatele digitálního obsahu. Vedle NDK zpřístupňuje elektronický obsah periodik, monografií a rukopisů prostřednictvím aplikace Manuscriptorium a ve společném projektu se společností Google – Google Books.

Národní digitální knihovna je významný projekt ve světovém měřítku, při němž Národní knihovna postupně digitalizuje svůj knihovní fond s cílem uchovat národní kulturní dědictví, a zároveň ho zpřístupnit veřejnosti za účelem vzdělávání a dalšího využití ve vědě a výzkumu. Tento projekt je spolufinancován ze strukturálních fondů EU (Evropského fondu pro regionální rozvoj) prostřednictvím Integrovaného operačního programu (IOP).

Zdroj: TZ NK

Černínský palác se v novém kabátě přiblížil původnímu baroknímu vzhledu

V listopadu se uzavřela dlouholetá komplikovaná obnova fasády Černínského paláce, sídla ministerstva zahraničních věcí, na Hradčanech. Výsledkem opravy 27 tisíc metrů čtverečních fasádních ploch jednoho z nejvýraznějších děl barokní architektury v Čechách je mimo jiné monochromní řešení, které dává vyniknout rafinované architektuře stavby a promyšlenému členění fasád. Národní památkový ústav představí nové pojetí 9. prosince při komentované prohlídce

Černínský palác

Opravami fasád, vyvolanými nutným zajištěním hlavní římsy paláce v roce 2006, neprošla jen historická budova Černínského paláce, ale také jeho novodobé dostavby z třicátých let, zahradní pavilonek, ohradní zdi, opěrné zídky, terasy a schodiště v celém areálu. Řešení fasád a barevnosti vycházelo z koncepce profesora Mojmíra Horyny, našeho předního znalce barokního umění, který zpracoval o historii paláce obsáhlou monografii a účastnil se jeho obnovy až do své smrti v roce 2011. Horynův koncept vychází z původního barokního řešení, musel však vzít v úvahu i další zásahy, kterými palác prošel – předně úpravy slavného prvorepublikového architekta Pavla Janáka. Spolu s Horynou se na přípravě rekonstrukce podíleli architekt Pavel Kupka a Studio acht. Vzhledem k významu této nemovité kulturní památky byly práce pravidelně po celou dobu konzultovány se zástupci pražského pracoviště Národního památkového ústavu.

„Podílet se na obnově tak výjimečné stavby, jako je Černínský palác, a spolupracovat při tom s odborníkem, jako byl profesor Horyna, znamená nutnost přistupovat ke své práci s maximální zodpovědností a nasazením. Takováto akce je pro každého památkáře výjimečná zkušenost,“ říká Veronika Koberová z pracoviště NPÚ v Praze, která měla opravu fasád paláce na starosti. „Úspěšné dokončení tak rozsáhlé obnovy je také dobrou vizitkou spolupráce Národního památkového ústavu, odboru kultury a památkové péče pražského magistrátua investora – ministerstva zahraničních věcí. K dosažení kvalitního výsledku obnovy však přispěl i citlivý přístup projektantů z architektonického Studia acht, kteří docenili význam a památkové hodnoty stavby. Díky tomu se mnoholetá příprava zúročila v dosažení perfektního výsledku,“ dodává Ondřej Šefců, ředitel pracoviště v Praze.

Černínský palác je vynikající raně barokní stavba architekta Francesca Carattiho z konce 17. století. Původní podobu paláce doplnil v polovině 18. století honosný portikus, nad nímž je balkon od Anselma Luraga, autora zachovaného zahradního pavilonu. Když byl v polovině 19. století palác převeden na armádu, byl uvnitř zcela přestavěn. Rozčleněním na malé prostory se změnil se počet pater, takže se snížila výška místností a zmizely původní štukové stropy, malby, klenby a další prvky. Až do roku 1920 pak palác sloužil jako kasárna.

Rehabilitace se dočkal za první republiky při velké adaptaci pro ministerstvo zahraničí, kterou vedl tehdejší významný architekt Pavel Janák v duchu teorie syntetické metody (spojování nových a starých prvků do jednoho estetického celku). Nejvýraznějším zásahem bylo vybudování funkcionalistické přístavby napojené na západní křídlo paláce s pláštěm z režných cihel, betonu a umělého kamene. Ale i do konstrukcí historického paláce Janák zasáhl a neváhal při tom použít nové progresivní technologie – střechy nechal vynést krovy ze železobetonu, obnovil původní výšku stropů, tedy počet pater, a navrátil tak fasádě původní podobu. V obnovených oknech piana nobile a druhého patra použil spojení původních historických tvarů s novotvary a v nádvořích otevřel například zasklené arkády.

Složitou historii stavby a všechny vývojové etapy bylo třeba zvážit a zhodnotit při přípravě současné obnovy fasády. Navržené řešení podle konceptu profesora Horyny, jehož nejvýraznějším efektem je sjednocení fasád monochromním (jednobarevným) nátěrem, vycházelo z jednoho ze základních principů raně barokní architektury – totiž že hlavní výrazový prostředek, plasticita fasády utvářená hlavicemi, okenními šambránami atd., vynikne právě při monochromním vybarvení. A toto řešení se potvrdilo i v průběhu stavby – ani sondážními průzkumy nebyla bezpečně potvrzena jiná úprava, než jaká byla navržena.

Je přitom třeba si uvědomit, že i kamenné články bývaly historicky upravovány ve shodě s okolním zdivem (dnes jsme zvyklí vídat je často bez nátěru, holé, ale to je většinou novější úprava z konce 19. století či ještě mladší). Proto i okenní šambrány a ostatní kamenné články Černínského paláce získaly vápenný lazurní nátěr ve vícetónové kombinaci odstínů, která zajišťuje zejména potřebnou přirozenou a vratnou ochranu kamene a zároveň pohledové sjednocení.

Pro zájemce o architekturu Černínského paláce, jeho historii, ale hlavně o možnosti, varianty a problémy opravy jeho fasád připravuje Národní památkový ústav komentovanou prohlídku. Uskuteční se v úterý 9. prosince 2014 od 15.30 za účasti zaměstnanců Národního památkového ústavu, projektantů a restaurátorů; sraz bude před hlavním vchodem.

Zdroj: TZ NPU

Kvíz: Poznáte, o kom Hitler mluví?

Vyzkoušejte si, zda poznáte, co si Hitler myslí o svých spojencích či nepřátelích. Který z níže uvedených odstavců patří kterému politikovi? Správné odpovědi najdete na konci článku.

    stalinA. Joseph Stalin (SSSR) antonescuB. Ion Antonescu (Rumunsko) francoC. Francisco Franco (Španělsko)
churchillD. Winston Churchill (Anglie) roosveltE. Franklin D. Roosevelt (USA) musoliniF. Benito Mussolini (Itálie)

 

  1. Hitler se nikdy netajil averzí, kterou k němu pociťoval. Označoval ho za šarlatána a prohlašoval, že zatáhl svou zemi do války jen proto, aby zakryl v očích světa krach své vnitřní politiky. V hloubi duše však tušil, že je to politik z lepšího materiálu, než byl on sám. Z ostrých epitet na jeho adresu se dalo vycítit něco jako závist. Podvědomě obdivoval dokonale provedené politické tahy, kterými získal svoji zemi pro válku. Zde je třeba hledat pravou příčinu prchlivé reakce, jakmile zaslechl jeho jméno.
  2. Hitler se nikdy nesnažil skrývat respekt a obdiv, které vůči němu choval. Byla to jediná hlava cizího státu, kterou by chtěl poznat osobně. Po každé když se některý z Hitlerových emisarů vrátil, dal si vyprávět jeho dojmy do nejmenších podrobností a často se neubránil, aby v záchvatu zvolal: “Je to dobytek, ale musí se uznat, že je to mimořádný typ.” Nejvíce ho zajímalo jeho chování na veřejnosti. Dával si podrobně popsat organizaci recepcí. Ještě před válkou hledal Hitler marně příležitost sblížit se s ním osobně.
  3. Hitler jím otevřeně pohrdal. Činil tak nejen ve svých veřejných projevech, ale i v rozhovorech se svými blízkými. Nebyl mu ochoten přiznat nic dobrého. Když o něm byla řeč, neprojevoval ani náznak obdivu k odvaze, kterou projevoval v téměř beznadějném boji, kdy dával v sázku celou svou osobnost. Vezmeme-li v úvahu možný hluboko skrytý Hitlerův komplex, můžeme tento postoj interpretovat jako nepřizanné uznání zásluh muži, který se jako jediný proti němu po francouzském tažení postavil.
  4. Prakticky až do konce choval k němu Hitler hluboké a upřímné přátelství. Cítil se s ním být spojen tím, jak obdobnou cestu oba urazili. S politováním však konstatoval, že on nemá tak absolutní akční svobodu jako Hitler, protože je závislý na královském dvoře a jeho armáda není tak disciplinovná.
  5. Měl k němu sympatie nejen jako ke spojenci, ale i jako k člověku. Pokaždé o něm mluvil velmi srdečně. Během jeho návštěv v Německu neobyčejně horlivě bděl nad jeho bezpečností. Jednou přiznal, že argumenty, které přináší v diskusích o vedení války, jsou vždy rozumné. Obdivoval také jeho přímou a neúplatnou povahu. Vytýkal mu jen jedno, že totiž nemá ve vnitřní politice dostatečně tvrdou ruku.
  6. Když se mnou Hitler o něm mluvil, měla jsem dojem, že je hluboce zklamán nevděkem, který mu projevil. Jeho pocit byl zvlášť silný po jejich setkání v Hendaye. Hitler tam jel pevně přesvědčen, že podpoří jeho plán na dobytí Gibraltaru. Později přiznal, že jeho nerozhodnost a lavírování způsobily Německu a jeho spojencům vážné škody.

Správné odpovědi

A2, B5, C6, D3, E1, F4

Byly posmrtné viktoriánské fotografie opravdu tak morbidní?

Krátce poté, co byla vynalezena fotografie (a teď prosím zapomeňme na cameru obscuru z šestnáctého století), tedy někdy ve třicátých letech 19. století, se tato novinka dočkala z dnešního pohledu velmi morbidního využití. Lidé si začali pořizovat fotografie svých zesnulých. Zvyk se s příchodem nové technologie začal prosazovat hlavně ve viktoriánské Anglii.

Posmrtná fotografie

Zdroj fotky: neatorama.com

Zdá se vám to morbidní? Představte si, že právě navždy odešel někdo z vašich blízkých a chcete si na něho uchovat živou vzpomínku napořád. Posmrtný portrét je drahý, stejně tak posmrtná maska. A teď vám někdo ukáže fotografii jako horkou novinku a řekne, že takto zvěční zasnulého. Za zlomek ceny ostatních, zastaralých způsobů.

Fotografie se rozšířila dost rychle, začalo se fotit všechno a všichni. Zachycení obrazu si mohl dovolit skoro každý, před pár lety to byla výsada bohatých, kteří si mohli dovolit zaplatit umělce. Stávalo se tak, že se rodiny naskládaly vedle nebožtíka a pózovaly fotografům…

Na některých fotografiích vypadali nebožtíci jako živí, na jiných bylo na první pohled jasné, jak to je. Fofografové ve svých ateliérech odváděli skvělou “aranžérskou” práci, někdy vyrazili přímo k rakvi.

Další informace a fotky najdete zde:

http://allday.com/post/1358-post-mortem-photography-is-the-most-morbid-victorian-trend

http://io9.com/the-strangest-tradition-of-the-victorian-era-post-mort-472772709

http://www.neatorama.com/2014/10/30/the-morbid-practice-of-post-mortem-photography/

Fotky: Proměny míst spojených s Adolfem Hitlerem

Na konci října jsem měl příležitost cestou na dovolenou v Německu projet hlavní místa, která jsou známá z dokumentů o Hitlerovi nebo druhé světové válce.

Norimberk

První z nich byl Norimberk. Město, kde chtěl Hitler postavit největší stadion na světe a další důležité nacistické budovy. Z pověstného stadionu zbylo jen část základů, které jsou dnes zatopené jezerem. Ale na jihovýchodě Norimberku jsou další pozůstatky, které na vás dýchnou svou minulostí.

Celý bývalý komplex pro nacistické sjezdy má mnoho čtverečných kilometrů a podle mapek se můžete vydat na okružní procházky a narazit tak na Luitpoldhain, kde probíhaly sjezdy SA a SS nebo Zeppelin Field, kde zase Hitler kázal svým stranickým přívržencům z NSDAP. Stupínek, kde stával, je dodnes přístupný. Přilehlé muzeum je určitě další povinnou návštěvou.

Berghof

Po několika dnech jsme dorazili do horského města Berchtesgaden. Kousek odsud je proslulá alpská vesnička Obersalzberg, kde měl Hitler svoje sídlo Berghof. Překvapením bylo, že v Oberslazbergu kromě velkého parkoviště, muzea Dokumentation Obersalzberg a zastávky autobusů, které vozí návštěvníky k Orlímu hnízdu, nebylo již vůbec nic.

Po troše pátrání lze v lese po úzké cestě najít zbytky Berghofu, kde je strohá informační cedule a obvodová zeď, dříve honosného sídla. Hitlera tady navštěvovali státnici, přijímal zde důležitá rozhodnutí a Eva Braunová ho zde točila na svůj 35 mm Kodak.

Orlí hnízdo je přístupné do poloviny října a lze tam dojet právě speciálním autobusem z Obersalzbergu. Nahoře je restaurace s výjimečným výhledem.

Berghof, sídlo, kde Hitler uskutečňoval důležitá rozhodnutí

73218288 IMG_6911

Příjezdová cesta na Berghof v Obersalzbergu

hitler-berghof-obersalzberg-1 IMG_6918

Luitpoldhain v Norimbergu, kde probíhaly sjezdy SA a SS

rpt-gfa-b6 IMG_6542

Grosse Strasse v Norimbergu

Große-Straße IMG_6549

Zeppelin Field v Norimbergu, kde probíhaly sjezdy NSDAP

163842_0 IMG_6570
Hitler-Zeppelin IMG_6560

Orlí hnízdo

8332196310_d3927f3619_z IMG_6947

 

Zdroje původních fotografií: 4littlepiglets.blogspot.com, www.reichsparteitagsgelaende.de

Hitlerovy obrazy se dobře prodávají, naposledy akvarel za 3,5 milionu korun

Adolf Hitler toho zvládl dost. Kromě kromě jeho působení v politice, rozpoutání druhé světové války a plánování vyhlazení neoblíbených ras byl také malířem pokojů (před vstupem do politiky, samozřejmě) a pokoušel se i o kariéru umělce. Neúspěšně. Na uměleckou školu nebyl přijat pro dostatek talentu. Kdyby ho vzali, možná bychom o něm dnes nevěděli kvůli jeho zločinech proti lidstvu, ale jeho díla mohla viset ve známých galeriích.

Hitlerův akvarel

Hitlerovy obrázky se ale pochopitelně velmi dobře prodávají i tak. Naposledy byl prodán akvarel signovaný a asi i namalovaný Hitlerem minulý týden v Norimberku. Za 3,6 milionu korun (130 000 eur). Formát 28 x 22 centimetrů, v dobrém stavu. Hitler namaloval mnichovskou radnici. O umělecké hodnotě mnozí pochybují, ceně se však nikdo nediví.

V posledních několika letech se podle Newsweeku prodalo Hitlerových dílek docela dost, a peněz za nich nebylo zaplaceno zrovna málo. Poslední prodaný akvarel byl předtím v majetku dvou sester. Jejich dědeček obrázek koupil v roce 1916.

Zdroj: http://www.newsweek.com/watercolor-painting-adolf-hitler-sells-161000-286414

Bylo nám před listopadovou revolucí lépe? Neřekl bych…

Když se měnil režim, v listopadu roku 1989, bylo mi čerstvých dvanáct let. Nejlepší životní zážitky jsem měl ještě před sebou. Byl jsem normální kluk, který pozoroval svoje okolí, četl knihy, proháněl odpoledne po škole na hřišti kopačák. Měl jsem svůj svět, hodně jsem četl, s kamarády jsme podnikali dobrodružné výpravy. Krátce před listopadovou revolucí můj táta nahlas uvažoval o tom, že by vstoupil do strany, protože se začala blížit doba, kdy se bude rozhodovat o tom, kam půjdu po základní škole studovat dál…

Občanské fórum

Nakonec bylo všechno jinak, táta už nemusel přemýšlet o tom, jak zlepšit moje vyhlídky na studia, jelikož o tom, kdo bude přijat na střední školu, začal rozhodovat jenom průměr známek a přijímačky.

To je první věc, na kterou chci upozornit. Před revolucí totiž ke přijetí na střední a i vysokou školu nestačilo mít dobré studijní výsledky. Museli jste mít i doporučení nejrůznějších kádrováků, když jste neměli “dobrý” posudek, možnosti studia byly značně omezené. Vzdělání bylo před revolucí jenom pro ty, kterým to schválil režim. A to bylo samozřejmě špatně. Syn komunisty dostal vždy přednost před synem disidenta, ať už byl rudý klučík sebeblbější a synek nepřítele režimu sebenadanější.

Po vzdělání (které nebylo přístupné pro všechny, spravedlivě) nastávalo hledání práce. Byli jste někam umístěni, vybírat se zrovna nedalo. Tedy pokud jste neměli mocné známé s rudými konexemi. Práce byla sice pro všechny, ale bylo dost lidí, kteří museli mýt okna, i když uměli několik jazyků a hodili by se někam úplně jinam.

Nemohli jsme říkat, co jsme si mysleli. Většina lidí měla strach projevit se, říci svůj názor. Práskalo se ve velkém. I já měl osobní zkušenost. Vedoucí kroužku jiskřiček (přípravka na pionýra) se na schůzce zeptal, kdo už někdy zkoušel kouřit. Přihlásil jsem se, pár kamarádů také. Než jsem přišel domů, pan vedoucí stačil zavolat všem domů a rodiče nás čekali ve dveřích s vařečkami. Pionýrský slib jsem nesložil – moje máma naštěstí neuznala za vhodné mi koupit modrou košili, protože bych jí prý jinak neunosil. Měla pravdu. Pionýrský slib mi nebyl umožněn, jelikož bych v bílém triku dělal ostudu. Zbavil jsem se tak vedoucího – práskače a spolu s pár dalšími chlapci jsem se nemusel účastnit debilních schůzek pionýrů, místo toho jsme hráli fotbal a stříleli ze vzduchovky s vedoucím, který nebonzoval a měl nás opravdu rád. Tedy alespoň se mi to tehdy tak zdálo.

Pamatujete si předrevoluční nakupování? V obchodech bylo poloprázdno, pokud jste neměli známého, tak jste nedostatkové zboží neměli šanci dostat. Centrální plánování znamenalo, že po většinu roku nebyl toaletní papír, maso a mnoho dalších ve dnešní době samozřejmostí. Pamatuji si, že když jsem do školy dorazil v nových botech a bundě, bylo skoro jisté, že stejné boty a bundu uvidím minimálně na třech spolužácích.

Cestovat mohli jenom vyvolení, a to nejenom kvůli tomu, že to bylo drahé. Na západ se jezdit nedalo, na východě to nebylo zajímavé. Ale co, v nejhorším se jelo do Jugoslávie, pokud to tedy strana dovolila. Jak jinak si užít moře, že? Prvně jsem byl v cizině těsně před revolucí. V Maďarsku. Tam byli před námi o mnoho let vepředu, tedy aspoň co se nakupování týkalo. Když jsem v Budapešti viděl výlohy hračkářství, skoro jsem omdlel. Hopíka z obchodu v Budapešti jsem si schovával ještě mnoho let, stejně tak komixové časopisy. U nás se sehnat nedaly, v Maďarsku byly zcela běžné.

Nebyli jsme svobodní, nemohli jsme si říkat, co jsme chtěli, nemohl jsme cestovat, vzdělávat se, dělat to, co nás baví. Nemohli  jsme si zvolit své zástupce ve svobodných volbách. Jistě, namítnete, že teď stojí politika za pendrek a že je výběr z mnoha stran k ničemu. Možná máte pravdu, ale srovnějte to prosím s dobou, kdy bylo možné volit jen z výběru Národní fronty a pokud jste nevolili, byl to docela problém.

O všem rozhodovala strana. O jednotlivcích i společnosti. Vše bylo šedivé, lidé vyděšení. Pamatuji se, že se jen tak nestávalo, aby se dva neznámí lidé začali jen tak nezvazně bavit. Nevěděli jste, na koho narazíte. Nedalo se jen tak normálně zanadávat na stát a zřízení.

Existovala cenzura, nedalo se mluvit o svobodném přístupu k informacím. Knihy a filmy mizely v trezorech, pokud se umělec chtěl věnovat něčemu, co nevonělo straně měl smůlu. Mohl si šmudlat sochy někde ve sklepě, ale výstava pro veřejnost nepřicházela v úvahu. Lidé chtěli číst, každý čtvrtek byly v knihkupectvích obrovské fronty. Mnozí autoři byli zakázáni, o tom, co budeme číst, rozhodovala strana.

Jak jsem již psal, centrální plánování způsobovalo nedostatek určitého zboží, stát se orientoval na těžbu a průmysl, což možná z dnešního pohledu nevypadá tak problémově. Jednou z věcí, které to ale přineslo bylo ničení přírody a životního prostředí. Smog, obří skládky a krajina zničená těžbou ve jménu splnění pětiletky, i to byla minulá doba.

Individualismus byl potírán. Všichni jsme měli vypadat stějně. Jakmile měl někdo delší vlasy nebo kohouta, měl problém. Nevyplatilo se vybočovat, v žádném ohledu. Držet hubu a krok, odpracovat (nebo odflákat) si to svoje, nalepit do legitimace ROH známku, jet na levnou rekreaci do hor. Jít do kina na schválený film, večer čumet na cenzurované nudné zprávy v televizi, která se dá sehnat jen pod pultem. Kšeftovat, rozkrádat socialistický majetek, jak jen se dá. Závidět sousedům novou pračku, kde na ní asi vzali? A kde jí vůbec sehnali?

Náš stát řídili pracující, a to doslova. Náměstci, tajemníci, zástupci lidu. Kariéristi, kteří se od verpánku dostali až na nejvyšší stranická místa. Ničemu nerozumněli, ale strana je třeba i ve vládě chtěla. Dělničtí kádři řídili průmysl a podle toho to taky vypadlo.

Netvrdím, že dnes je všechno růžové. Jenom jsem chtěl připomenout, že ty staré doby byly komplet šedivé. Vzpomínat na dobu před pětadvaceti lety se mi nechtělo, ale jsem rád, že jsem se k tomu nakonec rozhoupal. Udělejte to také, pokud nějaké takové vzpomínky máte.