Archiv rubriky: Články

Hitlerovy obrazy se dobře prodávají, naposledy akvarel za 3,5 milionu korun

Adolf Hitler toho zvládl dost. Kromě kromě jeho působení v politice, rozpoutání druhé světové války a plánování vyhlazení neoblíbených ras byl také malířem pokojů (před vstupem do politiky, samozřejmě) a pokoušel se i o kariéru umělce. Neúspěšně. Na uměleckou školu nebyl přijat pro dostatek talentu. Kdyby ho vzali, možná bychom o něm dnes nevěděli kvůli jeho zločinech proti lidstvu, ale jeho díla mohla viset ve známých galeriích.

Hitlerův akvarel

Hitlerovy obrázky se ale pochopitelně velmi dobře prodávají i tak. Naposledy byl prodán akvarel signovaný a asi i namalovaný Hitlerem minulý týden v Norimberku. Za 3,6 milionu korun (130 000 eur). Formát 28 x 22 centimetrů, v dobrém stavu. Hitler namaloval mnichovskou radnici. O umělecké hodnotě mnozí pochybují, ceně se však nikdo nediví.

V posledních několika letech se podle Newsweeku prodalo Hitlerových dílek docela dost, a peněz za nich nebylo zaplaceno zrovna málo. Poslední prodaný akvarel byl předtím v majetku dvou sester. Jejich dědeček obrázek koupil v roce 1916.

Zdroj: http://www.newsweek.com/watercolor-painting-adolf-hitler-sells-161000-286414

Bylo nám před listopadovou revolucí lépe? Neřekl bych…

Když se měnil režim, v listopadu roku 1989, bylo mi čerstvých dvanáct let. Nejlepší životní zážitky jsem měl ještě před sebou. Byl jsem normální kluk, který pozoroval svoje okolí, četl knihy, proháněl odpoledne po škole na hřišti kopačák. Měl jsem svůj svět, hodně jsem četl, s kamarády jsme podnikali dobrodružné výpravy. Krátce před listopadovou revolucí můj táta nahlas uvažoval o tom, že by vstoupil do strany, protože se začala blížit doba, kdy se bude rozhodovat o tom, kam půjdu po základní škole studovat dál…

Občanské fórum

Nakonec bylo všechno jinak, táta už nemusel přemýšlet o tom, jak zlepšit moje vyhlídky na studia, jelikož o tom, kdo bude přijat na střední školu, začal rozhodovat jenom průměr známek a přijímačky.

To je první věc, na kterou chci upozornit. Před revolucí totiž ke přijetí na střední a i vysokou školu nestačilo mít dobré studijní výsledky. Museli jste mít i doporučení nejrůznějších kádrováků, když jste neměli “dobrý” posudek, možnosti studia byly značně omezené. Vzdělání bylo před revolucí jenom pro ty, kterým to schválil režim. A to bylo samozřejmě špatně. Syn komunisty dostal vždy přednost před synem disidenta, ať už byl rudý klučík sebeblbější a synek nepřítele režimu sebenadanější.

Po vzdělání (které nebylo přístupné pro všechny, spravedlivě) nastávalo hledání práce. Byli jste někam umístěni, vybírat se zrovna nedalo. Tedy pokud jste neměli mocné známé s rudými konexemi. Práce byla sice pro všechny, ale bylo dost lidí, kteří museli mýt okna, i když uměli několik jazyků a hodili by se někam úplně jinam.

Nemohli jsme říkat, co jsme si mysleli. Většina lidí měla strach projevit se, říci svůj názor. Práskalo se ve velkém. I já měl osobní zkušenost. Vedoucí kroužku jiskřiček (přípravka na pionýra) se na schůzce zeptal, kdo už někdy zkoušel kouřit. Přihlásil jsem se, pár kamarádů také. Než jsem přišel domů, pan vedoucí stačil zavolat všem domů a rodiče nás čekali ve dveřích s vařečkami. Pionýrský slib jsem nesložil – moje máma naštěstí neuznala za vhodné mi koupit modrou košili, protože bych jí prý jinak neunosil. Měla pravdu. Pionýrský slib mi nebyl umožněn, jelikož bych v bílém triku dělal ostudu. Zbavil jsem se tak vedoucího – práskače a spolu s pár dalšími chlapci jsem se nemusel účastnit debilních schůzek pionýrů, místo toho jsme hráli fotbal a stříleli ze vzduchovky s vedoucím, který nebonzoval a měl nás opravdu rád. Tedy alespoň se mi to tehdy tak zdálo.

Pamatujete si předrevoluční nakupování? V obchodech bylo poloprázdno, pokud jste neměli známého, tak jste nedostatkové zboží neměli šanci dostat. Centrální plánování znamenalo, že po většinu roku nebyl toaletní papír, maso a mnoho dalších ve dnešní době samozřejmostí. Pamatuji si, že když jsem do školy dorazil v nových botech a bundě, bylo skoro jisté, že stejné boty a bundu uvidím minimálně na třech spolužácích.

Cestovat mohli jenom vyvolení, a to nejenom kvůli tomu, že to bylo drahé. Na západ se jezdit nedalo, na východě to nebylo zajímavé. Ale co, v nejhorším se jelo do Jugoslávie, pokud to tedy strana dovolila. Jak jinak si užít moře, že? Prvně jsem byl v cizině těsně před revolucí. V Maďarsku. Tam byli před námi o mnoho let vepředu, tedy aspoň co se nakupování týkalo. Když jsem v Budapešti viděl výlohy hračkářství, skoro jsem omdlel. Hopíka z obchodu v Budapešti jsem si schovával ještě mnoho let, stejně tak komixové časopisy. U nás se sehnat nedaly, v Maďarsku byly zcela běžné.

Nebyli jsme svobodní, nemohli jsme si říkat, co jsme chtěli, nemohl jsme cestovat, vzdělávat se, dělat to, co nás baví. Nemohli  jsme si zvolit své zástupce ve svobodných volbách. Jistě, namítnete, že teď stojí politika za pendrek a že je výběr z mnoha stran k ničemu. Možná máte pravdu, ale srovnějte to prosím s dobou, kdy bylo možné volit jen z výběru Národní fronty a pokud jste nevolili, byl to docela problém.

O všem rozhodovala strana. O jednotlivcích i společnosti. Vše bylo šedivé, lidé vyděšení. Pamatuji se, že se jen tak nestávalo, aby se dva neznámí lidé začali jen tak nezvazně bavit. Nevěděli jste, na koho narazíte. Nedalo se jen tak normálně zanadávat na stát a zřízení.

Existovala cenzura, nedalo se mluvit o svobodném přístupu k informacím. Knihy a filmy mizely v trezorech, pokud se umělec chtěl věnovat něčemu, co nevonělo straně měl smůlu. Mohl si šmudlat sochy někde ve sklepě, ale výstava pro veřejnost nepřicházela v úvahu. Lidé chtěli číst, každý čtvrtek byly v knihkupectvích obrovské fronty. Mnozí autoři byli zakázáni, o tom, co budeme číst, rozhodovala strana.

Jak jsem již psal, centrální plánování způsobovalo nedostatek určitého zboží, stát se orientoval na těžbu a průmysl, což možná z dnešního pohledu nevypadá tak problémově. Jednou z věcí, které to ale přineslo bylo ničení přírody a životního prostředí. Smog, obří skládky a krajina zničená těžbou ve jménu splnění pětiletky, i to byla minulá doba.

Individualismus byl potírán. Všichni jsme měli vypadat stějně. Jakmile měl někdo delší vlasy nebo kohouta, měl problém. Nevyplatilo se vybočovat, v žádném ohledu. Držet hubu a krok, odpracovat (nebo odflákat) si to svoje, nalepit do legitimace ROH známku, jet na levnou rekreaci do hor. Jít do kina na schválený film, večer čumet na cenzurované nudné zprávy v televizi, která se dá sehnat jen pod pultem. Kšeftovat, rozkrádat socialistický majetek, jak jen se dá. Závidět sousedům novou pračku, kde na ní asi vzali? A kde jí vůbec sehnali?

Náš stát řídili pracující, a to doslova. Náměstci, tajemníci, zástupci lidu. Kariéristi, kteří se od verpánku dostali až na nejvyšší stranická místa. Ničemu nerozumněli, ale strana je třeba i ve vládě chtěla. Dělničtí kádři řídili průmysl a podle toho to taky vypadlo.

Netvrdím, že dnes je všechno růžové. Jenom jsem chtěl připomenout, že ty staré doby byly komplet šedivé. Vzpomínat na dobu před pětadvaceti lety se mi nechtělo, ale jsem rád, že jsem se k tomu nakonec rozhoupal. Udělejte to také, pokud nějaké takové vzpomínky máte.

Co mají společného Elvis, Schwarzenegger a Eastwood?

Narazili jste někdy na informace o tom, že vaši oblíbení herci, sportovci nebo politici sloužili své vlasti v armádě? Hlavně v západním světě se to dost řeší a fanoušci hvězd jsou na své oblíbence náležitě hrdí. A do mnohých z níže zmíněných byste to určitě neřekli…

Elvis Presley v armádě

Zdroj fotky: http://www.usvetsinc.org/honoringheroes/portfolio/item/elvis-presley/

V armádě byl po studiích americký herec Alan Alda, známý z MASHe. Hugh Hefner, zakladatel Playboye, začínal v armádě a bavil se kreslením karikatur do armádního časopisu. Hudebník Jimmy Hendrix v kasárnách oblažoval své spolubydlící hrou na kytaru, zpěvák Tony Bennett oblékal uniformu na konci druhé světové války.

Komik Bill Cosby sloužil u zdravotníků na válečné lodi, Chuck Norris byl v letectvu jako mluvčí a je aktivním veteránem. Mel Brooks se za války zabýval zneškodňováním min, zpěvák Elvis Presley sloužil v roce 1960, Henry Fonda byl u námořnictva. Mnoho známých amerických herců prožilo alespoň část druhé světové války v zámoří a někteří se aktivně účastnili bojů. Strýček Sam pobláznil celé Spojené státy americké, i celebrity se hlásily dobrovolně. Třeba megastar Clark Gable byl střeleckým instruktorem v roce 1943, všechny tyto hvězdy přispívali svým pobytem na frontě i jinak, využívala je americká propaganda.

Pozadu nezůstávali ani sportovci, baseballista Red Sox Ted Williams létal jako stíhač ve druhé světové válce i v Koreji. Herec a pozdější americký president Ronald Reagan sloužil u dělostřelectva, herec Charlton Heston létal na bombardéru B-25 jako střelec. Herec Tom Selleck hlídal v uniformě Kalifornii, Sidney Poitier vstoupil do armády dobrovolně dokonce v šestnácti letech, svůj pravý věk při odvodu zamlčel.

Krasavec Steve McQueen vstoupil do námořnictva po válce a jako správný rebel byl i několik desítek dní ve vězení, ale také se stal strážcem presidenta Trumana na jeho jachtě. Skot Sean Connery se před svým triumfem v Hollywoodu stal námořníkem (v šestnácti letech), komik Tony Curtis byl zasažen japonským útokem na Pearl Harbour natolik, že se nechal naverbovat na ponorku.

Arnold Schwarzenegger prošel rakouskou armádou, v osmnácti letech musel narukovat jako všichni stejně staří Rakušané. Korejský rapper Psy má také zkušenosti ze zelené uniformy. Asijské celebrity se také často mohou chlubit s armádnímu zkušenostmi. Když už jsme u rapperů, tak populární ICE-T si místo života na ulici a obchodu s drogami vybral službu na Havaji, herec Mr. T. byl dokonce u vojenské policie, a to hned po škole.

Herec a režisér Clint Eastwood v roce 1951 dokonce přežil leteckou nehodu, stroj, ve kterém letěl, ztroskotal v Pacifiku. Eastwood utrpěl těžké zranění, ale přežil a později se mohl stát hvězdou westernů.

Zdroje:

http://parade.com/10421/parade/16-stars-you-didnt-know-served-in-the-military/

http://list25.com/25-celebrities-who-risked-their-lives-serving-in-the-military/

http://www.businessinsider.com/celebrities-who-were-in-the-military-2013-11?op=1

Ztráty v první světové válce, Rakousko – Uhersko 90 %…

Mrkněte se na zajímavou tabulku ukazující ztráty účastníků první světové válce. Důležitý je hlavně poslední sloupeček s procenty ztrát jednotlivých národů.

Ztráty v první světové válce

V případě Rakousko – Uherska podle těchto dat činily ztráty 90 %. Ve ztrátách jde o součet mrtvých, raněných, zajatých a pohřešovaných. Mobilizováno bylo 7 800 000 mužů, ve ztrátách je počítáno 7 020 000 mužů.

Naopak Japonsko z osmi set tisíc mobilizovaných můžů ztratilo něco přes tisícovku… Celkové válečné ztráty byly vyčísleny na 57,5 % z celkového počtu pětašedesáti milionů mobilizovaných mužů.

Zdroj tabulky: http://universalium.academic.ru/294791/Armed_forces_mobilized_and_casualties_in_World_War_I

Sdružení bývalých politických vězňů protestuje proti exhumaci faráře Toufara

Sdružení bývalých politických vězňů SBPV protestuje proti zamýšlené neetické exhumaci na Čestném pohřebišti popravených a umučených politických vězňů v Praze – Ďáblicích. Pokud by se konala exhumace jedné z obětí, musí se zároveň přistoupit k exhumaci, identifikaci a pietnímu uložení ostatků všech osob i v ostatních hromadných hrobech, aby nedošlo k degradaci piety ostatních obětí komunismu.

Sdružení bývalých politických vězňů SBPV se seznámilo z médií se záměrem Rady hl. m. Prahy exhumovat ostatky umučeného kněze římskokatolické církve P.Josefa Toufara v areálu Čestného pohřebiště politických vězňů III. odboje na Hřbitově Ďáblice.

Připomínáme, že pietní místo bylo zřízeno úsilím našeho zemřelého předsedy Stanislava Stránského, dalších politických vězňů a doc. ing. Jiřího Nedomy, CSc., po roce 1990, jako symbolické místo odpočinku našich sester a bratrů popravených a umučených komunistickým terorem v 50. letech.

Vzhledem ke skutečnosti, že exhumace ostatků Otce Toufara bude vyžadovat manipulaci s dalšími lidskými ostatky, mezi nimiž je také řada zavražděných komunistickým režimem, nelze k exhumaci přistoupit bez souhlasu příbuzných těchto obětí. Byl by to neetický, necitlivý a velmi politováníhodný čin a naše organizace je tímto záměrem velmi pobouřena. Pokud by se konala exhumace jedné oběti, musí se zároveň přistoupit k exhumaci a identifikaci lidí v ostatních hromadných hrobech, aby nedošlo k degradaci významu ostatních obětí komunismu.

Žádáme proto upustit od záměru exhumace a nerušit klid zde odpočívajících nebo provést kompletní exhumaci všech obětí pohřbených v hromadných hrobech. Jejich ostatky identifikovat a vrátit jejich rodinám nebo pietně individuálně pohřbít. Taková celková exhumace by se měla financovat z finančních prostředků bývalých členů KSČ, která tato zvěrstva prováděla, monopolizovala si moc ve státě a nese tak plnou odpovědnost.

Ladislav Bergmann

Předseda

SBPV – sdružení bývalých politických vězňů

Na Bělidle 34, 159 00 Praha

info@politicti-vezni.cz

Zdroj: http://www.politicti-vezni.cz/tiskova-zprava-2/

Lokality České republiky na Seznamu světového dědictví UNESCO

České dědictví UNESCO

Telč – Historické centrum (zapsáno v roce 1992)

Český Krumlov – Historické centrum (zapsáno v roce 1992)

Praha – Historické centrum (zapsáno v roce 1992)

Žďár nad Sázavou – Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře (zapsáno v roce 1994)

Kutná Hora – Historické centrum, Chrám sv. Barbory, Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci (zapsáno v roce 1995)

Lednicko-valtický areál (zapsáno v roce 1996)

Kroměříž – Zahrady a zámek (zapsáno v roce 1998)

Holašovice – Vesnická rezervace (zapsáno v roce 1998)

Litomyšl – Zámek a zámecký areál (zapsáno v roce 1999)

Olomouc – Sloup Nejsvětější Trojice (zapsáno v roce 2000)

Brno – Vila Tugendhat (zapsáno v roce 2002)

Třebíč – Židovská čtvrť a bazilika sv. Prokopa (zapsáno v roce 2003)

13 chybných předpovědí, které nevyšly

Mrkněte se na skvělou infografiku, shrnující předpovědi z historie, které se nikdy nevyplnily… Zde je stručný přepis. Všimněte si také, kdo předpovědi pronášel…

1859 – Vrtat se v zemi a hledat naftu? Zbláznili jste se?

1873 – Operace mozku a srdce? Ten nesmysl se nikdy nestane.

1879 – Až skončí světová výstava v Paříži, na elektrické osvětlení si už nikdo nevzpomene, tahle záležitost prostě zmizí.

1883 – Ukáže se, že rentgen je podvod.

1888 – Ukáže se, že létání na strojích je fyzikálně nemožné.

1903 – Koně tu budou navždy, automobil je jen výstřelek.

1912 – Titanik byl poškozen, ale všichni cestující přežili.

1919 – Dát nejlepšího leváka do pravé části pole je pitomost. (Týká se baseballu a tento tah nakonec udělal z Babe Rutha legendu.)

1920 – Raketa nikdy neopustí zemskou atmosféru.

1944 – “Radši se staňte sekretářkou, nebo se vdejte.” (Marilyn Monroe se pokoušela poprvé prorazit do showbyznysu.)

1948 – Televize se nechytí.

1955 – Rock and Roll se nechytí, skončí v červnu.

2005 – Tenhle web je od začátku blbost, nepřežije. (Ze začátků The Huffington Post.)

Předpovědi budoucnosti, které nevyšly

Pro zvětšení na infografiku klikněte.

Zdroj: http://visual.ly/future-never-happened-13-failed-predictions-couldnt-have-been-more-wrong

Krušnohoří usiluje o zápis na seznam UNESCO

Krušnohoří, dvacátým stoletím poničený region, ale také vzácný příklad krajiny po staletí spoluutvářené těžební činností usiluje o zápis na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Koordinátorem přípravy společné česko-saské nominační dokumentace je Národní památkový ústav, který zároveň plní roli odborného konzultanta. Hodnoty, které Krušnohoří nabízí, představí veřejnosti 23. – 24. října výstava na pražském veletrhu Památky a na nejprestižnějším památkovém veletrhu Denkmal 2014 v Lipsku (6. – 8. listopadu) společná česko-saská expozice.

Krušné hory

Foto: Wikipedie

Krušnohoří, region na hranicích Saska a České republiky, který dnes v povědomí lidí figuruje jako symbol důsledků bezohledné těžby a průmyslové výroby, je historicky výjimečnou montánní krajinou, územím s pozůstatky po osm set let trvající těžbě nejrůznějších nerostů, která formovala jeho podobu (relikty podzemních důlních děl, sejpy, propadlinami, štolami, vodními nádržemi a kanály) i život (specifické rysy nese urbanismus a architektura horních měst, např. Jáchymova, Horní Blatné či Krupky, ale i takzvaná živá kultura, tedy umění a umělecká řemesla). S horním podnikáním byly také spjaty pokroky v oblasti vědy a techniky, které přispěly k rozvoji dalších hornických regionů v Evropě i ve světě. Jedinečná kombinace jednotného vývoje po obou stranách česko-německé hranice, odlišností posledního období historie i četné dodnes zachované památky hmotné i nehmotné představují mimořádnou univerzální hodnotu, na jejímž základě usilují společně Česká republika a Spolková republika Německo o zápis „Hornické kulturní krajiny Erzgebirge/Krušnohoří“ na Seznam světového dědictví UNESCO.

Zápis na Seznam světového dědictví UNESCO, nejprestižnější potvrzení hodnoty, které památka může získat, by pro Krušnohoří kromě jistoty zachování místních historických, památkových i přírodních hodnot znamenalo také vzrůst povědomí a zájmu o historii Krušných hor. S ním lze očekávat zvýšení počtu turistů, ale také užší přeshraniční kontakty a obohacení o společné nahlížení na význam a dědictví této specifické kulturní krajiny.

Záměr nominovat Krušnohoří na Seznam světového dědictví UNESCO vyšla z německé strany již v roce 1998. Česká republika se na základě oficiálního přizvání k projektu připojila v únoru 2012, když podala Sekretariátu Výboru světového dědictví v Pařiži podklady pro zařazení Hornické kulturní krajiny Krušnohoří na indikativní seznam (tj. seznam plánovaných nominací) a deklarovala tak svůj zájem spolupracovat na tzv. sériové nominaci, která zahrnuje osm lokalit ze Saska (hornicke oblasti Altenberg, Freiberg, Marienberg, Annaberg, Schneeberg, Schwarzenberg a oblasti uranove a uhelne těžby) a šest lokalit z České republiky (hornickou kulturni krajinu Jachymov, hornickou kulturní krajinu Abertamy–Boži Dar–Horní Blatná, národní kulturní památku Rudá věž smrti ve Vykmanově, hornickou kulturní krajinu Krupka, vrch Mědník a vápenku s lomem v Háji u Loučné pod Klínovcem).

V lednu 2014 proběhl slavnostní podpis společné dokumentace nominační dokumentace, která byla předložena Centru světového dědictví v Paříži jako podklad pro další řízení a projednání. V případě pozitivního hodnocení by Krušnohoří mohlo k dnešním asi dvaceti hornickým lokalitám světa, zapsaným na Seznamu světového dědictví UNESCO, přibýt v roce 2016.

Přípravy na zápis na Seznam světového dědictví UNESCO, které probíhají i po odevzdání dokumentace, koordinuje v České republice z pověření Ministerstva kultury Národní památkový ústav, konkrétně referát památek s mezinárodním statusem a územní odborná pracoviště v Lokti a Ústí nad Labem, úzce spolupracují se sdružením Montanregion, o.p.s., které zastřešuje obce, na jejichž území se nominované české části Krušnohoří nacházejí. Součástí dokumentace je popis a historie oblasti, zdůvodnění návrhu, ale také například „Management plan“, tedy Plán dílčích projektů a opatření, jimiž má být garantována ochrana, postupná regenerace a péče o součásti potenciální světové památky a dlouhodobá udržitelnost jejích hodnot. V případě České republiky byly pro ochranu nominovaných míst a jejich krajinného zázemí vyhlášeny nové památkové zóny krajinného typu a rovněž došlo k prohlášení nejcennějších jednotlivých staveb či technických děl za kulturní památky. V roce 2014 Vláda ČR význam projektu zároveň posílila prohlášením mincovny v Jáchymově a dolu Mauritius v Hřebečné za národní kulturní památky. (Detailněji principy procesu nominace, průběh a náležitosti dokumentů potřebných k zápisu na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO popisují metodické publikace č. 37 a 42, vydané Národním památkovým ústavem v roce 2009 a 2011 – ke stažení http://www.npu.cz/ke-stazeni/pro-odborniky/pamatky-a-pamatkova-pece/svazky-edice-odborne-a-metodicke-publikace/gallery/ a materiály, jež pro agendu světového dědictví zajišťuje a na svých webových stránkách zveřejňuje Centrum světového dědictví http://whc.unesco.org/en/resourcemanuals/ a http://whc.unesco.org/fr/manuelsdereference/ ).

Zdroj: TZ NPÚ

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz

Proč lidé ve středověku nenáviděli kočky?

Kočky hrály ve středověku velmi důležitou roli. Lovily myši, které v těch dobách byly schopny zbavovat lidi potravy děsivým tempem. Přesto byly kočky lidmi vnímány negativně, byly spojovány s čarodějnicemi a kouzly, o tom, že se ďábel často měnil v černou kočku, ani nemluvě.

Středověká kočka

Lidé si kočky domestikovali, přesto měla tato zvířata úplně jinou roli než psi – když už nic jiného, kočku nebylo možné vycvičit, neposlouchala pokyny a vůbec si dělala, co chtěla. A v tom lidé cítili určitou ďábelskost. Zajímavé je, že jestli můžeme středověké křesťany prohlásit za nepřátele koček, tak u muslimů to bylo přesně naopak.  Pokud se křesťanští cestovatelé dostali na muslimské území, byli překvapeni, že se tam lidé chovají ke kočkám stejně jako lidé ke psům v jejich domovině. Muslimové tedy neměli kočky spojené s něčím temným a nebezpečným.

Zdroj a fotka: http://www.medievalists.net/2013/10/02/why-cats-were-hated-in-medieval-europe/