Archiv rubriky: Archivy

20 nejlepších historických filmů podle ČSFD a IMDb

Následující žebříček ukazuje dvacet nejlepších historických filmů podle hodnocení uživatelů ČSFD. Jde tedy o jakýsi crowdsourcing, dav za nejlepší historický film určil Schindlerův seznam. Nutno podotknout, že filmy opravdu hodnotil česko-slovenský dav, takže v top dvacítce nenajdete dost neznámých, ale velmi kvalitních filmů. Chybí třeba můj oblíbený film Veselé Vánoce (na IMDb zde).

Pro zajímavost si můžete žebříček porovnat s padesáti nejlepšími filmy podle celosvětového IMDb. Tam je na prvním místě film Zachraňte vojína Ryana, druhý Gladiátor a až třetí Schindlerův seznam.

1. Schindlerův seznam (1993) 92,4%
2. Zachraňte vojína Ryana (1998) 88,8%
3. Gladiátor (2000) 88,1%
4. Kladivo na čarodějnice (1969) 88,0%
5. Statečné srdce (1995) 87,9%
6. Černý jestřáb sestřelen (2001) 86,7%
7. Velký útěk (1963) 86,7%
8. Ip Man (2008) 86,4%
9. Císařův pekař a pekařův císař (1951) 86,2%
10. Těžká váha (2005) 86,2%
11. Králova řeč (2010) 86,1%
12. Neúplatní (1987) 86,1%
13. Shake Hands with the Devil (2007) 86,2%
14. JFK (1991) 85,8%
15. Mise (1986) 85,4%
16. Let číslo 93 (2006) 85,0%
17. Údolí včel (1967) 85,1%
18. Atentát (1964) 85,1%
19. Šoa (1985) 87,0%
20. Ve službách papeže (1965) 86,0%

Dokument: Přečtěte si Chartu 77

Charta 77 (více na Wikipedii) je často zmiňovaný, ale málo citovaný dokument. Čestli jste ho někdy? Můžete to napravit, kompletní text Charty 77 najdete níže.

Prohlášení Charty 77

Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech” a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech”, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.

Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že Československá socialistická republika k těmto paktům přistoupila.

Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím – bohužel – jen na papíře.

Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu: Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu.

Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.

V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud’ sami nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.

Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“ i „prostřednictvím umění“ (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, a1e i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné práv probíhající procesy s mladými hudebníky).

Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje.

Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod.

Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instituci, protože žádna neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena práva vyplývající z článků 22 a 21 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí a článku 26 (vyloučení diskriminace před zákonem). Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku (bod 1 čl. 8 druhého paktu).

Další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (čl. 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit.

V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.

Obecně je porušován i bod 2 lánku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou “ochrany národní bezpečnosti” (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, že se pracovně i přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými.

Někteří občané – ať soukromně, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích) – na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování.

Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj dí1 odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.

Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.

CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN.

CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.

CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji.

CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západ i na Východ. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod.

Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsinek. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. Dr. Jana Patočku Dr. Sc., Dr. h. c., Václava Havla a prof. Dr. Jiřího Hájka DrSc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.

Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.

1.1.1977

Zdroj: http://libpro.cts.cuni.cz/charta/

Charta 77

Zdroj obrázku: Moderni-dejiny.cz

Video: Tak začal protektorát

15. března 1939 v brzkých ranních hodinách překročily první jednotky Wehrmachtu hranici s Německem a vpadly do Československa. První německé jednotky dorazily do Prahy kolem 7. hodiny ranní. Ve 13 hodin byla již obsazena všechna letiště na našem území. Do večera bylo celé území Čech, Moravy i Slezka pod kontrolou Němců. Druhý den byl oficiálně vydán výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava.

Národní muzeum má nově ve sbírkách pero, kterým byla podepsána kapitulace v květnu 1945

Sbírky Národního muzea budou obohaceny o kolekci dokumentů a předmětů Muzea dělnického hnutí, která mapuje české a československé politické, sociální i kulturní dějiny od poloviny 19. do konce 20. století.

Ve sbírce je dokumentován veřejný a společenský život, významné události novodobých dějin či tradice profesních skupin. Velmi hodnotnou část sbírky pak představují předměty dokladující každodenní život ve 20. století.

Pero z Muzea dělnického hnutí

Sbírka Muzea dělnického hutí obsahuje i takové skosty, jakými je obraz světoznámého kubistického malíře Emila Filly nebo pero, kterým byla podepsána kapitulace německých vojsk v Praze 8. května 1945.

Zdroj: http://www.nm.cz/Historicke-muzeum/Novinky-HM/Narodni-muzeum-prevzalo-sbirky-Muzea-delnickeho-hnuti.html

Obsáhlý fotoarchiv ze života východoevropských Židů je přístupný online

Obsáhlý archiv fotografií ze života východoevropských Židů z období před a po druhé světové válce je zdigitalizován a přístupný online. Jde o asi 9 000 nascanovaných negativů snímků fotografa Romana Vishniace (jeho heslo na české Wikipedii najdete zde), tyto snímky nikdy před tím veřejnost neviděla. Celkem bude k prohlédnutí online zpřístupněno asi 40 000 položek, včetně dopisů, filmů a nahrávek.

Roman Vishniac - Školáci v Mukačevu

V archivu najdeme třeba 29 fotek pořízených v Bratislavě, Praha nebo jiná česká města bohužel v archivu chybí, fotograf pracoval jinde. Roman Vishniac se narodil v Rusku v roce 1897, první fotoaparát dostal k sedmým narozeninám. V roce 1920 z Ruska odešel, fotil Berlín a život ruských Židů v jeho ulicích. Před druhou světovou válkou dokumentoval trampoty Židů utíkajících před Hitlerem do zatím svobodných zemí, během války se mu podařilo zmizet do New Yorku. Amatérští historici a celá veřejnost vůbec je zvána k registraci a pomoci se štítkováním zatím zveřejněných fotek. U mnohých z nich nejsou známy bližší podrobnosti a je možné, že pamětníci z dob pořízení snímků jsou ještě naživu a mohou poskytnout cenné informace k jednotlivým fotografiím.

Zdroj: http://www.thehistoryblog.com/archives/32063

Brno představilo mapovou aplikaci s přehledem dopadů leteckých pum

V pondělí 25. srpna uplynulo 70 let od prvního těžkého bombového útoku na Brno během druhé světové války. Muzeum města Brna zahájilo na Špilberku výstavu Letecká válka – cíl Brno, která připomněla průběh i  důsledky bombardování, píše Brněnská drbna. Součástí zahájení bylo rovněž setkání pamětníků těchto událostí. Výstava potrvá do 2. listopadu.

Expozice bombardování připomíná prostřednictvím dobových artefaktů, fotografií i videozáznamů, součástí je i maketa protileteckého krytu s reálnými zvuky leteckého náletu a bombardování. Brno prodělalo během druhé světové války větší bombradování spojenců dvakrát, v roce 1944 útočili Američané, na konci války pak Rusové. Zahynulo 700 lidí, zasaženo bylo přes dva tisíce domů.

mapabombybrno

Na zahájení výstavy byla veřejnosti prezentována webová aplikace, která na aktuální mapě města Brna zobrazuje přehled míst dopadů leteckých pum. Na připojených fotografiích si zájemci mohou prohlédnout podobu zasažených lokalit těsně po náletech. Vznik aplikace financované magistrátem iniciovalo Muzeum města Brna, na její tvorbě pak spolupracovalo s Archivem města Brna a řadou předních válečných historiků.

Výstava: Roky 1945, 1968 a 1989 objektivy fotografů

Pozvánku na výstavu Česká osudová data jsem zveřejnil nedávno. Probíhá v Českém centru v Rytířské ulici v Praze. Pokud půjdete okolo, určitě se stavte, prohlédnutí asi padesáti fotek vám zabere pár minut. Výstava trvá do 3. září.

2014-08-25 12.41.00

2014-08-25 12.41.22

2014-08-25 12.42.44

2014-08-25 12.43.19

2014-08-25 12.46.43

Uvidíte sovětské vojáky, kteří nejdříve křepčili po osvobození Prahy v roce 1945 a následně se museli vyrovnávat s rolí okupantů v témže městě o třiadvacet let později. Fotky z oslav (a třeba pohřbu sovětského důstojníka) v roce 1945 nevyjadřují až tolik radosti, jak by si jeden myslel. Sověti byli unavení a opotřebovaní. V roce 1968 se navíc museli vyrovnat s pochopitelnými nepřítelskými reakcemi Pražanů a třeba i Liberečáků. Mimochodem, nejvíc se mi líbila právě fotka (první snímek z fotogalerie) z libereckého náměstí, která zachytila tank, demolující podloubí domu. Všude kolem spousta lidí, napětí strach a hlavně smrt, to všechno je na snímku vidět.

Sověti na snímcích z let 1945 a 1968 jsou si něčím podobní. Spojuje je nejen únava a určitá odevzdanost, ale i překvapení z toho, kde jsou a co tam vlastně dělají. Ruský (a samozřejmě to platí i pro ostatní národy Sovětského svazu) voják je jeden z mnoha, jde bojovat a mnohdy ani neví kam a proč.

Další sérii tvoří fotografie z pohřbu Jana Palacha a vše završují snímky z roku 1989. Národní třída ze 17. listopadu, demonstrace, osobnosti. Zaujaly mě hlavně fotky Radka Bajgara a Jana Šibíka (poslední ve fotogalerii, omluvte kvalitu, fotografie jsem přefocoval telefonem) z Národní třídy, pořízení při té památné demonstraci 17. listopadu. Všiml jsem si, že byly pořízeny přes záda zasahujících členů bezpečnostního pluku. Nebyly foceny z davu, který si nakonec odnesl rány pendrekem. A vedou k úvahám, kde jejich autoři stáli, s kým a jak se vůbec dostali na tak pěkná místa k focení.

Za rok vyjde kniha o císaři Hirohitovi, bude mít 12 000 stran

Na blogu JapanRealtime (patří pod WSJ) vyšlo upozornění na zajímavý projekt – knihu shrnující život a panování císaře Hirohita. Půjde o neuvěřitelných 12 000 stran, které budou dění okolo císaře Hirohita popisovat den po dni. Historici na materiálu pracovali 24 let.

emperor-hirohito-dictator-415x260

Obrázek: http://japandailypress.com

Císař Hirohito se narodil v roce 1901, korunován byl v roce 1926. Předtím procestoval Evropu, poznal skvěle místní kulturu a mezinárodní vztahy. Japonsko pak zavedl do 2. světové války. Za jeho vlády se poté z japonské ekonomiky stal všemi obdivovaný a dobře fungující mechanizmus, zemřel v roce 1989.