František Moravec 8. 9. 1939, kvůli požadavku britské tajné služby MI 6 (Military Intelligence, Section 6, Vojenská zpravodajská služba, Sekce 6) z předchozího dne, vydal po předchozí důkladné poradě s Edvardem Benešem, novou směrnici orientující domácí odboj na brzké povstání proti Německu, až zazní smluvené heslo ve vysílání BBC. Nutno uvést, že v té době neměl československý exil rádiotelegrafické spojení s domácím odbojem, ani neznal (!) jeho momentální sílu. Příkazům, pokynům exilového vedení nebo depeším z protektorátu to trvalo přes kurýry a různé prostředníky značně dlouho, než dorazily k adresátům. Podle Ladislava K. Feierabenda trvalo až tři týdny, než exilové vedení od něj zprávu z protektorátu dostalo. Cesta pokynů zpět do protektorátu nebyla časově kratší. Beneš chtěl i s těmito nedostatečnými informacemi o síle domácího odboje doslova naslepo (!) vyvolat povstání pouze kvůli tomu, aby byla uznána československá exilová vláda i s ním coby prezidentem a vynutit si také britské prohlášení, že jedním z válečných cílů Velké Británie je osvobození ČSR v hranicích z roku 1937.
Okolnosti předcházející podpisu Ribbentrop–Molotovova paktu 23. 8. 1939 dějepisci záměrně zkreslují, případně vynechávají a hlavně je tento úsek historie veřejnosti velmi málo znám.
Financování poslance vídeňské Říšské rady (parlamentu) Tomáše G. Masaryka v exilu není dodnes zcela objasněno, část těch, kteří jej za první světové války finančně vydržovali, zůstala nevystopována a hlavně – až na výjimky se nedá zjistit, co měl Masaryk za tyto obnosy vykonat, za co je utratil a zda je utratil celé. O Milanu R. Štefánikovi není známo, že by byl příjemcem větších obnosů, za války sloužil jako Francouz ve francouzské armádě. Masaryk získal ještě před odjezdem z Prahy na začátku války do Itálie obnos od mladočeských nacionalistických politiků kolem ještě ne zcela zformované Maffie pro začátek své činnosti v zahraničí pod podmínkou, že bude usilovat o územně co největší samostatný český stát územně značně (!) přesahující oblast, kde se mluví česky.
V lednu 1968, po odvolání Antonína Novotného z nejvyšší partajní funkce, zbývalo ho sesadit z prezidentského stolce, což bolševici z čistě formálních důvodů po partajní linii nemohli, k tomu bylo potřeba Národní shromáždění. Jak se zbavit Novotného rychle bez nutnosti delšího přesvědčování každého poslance po partajní linii jeho strany, aby odhlasoval zbavení prezidenta úřadu, když to SSSR potřeboval rychle? Někoho z bolševiků napadlo využít hlas lidu obdobně jako 50. letech v procesu s Miladou Horákovou, kdy celé kolektivy pro ni žádaly potrestání nejvyšší. K tomu ale bylo nutné vyřadit na čas cenzuru, aby nepřekážela v rychlosti zveřejňování požadavků lidu po sesazení prezidenta, které by se rychle přenesly i na poslance zákonodárného shromáždění bez nutnosti na ně působit po stranické linii. A tak se ÚV KSČ rozhodl 4. 3. 1968 zrušit cenzuru tisku. Předpoklad vyšel, A. Novotný nevyčkav ortelu Národního shromáždění abdikoval 22. 3. 1968 sám. Docílivše kýženého odstoupení Novotného ze státních funkcí, se soudruzi pokusili opět zavést cenzurní zásahy, jenže zjistili, že nejsou s to tak učinit bez represí – lidu se bezcenzurní stav zalíbil. Tedy svobodu československému lidu nadělil ÚV KSČ, nikoliv, jak se traduje, že si ji lid vynutil sám. Další události jsou dosud víceméně v povědomí obyvatelstva, není však známo, proč měl být Antonín Novotný vlastně odstraněn.
V druhé světové válce se začalo používat místo ničení výhradně vojenských cílů mezinárodním právem zakázané bombardování civilního obyvatelstva, obytných domů. Není mi znám žádný článek přibližující české veřejnosti strategii kobercových bombardování, takže se do toho musím pustit sám. Z dalšího textu vysvitne, proč se historici tématu vyhýbají.
Řeč je o nacistické exekuci Lidic a Ležáků. Nedávno se objevilo nově v médiích tvrzení, že četnický strážmistr Evžen Ressl označil ve svém poválečném svědectví jednu obyvatelku Lidic, že pár dní před lidickou exekucí udala kvůli židovskému původu svou podnájemnici, která byla odvlečena a později zavražděna. A strhla se mela očividně vedená snahou, že takovou pomluvou se nesmí znesvětit památka národního utrpení.
Den, kdy se vzpomíná, připadá na 27. 1., kdy v roce 1945 Rudá armáda údajně osvobodila komplex koncentračních táborů (KZ) pod souhrnným názvem KZ Auschwitz (Osvětim). V českém kalendáři je zanesen jako Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti, mezinárodně má název Den vzpomínky na oběti nacionálního socialismu. Posuzováno z vícero hledisek není spornější lokality pro vzpomínku na šoa, než je KZ Auschwitz. Proč?
Po Putinově projevu v Petrohradu k představitelům Společenství nezávislých států (SNS) zabývajícím se okolnostmi vzniku druhé světové války jsem dostal řadu e-mailových dotazů, co že říkám této ruské slátanině či propagandistické interpretaci dějin.
Zatímco v Česku musejí oběti bolševické zvůle dokazovat, že se aktivně zúčastnily odboje proti komunistickému režimu, aby dostaly jednorázové odškodnění ve výši 100 000 CZK a jejich starobní důchody byly zvýšeny alespoň na celostátní průměr, tak Němci nyní zvyšují kompenzace postiženým za bolševický útisk v bývalé Německé demokratické republice vyplácené jim již před (!) vznikem nároku na starobní důchod, bez ohledu na věk. A nově usnadňují i podmínky pro jejich získání. Všem politicky perzekvovaným, tedy nikoliv pouze účastníkům protikomunistického odboje jako v ČR!
V šilheřovickém zámku se 18. 12. 2019 konala panelová diskuse zaměřená na mladší ročníky z řad Hlučíňanů, kteří se v českých školách učí o historii Hlučínska víceméně nepravdy a jejich předci jim historii oblasti a jejího obyvatelstva buď z neznalosti ústně nepředali nebo ji z různých důvodů zamlčují.
Byl jsem vyzván, abych v rámci diskuse písemně zodpověděl pár otázek a vysvětlil, jak probíhala opce Hlučíňanů pro německý stát po první světové válce. Zde jsou.
