V rámci jednotné církevní organizace, kterou bychom dnes příhodněji nazvali státem, se začaly ve středověku utvářet zárodky států světských, uznávajících sice papežovu svrchovanost, ale uplatňujících čím dál více svou – vlastní – světskou. Německé feudální zřízení vedlo k počátkům státního života v Evropě, vše na východ od něj leželo mimo rámec evropského kulturního rozvoje. Ve vývoji států v Evropě lze vysledovat jasnou linii: z církevního státu vznikají státy světské, z nich pak tehdejší národy, coby obyvatelé státu bez ohledu na jazyk. Jen německý filozof Johann Gottfried Herder (1744–1803) líčil tento vývoj obráceně: nejdříve byl národ (kmen), pak teprve stát jakožto nejvyšší meta daného národa, což mělo ve 20. století nedozírné následky.
Kolem roku 831 přijal velkomoravský knížete Mojmír I. křest z rukou pasovského (Passau) biskupa Reginhara, v roce 845 pokřtili v bavorském Řezně (Regensburg) čtrnáct českých pánů, kteří pak svoji novou víru šířili ve svých kmenech. Obyvatelé v českých zemích se přijetím křesťanství přihlásili do společnosti kulturních států západní Evropy. S křesťanstvím přišla víra ve věčnost, v duchovní život. Pod římskou duchovní vládou se latina stala dorozumívacím prostředkem, organizaci zprostředkovávala církev.
O takzvané Sámově říši vědí historici v podstatě jen to, že se v polovině 7. století nacházela kdesi mezi Franskou říší, jejíž východní část se později stala Svatou říší římskou, a avarským kaganátem, společenstvím Avarů v Pannonii. Frankové byli Germáni, Avaři byli buď turkického, nebo mongolského původu, jejich řeč patřila do turkické jazykové skupiny, Sámova říše byla volným svazkem slovanských kmenů, které se dočasně spojily proti vládě Avarů. Archeologické nálezy napovídají, že Slované se snažili Avary napodobovat a že kaganát byl v poslední fázi své existence už výrazně poslovanštěný. Po vítězném franském vojenském tažení proti kaganátu v roce 803 a následné porážce i slovanských kmenů hledal franský král Karel Veliký, což byl romanizovaný Frank, tedy Germán, někoho, komu by po pádu avarského kaganátu mohl svěřit do správy území na východě své říše. Ty nakonec volně (vazalsky) v roce 805 připojil ke Království Franků (k Franské říši).
Vůbec prvním doloženým panovníkem v českých zemích byl v létech 9–6 před Kristem až do roku 18 po Kristu král Marbod (též Marobod, Marobud, latinsky Maroboduus). Byl to Markoman, tedy Germán, a jako král vládl nejen svému kmeni v Čechách a na severní Moravě, nýbrž i dalším germánským kmenům, např. Hermundurům, Lugierům, Semnonům, Silingům, Gótům, Langobardům na území mezi Dunajem, Pannonií (přibližně dnešní Maďarsko mezi Dunajem a Drávou), Vislou, Baltským mořem a Labem. Keltské a germánské obyvatelstvo v pozdějších českých zemích učinil svými poddanými. Tvrzení, že slovanští Češi coby původní obyvatelstvo mají na české země výsostní právo, neboť už po několik staletí sídlili v českých zemích, když Němci začali na pozvání českých panovníků přicházet ve 12. století ve velkém množství do země, je ve světle těchto faktů neudržitelné, patří do říše pohádek, líbivých českých historických bludů.
Mezi válkami se Frank, rodák z Karlových Var, angažoval ve Wandervogelu, v sudetoněmecké (původně říšskoněmecké) jakési skautsko-trampsko-turistické organizaci pro žáky a studenty (název se nepřekládá, doslova stěhovavý nebo tažnýpták), v Deutscher Turnverbandu (Německý tělovýchovný svaz /v ČSR/), v Bundu der Deutschen (Svaz Němců /v ČSR/), v Deutscher Kulturverbandu (Německý kulturní svaz /v ČSR/), v československé Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei (Německá národně socialistická dělnická strana /v ČSR/, DNSAP). Po jejím rozpuštění v roce 1933 československým ministerstvem vnitra přešel Frank do Sudetendeutsche Heimatfront (Sudetoněmecká vlastenecká fronta, SHF) založeného ve stejný rok Konradem Henleinem. Ta byla vedena kruhem přívrženců filozofie Othmara Spanna a K. H. Frank byl jediným (!) nacistou v jejím předsednictvu, bezpochyby coby zástupce vysokých funkcionářů v té době již zakázané československé strany DNSAP. Radikálně, v přísně nacistickém smyslu, oponoval usnesením spannistického vedení SHF, ale nemohl se zhruba do poloviny roku 1936 proti spannistům prosadit. Přívrženci učení O. Spanna se neuznávali ideu velkoněmectví jako NSDAP v Německu, považovali etnické Němce žijící mimo Německo, tedy i Němce českých zemí za samostatný německý kmen, který se němá rozpustit v moři z Velkoněmců. Tím byli zásadní nepřátelé nacistů hned po komunistech nejnebezpečnější. Proto Henlein a spol. v SHF a pak v SdP usilovali o autonomii v rámci ČSR a ne o připojení k Říši. V roce 1935 se SHF musela kvůli účasti ve volbách změnit z hnutí na politickou stranu, přijala název Sudetendeutsche Partei (SdP, Sudetoněmecká strana) a dosáhla úžasného úspěchu v parlamentních volbách, kterého ale pro všeobecný český bojkot nemohla využít – nikdo s ní, coby absolutní vítězkou parlamentních voleb, nechtěl nikdo z českých stran do koalice. V SdP to Frank dotáhl až na zástupce předsedy strany Konrada Henleina. Po odtržení Sudet se stal zástupcem téhož, tehdy již župního vedoucího Říšské župy Sudety.
Když se v poslední době začalo opět připomínat, že Německo zcela neuhradilo ČSR reparace za škody druhou světovou válkou a okupací s tím, že by nyní je mělo ČR doplatit, čekal jsem, že někdo povolaný se tohoto tématu v médiích ujme a vysvětlí, jak to vlastně s reparacemi bylo a uvede vše na pravou míru. Nestalo se, tak to musím učinit sám. Připravte se na nepěkné čtení, protože se dovíte, jak předci tehdy podváděli ve velkém stylu – Československo nepřípustně manipulovalo s ciframi, aby dostalo od Německa reparace, které při uvedení nezfalšovaných podkladů, by mu vůbec nepřináležely!
Generála Aloise Eliáše, předsedu protektorátní vlády, popravili za heydrichiády, ale jeho smrt neměla s atentátem na Heydricha nic společného. Důvody, které vedly k jeho zatčení a odsouzení k smrti za napomáhání nepříteli, jsou velmi pozoruhodné. Na odsouzení Eliáše k smrti se podílel Edvard Beneš.
Jakmile byl v novodobé historii stát ponechán v rukou jazykových Čechů, tak v řízení státu selhali a přivedli jej k neslavnému zániku. Poprvé se tak stalo dvě desetiletí po vzniku republiky a pak podvakrát po třech letech. Pokud někdo hodlá namítnout, že to bylo dvakrát způsobeno vnějšími vlivy, tak nechť si uvědomí, že i bez Hitlera by se ČSR rozpadla péčí slovenských požadavků jen o několik měsíců později. Pád země pod sovětskou nadvládu v roce 1948 nebyl neodvratný, jak se většinou prezentuje, osud Finska a Rakouska, jejich poválečné aranžování se se Sovětským svazem to dokazuje. A to byly státy poražené! Převzetí moci bolševiky v roce 1948 bylo umožněno pouze za velikého a vstřícného přispění Čechů, nikoliv však Slováků. Stát se rozdělil i 1. 1. 1993. Od té doby dodnes sice český stát zatím zcela neselhal, leč množí se indicie, že neskončí dobře. Jedinou nadějí či antidotem je větší federalizace EU, jenže k ní pravděpodobně nedojde včas, protože se na ní členské státy nedohodnou, a český stát bez silného tlaku zvnějšku se nenapraví, selže.
Soudě podle diskusních příspěvků je zřejmé, že většina čtenářů zastává lživý výklad českých historiku o Henleinovi a SdP, takže je nevyšší čas předložit jim pravdivější fakta. Pro zajímavost: zatímco Frankovu biografii už pár let máme Henleinovu dosud nikdo.
Při příležitosti každého výročí konce druhé světové války se bilancuje, počítají se ztráty. Jednou z těchto bilancí je počet československých obětí druhé světové války. Sice se po konci bolševické éry v Československu podařilo přiřadit k jednotlivým kategoriím obětí relativně spolehlivé odhady, nicméně celá snaha se proměnila vniveč kvůli kategoriím, které mezi československé oběti nebyly vůbec zahrnuty.
