Archiv autora: Tomáš Krystlík

Komentář: Karl Hermann Frank a Češi

Mezi válkami se Frank, rodák z Karlových Var, angažoval ve Wandervogelu, v sudetoněmecké (původně říšskoněmecké) jakési skautsko-trampsko-turistické organizaci pro žáky a studenty (název se nepřekládá, doslova stěhovavý nebo tažný pták), v Deutscher Turnverbandu (Německý tělovýchovný svaz /v ČSR/), v Bundu der Deutschen (Svaz Němců /v ČSR/), v Deutscher Kulturverbandu (Německý kulturní svaz /v ČSR/), v československé Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei (Německá národně socialistická dělnická strana /v ČSR/, DNSAP). Po jejím rozpuštění v roce 1933 československým ministerstvem vnitra přešel Frank do Sudetendeutsche Heimatfront (Sudetoněmecká vlastenecká fronta, SHF) založeného ve stejný rok Konradem Henleinem. Ta byla vedena kruhem přívrženců filozofie Othmara Spanna a K. H. Frank byl jediným (!) nacistou v jejím předsednictvu, bezpochyby coby zástupce vysokých funkcionářů v té době již zakázané československé strany DNSAP. Radikálně, v přísně nacistickém smyslu, oponoval usnesením spannistického vedení SHF, ale nemohl se zhruba do poloviny roku 1936 proti spannistům prosadit. Přívrženci učení O. Spanna se neuznávali ideu velkoněmectví jako NSDAP v Německu, považovali etnické Němce žijící mimo Německo, tedy i Němce českých zemí za samostatný německý kmen, který se němá rozpustit v moři z Velkoněmců. Tím byli zásadní nepřátelé nacistů hned po komunistech nejnebezpečnější. Proto Henlein a spol. v SHF a pak v SdP usilovali o autonomii v rámci ČSR a ne o připojení k Říši. V roce 1935 se SHF musela kvůli účasti ve volbách změnit z hnutí na politickou stranu, přijala název Sudetendeutsche Partei (SdP, Sudetoněmecká strana) a dosáhla úžasného úspěchu v parlamentních volbách, kterého ale pro všeobecný český bojkot nemohla využít – nikdo s ní, coby absolutní vítězkou parlamentních voleb, nechtěl nikdo z českých stran do koalice. V SdP to Frank dotáhl až na zástupce předsedy strany Konrada Henleina. Po odtržení Sudet se stal zástupcem téhož, tehdy již župního vedoucího Říšské župy Sudety.

Pokračování textu Komentář: Karl Hermann Frank a Češi

Komentář: Jak to bylo s reparacemi

Když se v poslední době začalo opět připomínat, že Německo zcela neuhradilo ČSR reparace za škody druhou světovou válkou a okupací s tím, že by nyní je mělo ČR doplatit, čekal jsem, že někdo povolaný se tohoto tématu v médiích ujme a vysvětlí, jak to vlastně s reparacemi bylo a uvede vše na pravou míru. Nestalo se, tak to musím učinit sám. Připravte se na nepěkné čtení, protože se dovíte, jak předci tehdy podváděli ve velkém stylu – Československo nepřípustně manipulovalo s ciframi, aby dostalo od Německa reparace, které při uvedení nezfalšovaných podkladů, by mu vůbec nepřináležely!

Pokračování textu Komentář: Jak to bylo s reparacemi

Komentář: Jak Češi nedovedli a nedovedou vládnout

Jakmile byl v novodobé historii stát ponechán v rukou jazykových Čechů, tak v řízení státu selhali a přivedli jej k neslavnému zániku. Poprvé se tak stalo dvě desetiletí po vzniku republiky a pak podvakrát po třech letech. Pokud někdo hodlá namítnout, že to bylo dvakrát způsobeno vnějšími vlivy, tak nechť si uvědomí, že i bez Hitlera by se ČSR rozpadla péčí slovenských požadavků jen o několik měsíců později. Pád země pod sovětskou nadvládu v roce 1948 nebyl neodvratný, jak se většinou prezentuje, osud Finska a Rakouska, jejich poválečné aranžování se se Sovětským svazem to dokazuje. A to byly státy poražené! Převzetí moci bolševiky v roce 1948 bylo umožněno pouze za velikého a vstřícného přispění Čechů, nikoliv však Slováků. Stát se rozdělil i 1. 1. 1993. Od té doby dodnes sice český stát zatím zcela neselhal, leč množí se indicie, že neskončí dobře. Jedinou nadějí či antidotem je větší federalizace EU, jenže k ní pravděpodobně nedojde včas, protože se na ní členské státy nedohodnou, a český stát bez silného tlaku zvnějšku se nenapraví, selže.

Pokračování textu Komentář: Jak Češi nedovedli a nedovedou vládnout

Komentář: Výčet československých obětí druhé světové války neodpovídá pravdě

Při příležitosti každého výročí konce druhé světové války se bilancuje, počítají se ztráty. Jednou z těchto bilancí je počet československých obětí druhé světové války. Sice se po konci bolševické éry v Československu podařilo přiřadit k jednotlivým kategoriím obětí relativně spolehlivé odhady, nicméně celá snaha se proměnila vniveč kvůli kategoriím, které mezi československé oběti nebyly vůbec zahrnuty.

Pokračování textu Komentář: Výčet československých obětí druhé světové války neodpovídá pravdě

Komentář: Povstání v českých zemích za války

František Moravec 8. 9. 1939, kvůli požadavku britské tajné služby MI 6 (Military Intelligence, Section 6, Vojenská zpravodajská služba, Sekce 6) z předchozího dne, vydal po předchozí důkladné poradě s Edvardem Benešem, novou směrnici orientující domácí odboj na brzké povstání proti Německu, až zazní smluvené heslo ve vysílání BBC. Nutno uvést, že v té době neměl československý exil rádiotelegrafické spojení s domácím odbojem, ani neznal (!) jeho momentální sílu. Příkazům, pokynům exilového vedení nebo depeším z protektorátu to trvalo přes kurýry a různé prostředníky značně dlouho, než dorazily k adresátům. Podle Ladislava K. Feierabenda trvalo až tři týdny, než exilové vedení od něj zprávu z protektorátu dostalo. Cesta pokynů zpět do protektorátu nebyla časově kratší. Beneš chtěl i s těmito nedostatečnými informacemi o síle domácího odboje doslova naslepo (!) vyvolat povstání pouze kvůli tomu, aby byla uznána československá exilová vláda i s ním coby prezidentem a vynutit si také britské prohlášení, že jedním z válečných cílů Velké Británie je osvobození ČSR v hranicích z roku 1937.

Pokračování textu Komentář: Povstání v českých zemích za války

Komentář: TGM trochu jinak

Financování poslance vídeňské Říšské rady (parlamentu) Tomáše G. Masaryka v exilu není dodnes zcela objasněno, část těch, kteří jej za první světové války finančně vydržovali, zůstala nevystopována a hlavně – až na výjimky se nedá zjistit, co měl Masaryk za tyto obnosy vykonat, za co je utratil a zda je utratil celé. O Milanu R. Štefánikovi není známo, že by byl příjemcem větších obnosů, za války sloužil jako Francouz ve francouzské armádě. Masaryk získal ještě před odjezdem z Prahy na začátku války do Itálie obnos od mladočeských nacionalistických politiků kolem ještě ne zcela zformované Maffie pro začátek své činnosti v zahraničí pod podmínkou, že bude usilovat o územně co největší samostatný český stát územně značně (!) přesahující oblast, kde se mluví česky.

Pokračování textu Komentář: TGM trochu jinak

Komentář: Čí zásluhou byla zrušena cenzura v březnu 1968

V lednu 1968, po odvolání Antonína Novotného z nejvyšší partajní funkce, zbývalo ho sesadit z prezidentského stolce, což bolševici z čistě formálních důvodů po partajní linii nemohli, k tomu bylo potřeba Národní shromáždění. Jak se zbavit Novotného rychle bez nutnosti delšího přesvědčování každého poslance po partajní linii jeho strany, aby odhlasoval zbavení prezidenta úřadu, když to SSSR potřeboval rychle? Někoho z bolševiků napadlo využít hlas lidu obdobně jako 50. letech v procesu s Miladou Horákovou, kdy celé kolektivy pro ni žádaly potrestání nejvyšší. K tomu ale bylo nutné vyřadit na čas cenzuru, aby nepřekážela v rychlosti zveřejňování požadavků lidu po sesazení prezidenta, které by se rychle přenesly i na poslance zákonodárného shromáždění bez nutnosti na ně působit po stranické linii. A tak se ÚV KSČ rozhodl 4. 3. 1968 zrušit cenzuru tisku. Předpoklad vyšel, A. Novotný nevyčkav ortelu Národního shromáždění abdikoval 22. 3. 1968 sám. Docílivše kýženého odstoupení Novotného ze státních funkcí, se soudruzi pokusili opět zavést cenzurní zásahy, jenže zjistili, že nejsou s to tak učinit bez represí – lidu se bezcenzurní stav zalíbil. Tedy svobodu československému lidu nadělil ÚV KSČ, nikoliv, jak se traduje, že si ji lid vynutil sám. Další události jsou dosud víceméně v povědomí obyvatelstva, není však známo, proč měl být Antonín Novotný vlastně odstraněn.

Pokračování textu Komentář: Čí zásluhou byla zrušena cenzura v březnu 1968