Financování poslance vídeňské Říšské rady (parlamentu) Tomáše G. Masaryka v exilu není dodnes zcela objasněno, část těch, kteří jej za první světové války finančně vydržovali, zůstala nevystopována a hlavně – až na výjimky se nedá zjistit, co měl Masaryk za tyto obnosy vykonat, za co je utratil a zda je utratil celé. O Milanu R. Štefánikovi není známo, že by byl příjemcem větších obnosů, za války sloužil jako Francouz ve francouzské armádě. Masaryk získal ještě před odjezdem z Prahy na začátku války do Itálie obnos od mladočeských nacionalistických politiků kolem ještě ne zcela zformované Maffie pro začátek své činnosti v zahraničí pod podmínkou, že bude usilovat o územně co největší samostatný český stát územně značně (!) přesahující oblast, kde se mluví česky.
Beneš odjel vlakem do Švýcarska sice na pravý, ale vypůjčený pas od známého, ve kterém byla vyměněna fotografie, s obnosem 4000 korun pocházejícím z věna své ženy. Jeho líčení, jak se plazil přes zelenou česko–bavorskou hranici, je nepravda. Získat cestovní pas pro návštěvu své dcery a zetě žijících ve Španělsku se ještě podařilo i 68letému Josefu Dürichovi, též poslanci Říšské rady, kterému Karel Kramář poskytl soukromě 30 000 korun, a on odjel v květnu 1915 do Švýcarska. Ten jediný (!) ze všech exulantů pak půjčenou částku po válce do haléře vyúčtoval za co ji utratil.
V exilu se Masaryk zčásti též financoval sám prodejem informací získaných soukromou vysoce výkonnou špionážní skupinou zorganizovanou pro něj Američanem českého původu Emanuelem Voskou Britům, po vstupu USA do války i Američanům. Od září 1915 Masaryk se stal docentem v King’s College při londýnské univerzitě s pravidelným platem. Mnoho toho neodpřednášel, bylo to jen jeho materiální zajištění ze strany britské vlády. Je velmi pravděpodobné, že Masaryk Britům, jsa v Londýně, sděloval důležité špionážní informace přímo a inkasoval peníze za ně taktéž přímo.
Nevíme, jak Masaryk s nabytými obnosy nakládal. On ani Beneš, který oněmi penězi též disponoval, po válce nic nevyúčtovali. Výtěžky ze sbírek a z národní daně mezi krajany v USA – na tehdejší poměry obrovské – byly určeny nejen TGM, nýbrž i onomu druhému českému členu vídeňského parlamentu, Říšské rady, v exilu Josefu Dürichovi. Ten ale z nich od Masaryka, s výjimkou jediné jednorázové částky na svou cestu ze západní Evropy do Ruska, nedostal ani cent. Masaryk vydržoval v exilu z peněz, které měl k dispozici, Edvarda Beneše, sám sebe a svou dceru. Masaryk v listopadu 1920 Benešovi odsvědčil dokonce před soudem: „Dr. Beneš se ve skutečnosti vydržoval za hranicemi z vlastních prostředků.“ Pravda to nebyla, Beneš odjel do exilu se 4000 korun z věna své ženy, které spotřeboval, a pak jej po celou dobu války živil Masaryk. Masaryk tedy pod přísahou lhal! Ví se však, že Masaryk s Benešem vydávali velké částky ke korumpování desítek novin, časopisů a žurnalistů v různých spojeneckých i neutrálních zemích, aby psali o nich příznivě a – což bylo nejdůležitější – podávali veřejnosti jimi podsunuté dezinformace.
Samostatný český stát byl pouze jedním z cílů činnosti českých exulantů za první světové války, o dalších se můžeme jen dohadovat. Pozoruhodné je, že až do vypuknutí válečného konfliktu v roce 1914 zastávali Masaryk i Beneš názor zcela opačný (!) – oba usilovali o autonomii českých zemí v rámci monarchie, oddělení oblastí v tzv. českých zemích obydlených česky mluvícími od německých, tedy jejich cílem nebyl vznik samostatného českého státu, pouze autonomie v rámci císařství a jazykové oddělení obyvatelstva Království českého! Státní samostatnost by znamenala zánik podunajské monarchie, neboť 3/4 veškerého průmyslu Rakouska-Uherska se nacházely právě v českých zemích. Vytržením českých zemí z monarchie by se Rakousko-Uhersko stalo nesoběstačným nejen průmyslově, navíc rakouské země byly závislé na českých zemích i z hlediska potravin a uhlí.
Renomovaný humanista velkého formátu, za něhož je Masaryk vydáván, by v krizovém červenci 1914, po sarajevském atentátu na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda a jeho ženu, v době ultimát, stupňování válečné psychózy celých národů, v době vládních telegramů, návrhů konferencí a mobilizací musel jednat, publikovat, dávat podněty k mírovému řešení, spojit se s politickými silami, které se zasazovaly o odvrácení války, o usmíření. Ne tak Tomáš Masaryk. Nenechal se ani trochu rušit ve svém prázdninovém pobytu pár kilometrů za hranicemi u Labe v saském Bad Schandau, kde trávil čtyři rozhodující týdny bezprostředně před válkou. Tu nechal vypuknout bez jakéhokoliv (!) pokusu o zachování míru. Filozof, který údajně zastával všelidská stanoviska, ukázal nyní zcela jinou tvář. Nezajímal ho zájem Evropy, smírné a pokud možno harmonické uspořádání jejích poměrů, pohlížel nyní na situaci podle vlastních slov „ze slovanského stanoviska“. Pěstoval velmi přátelské styky se srbskými militantními panslavisty (ne už s Chorvaty nebo Slovinci), pro něž bylo Rakousko zásadním nepřítelem až do nepříčetnosti. Všeslovanské síly chtěly tehdy válku, také kvůli nesplněným ambicím z předchozích dvou válek balkánských, Masaryk sdílel jejich stanovisko, s velkou válkou přinejmenším počítal. Nebyl na české straně sám, slavjanofilní menšina české politiky, hlavně Václav Klofáč, šéf národních sociálů, a Josef Scheiner, starosta Sokola, později členové odbojové Maffie, zastávali též slovanské představy. Věděli ale, že se nemají o co opřít. V prvním válečném podzimu mohl Masaryk nerušeně, pro veřejnost a úřady skrytě, pracovat na své nové dráze. V Praze, Vídni, Berlíně nevyhledal osobnosti, se kterými by chtěl pracovat k prospěchu mírové, demokratické, reformované Evropy, nýbrž vedl rozhovory s osobnostmi zastávajícími extrémní pozice, tedy styky, které utvrzovaly jeho obrat k mocenským machinacím a nástrahám, od argumentace k propagandě. Masaryk už jen hledal ospravedlnění svého přeběhnutí na opačnou stranu. Byl přemlouván a zapřísahán českými nacionalisty, částí politiků z České strany národně sociální (Klofáčova předchůdkyně Československé strany národně socialistické), aby bojoval za českou říši ve smyslu státního práva, tj. v rámci „historických hranic“, nikoliv na etnografickém principu, tedy podél rozhraní národností.
Masaryk se v roce 1914, pár měsíců před vypuknutím války, několikrát veřejně zastal politika z České strany národně sociální Karla Švihy. Rakouský (!) soud v Praze ale Švihovi v jeho sporu s Národními listy, které jej obvinily z úplatkářství a policejního konfidentství, dokázal, že byl placeným informátorem pražského rakouského policejního ředitelství. Karel Šviha, předseda poslaneckého klubu České národně sociální strany v Říšské radě ve Vídni, učinil tajnou nabídku rakouské vládě, že za 350 tisíc korun zajistí hlasy poslanců své strany pro návrhy zákonů týkajících se obrany státu, což se dostalo na veřejnost, Národní listy jej obvinily z úplatkářství a policejního konfidentství. Šviha je žaloval a soud prohrál – od té doby jsou v české slovní zásobě výrazy jako průšvih, prošvihnout. Později se ukázalo, že Šviha byl placen nástupníkem trůnu Františkem Ferdinandem přes pražské policejní ředitelství, takže se možná o klasické konfidentství nejednalo. Masarykovo renomé z hilsneriády hájením Švihy zcela pohaslo, Masaryk se propadl do politické bezvýznamnosti a s tímto stavem se nehodlal smířit. V Masarykově hájení Karla Švihy spatřují někteří historici indicii, že Tomáš Masaryk již tehdy pracoval pro rakouskou tajnou službu, ale důkazy pro toto tvrzení chybějí, protože akcí skupiny kolem Emanuela Vosky byl po uzavření příměří v roce 1918 jimi ukraden celý říšský policejní archiv ve Vídni, převezen do Prahy a před jeho vrácením Rakousku byly některé dokumenty z něj okopírovány, jiné záměrně zničeny, takže důkazy předchozích machinací Masaryka a Beneše zcela chybějí.
Když začala válka, navštívil v srpnu 1914 Masaryka v Praze Emanuel Voska, americký obchodník českého původu, vracející se z cesty po Evropě, aby od něj převzal údaje o vojenské a hospodářské situaci v Rakousku-Uhersku. Nevíme, zda to byla náhoda, nebo zda byl k Masarykovi poslán. Masaryk při této příležitosti přes něj údajně požádal svého britského známého, Henryho Wickhama Steeda o instrukce, co má on, jako univerzitní profesor a poslanec vídeňského parlamentu (Říšské rady) dělat. Steed byl politický redaktor a vedoucí zahraničního oddělení deníku The Times, dříve dopisovatel z Říma a Vídně, expert na Rakousko-Uhersko, úzce spolupracující s britským ministerstvem zahraničí a britský špion. Rakousko-uherská státní tajemství od Masaryka měl Voska ukryta v podrážkách svých bot a jeho dcera v korzetu. Masaryk byl anglofil a tuto Voskovu cestu za Steedem a ruským vyslancem ve Velké Británii, hrabětem Alexandrem Benkendorfem s informacemi od něj, označil jako „počátek“. Masaryk obdržel v Praze od Vosky první obnos – tisíc dolarů v německých markách (tehdejší kupní síly měn byly mnohonásobně vyšší než dnes, obvykle se uvádí, že tehdejší kupní síla 1 US $ odpovídá dnešním 100 US $). Od koho pocházely, za co je Masaryk dostal, případně co měl za ně učinit, se můžeme pouze dohadovat.
Voska se před odjezdem do Londýna domluvil s TGM, že v Anglii, Rusku a Americe zorganizuje tajnou síť důvěrníků a kurýrní službu do Prahy a zpět pomocí Čechoameričanů. USA byly tehdy neutrální stát, takže kdo měl americký pas, mohl se pohybovat všude. Masaryk měl informátory, kteří mu do Prahy, později do exilu přes Voskovy spolupracovníky, dodávali vojenská, ekonomická, finanční a jiná data zpravodajského rázu, která pak předával Steedovi. Placen byl přes třetí osoby na konta v USA a z nich se mu telegraficky poukazovaly obnosy do Anglie. Tak vznikla Masarykova a Voskova soukromá zpravodajská služba mající několik desítek osob, která za peníze informovala britskou výzvědnou službu, a později, po vstupu USA do války, i Američany.
Masaryk vycestoval po vypuknutí války do neutrálního Holandska. Po navázání styků s britskou Secret Service, která měla v neutrálním Holandsku afiliaci, obdržel od svého amerického přítele Charlese Cranea 200 £, vrátil se zpět do Prahy a hovořil s českými politiky. Jen někteří z politiků z řad národních sociálů (národních socialistů) si přáli samostatný stát, všechny ostatní politické strany s jedinou nevýznamnou výjimkou byly proti. Masaryk převzal i myšlenku, aby vzhledem k obrovské německé menšině sousedil nový stát přes Slovensko s Ruskem, počítal ale, že Podkarpatská Rus připadne vlivem válečných událostí Rusku. O motivu, proč Masaryk zavrhl své předválečné přesvědčení, že Rakousko-Uhersko musí být zachováno, lze jen spekulovat. Na jedné straně to byla evidentně jeho touha po moci, nicméně roli mohly hrát i jiné věci, zejména dodnes není podrobněji znám jeho vztah k Charlesu R. Craneovi.
Během svých cest do Holandska po vypuknutí války si Masaryk od britské Secret Service vyžádal instrukce. Nastoupil tedy dráhu britského špiona. První Masarykovo memorandum britské vládě se nazývalo Independent Bohemia (Nezávislé Čechy) a sepsali ho při druhé Masarykově cestě do neutrálního Holandska koncem října 1914 Robert Seton-Watson s Masarykem. Seton-Watson byl velmi překvapen, ba přímo konsternován novým, zcela opačným stanoviskem Masarykovým, dobře znaje jeho předválečný postoj, když nyní požadoval český stát v historických hranicích, nikoliv už v jazykových (etnografických) jako předtím. Mělo to svůj důvod. Masaryk získal finanční podporu nacionalistických politiků kolem ještě nezformované Maffie pod podmínkou, že bude usilovat ne pouze o českou autonomii, nýbrž o samostatný stát i s územími za etnografickými hranicemi českých sídelních území a po hraniční hvozdy. Tím se mu otevřela i cesta, jak se opět vyšvihnout z politické bezvýznamnosti, do které po Švihově aféře upadl.
Když se v prosinci 1914 Masaryk rozhodl vzít svoji psychicky velmi labilní dceru Olgu na Capri, navštívil ve Vídni bývalého i pozdějšího ministerského předsedu Ernesta von Körber, kterého ujistil o své loajalitě rakouské vládě nejen verbálně, nýbrž i písemně a rukoudáním. To je silná indicie, že byl do ciziny vyslán coby rakouský špion, ale dokázat to pozdější „péčí“ E. Vosky o říšský policejní archiv, který po uzavření příměří v roce 1918 se svými lidmi z USA ukradl a odvezl do ČSR, nelze. Byly mu a jeho dceři vidovány pasy a směli vycestovat.
Masarykova lehkomyslnost a neopatrnost při předchozím styku a jednání s českými politiky přece jen vzbudila pozornost rakouské policie a Masaryk byl poštou z Čech pomocí smluveného hesla varován, aby se z ciziny domů už nevracel. Americký historik Josef Kalvoda ale uvádí, že byl varován Henrym W. Steedem, tedy britským ministerstvem zahraničí, což potvrzuje, že Masaryk byl britský špión. Z Itálie Masaryk odjel do Švýcarska, kde ihned navázal styky s tamním rezidentem ruské špionáže pod diplomatickým krytím v Bernu, což neušlo pozornosti švýcarské zpravodajské služby. Masaryk byl po pár měsících pobytu švýcarskými úřady donucen zemi opustit coby persona non grata, to jest byl ze země vypovězen. Za špionáž ve prospěch Ruska, oficiálně za porušení švýcarské neutrality. Odjel do Francie, pak do Londýna.
Hlavním pozdějším Masarykovým finančním zdrojem byly obnosy od Charlese R. Cranea, za co, to není dodnes známo, příjmy z prodeje zpravodajských informací – svých a Voskovy americké organizace – Britům, též sbírky, bazary a výnos z tzv. národní daně českých a slovenských krajanů v USA. Voska vybudoval pro Masaryka velmi účinnou soukromou zpravodajskou organizaci s informátory v neutrálních, spojeneckých i nepřátelských zemích. Hlavním Voskovým spolupracovníkem a informátorem byl poštovní úředník rakousko-uherského konzulátu v New Yorku, František Kopecký, krycí jméno Zeno, nebo Xaver, který obstarával dokumenty, zejména pravé rakouské cestovní pasy pro Voskovy (Masarykovy) agenty cestující do zemí nepřátelských Dohodě. Současně dodával cenné informace o rakouských špionech a agentech centrálních mocností, kteří operovali v USA. Pro zajímavost: paměti Františka Kopeckého nesměly vyjít, jejich vydání zakázalo československé ministerstvo zahraničí v roce 1937 s odůvodněním, že by to mohlo zhoršit vztahy mezi ČSR a Velkou Británií, Kopecký v nich dokládal, jak Voska s Masarykem podváděli svého zákazníka, britskou tajnou službu, již pouze notně přehnaným počtem členů své výzvědné organizace, za což vylákali od Britů vyšší částky, než jim přináležely.
Záběr Voskovy a Masarykovy špionážní organizace v USA byl rozsáhlý. Jí získané informace o pobytu indického bojovníka za svobodu Bághá Džatína (Bagha Jatin) prodal Masaryk Britům a následkem toho byl v září roku 1915 zastřelen na ulici policií v jednom bengálském městě. Za to si Masaryk vysloužil nenávist Indů, která doznívá i do dnešních dnů, protože bez jeho zásahu by se Indie stala svobodnou pravděpodobně již o tři desetiletí dříve. Voskovi muži strhávali v květnu 1915 v newyorském přístavu vyvěšená upozornění německého konzulátu pro všechny cestující Lusitanií, aby lodí necestovali, že náklad onoho zámořského osobního parníku neodpovídá neutralitě USA a mezinárodním dohodám o civilní lodní dopravě, protože jej ze značné části tvoří válečný materiál pro Velkou Británii, a tudíž německý konzulát v New Yorku upozorňuje, že Lusitania může být cílem německých ponorek. Účelem strhávání upozornění německého konzulátu Voskovými lidmi bylo, aby co nejvíce cestujících nastoupilo, a tudíž bylo i lidských obětí při eventuálním potopení Lusitanie co nejvíce, což by mohlo přimět USA ke kýženému vstupu do války po boku Dohody. Masaryk též předal Britům důležité údaje o připravovaném irském Velikonočním povstání v roce 1916, které přispěly k jeho rychlému potlačení.
Voska a Masaryk předávali získané informace Secret Service britskými diplomatickými cestami, Masaryk také přímo. Dostávali instrukce od Steeda, který se postaral o to, aby vyplácené finanční prostředky od britské tajné služby nebyly prokazatelné, převzal i funkci prostředníka mezi Masarykem a Charlesem R. Cranem.
Charles Richard Crane, americký milionář, přítel tchána Tomáše Masaryka a od začátku století i Masarykův, byl i přítelem a poradcem prezidenta USA Woodrowa Wilsona a vedle toho také významným informátorem britské tajné služby. V roce 1912 Wilsonovi významně finančně přispěl na jeho prezidentskou kampaň. U Craneovy rodiny pobýval před válkou ve Spojených státech Masarykův syn Jan, Craneovi o něj také pečovali za jeho pobytu v americkém nervovém sanatoriu, Craneovu dceru Frances Leatherby si v roce 1924 po jejím nepodařeném prvním manželství vzal Jan Masaryk za ženu – po šesti letech se rozvedli; Craneův syn Richard, tajemník amerického ministra zahraničí Roberta Lansinga, se po válce stal prvním vyslancem USA v ČSR, další syn John byl po válce poradcem TGM, placen československým ministerstvem zahraničí; Muchův portrét druhé Craneovy dcery Josephine jako bohyně Slovanů Slavie, sedící v koruně stromu, byl na prvních československých bankovkách. Poněkud mnoho náhod najednou.
3. 5. 1915 se obrátil Masaryk ještě ze Švýcarska přímo na Charlese R. Cranea, žádaje od něj finanční prostředky pro získávání cenných informací, o jejichž charakteru se v korespondenci psát nemohlo. Masaryk předpokládal, že mu Steed vše již vysvětlil. Když požadovaná suma 80 000 US $, neboť Crane jako politický poradce prezidenta Woodrowa Wilsona, nejvyššího představitele ještě neutrálních USA, si nemohl dovolit poskytnout převodem peněz důkaz, že pomáhá nepříteli Rakouska-Uherska a ohrozit tím svoji velmi důležitou roli informátora britské vlády, začal Masaryk peníze urgovat přes Vosku. Napsal mu, že částky ve výši 2000 US $ měsíčně, které mu Crane telegraficky pravidelně poskytuje přes třetí osoby jsou postačující jen pro jeho osobní (!) potřebu, ale nestačí na větší politickou akci. Craneův právní zástupce Roger Williams pak založil ve prospěch Masaryka v USA bankovní účet, připsal na něj peníze od Cranea a Voska na něj později posílal výtěžky z amerických sbírek mezi krajany a převáděl telegraficky peníze Masarykovi do Londýna.
Proč Charles R. Crane posílal Masarykovi měsíčně přes oceán dva tisíce dolarů, částku mnohonásobně převyšující nejen potřeby Masaryka a jeho dcery, nýbrž mnohonásobně i tehdy obvyklé měsíční příjmy zůstává dodnes zcela neobjasněno, taktéž na jakém základě od něj Masaryk požadoval poslání oněch výše zmíněných minimálně osmdesáti tisíc dolarů. Víme ale, že americký prezident Thomas Woodrow Wilson, konkrétně Charles Crane s vědomím prezidenta USA to byli, kteří později nechali vystavit americké cestovní pasy a nechali do nich vepsat platná britská a švédská průjezdní víza, aby je Crane (sám militantní antisemita) předal Lvu D. Trockému, jeho rodině a skupině ruských marxistických revolucionářů, na něž v březnu 1917 odcestovali z New Yorku norskou lodí do Stockholmu a pak do Ruska coby američtí občané (!), aby uskutečnili státní převrat, zvaný Velká říjnová socialistická revoluce a zmocnili se moci. Po říjnovém bolševickém puči v roce 1917 trávil Crane minimálně každý druhý rok delší dobu v SSSR, kde zařizoval etablování se amerického koncernu Westinghouse a dalších amerických firem v SSSR. Crane, byť milionář, byl v USA považován za bolševika.
Vynořuje se pár naléhavých otázek. Byla Voskova cesta po Evropě započatá v době, kdy se schylovalo k válce, náhodná nebo záměrná? Musel Masaryk do exilu na Craneův příkaz, protože byl jím již dříve získán a nějak zavázán ke spolupráci v případě vypuknutí války? Kým a k čemu vlastně? Nevíme. Víme však, že Crane podporoval ruské marxistické bolševiky v jejich úsilí uchopit moc v Rusku, kteří pak již za SSSR umožnili angloamerickému kapitálu obsadit sovětské trhy. Faktem též je, že Masaryk i po říjnovém puči (Velké říjnové socialistické revoluci) ruské bolševiky nazýval spolurevolucionáři a všude je na mezinárodním fóru podporoval až do srpna 1918, než byl donucen kvůli uznání samostatnosti českého státu Spojenými státy otočit o 180°. Předtím tak silně podporoval ruské bolševiky, že jej američtí vládní úředníci při příjezdu do USA považovali přímo za ministra bolševické ruské vlády (!) a to navzdory jeho britskému cestovnímu pasu! Připomeňme na tomto místě málo zmiňovaný Pekařův soud o Masarykovi, že „od počátku byl horlivým obhájcem bolševické revoluce všude tam, kde bolševici přístupu a sluchu neměli“.
Finanční požadavky Masaryka nebyly vůbec skromné. V prosinci 1914 požadoval, aby mu američtí Češi poslali 10 000 dolarů, v květnu 1915 chtěl už 50 000 dolarů, což České národní sdružení nesehnalo, takže do konce roku dostal jen 37 841 dolar. Teprve jeho požadavek na rok 1916 byl překročen. Výtěžek z amerických sbírek používal pouze Masaryk, aniž kdy někomu z toho složil účty, navzdory tomu, že byly určeny i Dürichovi, tedy pro oba české poslance Říšské rady ve Vídni, toho času v zahraničí. Částky, které dostával Masaryk z amerických sbírek, kromě odměn za zpravodajské informace od Britů a částek od Cranea, byly obrovské vzhledem k tehdejší kupní síle měn. O 1000 US $ převzatých jím v Praze již řeč byla, 3000 US $ dostal v Rotterdamu, kde Britové měli afiliaci svých tajných služeb, 1250 v Ženevě. Pak se už domů nevrátil a jeho nároky se nedaly krýt jen ze sbírek Čechů v USA, z Craneovy podpory a z odměn od Britů za zpravodajské služby Voskovy organizace! V Americe tedy krajané organizovali v jeho prospěch dobročinné bazary – bazar v New Yorku vynesl 22 000 US $, v Clevelandu 30 000, v Chicagu 400 000 (!), v Cedar Rapids 25 000, v Texasu 54 000 a v Omaze 70 000 US $ čistého zisku. České národní sdružení v USA vyhlásilo ve prospěch Masaryka a jeho spolupracovníků tzv. národní daň, která vynesla zisk ve výši statisíců dolarů.
Masaryk s Voskou se stali zpravodajskými profesionály, nikdy nezveřejňovali své příjmy a výdaje až na jeden jediný účet ve výši 19 956 US $ za činnost Voskovy organizace mezi 23. 12. 1915 a 14. 6. 1916. Masaryk a Voska pečlivě dbali, aby původ peněz nebyl vysledovatelný, prali je přes nastrčené osoby a organizace. Masaryk 28. 5. 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti, a ne pro rozumné lidi.“ Nikdy své příjmy z války nevyúčtoval.
V květnu 1917 byl Masaryk vyslán britským ministerstvem války s britským pasem znějícím na Thomas George Marsden do Ruska (předtím cestoval se srbským pasem vystaveným vyslanectvím Srbska v Paříži, pak s dalším srbským pasem vystaveným v Londýně), aby vedl jako britský tajný agent propagandistickou kampaň pro udržení Ruska ve válce, což se nakonec, jak známo nezdařilo. Ne však Masarykovou vinou. Za jakých podmínek pracoval Masaryk pro Brity, kolik činila jeho finanční odměna, není známo.
Po dvou letech nebylo žádného z bezprostředních vytčených cílů dosaženo – Paříž nebyla dobyta, stejně tak jako Berlín, Vídeň, Praha, válka ustrnula v zákopových pozicích a přestávalo být jasno, za co se vlastně bojuje. V této situaci Masaryk pochopil, že se mu nabízí příležitost stát se neoficiálním poradcem vlád velmocí, při náležité smělosti předkládat vládám v memorandech a rozhovorech svá mínění a prosazovat vlastní plány. To za předpokladu, že bude vzbuzovat náležitý dojem kvalifikovanosti jak společenským a diplomatickým vystupováním, tak jazykově, věcně, vzdělaností. V těchto ohledech byl Masarykův výkon skutečně obdivuhodný a mimořádný, získával téměř všude respekt a důvěru, jeho rady si zjednávaly vliv, okruh jeho příznivců a přátel se zvětšoval. Šířil přesvědčení, že rozhodujícím pro uspořádání poválečné Evropy má být nacionalismus, především nacionalismus menších a malých národů, jejich státní samostatnost, suverenita. Nakonec Masarykovi, Štefánikovi a Benešovi jiný způsob nezbýval – neměli vojenské oddíly, které by mohly přispět k válečnému úsilí Dohody; československé legie ve Francii a v Itálii vznikly až v roce 1918 a byly svým počtem nepatrné, tvořily čtyři promile spojeneckých vojsk. Prosadit svoje názory přes redakce zahraničních periodik, které opulentně upláceli, a přes ministry a ministerské úředníky dohodových vlád bylo tak jedinou možnou cestou, jak prodloužit válku do doby, než cílem Dohody se stane rozbití Rakouska-Uherska, protože bez zničení rakousko-uherské monarchie by samostatné Československo vzniknout nemohlo.
K prosazení vedení války až do úplného vítězství bylo zapotřebí velkého diplomatického úsilí, neboť válčící mocnosti projevovaly únavu z války, a tím vznikaly myšlenky na jednání o příměří, které byly podporovány stanoviskem proklamovaným prezidentem Thomasem Woodrowem Wilsonem, podle něhož budoucí mír má být mírem bez vítězů a poražených. Tím by ovšem nebylo Rakousko rozbito a samostatný český stát by nevznikl. Potírat Wilsonovy postoje nebylo záhodno, Masaryk musel proti nim vystupovat nenápadně, postupným přesvědčováním jednotlivých politiků a vlád.
Masaryk začal rozvíjet novou zlovolnou ideologii, podle níž jsou Rakousko-Uhersko a Německo překážkou rozvoje demokracie a pokroku ve střední a východní Evropě a ve světě vůbec, propagandu, jež se snažila protivníka zničit morálně i reálně, která v dalších dějinách způsobila mnoho zla; lze říci, že připravila hitlerismu cestu k moci. Beneš ve své dijonské disertační práci na právnické fakultě z roku 1908 Le problème autrichien et la question tchèque. Etudes sur les luttes politique des nationalités slaves en Autriche (Rakouský problém a česká otázka. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku) tvrdil: „Mluví se často o rozpadu Rakouska (míněno Předlitavsko, Cisleithania, tedy monarchie bez Uher). V to naprosto nevěřím. Dějinné a hospodářské svazky, které poutají vespolek rakouské národy, jsou příliš mocné, aby se Rakousko mohlo rozpadnout… Historické země musí ustoupit národním územím. Zejména Čechové se musí vzdát své fikce historického práva.“ Chtěl vyřešit českou otázku územně podle etnografických hranic zhruba stejně, jak to později učinil Hitler zřízením protektorátu. A dále Beneš psal: „Stát ponechá národnostem, aby spravovaly své věci podle svého rozhodnutí. Jeho funkcí musí být poskytování záruk veřejného pořádku a správného provádění politické činnosti. Každá národnost tak bude mít ve svých rukou vlastní rozvoj podle vlastních zdrojů a stát nebude již v pokušení jednu proti druhé zvýhodňovat. Smíření obou národností v Čechách je možné tak, že oběma bude poskytnuta autonomie a budou od sebe vzájemně odděleny.“ Jak poznamenává Jiří Gruša, je publikace této disertační práce vydané nakladatelstvím V. Girard & E. Brière v Paříži roku 1908 laskavou péčí českého státu v českých knihovnách dodnes nedostupná. Nicméně měl na počátku roku 1916 Beneš na Sorbonně přednášku s názvem Détruisez l‘Autriche-Hongrie! Le martyre des Tchècho-Slovaques à travers l‘histoire (Zničte Rakousko-Uhersko! Utrpení Čecho-Slováků napříč dějinami), která znamenala úplné popření jeho vlastní disertační práce z Dijonu. Toto kompendium jednostranné protirakouské propagandy bylo hned vydáno knižně a prokazovalo pak v dalším průběhu Masarykovy a Benešovy psychologicko-propagandistické války cenné služby. Bylo také užitečným podkladem pro Masarykův rozhovor s francouzským předsedou vlády Aristidem Briandem v únoru 1916. Masarykem předložený program rozdělení Rakouska byl zcela novou myšlenkou, která zazářila myslím francouzských politiků jako nový cíl a ospravedlnění válečného úsilí. Nebyli pro něj ihned zcela získáni, ale slibný počátek se Masarykovi podařil. Zničení Rakouska-Uherska Francie mezi své válečné cíle značně pozdě, ale přece jenom zařadila.
U Angličanů a Američanů Masaryk s Benešem takových úspěchů, vzdor značným přátelským vazbám, nedosáhli. Ve Velké Británii ujišťuje ještě 5. 1. 1918 ministerský předseda David Lloyd George na shromáždění odborů, že zničení Rakouska-Uherska není válečným cílem jejich země. O tři dny později píše prezident Wilson poselství se čtrnácti body, z nichž desátý zní: „Národům Rakouska-Uherska mají být zajištěny co nejsvobodnější možnost autonomního vývoje a chráněné mezinárodní postavení.“ To zcela zásadně odporovalo Masarykovým a Benešovým plánům.
Emanuel Voska měl silný, zřejmě nezvladatelný sklon k přehánění a pilně využíval svých styků k šíření britské a masarykovské propagandy. The New York Times mu například otiskly zprávu, že dcera Masaryka Alice byla popravena v rakouské vojenské věznici. Když se Masaryk dověděl, že americká vláda na základě této informace intervenovala prostřednictvím svého vyslanectví ve Vídni, které docílilo, že Rakousko-Uhersko bylo ochotno propustit Alici a dovolit jí spolu s matkou odjezd do USA, ihned telegrafoval Voskovi, že jeho manželka a Alice nesmějí v žádném případě opustit Prahu a přijet do Ameriky: „Wife and Alice not to America. Masaryk.“
Mělo to své důvody. Britové v roce 1916 vydali a rozšířili pamflet s názvem Rakouský terorismus v Čechách s předmluvou od TGM. Masaryk tam psal, že rakouský císař nařídil masové věšení a střílení, že rozsudky smrti nad civilisty v Rakousku dosáhly od počátku války čtyř tisíců a 965 z těchto obětí jsou Češi. Velkou část odsouzených tvořily ženy. Počet popravených vojáků prý dosáhl několika tisíc. Ve skutečnosti byli popraveni čtyři čeští civilisté za distribuci propagačních letáků, žádná žena nebyla odsouzena k trestu smrti, po amnestii politických provinilců bylo propuštěno téměř tisíc Čechů včetně odsouzenců k smrti. Masaryk také zcela nepravdivě tvrdil, že „rakouská vláda většinu (českých) poslanců uvěznila“. Masaryk-propagandista tedy dobře věděl, že příjezd dcery a manželky do USA by ho v očích veřejnosti zcela jednoduše usvědčil jako lháře. Pro zajímavost: Masarykův syn Jan rukoval do války jako dobrovolník, byl vyznamenán Stříbrnou medailí za statečnost a skončil jako nadporučík c. k. armády (císařské a královské).
Propaganda byla za války běžnou věcí, britské deníky šířily nepravdivé zprávy, že němečtí vojáci při tažení Francií odřezávají chlapcům paže, aby Francie v budoucnu neměla vojáky, kteří by mohli držet zbraň. I používání lidského tuku k výrobě mýdla bylo rozšířeným propagandistickým tvrzení z první světové války.
Kromě českých katolíků v USA nesouhlasili s nepravdivou Masarykovou propagandou i mnozí američtí svobodomyslní Češi. František Iška, vydavatel a redaktor chicagského Vesmíru, nemohl pochopit diametrální rozdíl mezi Masarykovými názory těsně před válkou a během ní, zejména co se týkalo zachování Rakouska-Uherska a ve svém časopise usvědčil Masaryka ze lži. Voska kvůli jeho kompromitaci neváhal vyslat své lidi s pravými rakouskými pasy od Kopeckého do Prahy a Vídně, kde nechali vyrobit podvržené stvrzenky, „usvědčující“ svobodomyslného Išku, před válkou obdivovatele Masaryka, že je placeným rakouským agentem. Zda tak učinil nebo neučinil na přímý pokyn Masaryka, nelze prokázat. Vyberte si.
Čeští poslanci ve vídeňské Říšské radě vyzvedli 19. 11. 1916 význam c. k. monarchie pro český národ. Předsednictvo Českého svazu sdružujícího téměř všechny české poslance v Říšské radě ve Vídni zaslalo 31. 1. 1917 ministru zahraničí hraběti Ottokaru Czerninovi dopis, ve kterém se pravilo: „Vzhledem na odpověď států Čtyřdohody presidentu Spojených států severoamerických Wilsonovi, ve které státy válčící s mocnářstvím naším uvedly mimo jiné také osvobození Čechů od cizího panství jako jeden z cílů, k nimž chtějí mocí zbraní dospěti, presidium Českého svazu odmítá tuto insinuaci, která spočívá na předpokladech úplně nesprávných, a rozhodně prohlašuje, že národ český jako vždycky v minulosti, tak také v přítomnosti a v době příští jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost a podmínky svého vývoje.“ V květnu 1917 požadovali Češi přeměnu monarchie na federativním principu, jen mizivý počet domácích českých politiků se projevovalo antirakousky a chtělo státní samostatnost. Běžný lid až na pár desítek jedinců nevěděl o plánech na zřízení samostatného státu zhola nic a to až do vyhlášení republiky.
V ženevském prohlášení poslanců a delegátů Národní rady pražské z 31. 10. 1918, poslaných císařem Karlem I. za Benešem, si Beneš nechal podpisy všech přítomných dodatečně paušálně schválit všechny akce pařížské exilové Národní rady zemí českých za války. Na jeho žádost byla do prohlášení vsunuta pasáž, v níž signatáři schvalují „politiku a veškerou činnost, jak vojenskou, tak diplomatickou, Národní rady československé, přeměnivší se v prozatímní vládu zemí československých, s dočasným sídlem v Paříži, jakož i závazky, jež jménem československého národa se spojenci a spřátelenými mocnostmi učinila. Současně vyslovujeme jí vděčnost za veliké služby, jež našemu národu prokázala.“ Tím bylo pozdějšímu zkoumání činností Masaryka, Beneše a Štefánika a jejich financování za světové války preventivně zamezeno.
Tomáš G. Masaryk v poselství k Revolučnímu národnímu shromáždění 22. 12. 1918 po svém návratu z exilu pravil: „Území obývané Němci, jest území naše a zůstane naším… My jsme vytvořili stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovati naše značné menšiny české v tak zvaném německém území.“ Konstatujme, že v německých sídelních územích žilo v roce 1919 odhadem jen necelých pět procent českého obyvatelstva.
O den později, 23. 12. 1918, pronesl v Německém zemském divadle v Praze (Stavovské divadlo) ke shromážděným německy mluvícím obyvatelům Česka: „Děkuji pražským Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni, Němcům našeho obnoveného státu se dostane plné rovnoprávnosti… I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl jen prologem – smím-li se tak vyjádřit – k velkému dramatu, jež bychom my a Němci v naší společné vlasti mohli a směli sehrát.“ Z porovnání obou textů plyne, že v jedné z obou svých řečí, pronesených během dvou dnů, Masaryk zcela očividně lhal.
V řeči k Revolučnímu národnímu shromáždění 22. 12. také řekl: „Organisovali jsme za hranicemi všechny naše kolonie emigrantské.“ Ve skutečnosti tomu bylo naopak – české a slovenské kolonie v zahraničí zorganizovaly česko-slovenský zahraniční odboj. A dále: „Nevzali jsme od Spojenců ani krejcaru – zdůrazňuji to, protože naší odpůrci mluví o ruských, anglických a jiných penězích. A stejně zde konstatuji, že jsme za celou tu dobu pobytu v zahraničí neužili ani jediné nepravdy proti našim nepřátelům, ani jedné z těch tak zvaných diplomatických chytrostí – tak čestný politický boj, tak čestná revoluce, smím říci, sotva kdy byla provedena.“ Byly to přímo nehorázné lži.
Masaryk 10. 1. 1919 vůči francouzskému deníku Le Matin prohlásil: „Naše historické hranice téměř souhlasí s hranicemi etnografickými. Pouze v severním a západním okraji českého čtyřúhelníku existuje německá menšina, která vznikla následkem silné migrace během posledních staletí. Pro tyto cizáky se vytvoří asi určitý modus vivendi, a když se osvědčí jako loajální občané, je dokonce možné, že jim náš parlament aspoň v oblasti veřejného školství dovolí nějakou autonomii. Konec konců jsem přesvědčen, že před námi stojí rázná degermanizace těchto území.“ Na počátku mírové konference v Paříži zveřejňuje Masaryk ve francouzském deníku lži o národnostním složení státu a proklamuje budoucí nepřípustné zacházení s německou národnostní menšinou!
Nepoměr mezi Masarykovými příjmy a výdaji byl obrovský. Podle Masarykovy poslední vůle sepsané 15. 4. 1917 před jeho odjezdem do Ruska měl v Praze dluh, v Londýně v bance 1400 £ pro své dcery Alici a Olgu, dva další účty z tzv. amerického fondu a na nich dohromady přes 16 000 £. Ale v březnu 1923 věnoval každému členu rodiny, Charlottě, Janovi, Alici a Olze, po 2 050 000 Kč, Benešovi a jeho manželce po 1 035 000 Kč, celkem 10 250 000 Kč, v témže roce dal mladému novináři Ferdinandu Peroutkovi 500 000 Kč na založení Přítomnosti, dlouho také podporoval finančně Jiřího Stříbrného, v němž spatřoval jednoho z nejperspektivnějších politiků, v roce 1925 dal Jaroslavu Stránskému na jeho Stranu práce 1 000 000 Kč. Dala by se vyjmenovat řada dalších případů.
Původ peněz, kterými po válce disponoval Masaryk, není dodnes jasný. Kromě výše uvedených zdrojů, sbírek a bazarů krajanů, odměn za Voskovu zpravodajskou činnost, půjčky ještě neexistujícímu Česko-Slovensku, se nabízejí pouze dvě další možná vysvětlení: peníze pocházely z hospodaření československých legií za jejich pobytu na Sibiři, případně z části ruského carského pokladu. Historik Zdeněk Sládek prokázal, že Masaryk dostával také desetimilionové provize od Legiobanky, založené v Rusku pro účely československých legiích na Rusi, „k účelům všenárodním“ bez povinnosti je, byť formálně, vyúčtovat.
Masaryk i Beneš měli silnou a nutkavou tendenci zaměňovat politické iluze za skutečnost, což dokládá Masarykův postoj k bolševikům, Benešovo okouzlení Společností národů, spojeneckými smlouvami a později Stalinem. Heinrich Mann popsal počínání Masaryka takto: „Nebál se postavit své poznání před skutečnost a skutečnost přinutit.“ Masaryk i Beneš definovali český národ jako výsledek kmenového společenství; pojem politického národa jim byl cizí. Ve svých spisech podřizoval Masaryk politiku striktně etice, avšak v praxi se tím vůbec neřídil, naopak. Nejvyšší morální hodnoty, jako je například obrana pravdy, byly Masarykovi zcela lhostejné. Masaryk byl chladný člověk, bez zjevných emocí. Rád jezdil na koni, ale k němé tváři jej nevázal žádný cit. Když zchromil koně, prostě ho vyměnil a o jeho další osud se nestaral, byl mu prostředkem k vlastní tělesné svěžesti. Rád se přeceňoval. Ve své knize Světová revoluce napsal: „K osobnímu jednání s presidentem Wilsonem přikročil jsem poměrně později. Do Washingtonu jsem přijel 9. května, s presidentem Wilsonem jsem jednal po prvé 19. června na pozvání, které mi vyřídil Charles Crane.” Obrat „přikročil jsem k jednání s Wilsonem“ navozuje, že Masaryk přijal Wilsona a ne naopak. Signifikantní projev sebepřeceňování.
Masaryk převzal do svých služeb bývalého komorníka císaře Františka Josefa I. a tím se vnucuje otázka, proč zrovna jeho. Ten si pak stěžoval: jen kdyby se pan prezident jednou usmál a ztratil s ním jediné slovo! Už rok mu otvírá dveře a on se ani jednou nezeptal, jak se mu daří, to císař pán byl v tomto ohledu jiný. Franz Joseph I., když vešel k němu do místnosti, vždy smekl a poprosil jej o to či ono.
Masarykův majordom Felix Nevřela, bývalý legionář, vzpomíná na Masarykovy rozkazy beze slov, jen pohybem ukazováčku a dodává: „Za sedmnáct let služby prezidentovi slyšel jsem ho jen jedenkrát vysloviti pochvalu, a to ještě tak nepřímo, rozuměj nikomu konkrétnímu, neadresovanými slovy: ‚Hm, tož to jest pěkné‘.“ I s pracovníky Kanceláře presidenta republiky jednal Masaryk velmi odměřeně. Referovali mu vlastně v pozoru a též náčelník Vojenské kanceláře presidenta republiky Otakar Husák vzpomínal, jak si musel stále uvědomovat, kdy má s hlášeními skončit podle Masarykových gest – dva vztyčené prsty, pohyb špičky nohy přehozené přes koleno nebo utkvělý pohled znamenaly: „Dost!“.
Vůdcem české politické akce v USA za první světové války byl Karel Pergler, který se po válce prvním chargé d’affaires československého státu ve Washingtonu, posléze, v roce 1920, československým vyslancem v Japonsku. Během své dovolené v USA byl propuštěn ze služeb ministerstva zahraničí, protože údajně obchodoval s klavíry z japonského vyslanectví. Kolik jich takové vyslanectví mohlo mít? Je známo, že Beneš s ním do Japonska na vyslanectví poslal minimálně dvě osoby, které mu měly nějak podrazit nohy.
Pergler se posléze v roce 1929 dostává do československého Národního shromáždění jako poslanec Ligy proti vázaným kandidátkám. Ta byla proti vázaným poslaneckým mandátům, což byla písemná prohlášení, kterými se poslanci vzdávali svých funkcí, jimi podepsaná, avšak nedatovaná, která odevzdali před nastoupením do poslanecké funkce svým politickým stranám. Nebylo pochyb, že se Pergler stane povolaným mluvčím těch, kteří již dávno volali po zjištění, jak to bylo s penězi ze sbírek amerických krajanů za světové války a financováním zahraničního odboje. Požádal v Národním shromáždění, aby parlament na své půdě vyšetřil způsob, jak vládní představitelé a poslanci včetně Beneše nabyli svůj majetek. V jednom svém parlamentním projevu přivedl řeč na otázku vyúčtování amerických sbírek za války. Beneš byl nucen v parlamentu odpovědět. Nic nevyvrátil, jen chabě tvrdil, že neměl čas vést podvojné účetnictví, což byla vlastně jasná indicie, že obnosy ze sbírek amerických krajanů se defraudovaly. Prokázalo se alespoň, že Beneš ani Masaryk nikomu nikdy účty z těchto mnohamilionových částek nesložili. Pergler byl poté promptně z parlamentu vykázán, vydán ke stíhání a soudně obviněn, že poslanecký mandát získal neoprávněně, neboť nemá československé občanství – předtím mu ale československé ministerstvo vnitra dvakrát potvrdilo, že československé občanství má. Celé tvrzení samo o sobě bylo podle mezinárodního práva nesmysl, protože člověk jmenovaný nehonorárním diplomatickým zástupcem státu už tímto aktem získává jeho občanství. Navíc v hradním trezoru byly dokumenty, že československé občanství měl. V době jmenování Perglera diplomatickým zástupcem platil v ČSR ještě rakouský základní zákon o všeobecných právech státních občanů č. 142/1867 ř. z., jenž stanovil, že vstup cizinců do veřejných služeb je odvislý od nabytí státního občanství.
Československé soudy, dokonce i nejvyšší soudní instance státu, odmítly verifikovat Perglerův poslanecký mandát. To bylo velmi zlé, soudy ztratily nezávislost a plnily přání vládnoucí kliky, to jest Masaryka a Beneše. Roztrpčenému Perglerovi byl vysloven zákaz pobytu a pozdějšího vstupu do Československa, ale na odjezd do USA mu chyběly peníze. Pár set tisíc korun se pro něj z tajných fondů Masaryka a Beneše nakonec našlo a Pergler v roce 1932 navždy odjel z Československa. V USA se stal vysokoškolským profesorem a děkanem právnické fakulty Národní univerzity ve Washingtonu.
Karel Pergler kritizoval také zacházení se Slováky, protože v roce 1929 zašel Masaryk tak daleko, že označil Pittsburskou dohodu („Česko-Slovenská dohoda uzavrená v Pittsburghu, Pa., dňa 30. mája 1918“) za padělek; byla prý „míněna pro Ameriku a americké podmínky“, jako kdyby se autonomie Slováků v Československu mohla uplatnit v USA! Revoluční národní shromáždění ratifikovalo 12. 11. 1918 všechny závazky učiněné Masarykem a on sám 14. 11., v den své první volby prezidentem Československé republiky, podepsal znovu slavnostní kaligrafickou kopii Pittsburské dohody jím osobně v Pittsburghu sepsanou. Byl to jeho druhý podpis tohoto dokumentu. V ní stálo mj., že „Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svoj snem a súdy.“ Později už podporu Slováků nepotřeboval, a tak Pittsburskou dohodu ignoroval. Ve svém odmítání Pittsburské dohody došel roku 1929 tak daleko, že ji prohlásil za „falsifikat, který nemá právo mluviti jménem obyvatel Slovenska“.
Patnáct let po vzniku Československé republiky prohlásil Pergler na velkém veřejném shromáždění v Chicagu, že režim Masaryka a Beneše v Československu není právním státem, jak ho předepisuje československá ústava. Práva jednotlivců, kteří se jim znelíbili, nejsou respektována a cenzura je mnohem horší, než byla v Rakousku-Uhersku za bachovského absolutismu. Ve státě řádí tzv. realistická klika, jež má však tentokrát k dispozici státní moc, což předtím neměla. Navíc paragraf 11 zákona na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb. z. a n.), zabývající se prezidentem republiky, zakazuje jeho kritiku a nepřipouští důkaz pravdy každého takového obvinění před soudem. Prezident je ve skutečnosti nad zákonem. O jeho činech a výrocích, byť filozofických i zcela nepolitických, se nesmělo pod hrozbou trestu odnětí svobody pochybovat.
Pergler nebyl prvním pronásledovaným Masarykem za snahu vyjasnit, kam se poděly peníze ze sbírek Čechů a Slováků v USA. Již před ním se veřejně dotázal po osudu peněz vybraných mezi krajany v USA Vácslav Vondrák, zakladatel první české vojenské jednotky v Rusku, České družiny, a předák Svazu česko-slovenských spolků na Rusi. Masaryk jej vzápětí křivě obvinil a Vondrák se kvůli zákonu na ochranu republiky z roku 1923 nemohl bránit, důkaz nepravdy prezidentových výroků se podle zákona nepřipouštěl. Znechucený Vondrák v roce 1927 svou vlast opustil. Vondrák byl také autorem následující kritiky: „Přihlédneme-li, jak obrovské služby Masaryk pro bolševiky vykonal… jest to od bolševiků čirý nevděk, když na Krasnoj ploščadi v Moskvě dosud nepostavili Masarykovi pomník… Naše republika by vznikla a existovala krásně i bez Masaryka, kdežto bolševici bez Masaryka by už dávno byli v pekle.“ Tyto dva příklady snad dostačují pro ilustraci, jak Masaryk zacházel s lidmi, kteří mu nevyhovovali.
Hrad posiloval svůj vliv hlavně peněžními subvencemi vybraným politikům a hnutím. Zejména si takto zavazoval proudy levé, především sociální demokraty. Pod vedením Benešovým a Kanceláře presidenta republiky (KPR), tedy pod přímým Masarykovým vedením, shromažďoval Hrad kompromitující materiály proti politikům, které pak proti těm nepohodlným využíval, zejména proti Stříbrnému, Gajdovi a Hodžovi. Přes Beneše Hrad financoval, pokud to bylo účelné, i rozkolnické skupiny. TGM a Beneš sanovali soukromé dluhy s Hradem spřízněných politiků, vzniklé z hazardních her, z výdajů na milenky, z přehnaného utrácení manželek a podobně. Taktéž stáli v pozadí různých afér zcela deklasujících pověst některých nepohodlných politiků.
Dost ministrů a politiků od počátku nevidělo rádo snahy Masaryka o větší vliv na řízení státu a o pravomoci nad ústavní rámec a podávali mu, tedy Kanceláři presidenta republiky (KPR), co nejméně informací. Nejdříve si KPR jako protitah představovala, že za ministry a politiky vyšle své pracovníky, kteří z nich po způsobu žurnalistů potřebné informace vylákají, ale ukázalo se, že je mnohem účinnější získat pro tuto činnost za peníze nebo na základě osobních sympatií řadu novinářů, protože politici si před nimi dávali méně pozor, co říkají, zejména pokud to byla neoficiální sdělení. O některých novinářích se rozneslo, že jsou informátory Hradu, o jiných to zůstalo utajeno.
To byl základ ohromné a vysoce efektivní zpravodajské sítě Hradu propojené s obdobně organizovanou tajnou informační sítí Benešova ministerstva zahraničí. Ti, o kterých se nevědělo, že donášejí Hradu, se zdráhali posílat zprávy, byť strojopisné a podepsané kryptonymem nebo šifrou, poštou, takže se vymyslela účinná metoda rychlého, spolehlivého a diskrétního doručování přes četné i v noci volně přístupné schránky pro podávání inzerátů při redakcích a vydavatelstvích prohradních novin.
Masaryk tedy řídil stát za vydatné pomoci rozsáhlé sítě informátorů, udání shromažďovala a prezidentu předávala Kancelář presidenta republiky, která měla v rukách také Emanuelem Voskou ukradené dokumenty z vídeňského policejního archivu z doby mocnářství – kdo si příliš vyskakoval, byl jí lustrován, a našel-li se o něm záznam, byl také rychle usazen. Lidé, i proslulí Pátečníci a další velmi známé osobnosti, psali většinou pod šifrou udavačské dopisy o tom, kdo, kde, co řekl, udělal, co zamýšlí a podobně, mnohdy s vlastními doporučeními a s upozorněními typu: „Slovutný pane presidente, račte si na něj dáti pozor!“ Tyto dopisy s adresou „President Masaryk, Hrad“, házeli do schránek nočních redakcí prohradních listů. Ráno s nimi redakční poslíčci spěchali na Hrad.
Jindy Hrad, zejména když neměl k dispozici kompromitující materiály z vídeňského policejního archivu, volil jiný difamační postup. V případě Jiřího Stříbrného zvolil okliku přes pražské kameloty. „Ti jsou,“ prohlásil Masaryk, „většinou komunisté, ale bez výjimky jsou leví; odmítají zásadně fašistický tisk, ale kolportují tisk, který výslovně nenapadá komunisty.“ Organizace kamelotů si přivydělávala vydáváním nepravidelných bulvárních letákových novin a tak Hrad přes prostředníka, vystupujícího jako soukromý podnikatel, začal v červnu 1926 šířit přes kameloty letákové noviny Minuta (demokratických rozhovorů), které útočily na fašismus, ale zejména na Stříbrného, což byl jediný účel jejich existence.
Uveďme pro zajímavost i Masarykovy instrukce z 3. 10. 1931 pro vyřazení Jiřího Stříbrného z politiky: „Klíčové není, zda bude Stříbrný zatčen… o to běží, aby podle zásluhy… byl odsouzen. Nutno s ním okamžitě zahájiti soud pro křivopřísežnictví, další causu, korupční, předati porotě mimopražské.“ Žádal „zvěcniti“ cenzuru a konfiskovat články podle „smyslu“, nikoli pouze dle slov. „Dáti naučení o tom orgánům dotyčným ústní, ne písemné… Všecka ministerstva a úřady státní vůbec důsledně opravujtěž všecky nepravdy a lži tisku Stříbrného.“
Hlavním, neoficiálním šéfem udavačské sítě Hradu se stal Karel Čapek dnes proslulý svým esejem Proč nejsem komunistou. Myšlenky jím vtělené do této úvahy však neznamenají, že byl demokrat. V létech 1931–1932 ve své korespondenci s Tomášem Masarykem Čapek prezidenta naléhavě nabádal, aby rozpustil parlament, zavedl diktaturu, stavy a fašistickou vládu jako v Itálii. Pak napsal 17. 6. 1936 v moskevské Pravdě v souvislosti s novou „stalinskou“ ústavou SSSR: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí: je to země vytvářející nový typ demokracie, Sovětský svaz vyzdvihuje vysoko nad štít demokratické zásady, popírané v některých zemích… Hned teď, po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR, je možno říci, že v dějinách Evropy začíná se nová éra. Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět. Zejména hluboko na mne působí, že návrh nové ústavy SSSR nedělá rozdíl mezi rozličnými národy. Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje hesla Veliké francouzské revoluce, ale rozvíjí je i dále, ovšem na jiné sociální základně. Tím se SSSR stává dědicem a pokračovatelem evropské kultury.“
Během trvání první republiky se z tajných fondů československého ministerstva zahraničí platily desítky milionů korun zahraničním i domácím časopisům, novinářům, nakladatelstvím a dalším jednotlivcům, aby pochvalně psali o Masarykovi, Benešovi a o politice československého státu. Jen menší část z toho pocházela oficiálně ze státního rozpočtu. Odkud pocházely zbylé prostředky pro tajné fondy ministerstva zahraničí, se můžeme jen dohadovat. Korumpování tisku a žurnalistů sice šlo přes Benešovo ministerstvo zahraničí, ale bylo iniciováno samotným Masarykem, který jen opakoval vyzkoušený postup z první světové války. Například Štefanu Osuskému, československému vyslanci ve Francii, poslal Beneš v roce 1922 na výše uvedené účely 401 600 franků, v roce 1927 746 000 franků a v roce 1938 franky v hodnotě 3 346 534 korun. Henry Wickham Steed dostal z Benešových fondů jednorázově 10 000 ₤ pro svůj časopis Review of Reviews, pak dostával tučné honoráře i za nenapsané články, například za šest měsíců 13 000 ₤, což činilo tehdy více než dva miliony předválečných korun. Jiný údaj vyčísluje odměnu jen Steedovi z československých státních financí za dva roky 1923–1924 částkou 23 000 ₤, v dnešní hodnotě přes 1 000 000 ₤.
Ministerstvo zahraničních věcí přímo subvencovalo ze svých tajných fondů vydávání zahraničních časopisů a novin ve Francii, v Anglii, Švýcarsku, Jugoslávii, Rakousku, Kanadě a jinde. Například do září 1930 se vydalo vídeňskému „tiskovému fondu“ přes 3 500 000 šilinků, v roce 1931 dostala bělehradská Pravda subvenci ve výši 50 000 korun. Vyplácely se odměny redaktorům Daily Guardian, Sun and Daily Telegraph, Evenings News, Labour Daily a podobně. Ministerstvo zahraničních věcí v Praze se v roce 1928 zavázalo krýt schodek francouzského časopisu Le Monde Slave do výše 380 000 franků ročně, subvence dostávaly Liberté, Paris Soir, Temps, Paris National, Journal des Debats a podobně – celkem jich ve Francii bylo třicet. V Kanadě ČSR tajně subvencovala noviny La Presse, Daily Star, The Gazette v Montrealu a v Torontu Star Weekly a Globe.
Ruský historik Pavel N. Miljukov, přítel Masarykův a Benešův, obdržel touto cestou např. v roce 1930 260 000 Kč, v roce 1931 200 000 Kč a v roce 1932 400 000 Kč, subvence plynuly i Kerenského exilovým novinám Dni a Volja Rossii. Ministerstvo zahraničí vlastnilo vídeňskou Verneyovu tiskárnu, čtyři rakouské deníky Börse, Stunde, Bühne a Wiener Tag. Náklady na financování jen Verneyovy tiskárny se odhadují na přibližně 40 000 000 Kč. Přes subvence různých rakouských nakladatelství ovlivňoval československý stát i další deníky, např. Neue Freie Presse, Morgen, Tagblatt, Volkszeitung, Kleine Zeitung a časopis Mein Film.
Subvencemi či zjevnější korupcí získával Masaryk s Benešem přízeň i zahraničních politiků a veřejných činitelů včetně úředníků a představitelů Společnosti národů. Každé druhé vídeňské noviny byly v třicátých letech financovány Benešem a z peněz československých daňových poplatníků. Z tajných fondů ministerstva zahraničí byly hrazeny i zájezdy vhodných osob a delegací do republiky a po republice. Deficity provládního domácího tisku, např. novin Prager Presse, za období 1921–1930 v celkové výši přes 60 000 000 korun plně hradilo ministerstvo zahraničí, tedy Masaryk via Beneš, z tajných fondů. V dalších letech se jím hrazené ztráty pouze tohoto deníku pohybovaly ročně kolem 4 000 000 Kč. Hrad ovlivňoval nebo přímo ovládal pomocí financí velkou část domácího tisku. Hradními nakladatelstvími byly hlavně Orbis a Melantrich, mezi prohradní noviny patřily Národní osvobození, České slovo, Prager Tagblatt, Prager Presse, Tribuna, Lidové noviny, Přítomnost a další.
Novinář Lidových novin Hubert Ripka dostával z tajného fondu ministerstva zahraničí každých pár týdnů částku mezi dvěma a deseti tisíci korun údajně na zahraniční cesty (vyplatí se to srovnat s tehdejšími cenovými relacemi a průměrným platem, denní minimální mzda byla 18 Kč). Beneš dostával státní peníze také rovnou na ruku, aniž uvedl, na co je potřebuje, natož aby je vyúčtoval. Podle stvrzenek jím podepsaných převzal jen v období od ledna 1934 do listopadu 1935 v sedmi částkách dohromady 9 000 000 korun.
Vraťme se k Masarykovi. V roce 1933 se většina jeho interview točila okolo pojmu demokracie a diktatura. Hlásal protikladnost demokracie a „teokracie“, za hlavní hrozbu považoval a označoval katolicko-germánský monarchismus, což mu zcela zabránilo pochopit podstatu totalitních hnutí: bolševismu, nacismu, fašismu. Britskému novináři W. B. Slaterovi řekl Masaryk podle Lidových novin z 19. 3. 1933, že „ve fašismu jest jakýsi prvek demokracie. Aby měl úspěch, musí fašism vyhovovati veřejnému cítění a zájmům. Mussolini zatlačil monarchism.“ Američanu E. A. Mowrerovi v červnu 1933 pravil: „Noví vůdcové potřebují podporu národa a všichni vycházejí z lidu: Hitler, Mussolini i Stalin nutně pocházejí z lidu. Také to jest určitý druh demokracie.“ Dalšímu Američanu, S. Stoneovi, prohlásil v srpnu 1933: „Demokracie činí opatření, pokud jde o soustředění moci do několika málo rukou v době krise; dokonce i Hitler byl německým lidem zvolen. President Roosevelt má rovněž diktátorské pravomoci.“ Ještě zřetelněji to řekl v interview londýnskému listu Morning Post v říjnu 1933: „Demokracie není, za určitých okolností, neslučitelná s diktaturou… Demokracie však musí býti řízena experty… Mám právo jmenovati ministry, kteří jsou pro funkci nejlépe vybaveni, ať sedí v parlamentu, nebo ne… A mohu propustiti ministra, kterého nepovažuji za vhodného.“ Jeho výroky o potřebě, aby hlava státu jmenovala „vládu odborníků, těch, co znají umění vládnouti spíše než počítati hlasy“, vedly novináře A. B. Austina k námitce, že „to byl přesně argument pana Mussoliniho“. Masaryk dodal, že volby, hlasování „může býti tím nejcennějším ukazatelem pro ty, kteří vládnou. Většina členů našeho parlamentu se nemusí hoditi pro vládnutí, avšak představují různé části naší země s různými problémy a různými potřebami. To, co říkají, se zaznamenává, a jejich odlišná pojetí se zvažují při koncipování vnitřní politiky.“ To nezní vůbec demokraticky a není divu, že jistí politici se vždy zdráhali vybavit Masaryka většími pravomocemi.
