Komentář: Němci zvyšují odškodnění obětem komunistického režimu v NDR. Co na to Češi?

Zatímco v Česku musejí oběti bolševické zvůle dokazovat, že se aktivně zúčastnily odboje proti komunistickému režimu, aby dostaly jednorázové odškodnění ve výši 100 000 CZK a jejich starobní důchody byly zvýšeny alespoň na celostátní průměr, tak Němci nyní zvyšují kompenzace postiženým za bolševický útisk v bývalé Německé demokratické republice vyplácené jim již před (!) vznikem nároku na starobní důchod, bez ohledu na věk. A nově usnadňují i podmínky pro jejich získání. Všem politicky perzekvovaným, tedy nikoliv pouze účastníkům protikomunistického odboje jako v ČR!


Spolkový sněm (Bundestag) zrušil k 1. 1. 2020 též veškeré lhůty, ve kterých lze žádosti o kompenzace podat. Učinil tak kvůli tomu, aby nebyly ve svých žádostech lhůtami omezeny děti odebrané rodičům-nepřátelům státu a rozmístěné do dětských domovů v tzv. Německé demokratické republice.

Spolkový sněm rozhodl, že kompenzace nezávislá na výši příjmu za věznění v NDR (minimálně 90 dní dlouhé, předtím 180 dní) a odporující zásadám právního státu se zpětně od listopadu 2019 zvyšuje z 214 na 240 € měsíčně a okruh jeho příjemců se nově rozšiřuje o děti a mladistvé, které následkem vlastního politického pronásledování nebo svých rodičů v NDR byli režimem znevýhodněni ve vzdělání a volbě povolání. Mají být obdobně rehabilitováni jako dospělí. Zatím jim bude jako odškodnění poskytnuta jednorázová částka 1500 €.

Se zpětnou platností od listopadu 2019 se též zvyšuje důchod obětím SED, tzv. SED-Opferrente (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands – východoněmecká komunistická strana, doslovně Jednotná socialistická strana Německa) z 300 na 330 € měsíčně příslušející přísluší každému, kdo v období od 8. 5. 1945 do 3. 10. 1990 strávil z politických důvodů ve vězení nebo vazbě alespoň 90 dní (dosavadní podmínka: alespoň 180 dní), doslova: „který byl zbaven osobní svobody na základě principů podstatně se neslučujících s pravidly právního státu“.

Na jednorázovém odškodnění takového věznění – 306,78 € za každý započatý měsíc zbavení svobody – se tímto nejnovějším rozhodnutím Spolkového sněmu nic nemění.

Důležité je, že vyrovnání nezávislé na výši příjmu za věznění v NDR i důchod obětím SED, na výši příjmu dotyčného závislý, se vyplácejí a doposud vyplácely ihned po schválení žádosti, podložené soudní rehabilitací, nenastupují po přiznání jednorázových 100 000 korun jako v ČR až s přiznáním starobního důchodu. Čistý měsíční příjem žadatele o důchod oběti SED nesmí překročit 1272 € (1696 € u ženatých nebo žijících s druhem/-žkou/). Do příjmu se ale nezapočítává sociální podpora, dále všechny příjmy manžela(-ky), druha(-žky), starobní nebo invalidní důchod žadatele či přídavky na děti mu vyplácené. Při překročení příjmového limitu se důchod obětí SED snižuje, při čistém příjmu o více než 300 € nad danou hranici odpadá zcela. Důchod obětem SED neobdrží ti, kteří se sami provinili zásadám lidskosti nebo právního státu, nebo v převážné míře zneužili svého tehdejšího postavení ke svému prospěchu, nebo k újmě jiných nebo zažili na vlastní kůži osud, který pod ochranou násilné moci přivodili jiným, nebo byli odsouzeni k trestu odnětí za úmyslný trestný čin svobody delší než tři roky a mají o tom záznam ve spolkovém trestním rejstříku.

Takže kromě jednorázového kapitálového odškodnění za každý započatý měsíc zbavení svobody (306,78 € za měsíc) dostává zavřený komunistickým režimem v NDR alespoň na 90 dní nyní 240 €/měsíc a k tomu v závislosti na výši svého příjmu až na 330 €/měsíc. K regulérnímu starobnímu nebo invalidnímu důchodu, pokud nemá vyšší vedlejší příjmy, než je zákonný limit, dostává tedy od německého státu příplatek 570 € měsíčně.

Dostáváme se k řečnické otázce z titulku. Odpověď zní: Něco takového Češi nezvládnou. Vzpomeňte jen na soudní rehabilitace po cinkání klíči, jak soudy vesele vynášely tzv. zbytkové tresty. Například, když někdo ukradl při útěku do zahraničí dopravní prostředek, byl sice rehabilitován za trestný čin opuštění republiky, ale ne za s útěkem související krádež auta, motocyklu, což mělo vliv na restituci majetku zabaveného mu v rámci rozsudku za nezákonné opuštění republiky, protože z něj mohl po rehabilitaci teoreticky dostat jen podíl odpovídají odečtení poměru (zlomku) zbytkového trestu k celkovému od jeho celkové hodnoty. Příklad. Když za krádež vozidla mu zůstal čtvrtinový trest z původního rozsudku coby zbytkový, měl nárok na restituci jen tří čtvrtin zabaveného majetku. Rehabilitační rozsudky relativně často vynášeli stejní soudci, kteří dotyčného za bolševické éry odsoudili. Vinu na tomto stavu má jednoznačně a cele Václav Havel. Nicméně to není hlavní příčina nerealizovatelnosti něčeho podobného jako v Německu v českém prostředí.

Ta spočívá v českém zvyku vykládat právo pozitivististicky – co není v zákoně, to se smí, co tam je, to stát přísně trestá. Nikdo ze soudců není ochoten respektovat smysl, ne literu, zákonného předpisu, nadřadit ho, je-li to potřeba, jeho paragrafovému znění, protože by pravděpodobně, byť po čase, následovala sankce od nadřízených. A to už nemluvíme o souzení podle zásad zvykového práva. Nerozebírejme, kde má tento postoj kořeny, to je jiný příběh, ale tímto se česká společnost významně liší od (západo)německé nebo západoevropské. Soudy v bývalé NDR obsadili soudci ze SRN zvyklí soudit i podle zvykového práva. Tedy když někdo v souvislosti s útěkem na Západ ukradl automobil, protože jinak by se tam zřejmě nedostal, posoudili by to v rehabilitačním řízení jako nutnou podmínku bez níž ne (conditio sine qua non), srovnali by závažnost krádeže se zločinnými zákonnými nařízeními tehdejšího režimu a „neodměnili“ by ho zbytkovým trestem jako soudci čeští.

Další potíž je v chybně formulovaném českém odškodňovacím zákoně, protože existuje velká skupina politicky perzekvovaných československým komunistických režimem, odsouzených a zavřených, kteří ale nebyli odbojáři, takže nic nedostali a nedostanou. Týká se to například chycených útěkářů přes hranice, kteří byli sice soudně rehabilitováni, ale jinak vyšli – oproti německým – naprázdno.