Komentář: Nepravdy o konci války v Evropě

S výročím konce světové války v Evropě se v českých sdělovacích prostředcích již po desetiletí opakují nepravdy lži a dezinterpretace historie, týkající se dohody spojenců, kdo a až kam postoupí v bojích proti Wehrmachtu, proč a kdy byla stanovena demarkační linie mezi Rudou armádou a Američany, přeceňuje se význam Pražského povstání, nehorázně se přehání počet českých obětí německé okupace a hlásá se, že transfer československých Němců nařídili na konferenci v Postupimi spojenci.


Na konferenci v Jaltě (4. – 11. 2. 1945) se SSSR, USA a Velká Británie nedohodly, že Československo připadne do sovětské sféry. Domluvilo se tam zřízení čtyř okupačních zón v Německu, Rakousku, Berlíně, Vídni, že Německo zaplatí reparace ve výši 22 miliard USD, z čehož SSSR obdrží polovinu a že Polsko dostane německá území až po Odru a Nisu do své správy coby kompenzaci za východní polská území připadlá SSSR. Při jednání v Jaltě padla o Československu zmínka pouze jedinkrát a to v informaci sovětského vrchního velení západním spojencům, že v druhé polovině dubna 1945 budou jednotky Rudé armády podle všeho schopny proniknout do prostoru Vltavy a Labe a osvobodit Prahu, což pokládaly britské a americké vojenské štáby za uskutečnitelné, a naopak možnost, že by v té době mohly dorazit k hranicím Čech americké jednotky, považovaly za nereálnou. Nakonec tomu bylo obráceně, Rudá armáda se k linii Vltava–Labe ani začátkem května nedostala, blíže k ní byli Američané, ale v rámci dohody s Eisenhowerem vyrazila Rudá armáda na pomoc Praze ze Saska, kam přibyla poté, když den předtím Prahu německá vojska opustila.

Demarkační linie mezi americkými a sovětskými vojenskými silami vznikla až 5. 5. 1945, tři dny před koncem války v Evropě! Byla narychlo dohodnuta mezi sovětským velením a Eisenhowerem poté, když Američané oznámili svůj úmysl postupovat z linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice až na levý břeh Vltavy a Labe, což sovětské velení zamítlo. Ke stanovení demarkační linie vedla Eisenhowera zejména skutečnost, že americká vojenská letadla otáčející se po bojové akci již nad územím obsazeným Rudou armádou byla jí ostřelována a sestřelována. Jak by to pak asi dopadlo na zemi při kontaktu obou armád?

24. nebo 25. 4. 1945 (časový údaj se v různých zdrojích liší) projednávala ilegální Česká národní rada (ČNR) dodávky zbraní Praze a zcela vážně se domnívala, že padáky se zabalenými zbraněmi v bednách, které vyjedná prostřednictvím britského parašutisty s vysílačkou Jaromírem Nechanským, se snesou přímo na Karlovo náměstí! Pro ustupující německé jednotky měla Praha jako město relativně malý význam s výjimkou pražských mostů, které umožňovaly překonání Vltavy. Svou roli hrálo i to, že Praha byla též železničním uzlem.

Pražské povstání vyvolala nechtěně a neplánovaně sama protektorátní vláda, jejíž ministr dopravy Jindřich Kamenický dal 4. 5. 1945 všem železničním a poštovním úřadům pokyn, aby odstranily nápisy a štíty v němčině, německá označení na dveřích a přepážkách. Činnost úředníků pak nakazila kolemjdoucí tak, že začali strhávat cedule s německo-českými názvy ulic a dvojjazyčné vývěsní štíty obchodů. 5. 5. se začínají objevovat československé vlajky a německé úřady to strpěly. Následkem toho urychleně, neplánovaně a hlavně zbytečně vydává Vojenské velitelství Velká Praha signál k povstání v rozhlasovém vysílání, kdy se po časovém znamení ozvalo: „Je sechs hodin“. Motivem byla zřejmě snaha ukázat světu, že Češi se přece jen postavili Němcům na odpor. Bylo to zcela zbytečné krveprolití. Po celou dobu Pražského povstání byl jen jediný vysílač (!) v povstaleckých rukou, v Praze-Strašnicích, ostatní vysílaly běžné programy kontrolované Němci.

Účastníky povstání zachránila před jeho krvavým potlačením vojsky Waffen-SS Ruská osvobozenecká armáda (Russkaja osvoboditel’naja armija, ROA) generálporučíka Vlasova do té doby se bijící na straně Němců. Americká vojska, ač nedaleko v Rokycanech, na příkaz Eisenhowera nezasáhla. Americký historik Josef Kalvoda ale píše, že pokud by Česká národní rada oficiálně požádala během povstání Američany o vojenský zásah, přišli by na pomoc. Zabránili tomu komunisté v České národní radě, zejména Josef Smrkovský.

Německý zájem na udržení pražských mostů přes Vltavu, byl dán záměrem zachránit německé civilisty, aby nepadli do rukou Rudé armády a současně umožnit pokračování boje proti Rudé armádě při zastavení ozbrojeného odporu proti Američanům. Na rozkaz polního maršála Ferdinanda Schörnera z 6. 5. 1945 se měly německé oddíly stojící na západ od linie Vltava–Labe přemístit na východní břeh obou řek, k čemuž byly potřebné mosty na Labi a Vltavě.

7. 5. dorazila do Prahy skupina amerických tanků a aut s vyslancem Dönitzovy vlády v hlavním stanu Ferdinanda Schörnera ve Velichovkách, který měl pro něj a jeho vojska rozkaz ke kapitulaci. Americký zástupce se dostavil též na české vojenské velitelství a pak tato mise pokračovala do Velichovek ve východních Čechách, kam bez problémů dorazila. Z toho plyne, že Američané byli s to obsadit před Rudou armádou alespoň většinu Čech. Česká národní rada podepsala 8. 5. 1945 příměří, Němci složili zbraně a odešli týž den západním směrem. 9. 5. ráno se objevila v Praze Rudá armáda vyrazivší ze Saska. Zdeněk Roučka před pár roky zveřejnil její ztráty při operaci k „osvobozování“ Prahy: v bojích se zbytky německé armády a ostřelovači z řad německého civilního obyvatelstva padlo deset (!) sovětských vojáků, cestou si různé dopravní nehody, z nichž některé byly způsobeny alkoholem, vyžádaly život dalších dvaceti vojáků. Teprve následné vyčišťovací operace kolem Prahy si vyžádaly vyšší počet obětí.

Po válce se obvykle počítají lidské ztráty, české jsou dodnes vyčíslovány nejčastěji 360 000 obětmi (pravděpodobně jich bylo 337 – 343 tisíc). V tomto počtu jsou zahrnuti i českoslovenští Němci, pokud nepadli v německých ozbrojených silách, dále Slováci, českoslovenští Maďaři, Poláci, Rusíni a hlavně minimálně 265 až 272 000 československých židů, z nichž jen menšina, přibližně třetina, se hlásila k československé národnosti. Kvalifikovaný odhad Pavla Škorpila hovoří 43 249 českých obětí války a německé okupace bez započtení židů a cikánů. Ti byli českým (československým) národem zcela vyděleni jako představitelé národů Čechům cizích ještě před vznikem protektorátu. Proč se Češi pyšní oběťmi, které k nim národnostně nepatří?

Britský ministerský předseda Winston Churchill doporučil koncem února 1945 Benešovi, obdobně jako pár dní předtím vyslanec u československé exilové vlády v Londýně P. Nichols, britský ministr zahraničí A. Eden, písemně i americká vláda, aby ČSR a Beneš nerozhodli o transferu německého obyvatelstva bez souhlasu velmocí, tedy aby nejdříve získali souhlas Velké Británie, USA a SSSR na mírové konferenci, než začnou transfer realizovat. Což, přeloženo do běžné, nediplomatické řeči, se rovnalo zákazu. Beneš, disponuje ústními přísliby Stalina a sovětských politiků, že podpoří československé vyhánění neslovanských menšin ze země, neuposlechl a začal s vládou hned 9. 5. 1945 organizovat vyhánění československých Němců, což se vůči cizině maskovalo tvrzením, že je vyhání živelně a neorganizovaně rozhněvaný český lid. Ale takové množství lidí, kolem 750 tisíc lidí do poloviny září 1945, tedy během čtyř měsíců, nešlo dostat ze země bez podpory armády a vypravení zvláštních vlaků, přičemž jak armáda, tak Československé státní drahy (ČSD) byly v rukou státu. Nikdo v českých médiích ve spojitosti s vyhnáním dodnes veřejnosti neprozradí, že Američané tzv. divokým odsunům do své okupační zóny v Německu bránili, nedovolili je, takže směřovaly pouze do sovětské okupační zóny v Německu a v Rakousku. Velmoci na konferenci v Postupimi (17. 7 – 2. 8. 1945) „uznaly“, což je terminus technicus z protokolu konference, ne tedy „schválily“, „usnesly se“ nebo dokonce „nařídily“, že probíhající transfer z ČSR a Polska se musí zastavit, předem vytvořit pro něj předpoklady v Německu a Rakousku a pak jej dokončit za důstojnějších podmínek než dosud. Československou vládu ani na okamžik nenapadlo zastavit vyhánění československých Němců do sovětské zóny a pokračovala v něm do sovětské okupační zóny i přes usnesení spojenců – jen se to snažila utajit. Z chování amerického velení na části československého území pod jejich vojenskou správou lze odvodit, že kdyby americká armáda obsadila většinu území Čech, tak by zřejmě vyhnání Němců znemožnila.

Benešovi by při osvobození Prahy Američany hrozilo velké nebezpečí – slíbil totiž vládám Velké Británie a USA, že jako prezident společně s vládou abdikuje při vkročení na československé území a vypíše volby. A to by Beneš musel po svém příjezdu do Prahy pod americkou vojenskou správou splnit. Jenže bylo nejisté, zda by se pak stal opět prezidentem, což Benešovi dělalo velké starosti. Na druhou stranu věděl, že Sovětský svaz nebude požadovat jeho abdikaci a podrobení se výsledku nových voleb.

Nakonec zbývá porovnání. Jak je výše uvedeno, zahynulo následkem německé okupace a války odhadem do 43 tisíc Čechů během šesti let. Český odhad počtu obětí z řad československých Němců následkem poválečného vyhnání ještě na území ČSR činí podle Tomáše Staňka 24 až 40 tisíc, což je srovnatelné s počtem zahynulých Čechů jen s tím malým rozdílem, že nezemřeli během šesti let okupace jako Češi, nýbrž hlavně během několika měsíců po válce, nejvýše během necelých dvou let! Jak vidno byli Češi byli ve vzájemném zabíjení mnohem výkonnější. A to necháváme stranou německé odhady obětí a nezvěstných z řad československých Němců mnohonásobně české převyšující, aniž by byli čeští historici schopni onen rozdíl smysluplně vysvětlit.

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz