Komentář: Jak se rukovalo do československých jednotek za druhé světové války

Připomeňme, že za první republiky se žid, byť se hlásil k národnosti československé, nemohl dostat k vojenskému letectvu, panoval pro ně nulový numerus clausus. To pokračovalo za války i u československých perutí v rámci britské RAF, až si nedostatek pozemního personálu a ztráty leteckých posádek vynutily uvolnění onoho omezení. Nicméně i nadále platilo, že kdo chtěl se stát vojenským pilotem, musel svůj židovský původ zapřít, jinak se pilotem neměl šanci stát.

Kromě vojenských letců přecházely do Polska z protektorátu před vypuknutím války civilní osoby a další vojáci, kteří se hlásili do formující se československé vojenské skupiny v Polsku. Vojenské letce urychleně expedovali z protektorátu za hranice jejich bývalí nadřízení, aby se nedali do služeb německé Luftwaffe coby opulentně placení letci-civilové. Nabídka ke vstupu do Luftwaffe byla zveřejněna 16. 3. 1939, tedy v den vzniku protektorátu, ministrem letectví Hermannem Göringem. Do Luftwaffe se hlásilo kolem 70 % českého vojenského leteckého personálu, někde i celé letecké pluky i s veliteli.

Uprchlíky židovského původu vraceli Poláci do protektorátu s odůvodněním, že židů mají v zemi dost. Přijetí do formujících se československých vojenských jednotek v Polsku bylo odpíráno osobám, které se hlásily k jiné než k československé (české a slovenské) a karpatoruské (rusínské) národnosti pod záminkou přísně národního charakteru vojenského tělesa.

Později se u náboru židovských dobrovolníků v Polsku aplikoval zákon druhé republiky (!), podle něhož mohl být přijat židovský dobrovolník pouze tehdy, prokázal-li, že navštěvoval české, slovenské nebo rusínské školy a že se hlásil k výše uvedeným národnostem. Údaje se zjišťovaly hlavně podle zápisů ve vojenských knížkách. Kdo se hlásil za první republiky k národnosti židovské, maďarské, německé, přijat nebyl. Mnozí židé, pokud neznali pouze německy, maďarsky nebo jidiš, svůj židovský původ zatajili – přisvojili si národnost podle jazyka, který ovládali; když byli věřící, museli navíc zapřít své vyznání.

V červnu 1939 dorazil z Velké Británie přes Paříž do Polska major Josef Bártík, spolupracovník Františka Moravce, a oznámil skupině rozhodnutí politického vedení emigrace, že dobrovolníci v Polsku budou odesíláni do Francie, aby tam vstoupili do francouzské Cizinecké legie (Légion étrangère). Ujistil všechny, že závazek na pět let je formální a že ihned po vypuknutí války budou všichni uvolněni do československé armády, jejíž vytvoření se předpokládalo. Bártík vedení vojenské skupiny též oznámil zákaz přijímání židů do Cizinecké legie. V Polsku zůstala asi tisícovka československých dobrovolníků, podle jiných zdrojů 632 lidí. Někteří českoslovenští vojenští letci uprchlí do Polska vstoupili v červenci 1939, kdy se konal nábor, do polského letectva. Celkem jich bylo 190.

Po vypuknutí války 3. 9. 1939 vydal tehdejší polský prezident Ignacy Mościcki dekret o utvoření Českého a slovenského legionu v Polsku, do kterého mohli vstupovat i polští občané českého nebo slovenského původu. Nakonec byv tvořen asi 1200 vojáky a chaoticky, po skupinách, ustupoval před Němci. Největší skupině s pplk. Ludvíkem Svobodou (asi 700 osob) přišel z polského velitelství v Tarnopolu (dnes Ternopiľ) rozkaz, aby z Hluboczeku Wielkeho (asi 8 km severozápadně od Tarnopolu, dnes Velykyj Hlybočok) postupovali na severozápad. Svoboda ale plnil dohodu s generálem Lvem Prchalou, nejvyšším československým armádním představitelem v Polsku a večer 17. 9. vyrazil pochodem na jih do asi 100 km vzdáleného Rumunska podél tehdejší polsko–sovětské hranice vzdálené od trasy pochodu asi 40 km. Sovětská vojska postupující do hloubi polského území však legion zajala. Ve svých knižně vydaných pamětech Svoboda tvrdil, že legion vedl rovnou do SSSR.

Další, menší skupiny legionu se snažily dohnat hlavní, vedenou Svobodou. Jedna z nich, asi 150 osob, se ocitla na Volyni kolem Kvasilova u tamějších Čechů, druhá, asi 300 osob, dojela vlakem do Delatyna (dnes Deljatyn), odkud pěším pochodem se po asi 50 km dostali 20. 9. 1939 do Rumunska, Heliodor Píka jim zařídil přepravu do Bejrútu, později tvořili základ československé jednotky na Středním východě [Kulka 1990].

Podle francouzských zákonů všichni cizinci nacházející se ve válce na území Francie museli vstoupit do francouzské armády nebo do Cizinecké legie, jinak jim hrozila internace v táborech pro cizince. Proto Československá vojenská správa ve Francii sjednala s francouzským ministerstvem války, aby mohla 17. 11. 1939 provést mobilizaci „všech našich příslušníků ve Francii a v jejích koloniích, a provedla také řádné odvody podle našeho branného zákona.“ Odvody se konaly v sídlech československých konzulátů. Byly sice vytištěny povolávací vyhlášky, ale bylo zakázáno je rozšiřovat. Podobné zmatky provázely vznik československých vojenských jednotek všude v zahraničí. Vyhláška měla zásadní vliv na složení dosud organizovaných útvarů. Zatímco předtím tvořili většinu čeští nebo židovští intelektuálové, nyní bylo složení zcela jiné: Slováci 55 %, Češi 25 % a židé 15 %, zatímco ve velitelských funkcích ze 75 % převládali Češi. Z tohoto faktu vznikalo další napětí tím spíše, že Slováky do emigrace přivedly převážně ekonomické důvody. Byli to většinou horníci a rolníci, kteří se usídlili ve Francii dlouho před druhou světovou válkou, a cítili se být více Francouzi než Slováky. Mobilizace byla prováděna důsledně, a tak mnozí českoslovenští občané byli do vojenského tábora v Agde často přiváděni donucením, v poutech, neboť se zdráhali splnit svou zákonnou povinnost. Jejich postoj silně kontrastoval s přístupem uprchlíků-dobrovolníků, včetně židů odvedených v Palestině a poslaných do Agde, kteří byli pevně rozhodnuti zapojit se do boje proti nacistickému Německu [Kulka 1990, Kulka 1992]. Jeden z českých letců, který později upadl do německého zajetí, uvedl, že německé zajatecké tábory pro spojenecké letce měly lepší úroveň než tábor pro odvedené Čechoslováky ve francouzském Agde [Kudrna 2010].

Dne 1. 1. 1940 vznikla na území Francie 1. československá divize v čele s divizním generálem Rudolfem Viestem. Zatímco se divize teprve formovala, českoslovenští letci již bojovali, i když procházeli podobnými svízelemi jako ostatní vojáci. Museli podobně jako ostatní českoslovenští dobrovolníci vstoupit do Cizinecké legie – do hodnosti rotmistra byli přijímáni jako vojíni bez hodnosti, poručíci jako četaři, a ostatní důstojníci v nižších hodnostech, než měli doma. Rotmistři v letectvu však měli za sebou již 10 až 15 let služby, a značná část poddůstojníků tři až osm let služby. K překonání této situace bylo zapotřebí mnoho idealismu. Kdo se do francouzské Cizinecké legie zdráhal nastoupit, tomu českoslovenští důstojníci vyhrožovali převozem na německé hranice a předáním Gestapu (!) [Kudrna 2003].

Po sloučení se skupinou uprchlou z Polska na Volyni čítal československý kontingent v SSSR 798 osob a byl dislokován v Orankách, pak v Suzdalu. Asi dvaceti vojákům, kteří měli platné pasy a v nich víza do Francie a Rumunska, byl povolen v roce 1940 odjezd do Francie. Další transporty následovaly, aby se pak v nich ustalo. Československá exilová vláda v Londýně po pádu Francie dosáhla obnovení vstupních víz a vojáci odjížděli přes Černé moře a Turecko do Palestiny. Poslední transport zbývajících 93 osob, tzv. likvidační skupiny, v květnu 1941 podle plánu neodjel a než tak stačil učinit v náhradním termínu, vypukla válka se Sovětským svazem. Byli to hlavně důstojníci, poddůstojníci a lékaři. Drtivá většina z nich byla nacionalistická, antisovětská, všichni do jednoho byli poměry v SSSR znechuceni, chtěli pryč a byli nešťastní, že nemohou z SSSR odjet. Silně antisovětští byli i budoucí komunističtí generálové, ministr obrany ČSR Bohumír Lenc-Lomský a náčelník generálního štábu ČSLA Otakar Rytíř.

Dodnes zůstává nezodpovězeno, proč českoslovenští vojáci zajatí po sovětském obsazení východního Polska byli včetně důstojníků odesíláni do Francie a na Střední východ, kdežto polští důstojníci stříleni. Začátkem prosince 1941 sovětská vláda rozhodla zbudovat jeden československý samostatný prapor a náhradní rotu v Buzuluku. Dobrovolníci začali přibývat hlavně z táborů GULAGu, ale byli většinou v tak špatném stavu, že museli rovnou do československé vojenské nemocnice. Jejich mortalita byla vysoká, měli otoky a vředy z podvýživy (až 178 vředů na jednom těle), někteří leželi v nemocnici měsíce. Ti, kteří se mohli jakžtakž pohybovat, byli tak vyhladovělí, že když po zdravotní prohlídce dostali prádlo a uniformy, spěchali podle návyků získaných v GULAGu do města, kde je na trhu vyměnili za jídlo, a do kasáren se vrátili v hadrech. Do sovětských pracovních táborů byli odsouzeni za ilegální překročení hranic, v horším případě nejen za to, nýbrž i za uměle vykonstruovanou špionáž; další byli do nich zavřeni coby cizinci po sovětském vpádu do Polska. Odhaduje se, že z 5000 židovských uprchlíků z ČSR v Sovětském svazu byly nejméně 4000 deportovány do GULAGu, kde minimálně 1500 z nich během platnosti Ribbentrop–Molotovova paktu, tedy za necelé dva roky, zahynulo. Ve vytvořeném 1. československém samostatném praporu bylo 70–80 % židů [Kulka 1990]

Do jednotek se hlásili i Čechoslováci se sovětským občanstvím, synové otců, kteří zůstali po první světové válce v Rusku nebo v Polsku, v části zabrané v roce 1939 SSSR – celkem asi 30 tisíc Čechů bylo usedlých na Volyni – nebo Čechoslováci, kteří se v letech 1926–1930 vystěhovali do SSSR. Do jednotky přišly odhadem asi dvě stovky vojáků z řad těch, kteří mohli předtím v SSSR volně pracovat, tedy sovětskou stranou prověřených politických uprchlíků-komunistů.

Současně s 1. samostatným praporem se organizovala náhradní rota, kam se umisťovali starší a boje neschopní muži, ženy, děti, ba i celé rodiny a rodiče vojáků a též vojáci, kteří nerozuměli českým vojenským povelům. Pokud mohli, dělali různé pomocné práce. Náhradní rota byla de facto sociální institucí pro rodinné příslušníky československé vojenské jednotky, počet jejích členů s časem kolísal, čítala i 250 lidí [Kulka 1990].

Buzuluk se po odchodu 1. praporu na frontu začal plnit československými občany-uprchlíky z Podkarpatské Rusi a židy z jižního Slovenska, které sovětské úřady rok a půl odmítaly propustit z GULAGu s odůvodněním, že se jedná o maďarské státní příslušníky. Názor změnily teprve po intervenci moskevského vedení KSČ u sovětských představitelů. Nejvyšší sovět SSSR vydal výnos o „amnestii československých občanů uprchlých z Maďarska“. Z nich se začal formovat záložní pluk.

1. československá brigáda byla přesunuta na Volyň do Lucku, Rovna, Zdolbunova a Kvasilova. Volyňští Češi se houfně hlásili do československého vojska, a tak 26. 3. 1944 stav mužstva dosáhl 5325 osob. Kromě nich přibylo asi 500 židovských, hlavně maďarských vojáků ze sovětských zajateckých táborů. Pak se brigáda přesunula do Černovců (dnes Černivci) v Bukovině, kde měl být vytvořen 1. československý armádní sbor v SSSR. Zde žila silná židovská komunita, někteří se narodili v českých zemích ještě za monarchie, nebo v Čechách studovali, jiní sem přišli ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Ti se přihlásili do československých jednotek společně i s rumunskými židy, které instruovali, jak se mají před odvodní komisí chovat, když neznají česky. Komise měly pokyn získat co nejvíce branců, takže v podstatě nic neprověřovaly. Jakmile byl člověk odveden, stával se československým státním příslušníkem a jeho rodina se přemístila do československého vojenského tábora. Tak bylo zachráněno z SSSR na dvě stě čistě rumunských židovských rodin z Bukoviny.

Středovýchodní jednotky se postupně vytvářely z židovských dobrovolníků v Palestině, z československých občanů-dobrovolníků z Balkánu, uprchlíků z protektorátu, kteří dorazili přes Jugoslávii do Bejrútu, z ilegálních židovských přistěhovalců do Palestiny, z československých vojáků poslaných ze SSSR a z vojáků francouzské Cizinecké legie pocházejících z ČSR. Ačkoliv se přihlásilo v roce 1939 do československých jednotek asi 8000 židů z Palestiny, dostavilo se k odvodu vlivem antisemitismu u praporu a náčelníka vojenské správy Československého národního výboru v Paříži Sergěje Ingra, který všemi prostředky hodlal omezit počet židovských branců, jen 1200 z nich, přičemž 592 bylo odvedeno a část z nich byla odeslána do Francie. Zbytek dobrovolníků pak dal přednost k boji mimo československou jednotku v řadách Židovských legií [Kulka 1990].

18. 3. 1941 se prapor přemístil do Egypta a byl doplněn o zajaté příslušníky Rommelova Afrikakorpsu, kteří udali československou národnost. 21. 10. se nalodil prapor o síle 634 mužů na torpédoborce a dorazil přes minová pole do tobrúckého přístavu, kde vystřídal Australany. Ani uprostřed bojů neustaly antisemitské incidenty. Někteří českoslovenští velitelé bili židovské vojáky holemi. Tobrúk byl osvobozen z obležení 10. 12. 1941 a prapor se po různých strážních službách vrátil 7. 4. 1942 zpět do Palestiny. Mezi bojem u Tobrúku a odjezdem z Egypta klesala pro nedostatek boje morálka. Mnozí chtěli odjet bojovat k československé jednotce v SSSR. Všichni, kteří narukovali k jednotce z Palestiny, dostali tři dny dovolené, a z cca 400 vojáků, kteří odjeli za svými rodinami do Palestiny, se vrátila k útvaru jen asi desetina. Ostatní dezertovali. Útvar byl převelen do Velké Británie a v srpnu 1943 se včlenil do Československé samostatné brigády ve Velké Británii.

V rekordně krátké době vznikla ve Velké Británii 12. 7. 1940 první československá stíhací peruť s číslem 310, jejíž piloti bojovali od 26. 8. denně v Bitvě o Anglii. Nasazováni byli převážně v bojích nad Londýnem. 5. 9. 1940 byla založena československá 312. stíhací peruť a o pět dní později 311. bombardovací peruť. 10. 5. 1941 k nim přibyla ještě 313. československá stíhací peruť. Poslední dvě zřízené perutě se potýkaly s nedostatkem leteckého pozemního personálu, u 313. byl pozemní letecký personál celý složen z Angličanů a peruť měla 15 českých a 16 britských pilotů – byla československá jen podle názvu.

Letci a posádky československé 311. bombardovací perutě se za každou cenu snažily dostat ke stíhacímu letectvu, protože u něho hrozilo mnohem menší nebezpečí, že upadnou do německého zajetí, neboť to operovalo především nad Britskými ostrovy a kanálem La Manche. Posádky odmítaly nastoupit k operačním letům. V průběhu podzimu a jara 1940–1941 z tohoto důvodu opustilo 311. peruť kolem dvaceti československých důstojníků a poddůstojníků [Kudrna 2010].

Bitvy o Anglii se zúčastnilo 84 českých pilotů [Battle of Britain Roll of Honour]. Početní stav československého letectva v rámci RAF nepřesáhl nikdy 1521 mužů, přičemž předepsaný stav činil 1737 až 1746 mužů. Role československých letců v RAF se v české historické literatuře přeceňuje. Význam jejich role v Bitvě o Anglii způsobila skutečnost, že Britové měli piloty nedostatečně vycvičené, měli za sebou maximálně 10 letových hodin a nedovedli střílet z palubních zbraní, což obzvlášť vynikne, uvědomíme-li si, že leteckým kulometům dojde všechno střelivo po pouhých asi 14 sekundách palby. Byli tedy o dost horší než piloti němečtí, kdežto spojenečtí piloti-cizinci byli již zkušení profesionálové. Pro srovnání: noví vojenští piloti SSSR měli před nasazením do boje odlétáno 18 hodin, němečtí i na samém konci války, kdy jich byl nedostatek, měli odlétáno před nasazením minimálně 100 letových hodin [Zubov 2015]. Polsko mělo v RAF 15 perutí, Francouzi 12, Holanďané pět, Čechoslováci formálně čtyři, ve skutečnosti tři, Belgie, Řecko, Jugoslávie po dvou perutích. K tomu bylo v RAF 20 perutí kanadských, šest australských a šest novozélandských. Počet sestřelů nepřátelských letadel Britové zvyšovali z důvodů propagandy i záměrně chybnou statistikou – když například tři piloti společně sestřelili jedno německé letadlo, ve statistikách se objevila tři sestřelená letadla a každému pilotu byl připsán jeden sestřel. U Luftwaffe byl v takovém případě započten pouze jeden sestřel a to ve prospěch celé jednotky, nikoliv jednotlivců, tedy ani 1/3 sestřelu pro každého ze tří pilotů. Přes všechny takové britské statistické podvody svědčí porovnání počtů sestřelů špičkových pilotů obou bojujících stran jednoznačně ve prospěch leteckého umu Němců.

Do československého prvorepublikového letectva se mohl dostat žid jen výjimečně. Ti, kteří se přece jen k letectvu dostali, museli svůj židovský původ zatajit. Nedostatek pozemního leteckého personálu ve Velké Británii si vynutil jisté připouštění židovských vojáků (bylo jich asi 20 až 30 %), ale pro židy aspirující na letce trval i nadále nulový numerus clausus. Výmluvou pro zdůvodnění takto praktikovaného „árijského paragrafu“ u československého letectva bylo tvrzení, že v případě sestřelení židovského letce nad nepřátelským územím by s ním Němci nezacházeli jako s válečným zajatcem. Jenže to neodpovídalo pravdě. Ukázalo se, že židovští vojáci mají velké vlohy pro službu navigátorů posádek.

Většina československých uprchlíků ve Velké Británii odmítala z politických a ideových důvodů vstoupit do československé zahraniční armády, neboť se o její neutěšené situaci všeobecně vědělo; zejména nápadné to bylo u komunistů a jejich sympatizantů, kteří to odůvodňovali šovinistickým charakterem československé zahraniční armády. Dávali přednost zaměstnání na farmách, v průmyslu, v protiletecké civilní obraně, a někteří se snažili pokračovat ve studiu. Nadpoloviční část československých uprchlíků v Británii tvořili němečtí antinacisté z území odstoupených Německu po mnichovské konferenci a židé. Většina z nich lépe hovořila německy než česky, což české nacionalisticky smýšlející československé důstojníky i mužstvo v té době obzvláště popuzovalo. Podobnou averzi měli i k mladým, česky hovořícím, levicově orientovaným intelektuálům, které šmahem označovali za židobolševiky.

Začátkem roku 1942, po uznání provizorní československé vlády Velkou Británií v červenci 1941 za regulérní, vstoupilo v platnost její nařízení o všeobecné mobilizaci československých státních příslušníků. Do československých jednotek se odvádělo nedobrovolně. I předchozí odvody ve Francii na základě vyhlášené mobilizace československou vládou, byly nedobrovolné. V Palestině probíhaly odvody záměrně na základě dobrovolnosti, aby v jednotkách pak nebylo tolik židů. V Sovětském svazu byly odvody na bázi dobrovolnosti, avšak v naprosté většině bylo připojení se k československým vojenským jednotkám záchranou před smrtí v táborech GULAGu nebo únikem před sovětskými poměry.

Všichni cizinci zdržující se na území USA s úmyslem se tam usadit a schopní vojenské služby podléhali za války branné povinnosti Spojených států a rukovali do regulérních amerických ozbrojených složek – tedy i všichni českoslovenští (ale také například říšskoněmečtí) státní příslušníci. Kdo chtěl do československého vojska, musel do Kanady a pak do Velké Británie. Uprchlíci z Československa i bez občanství USA pak podle stejného předpisu bojovali ve válce v Koreji a ve Vietnamu.

V meziválečné republice byli početně nejvíce zastoupeni Češi, kteří tvořili 49,9 % obyvatel státu. Člověk by očekával, že tedy budou v zahraničních jednotkách z národů ČSR vždy nejsilněji zastoupeni. Nebyli. Výjimkou byly československé perutě RAF a předtím českoslovenstí letci u francouzských leteckých útvarů – v obou případech byl mezi Čechy jen jediný letec-Slovák, který ve Francii sestřelil omylem francouzské letadlo a ve Velké Británii to zopakoval na britském letadle. Byl vyhozen z armády, aby pracoval jako dřevorubec. (Aby se nanavodil dojem, že Slováci nedovedli létat: mnohem úspěšnější co do hlediska sestřelů než čeští piloti u RAF byli někteří piloti Slovenské republiky bojující na německé straně.) Značně nadproporciálně zastoupeni bojovali za republiku židé a Rusíni. Erich Kulka uvádí, že ačkoliv židé tvořili jen 2,4 % československé populace, byli zastoupeni v jednotlivých útvarech československých zahraničních armád podílem od 30 do 75 % [Kulka 1990]. A už vůbec se nepíše, že mnohem více mužů české národnosti bylo povoláno do německých ozbrojených sil, aby se bili za nacionálně socialistické Německo, a to více než jich bylo ve všech československých zahraničních armádách dohromady.

Zdroje:

Battle of Britain Roll of Honour. www.raf.mod.uk/campaign/battle-of-britain-75th/the-few/battle-of-britain-roll-of-honour/

Kudrna, Ladislav: Když nelétali. Život našich letců v Polsku, Francii a Británii za 2. světové války. Libri, Praha 2003

Kudrna, Ladislav: Odhodláni bojovat. Vlastenectví československých letců v průběhu druhé světové války na pozadí válečných a politických událostí. Naše vojsko, Praha 2010

Kulka, Erich: Židé v československé Svobodově armádě. Naše vojsko, Praha 1990

Kulka, Erich: Židé v československém vojsku na Západě. Naše vojsko, Praha 1992

Zubov, Andrej (ed.): Istoria Rossii, XX. věk. 1894–1939 & 1939–2007. AST/Astrel, Moskva 2009; česky: Dějiny Ruska 20. století – díl I. 1894–1939. Argo, Praha 2014 & Dějiny Ruska 20. století – díl II. 1939–2007. Argo, Praha 2015

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz