Komentář: Jak to bylo se zabíjením Němců českých zemí po první světové válce

V Novinkách.cz, což je internetová forma Práva, vyšel článek Stanislava Dvořáka, který je tak poplatný zkreslenému podání české oficiózní historiografie, že to naléhavě volá po nápravě. Jak to i se souvisejícími událostmi tedy bylo?


Vyhlášení republiky 28. 10. 1918 se obešlo bez obětí na životech, obsazování pohraničí od 3. 11. 1918, které ještě nebylo československému státu přiřčeno (!) a vůbec nebyla jasné, zda německá sídelní území Království českého mu připadnou (!), si lidské životy vyžádalo. Do Vánoc 1918 byla většina německých sídelních území v českých zemích obsazena. Byla to protiprávní anexe (vysvětlení v dalším odstavci). Podle různých zdrojů bylo na straně Němců českých zemí až 21 obětí, na straně Čechů až 10. Střety při obsazování německých sídelních území byly zaznamenány v Mostě, kde českoslovenští vojáci zabili šest Němců českých zemí, v Duchcově, Litvínově, Kaplicích a v několika městech jižní Moravy. V Moravské Třebové stříleli českoslovenští vojáci na náměstí do shromážděných obyvatel, čtyři německé ženy a jedno dítě zabili, 20 dalších zranili; v Mostu, Šumperku a Chebu dokonce vyhrožovali dělostřeleckou palbou, pokud jim bude kladen odpor.

Pro vpád československého vojska do německých sídelních území a jejich připojení byl zneužit článek 4 Smlouvy o příměří s Rakouskem-Uherskem z 3. 11. 1918, podle kterého spojenci, tedy i Československo (dosud územně nedefinované), mohli obsadit strategické body na jeho území, pokud to považovali za nezbytné. Strategické body, ne však celé oblasti nebo celé pohraničí! Proti záboru protestovala rakouská vláda v čele s kancléřem Karlem Rennerem, tehdy ještě věřícím v princip sebeurčení, a rakouské ministerstvo zahraničí navrhlo Praze arbitrážní řízení v této věci, které československá vláda 7. 11. odmítla. Renner se pak obrátil na státy Dohody se žádostí o vypsání plebiscitu v německých sídelních oblastech českých zemí. E. Beneš se k tomu v Paříži musel oficiálně vyjádřit. Protože se neodvážil argumentovat výše uvedeným článkem 4 Smlouvy o příměří, jehož zneužití poradil předtím vládě doma, vymyslel si jako příčinu obsazení oněch území nebezpečí jejich bolševizace z Německa, Rakouska a dokonce i z Maďarska (!). Lhal. Dalším jeho zdůvodněním obsazení pohraničí bylo, že hospodářská konsolidace Československa si vyžadovala začlenění německých sídelních oblastí do „provizorních hranic ČSR“. Francouzská diplomacie, která šla na ruku Československu, 20. 12. 1918 rakouskou žádost o plebiscit zamítla, britská a italská později taktéž.

Prezident Masaryk ve svém novoročním projevu 1. 1. 1919 pronesl výhrůžnou větu: „O autonomii se nevyjednává.“ Náladu české veřejnosti lze odvodit z výroků v tisku. Například časopis Zlatá Praha psal při příležitosti sokolského sletu v roce 1919, že Němce českých zemí „jest nutné vypráskati bičem za hranice“.

Němci českých zemí chtěli prosadit na základě zásady o sebeurčení připojení svých oblastí Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau, Deutschsüdmähren k Rakousku (Německých Čech, Sudet, Šumavské župy, Německé jižní Moravy), na což měli stejné právo jako Češi, hranice jejich oblastí s českými vedly po jazykové (etnografické) hranici. V den zahájení zasedání vídeňského parlamentu, 4. 3. 1919, vyzvali ke generální stávce. 3. 3. totiž došlo k nepokojům v Chebu s dvěma až čtyřmi (podle různých zdrojů) armádou zastřelenými Němci. Přes výzvy ministra obrany Václava Klofáče, který nabádal československé vojáky k „opatrnosti a klidu“, přikročilo vojsko po násilném strhávání vlajek a vyklízení ulic a náměstí od demonstrujícího obyvatelstva ve vícero městech k palbě do shromážděných civilistů, např. v Hostinném, Chebu, Kadani, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Stříbře a v Šternberku. Celkem zahynulo 54 Němců českých zemí, mezi nimi i děti a mladiství (počet kolísá od 52 do 56, připočtena bývá i jedna oběť německé národnosti zastřelená již 23. 2. 1919 v Bruntále), 104 bylo těžce zraněno (jiný údaj: 84). V Kadani použilo československé vojsko proti civilistům dokonce i kulomet s výsledkem: 22 mrtvých, mezi nimi i ženy a tři děti, 30 těžce zraněných. Kurt Rabl předložil důkazy, že vojsko v Kadani použilo střel typu dum-dum. Mýlka není možná – vstřel odražené a zdeformované kulky, například od dláždění, jak tvrdí československá historiografie, se podstatně liší od vstřelu upravenou kulkou dum-dum. Teprve devastace v okolí výstřelu jsou si podobná.

Václav Klofáč přiznal v Revolučním národním shromáždění (v provizorním nevoleném československém parlamentu bez zástupců menšin a Slováků) přehmat, oběti na životech však zatajil. Vzdor snahám vlády o utajení byla světová veřejnost o brutálním jednání československých jednotek informována. V Paříži se už 5. 3. 1919 vyslovil David Lloyd George proti rozšiřování československého území na úkor cizojazyčného obyvatelstva. Československý stát se bránil tomuto britskému požadavku agresivně. 10. 3. 1919 podala československá delegace na mírové konferenci nótu, v níž obviňovala z organizování vojenských provokací, vzpoury a z vysílání teroristických komand Rakousko. To podalo 13. 3. obrannou nótu, načež byl ustaven a vyslán na místa činu mezinárodní vyšetřovací výbor, který ve zprávě z 12. 4. konstatoval, že rakouská aktivita v inkriminovaných nepokojích nebyla zjištěna. 3. 4. 1919 hlásil britský vojenský přidělenec v Praze do Londýna, že se „Češi chovali s neodůvodněným násilím a vyvolali zbytečnou nenávist, která potrvá roky, než se ji podaří odstranit“.

ČSR též flagrantně porušila mezinárodní právo oběžníkem ministerstva vnitra z 24. 4. 1919, podle něhož československé občanství příslušelo všem osobám s domovským právem v obcích, ve kterých československý stát vykonává právo svrchovanosti, za něž bylo automaticky považováno území, které bylo obsazeno československým vojskem. Vše před podepsáním mírových smluv, které až potom přiřkly německá sídelní území uvnitř hranic Království českého dočasně (!), ne natrvalo Československu.

23. 6. 1920 si vyžádaly nacionálně motivované potyčky v Jihlavě několik lidských obětí. Po pádu Tusarovy vlády v září 1920 se národnostní napětí ještě zvýšilo, v řadě měst v německých sídelních oblastech docházelo k nepokojům. Proti srocením zasahovala československá armáda, došlo opět k jedné oběti na životě na německé straně.

Obdobně tvrdě vystupovali Češi proti Maďarům, mezi 1. 7. 1920 a 1. 7. 1921 jich československá policie 18 usmrtila, 183 těžce zranila a 1482 vsadila za mříže.

V létě 1921 se začaly do pohraničí českých zemí vypravovat celé vlaky s českými šovinisty, kteří tam pořádali manifestace, a tím vyvolávali pobouření a střety. V srpnu při jednom takovém vystoupení československých legionářů v Ústí nad Labem byli dva Němci zabiti a mnoho dalších zraněno.

K násilí sáhlo Československo opět v říjnu 1921, když v Maďarsku přistál letadlem císař Karel a pokusil se sáhnout po osiřelé maďarské koruně. Československo jako jediné mobilizovalo několik ročníků. V oblastech Chebska se Sudetoněmci po stovkách vzepřeli mobilizačnímu rozkazu a uprchli do Bavor. V Kraslicích tekla při demonstracích proti mobilizaci krev, 12 Němců bylo zabito a 10 zraněno; v okrese bylo vyhlášeno stanné právo. Zpravodaj československého ministerstva vnitra v Kraslicích hlásil, co se dověděl od primáře ošetřujícího zraněné: Jeho „jako lékaře prodělavšího válku naplňuje to největším údivem… že prý náboje byly zvláště připraveny, aby způsobily obzvláště těžká ranění“. Čili opět dum-dum.

Od potyček v březnu 1919 do roku 1923 došlo k dalším střetům s československou brannou mocí, které si vyžádaly celkem 23 dalších sudetoněmeckých obětí.

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz