Komentář: Cesta k vítěznému únoru 1948

Ideová východiska poválečného státu (1945–1948) před nastolením vlády bolševismu vycházela z nekomunistického odboje. Shrnuta byla v programu Za svobodu zpracovaném v létech 1939–1941 autory Miladou Horákovou, Ludmilou Jankovcovou a Vladimírem Krajinou. Podle něj měl být kapitalismus nahrazen řádem „sociálně spravedlivějším a hospodářsky účelnějším“ a společnost měla být uspořádána na „základě netřídním“, neboť „teprve demokracie hospodářská a sociální trvale upevní demokracii politickou a umožní státům vnitřní rovnováhu a vnější bezpečnost“. Autorům se druhá světová válka jevila jako „boj mravního a politického názoru demokratického… s fašismem a nacismem“. Potíž spočívala v tom, že k „demokratickému názoru“ podle nich patřil nejen socialismus, nýbrž „svým ideovým cílem“ i komunismus.

Program vycházel z negativní reflexe politiky první republiky. Žádný jiný národ Evropy nezaujal během německé okupace tak negativní postoj k vlastnímu bývalému státnímu zřízení jako Češi. Vsugerovali si, že nová, poválečná republika musí být zcela jiná než meziválečná. První republika byla podle nich nedokonalost sama, plna zákulisních intrik, nepravostí, kupčení, k ničemu nevedoucích a malicherných stranických bojů, korupce, politicky neschopná a slabá, o sociální mizérii ani nemluvě. Což potvrzuje, že Češi nezvládli řízení vlastního státu – v opačném případě by se v budoucnu nechtěli tolik odklonit od předchozího režimu první republiky.

Edvard Beneš byl přesvědčen, že sovětský socialismus překoná diktaturu proletariátu a vyvine se k „postupné svobodě politické, náboženské a duchovní vůbec“, že se v něm v nejbližších poválečných letech prosadí demokracie. Tak uvažoval člověk, který nechal za první republiky jako ministr zahraničí, později i jako prezident, důsledně utajovat zprávy stálých československých misí, pak diplomatických zastoupení v SSSR o hladomorech, o sovětském teroru vůči vlastnímu obyvatelstvu! Vysvětlení schází. Buď byl sovětským agentem, jak se uvádí, nebo jeho mysl zcela ovládl obsedantní blud o brzké demokratizaci SSSR, o čemž píše v roce 1939 během vrcholícího stalinského teroru ve své knize Demokracie dnes a zítra vydané v roce 1940 v Londýně.

Jelikož za první republiky patřilo k faux pas se hlásit k pravici, byly představy o poválečném státě logicky velmi levicové. Komunisté, ke konci války nezanedbatelná síla představovaná moskevským vedením KSČ, nepovažovali první republiku za svůj stát. Tradice československé státnosti na demokratické bázi byla nezažitá, křehká. Ještě v posledním roce první světové války (1918) nepomýšlel v českých zemích v podstatě nikdo na vlastní nezávislý stát. Vrcholnou aspirací byla již po několik českých generací národnostní autonomie v rakouském mocnářství, případně v rámci ruské monarchie. Na vznik samostatného státu nebyli Češi ideově ani politicky připraveni, zejména ne k demokratickým řešením soužití v mnohonárodnostním státě, kterým se Československo stalo. To se ke konci druhé světové války fatálně vymstilo – program demokratické československé státnosti pro poválečný stát vůbec neexistoval, představy o nové formě státu byly všechny restriktivní, nedemokratické (!). Hesla o národní jednotě se zmocnili komunisté, kteří si též přivlastnili původní program českého nacionalismu o vyhnání československých Němců, tedy věcí, které příkře odporovaly komunistické ideologii (!). Z komunistického hlediska to byla přímo hereze. Ale právě tato hereze umožnila zbolševizování československého státu.

Američané byli velmi nedůvěřiví vůči politice londýnské exilové vlády. Hned po podepsání československo–sovětské smlouvy v roce 1943 nevylučovali, že Československo napomáhá SSSR vytvářet sféru vlivu v Evropě a je mu zavázáno mnohem více, než je známo. Před koncem války byli již mnozí Američané přesvědčeni, že Československo již zcela podlehlo vlivu SSSR a komunismu. Přesto ale Spojené státy v prvních poválečných měsících prosazovaly v ČSR svůj hospodářský a kulturní vliv. Mezníkem změny jejich politiky byla mírová konference v Paříži v létě 1946, která odhalila diametrálně rozdílné zájmy „východních“ a „západních“ států. Čechoslováci tam totiž systematicky oponovali americkým návrhům a ostentativně hlasovali s delegáty SSSR. V československém tisku dosáhly protiamerické výpady takového rozsahu a intenzity, že americký velvyslanec Lawrence Steinhardt se cítil nucen si v září 1946 oficiálně stěžovat československému ministerstvu zahraničních věcí.

Československo se o zhoršení vztahů se Západem zasloužilo zejména tzv. divokým odsunem svého německého obyvatelstva, který přes svůj zavádějící název byl řízen československou vládou, zejména ministerstvem obrany a vnitra. A to proti vůli, spíše diplomaticky vyjádřenému a opakovanému zákazu USA a Velké Británie prezidentu Benešovi v posledních měsících války. Československá vláda organizovala „divoké“ vysídlovací akce nejen mezi květnem a srpnem, nýbrž i později až do prosince 1945, i přes explicitní přání-zákaz mocností na konferenci v Postupimi. Vyhánění Češi koordinovali se Sovětským svazem a vláda je před světovou veřejností utajovala. Československo se vyhnáním vlastního německého obyvatelstva a znárodněním v roce 1945 v očích Západu samo vmanévrovalo do role poslušného Stalinova komplice při uskutečňování nepříliš průhledných sovětských mocenských plánů ve střední Evropě a USA ztratily zájem pomocí svých úvěrů financovat sovětskou kontrolu nad Československem. Na pařížské mírové konferenci v létě 1946 Československu sdělily, že další úvěry od USA již nedostane, a v září 1946 mu Spojené státy zastavily čerpání všech kreditů.

O komunistickém návrhu vládního programu se diskutovalo v Moskvě od 22. do 28. 3. 1945, tedy ještě za války, za účasti pěti komunistů, čtyř sociálních demokratů, čtyř národních socialistů a dvou lidovců. Mezi nimi byli jen dva členové londýnské exilové vlády (!). Byl s nepodstatnými změnami přijat, protože jiný návrh vládního programu předložen nebyl (!). Otázka, proč se Beneš dostavil z Londýna do Moskvy bez vládního programu navrženého jeho londýnskou exilovou vládou, nebyla dodnes zodpovězena. Jediný spor byl o poválečné postavení Slovenska, kde komunisté prosazovali rozsáhlou politickou autonomii, kdežto národní socialisté a lidovci v autonomii spatřovali ohrožení národní jednoty. Nakonec ustoupili a podvolili se přání KSČ. Návrhy slovenských komunistů o připojení Slovenska k SSSR pacifikoval již za války Jan Šverma, vysazený letecky na Slovensko, neboť Stalin tehdy zřejmě nehodlal čelit dalším spojeneckým námitkám, že rozšiřuje ruské impérium. Nicméně hrozba odtržení Slovenska od ČSR a jeho připojení k SSSR existovala v latentní formě i poté. Zástupci nekomunistických stran se báli, že by českoslovenští komunisté mohli nakonec jednat i bez nich, a navíc byli přesvědčeni o účelnosti či nezbytnosti hlubokých strukturálních změn v poválečném státě. Komunistům tehdy vyšel záměr s tzv. socialistickým blokem, mohli téměř všechny strany ovlivňovat, mimo socialistický blok byla v českých zemích jen strana lidová. Delegace Slovenské národní rady jednala odděleně a byla přizvána k diskusi jen k otázkám týkajícím se Slovenska. Klasická ukázka taktiky „rozděl a panuj“.

Není třeba se divit tomu, jak mohl návrh vládního programu komunistům tak hladce projít. Stačí si přečíst programové prohlášení československých národních socialistů v londýnském exilu, ve kterém se k nejdůležitějším poválečným vnitropolitickým změnám řadila příprava „zespolečenštění (znárodnění) dolů, obchodu s uhlím, hutnického a těžkého průmyslu, bank a lázní“. Sociální demokraté zase žádali „rychlé vytvoření jednotné socialistické strany Československa, která jako jediná může garantovati, že naše nová republika bude republikou socialistickou“. O nezbytnosti úzkého a trvalého spojenectví s SSSR žádná z připuštěných politických stran v Národní frontě vůbec nepochybovala. Je jen málo známo, že to bylo v intencích Beneše, který již na jaře 1919 vznesl požadavek maximální redukce stran v bloky a opakoval jej v jistých variantách až do sklonku druhé světové války, až jeho idea byla prosazena ustavením neblahé Národní fronty (NF). Beneš v roce 1919 žádal bloky tři, levý (socialistický), střední a pravý, později už jen socialistický a pravý, aby svou představu nakonec vtělil do bloku stran socialistických a dvou stran mimo něj: v českých zemích to byla Československá strana lidová, na Slovensku Demokratická strana.

Poválečná republika se koncipovala jako nacionálně socialistický stát, vykazující proti předchozímu režimu v Německu tři rozdíly: (1) cizím, parazitujícím tělesem na těle národa nebyli rasově nevhodní, židé, později i cikáni, nýbrž neslovanské národnostní menšiny, (2) národní socialismus prosazovala navzdory tomu, co stálo v jejich volebních programech, naprostá většina československých politických stran, z českých všechny, tedy ne pouze ta, co měla národní socialismus v názvu a (3) uskutečnilo se znárodnění. Politické strany podle pravidel Národní fronty (podrobněji níže) musely táhnout za jeden provaz, pod hrozbou automatického rozpuštění nesměly přejít do opozice. Je nutné s povděkem kvitovat, že sedm desetiletí poté, první český profesionální historik, Vít Smetana vyšel na veřejnost s podobným názorem: „Samotnou existenci státu v hranicích, jež navíc ani nebyly předmnichovské, vysídlení německé menšiny a garanci bezpečnosti ze strany SSSR jistě nelze označit za úspěch, jestliže byl následován destrukcí demokratického uspořádání a nastolením režimu, jenž si v řadě ohledů příliš nezadal s nacistickým.“ Srovnejte s výkladem ostatních českých historiků!

Nejdůležitější odchylky od československého předválečného vládního systému byly dvě. Zřídilo se předsednictvo vlády, které tvořili předseda vlády a pět jeho náměstků, zástupců stran Národní fronty. Komunisté předpokládali, že jimi budou předsedové jednotlivých stran. Byla to tedy legalizovaná obdoba nedemokratické předválečné Pětky a obdobných formací. Předsednictvo bylo koncipováno jako výkonný orgán vlády, především však jako vrcholný politický orgán státu. Předsednictvo vlády, stejně jako onehdy Pětka, rozhodovalo o všech důležitých politických otázkách vlády i státu a via facti stálo nad parlamentem. Druhou změnou bylo zřízení Národní fronty, kterou tvořily připuštěné strany a která byla současně jejich nadřazenou institucí. Jak známo, byly zakázány všechny další předválečné politické strany, které nebyly v Národní frontě, zejména dvě nejvlivnější – v Česku agrární a na Slovensku ľudová. Nejhorší ovšem bylo, že zřízená Národní fronta (NF) sama rozhodovala i o připouštění nových politických stran, protože teprve na základě svolení NF směl připustit novou stranu ministr vnitra. Základní podmínkou povolení byl souhlas s politikou NF, tj. s programem vlády. Ergo opoziční strany, legální opozice proti vládě, nemohly vůbec vzniknout. Dále: každá strana, která by odešla do opozice nebo byla z vlády vyloučena, ztrácela automaticky členství v NF a ministr vnitra ji byl povinen rozpustit. Pokud by poslanci chtěli vyjádřit nějakému ministru svou nedůvěru nebo hlasovat proti jeho expozé v parlamentu, bylo by to kvalifikováno jako projev nedůvěry celé vládě. Některé oblasti prohlásila NF za tabu a zakázala jejich kritiku nejen svým stranám, nýbrž i tisku a společenským organizacím. Byly to zejména: vztah k SSSR, k jeho vnitřní i zahraniční politice, znárodnění průmyslu, vládní program, projevy a činnost prezidenta. Výsledkem bylo, že vláda se sice formálně zodpovídala parlamentu, fakticky ale Národní frontě, tedy sama sobě (teoreticky vedoucím funkcionářům vládních stran v případě, kdyby nebyli členy vlády). Tím byla demokracie zcela suspendována. Taktickým rozdělením komunistické strany na českou a slovenskou byli komunisté nejsilnější stranou již v první poválečné vládě.

Důležitým mocenským nástrojem každého totalitního státu je existence úředně nařízeného nakládání s obyvateli vlastního státu jako s příslušníky určitých velkých skupin nebo vrstev, nikoliv jako s jedinci. Do toho patří příprava a vyhánění československých Němců, Maďarů, Poláků (za nepřátelské postoje vůči ČSR v roce 1938 v československé části Slezska), Jihomoravských Charvátů (v roce 1938 obdrželi německou státní příslušnost) a cikánů mimo stát nebo v jeho rámci, zbavování je majetku. Dále znárodňování majetnějších bez náhrady, byť v zákoně byl princip finanční náhrady za znárodněný majetek zakotven (ne však jeho výše). Třetí republika byla státem totalitním z vlastní české národní vůle, i když se čeští historici dodnes snaží tvrdit, že se jednalo v zásadě o stát demokratický. Může snad být stát demokratickým, když v něm nesmí vzniknout opoziční politická strana nebo stávající přejít do opozice a bylo-li poslanecké odmítnutí návrhu předneseného ministrem automaticky pokládáno za projev nedůvěry celé vládě?

Nejdůležitější změnou bylo rozsáhlé znárodnění bank, průmyslu a pojišťoven. KSČ ve svém návrhu vládního programu se znárodněním nepočítala. „Zaskočil“ je sociální demokrat z pravého křídla (!) Václav Majer, který v diskusi navrhl a prosadil dodatek: „Postaviti celý peněžní a úvěrový systém, klíčové podniky průmyslové, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod všeobecné státní vedení.“ Sice to neznamenalo doslovně vyvlastnění, ale členové vlády s ním v různé míře počítali. KSČ se ještě počátkem července 1945 znárodnění na pokyn Moskvy bránila. S přípravou znárodnění vstřícně začal sociálně demokratický ministr průmyslu Bohumil Laušman. Komunisté se po Majerově návrhu chopili příležitosti a se sociálními demokraty vypracovali návrhy tak rozsáhlého znárodnění, se kterým nepočítal ani prezident, ani další politické strany. Vláda přes různé výhrady dekrety schválila, prezident je podepsal. 3. 7. 1945 doporučil Beneš Gottwaldovi, obávaje se sporů v parlamentu a politické krize, aby připravil dekrety o znárodnění, které by podepsal ještě před svoláním prozatímního parlamentu. Beneš znárodňovací dekrety podepsat musel, aby měl pro volbu sebe prezidentem zajištěny hlasy komunistů a levice v sociální demokracii. Znárodněny byly podniky s více než 500 zaměstnanci. Znárodněný sektor v průmyslu zaměstnával 61 % dělníků, představoval 90 % výrobních prostředků a 75 % průmyslové kapacity státu a představoval nový prvek v ekonomice; největší ekonomickou silou se stal stát, tedy vláda, ve které měly naprostou převahu levicové strany. Ještě v květnu 1945 začala pozemková reforma. Vyvlastněno bylo 2 946 000 ha půdy, z toho dostalo něco přes 303 000 rolníků 1 220 000 ha. Nejvíce konfiskované půdy, 1 995 000 ha, bylo v pohraničí, v českých zemích činil její podíl 28 % z celkové plochy zemědělské půdy, na Slovensku 8,8 %.

Komunisté se nesli na vlně vzedmutého českého šovinismu, vydávali se v ostrém rozporu s komunistickou ideologií za stranu národní, stojící v čele bojovníků za národní zájmy a demokracii, bránili se, aby byli považováni za „levici národa“. Měli to snadné, v jejich prospěch účinkovalo i proruské a velmi levicové cítění velké části českého obyvatelstva. Mnoho lidí se ocitlo v KSČ jen proto, že v ní spatřovali obdivovatelku SSSR. Další vábila mocenská pozice KSČ: strana poskytovala svým členům nejrůznější výhodná místa a funkce, výhodné příděly v rámci pozemkové reformy a ze zabraného majetku, a různá jiná privilegia. U svých členů zásadně kryla jejich bývalou kolaboraci s nacismem, udavačství za protektorátu, a nevydávala je k postihu. Během deseti měsíců po válce vzrostl počet členů KSČ z 27 tisíc na 1 007 834, z toho na Slovensku na 150 330. Komunistické vedení z taktických důvodů tolerovalo ve straně i odpůrce diktatury proletariátu, obdivovatele prezidenta Beneše, zastánce kombinace křesťanství a komunismu, i když to odporovalo ideologii strany, a soustředilo se na ideologickou čistotu funkcionářů KSČ. Vyplatilo se to. Volby v českých zemích v květnu 1946 vyhrála KSČ (40,2 % hlasů, pro srovnání: nacisté v Německu v březnu 1933 vyhráli volby s 43,9 %) před národními socialisty (23,6 % hlasů), na Slovensku zvítězila Demokratická strana (62 %) před KSS (30,37 %). Jako jediný národ z pozdějšího sovětského bloku si Češi v relativně svobodných volbách zvolili dobrovolně komunisty. A Ferdinand Peroutka se opět fatálně mýlil, když po volbách napsal: „Už nejsou tou bývalou komunistickou stranou, která trpně prováděla pokyny Komunistické internacionály. Žilami této strany proudí nová krev, krev drobného, normálního českého člověka… už nehlásají revoluci, nýbrž hlásí se k vlasti, svobodě, demokracii a humanitě.“ Náhoda to nebyla, jeho názor stvrzují i jeho slova ve Svobodných novinách z 27. 1. 1946: „Cesta do budoucnosti vede jen branou socialismu.“

Leč na Slovensku zástupci Demokratické strany, vyhravší volby, většinu v národních výborech podle principu poměrného zastoupení nevytvořili, protože to komunistická strana nedovolila – ztratila by tím moc ve většině místních a okresních zastupitelstev. Demokratická strana sice získala většinu míst ve sboru pověřenců, v nejvyšší výkonné složce na Slovensku, pročež byly pravomoce sboru pověřenců promptně sníženy. KSČ se rozhodla vládnout na Slovensku bez ohledu na výsledky voleb 1946 a z Prahy. A to za souhlasu všech (!) dalších politických stran v Národní frontě. Toto významné selhání všech dalších „demokratických“ politických stran v případě Slovenska se opomíjí, zamlčuje. Důvody částečně objasňuje Hubert Ripka ve svých pamětech tím, že čeští politici jen obtížně spolupracovali se slovenskými, neustále je podezřívali, že chtějí vytvořit „česko–slovenský dualismus“, jakýsi předstupeň k federalizaci státu. Češi vždy razili tzv. doktrínu národní jednoty, tedy jednotného československého národa, tudíž i jednoho vládnoucího centra.

Nejpozději v srpnu 1945 začal předseda vlády Zdeněk Fierlinger v naprosté tajnosti vyjednávat s Rusy o těžbě československé uranové rudy. Nejdříve sám, pak ve fázi přípravy konkrétní smlouvy se radil i s Benešem. Beneš pochyboval a nepřál si, aby celá produkce šla do SSSR. Fierlinger a Rusové byli přesvědčeni o přesném opaku, protože dvě ze tří tehdejších významných nalezišť uranové rudy, v Belgickém Kongu a v Kanadě, ležela mimo dosah Stalina. O smlouvě se diskutovalo pouze ve vládě, nikdo nepovažoval za nutné zpravit o tom Národní shromáždění, a 23. 11. 1945 byla smlouva podepsána. Záležitost byla utajena i před členy KSČ. Ministři zachovali o této záležitosti naprostou mlčenlivost, dokonce i ve svých memoárech, s výjimkou Prokopa Drtiny. I po oficiálním stažení amerických a sovětských vojsk z ČSR v prosinci 1945 okupovaly i nadále sovětské jednotky doly v Jáchymově a týdně se odtud expedovalo deset tun uranové rudy do SSSR. Ministrům mělo být tím pádem zcela jasné, že tím jakékoliv pozdější vymanění státu z podřízenosti SSSR není reálné. Nejhorší bylo, že si to, napříč stranami, ani nepřáli. Jediný, kdo si fatálnost československo–sovětské smlouvy o těžbě uranu pro vazalství ČSR uvědomil, byl Jan Masaryk; nemohl však své obavy vyslovit veřejně.

Po volbách, 14. 7. 1946 redefinoval Edvard Beneš ve svém projevu v Kroměříži pozici Československa coby země nikoliv mezi Východem a Západem, nýbrž mezi Německem a SSSR, přičemž v případě konfliktu půjde země samozřejmě se svým velkým spojencem. Promyšlená a účinná komunistická propaganda využívala germanofobie českého obyvatelstva, když každodenně líčila, jak se Američané snaží z Německa znovu vytvořit vojenskou mocnost, jež se postaví Rusku, aby oni sami mohli odejít z Evropy. Spojenectví ČSR s SSSR dostalo nový obsah – stále sice chránilo ČSR před Německem, ale čím dál více bylo namířeno proti USA a jejich západním spojencům.

Benešem v Moskvě v prosinci 1943 požadovaná koordinace československé zahraniční politiky se sovětskou, což byl evidentní projev vazalství vůči SSSR, se v praxi projevovala neustále. Příklad. V rámci pařížské schůzky Rady ministrů zahraničních věcí v červenci 1946, která předcházela pařížské mírové konferenci, se sešli Masaryk, Clementis a Molotov, dva ministři zahraničí a náměstek ministra, aby projednali organizaci odsunu Maďarů z ČSR. Přišla řeč i na otázku dunajské plavby, kde Velká Británie i Spojené státy prosazovaly její zmezinárodnění, kdežto SSSR zvláštní práva pro dunajské státy. Molotovův argument, že přece není možné stanovit stejná práva na Dunaji pro Írán a Československo, podpořil Masaryk prohlášením, že anglo–americké stanovisko domyšlené do důsledků by mělo znamenat internacionalizaci plavby na Mississippi. Molotov to ponechal bez komentáře, ale dodal, že by jistě bylo možné požadovat zmezinárodnění Suezského průplavu. Pak Clementis, zřejmě ve snaze nezůstat pozadu, doporučil internacionalizaci britské Temže, což Molotov už nevydržel a upozornil na skutečnost, že Dunaj na rozdíl od Mississippi a Temže přece jen protéká územím několika států.

Moskvě bylo po vyhlášení Marshallova plánu jasné, že v západní Evropě podlehne Spojeným státům, protože nebude schopna obdobnou hospodářskou pomoc poskytnout. V červenci 1947 označil Stalin československé vládní delegaci v Moskvě Marshallův plán jako „pokus o izolaci SSSR“, československou účast v něm za „čin namířený proti SSSR“, a že na přijetí nebo odmítnutí Marshallova plánu „závisí sovětsko–československé přátelství“. Účast Československa na konferenci o Marshallově plánu v Paříži „by ani sovětská veřejnost, ani sovětská vláda nesnesly“. Beneš, jakmile dostal Gottwaldův telegram z Moskvy o postoji SSSR k Marshallově plánu, oznámil vládě, že o stanovisku Moskvy nelze diskutovat a že původní rozhodnutí vlády se musí změnit. Prezidentův názor byl „jednomyslně“ přijat parlamentem. A bylo po československé participaci na americkém plánu poválečné obnovy. Odmítnutí Marshallova plánu považovali Američané za důkaz, že Československo je již politicky zcela ovládáno SSSR.

Přísně vzato měly nekomunistické strany v Národní frontě jen dvě alternativy: distancovat se od politiky SSSR za cenu střetu s KSČ a eventuální své porážky, nebo ve spojenectví s SSSR pokračovat, což znamenalo umožnit Sovětskému svazu formování jeho mocenského bloku. Jakou cestu zvolili, je jasné, trauma z mnichovské konference a jejich vypjatý český šovinismus byly rozhodující.

Nicméně Československo bylo v poválečných letech hospodářsky značně podporováno UNRRA. V roce 1945 představovaly dodávky UNRRA Československu finančně trojnásobek veškerého vývozu z ČSR při zmodernizovaném a prakticky neporušeném československém průmyslu (!), aby v roce 1947 činily ještě 70 % veškerého dovozu. Jasná indicie neefektivnosti československého hospodářství.

Slánský navrhl koncem srpna 1947 podchytit „levicové“ členy a hlavně funkcionáře nekomunistických stran, sympatizantů KSČ, vyjma již stávajících kryptokomunistů v nich, do zvláštní kartotéky k pozdějšímu využití; kalkulovalo se, že by mohli převzít ve vlastních stranách s kryptokomunisty vedení a zbavit se tzv. reakčních křídel. Funkcionáři nekomunistických stran byli získáni ke spolupráci s KSČ různými způsoby. Jedni již před válkou chtěli přestoupit ke komunistům, ale KSČ je poslala v roce 1945 do nekomunistických stran – někteří z nich byli registrováni jako tajní členové KSČ. Na druhé měli komunisté kompromitující materiály o jejich spolupráci s okupační mocí za války, zachránili je před trestním řízením a tím si je zavázali ke spolupráci. Třetí se dostali do rozporu s vlastní stranou, čtvrtí upřímně věřili komunistům, jejich proklamacím, „vlasteneckým“ záměrům a podobně.

Vláda se 13. 2. 1948 usnesla, že ministr vnitra, komunista Václav Nosek, musí zrušit odvolání osmi nekomunistických velitelů Sboru národní bezpečnosti. Nosek to nesplnil. Gottwald odmítl 20. 2. o tom ve vládě jednat, a tak ministři národně socialističtí, lidovečtí a slovenské Demokratické strany podali demisi. Sociální demokraté se v té chvíli dosud nerozhodli. Odstupující ministři tří nekomunistických stran ale nedovedli počítat. Aby vláda padla, bylo podle ústavy potřeba demise nadpoloviční většiny ministrů. Vláda měla 26 členů, demitovalo 12.

Sociální demokraté svolali hned předsednictvo, aby navrhované demise svých ministrů na popud Václava Majera projednali, proti čemuž se ostře postavili Zdeněk Fierlinger a ministři Ludmila Jankovcová a František Tymeš. Ministři dali své mandáty k dispozici výkonnému výboru strany, který byl svolán na 23. 2. Ani zde Majer nepochodil. Podle pamětí Ladislava Feierabenda se poté Václav Majer po konzultaci se svými přáteli odhodlal k poslednímu kroku a zavolal 23. 2. telefonicky Jana Masaryka a navrhl mu, aby oba dva společně podali demisi. Masaryk souhlasil, slíbil, že demisi obou okamžitě prezidentovi předloží, a skutečně tak učinil, neboť prezident toho použil v rozhovoru s Gottwaldem, když stále naléhal na ústavní řešení krize. Proč nebyly ony dvě demise přijaty, zůstává dodnes nevysvětleno. Že by Beneš na ony dvě demise zapomněl, je vyloučeno. Odlišnou verzi podává britský historik Zbyněk Zeman. Podle něj Jan Masaryk využil svého onemocnění chřipkou jako záminky, aby nemusel nic podnikat. To mu však nezabránilo v tom, aby vícekrát, leže v posteli, nepřijal sovětského náměstka ministra zahraničí Valerijana Zorina.

Praktické uskutečnění komunistického převzetí moci umožnil právě Beneš, který ministrům radil demitovat a ujišťoval je svou autoritou, že je nenechá padnout. Co z toho plyne, je jasné. František August píše, že v lednu 1948 nařídil Vjačeslav Molotov Pavlu Sudoplatovovi z MGB (Ministerstvo gosudarstvennoj bezopasnosti, ministerstvo státní bezpečnosti), aby odjel do Prahy a tajně vyřídil Benešovi, že musí předat moc ve státě Gottwaldovi a z úřadu důstojně odejít. Vůči Benešovi byla použita stvrzenka na 10 000 US $, podepsaná jeho tajemníkem Drtinou, které mu poskytl NKVD na příkaz Stalina v říjnu 1938 před jeho odjezdem do Anglie. Převzetí peněz i přes třetí osobu se pokládá za vázací akt. Benešovi pohrozili skandálem. V hlášeních NKVD (Narodnyj ko­missa­riat vnutrennich děl, Lidový komisariát vnitra) byl Beneš označován jako agent č. 16. Jiní autoři ho uvádějí jako agenta č. 19. Říká se, že Beneše v roce 1934 zverboval pro NKVD Otokar Fierlinger, bratr vyslance a pozdějšího ministerského předsedy, který jako architekt navrhl Benešovým a svému bratru vily v Sezimově Ústí. Důkazy chybí. Je značně pravděpodobné, že Beneš na začátku roku 1948 odehrál roli, kterou mu napsal sovětský NKVD.

Prokomunistická hesla a nálady zněly i v Benešově bezprostředním okolí, na jehož absolutní oddanost spoléhal. Do manifestační hodinové generální stávky vyhlášené komunisty na poledne 24. 2. 1948 vstoupili jako jeden muž pracovníci kanceláře prezidenta republiky v čele s kancléřem Jaromírem Smutným, stávkovou akci na ministerstvu zahraničí vedl jeho ministr Jan Masaryk (!). Demitovavší ministři tří nekomunistických stran Beneše špatně odhadli. Jakmile podali demisi, bylo řešení na něm. Museli přece vědět, že prezident Beneš jako vrchní velitel v tomto sporu nepoužije armádu z obav, že by mohl vyvolat občanskou válku. Přitom odjezd prezidenta do jedné z vojenských posádek mimo hlavní město, odkud by řídil akci proti komunistům a proti vůli ministerstva národní obrany, bylo jediné možné řešení slibující úspěch. Lidové milice (cca 6500 milicionářů v Praze a dalších asi 9000 až 12 000 v republice) by hravě rozprášila obrněná divize. S pohotovostními sbory SNB by to bylo trochu obtížnější, ale i s nimi by si jedna obrněná divize poradila.

Nejnovější výklad únorových událostí podává historik Václav Veber. Valerijan Zorin hned po příletu do Prahy 19. 2. pospíchal z letiště navštívit Jana Masaryka a snažil se ho ovlivnit, aby se nepřidal k demitovavším ministrům. Odvaha a rozhodnost nebyly Masarykovou silnou stránkou, takže zůstal ležet v posteli, vydávaje se za nemocného. Týž den večer navštívil Zorin Václava Majera za stejným účelem. Majer mu to slíbil. František Tymeš a Václav Majer nakonec přece jen podali demisi, oficiálně ale nedemitovali, nýbrž byli zproštěni úřadu, protože je Gottwald, předvídající další Benešovy kroky, chtěl v nové vládě nahradit svými lidmi. Majer byl pravděpodobně zbit. Zda StB nebo sovětskou tajnou službou, není jasné.

Nyní nastala kýžená situace, kdy odstoupila nadpoloviční část vlády, tudíž celá československá vláda měla za povinnost odstoupit. Benešovou povinností, kdyby tak neučinila, bylo celou vládu rozpustit, nedoplňovat ji, a někoho pověřit koaličními jednáními a sestavením nové vlády podle výsledků posledních parlamentních voleb, nebo vypsat nové volby. Beneš musel vědět, že doplněním stávající vlády o odstoupivší většinu ministrů v rozporu s výsledky voleb 1946 porušuje ústavu. Pokolikáté už?

Gottwald odmítl jednat se stranami odstoupivších ministrů a vládu doplnil, výsledky posledních parlamentních voleb ignoroval, protože do vlády jmenoval třináct komunistů. Na Slovensku provedl převrat Gustáv Husák s předstihem již 23. 2., kdy bez zákonné opory zbavil funkce členy Zboru povereníkov za Demokratickou stranu a tím odčinil drtivou porážku Komunistické strany Slovenska (KSS) v parlamentních volbách 1946.

Prezidentu republiky přišlo 5327 rezolucí pro komunistické řešení vládní krize a jen 150 proti němu. 25. 2. 1948 v 11 hodin prezident Beneš bez protestu Gottwaldův návrh na doplnění vlády podepsal. V dubnu 1948 to Gottwald vylíčil takto: „On (Edvard Beneš) má jednu dobrou stránku, že totiž ví, co je síla, a dovede ji ocenit realisticky.“ Podle dostupných dokumentů patří tradované Gottwaldovo vyhrožování sovětskou armádou připravenou vtrhnout do Československa do říše mýtů, i když vojenskou pomoc SSSR 19. 2. Zorin Gottwaldovi nabídl a ten ji odmítl, protože pohotovost sovětských vojsk vyhlášena nebyla, natož aby byla přisouvána v plné zbroji k československé hranici. Gottwald Benešovi pravděpodobně nehrozil ani občanskou válkou. Benešův vztah ke Gottwaldovi zůstal až do smrti přátelský, Benešova kancléře Smutného převzal do svých služeb Gottwald.

Českoslovenští politici ve své většině byli připraveni a ochotni činit rozsáhlé kompromisy na úkor svobody a demokracie výměnou za zajištění bezpečnosti země a jejího garanta spatřovali jedině v Moskvě. A tak v podstatě bezvýhradným plněním sovětských „přání” nejspíš neúmyslně, ale zato vydatně napomáhali již od roku 1942 SSSR při vytváření jeho sféry vlivu ve středovýchodní Evropě. Ve třech poválečných letech, kdy se pozice Československa na ose Východ – Západ stávala stále beznadějnější, nenašli dost vůle a odvahy, aby zvrátili stále zřejmější směřování do sovětského područí. Stalin se při sebemenším tlaku vůči poválečnému Československu vždy dočkal podvolení se — ať zaštítěného tou či onou racionalizací. A tak se země, jež se podle Víta Smetany bezprostředně po válce nacházela v podobném strategickém postavení jako Rakousko a lepším než Finsko, od prosince 1945 dokonce ušetřená trvalé přítomnosti Rudé armády na svém území, z vlastní vůle natolik integrovala do vznikajícího sovětského bloku, že si možnost nezávislého postavení prakticky sama uzavřela. Oba výše jmenované státy, byť poražené, se ale dokázaly z bezprostředního sovětského jha vymanit.

Literatura:

Alte, Rüdiger: Die Außenpolitik der Tschechoslowakei und die Entwicklung der internationalem Beziehungen 1946–1947. R. Oldenbourg, München 2003

Arburg, Adrian von: Tak či onak. In: Soudobé dějiny č. 3/2003, Praha 2003

August, František, JAB (ed.): Ve znamení temna. Sovětská špionážní a podvratná činnost proti Československu v letech 1918–1969. Votobia, Praha 2001

Beneš, Edvard: Mnichovské dny. Ústav dr. E. Beneše, London 1940

Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I, II. R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999

Brandes, Detlef: Großbritannien und seine osteuropäische Alliierten 1939–1945. Die Regierungen Polens, der Tschechoslowakei und Jugoslawien im Londoner Exil vom Kriegsausbruch bis zur Konferenz von Teheran. Collegium Carolinum, München 1988; česky: Exil v Londýně 1939–1943. Karolinum, Praha 2003

Brod, Toman: Osudný omyl Edvarda Beneše. Academia, Praha 2002

Černý, Václav: Paměti IV. ‘68 Publishers, Toronto 1983

Feierabend, Karel Ladislav: Pod vládou Národní fronty. Washington D.C. 1968

Feierabend, Karel Ladislav: Politické vzpomínky /I/, /II/, /III/. Atlantis, Brno 1996

Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007

Gronský, Ján: Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa 1945–1960. II. díl. Karolinum, Praha 2006

Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990

Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek /1/, /2/, /3/. Moravia Publishing Inc, Toronto 1995, 1996/Dílo, Kladno 1998

Kalvoda, Josef: Role Československa v sovětské strategii. Dílo, Kladno 1999

Kaplan, Karel: Znárodnění a socialismus. Práce, Praha 1968

Kaplan, Karel: Der kurze Marsch. Kommunistische Machtübernahme in der Tschechoslowakei 1945–1948. Oldenbourg Wissenschaftsverlag, München/Wien 1981

Kaplan, Karel: Nekrvavá revoluce. ‘68 Publishers, Toronto 1985

Kaplan, Karel: Poválečné Československo. Československo 1945–1948. Národy a hranice. Národní politika, München 1985

Klimek, Antonín: Boj o Hrad, díl I. a II. Panevropa, Praha 1996, 1998

Krystlík, Tomáš: Únor 1948 nebyla žádná náhoda. In: Mladá fronta Dnes, 23. 02. 2008

Kučera, Jaroslav: „Der Hai wird nie wieder so stark sein.“ Tschechoslowakische Deutschlandpolitik. Hannah-Arendt-Institut für Totalitarismusforschung, Dresden 2001; česky: „Žralok nebude nikdy tak silný“. Čs. zahraniční politika vůči Německu 1945–1948. Argo, Praha 2005

Lowe, Keith: Savage Continent. Europe in the Aftermath of World War II. Penguin Books Ltd., London 2012; česky: Zdivočelý kontinent. Evropa po druhé světové válce. Paseka, Praha/Litomyšl 2015

Ripka, Hubert: Czechoslovakia Enslaved. The Story of Communist Coup d’Etat. Gollancz, London 1950

Smetana, Vít: Ochablé podvolení se jako terminus technicus. Rozhovor Babylonu s historikem Vítem Smetanou o roku 1945 etc. In: Babylon, roč. 24, č. 1/2015

Veber, Václav: Jak to bylo s demisemi v únoru 1948. Paměť a dějiny, revue pro studium totalitních režimů 1/2009, Praha 2009. www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0901/005-010.pdf

Zeman, Zbyněk: The Making and Breaking of Communist Europe. Basil Blackwell, Oxford, Cambridge 1991; česky: Vzestup a pád komunistické Evropy. Mladá fronta, Praha 1998

Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz