Atentát na Heydricha

V duchu jsem svěřil vylíčení atentátu na Heydricha jiným a předpoklad vyšel. K výročí vysazení Gabčíka a Kubiše 29. 12. 1941 se objevily články, které české aktéry atentátu oslavovaly, například na aktuálně.cz. Každý sice může nahlížet na atentát různě, ale měl by se v popisu činu vždy pokud možno vypořádat se všemi rozhodujícími událostmi kolem něj, i s těmi, které nejsou vůbec obdivuhodné. Atentát, mnohými adorovaný jako hrdinský čin, byl ukázkou diletantismu československého odboje v Londýně i parašutistů samých. U parašutistů to bylo způsobeno především nekvalitním výcvikem a nekázní. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich zahynul jen shodou náhod, vlivem infekce zanesené do těla střepinou bomby, chybným svým rozhodnutím a svého vojenského šoféra.

Výbuchem zničený Heydrichův vůz Mercedes-Benz W142
Výbuchem zničený Heydrichův vůz Mercedes-Benz W142, foto: German Federal Archives [Public domain]

Dodnes není jasno, kdo dal pokyn k zabití Heydricha, zda Britové nebo čeští exulanti z provizorní československé vlády v Londýně. Že E. Beneš požadoval po svých spolupracovnících nějakou spektakulární akci je více než zřejmé, protože Britové prozatímní československé vládě v Londýně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných zemích, pokládajíce je za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich pravidelných přehledech akcí se Československo umisťovalo vždy až ke konci každého seznamu [Kalvoda 1999]. Pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa vojenské zpravodajské služby Františka Moravce, „trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Francouzi, zejména na Francii velmi žárlil“. Beneš mu tedy navrhl, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu.“ [Kalvoda 1999, Moravec, F.]

Celkem 160 československých vojáků prodělávalo ve Velké Británii diverzní a parašutistický výcvik. Oba atentátníci na Heydricha nesplnili při paradesantním výcviku požadavky ve střelbě a museli se podrobit reparátu. Byli i s dalšími skupinami československých parašutistů 29. 12. 1941 vysazeni do protektorátu. Teprve 27. 5. 1942 se atentát uskutečnil, zraněný Heydrich po několika dnech podlehl sepsi, antibiotika v té době nebyla v Německu k dispozici. Odvetu spočívající v okamžité popravě alespoň deset tisíc Čechů dokázal 28. 5. u Hitlera zvrátit Karl Hermann Frank, nejdříve telefonicky a pak osobní intervencí. Tvrdil Hitlerovi, že on i všichni jeho spolupracovníci se „shodují v tom, že v případě atentátu jde o ojedinělý čin zinscenovaný nepřítelem, nikoli o akt velkého povstaleckého nebo odbojového hnutí zakotveného v českém národě“. A pokračoval: „Jestliže bychom nyní zatýkali a exekuovali ve velkém rozsahu, zcela by se tak opustila Heydrichova politika.“ Heydrichův postup podle Franka dosáhl toho, že „zbrojní průmysl pracuje na plný výkon, výrobní bitva je v plném proudu, sabotážní akce ustupují, vláda má důvěru Reichsprotektora a aktivně spolupracuje“. Masové zatýkání a masové exekuce by naopak jen daly za pravdu zahraniční propagandě, „která hovoří o velikém odbojovém hnutí opírajícím se o veškeré české obyvatelstvo“. Navíc „50 000 až 100 000 lidí, rodinní příslušníci zatčených, by bylo fakticky vehnáno do první frontové linie v boji proti nám a dobrovolně bychom se zbavili velmi cenných politických sil a ochromili bychom, anebo nechali nevyužitu spolupráci s těmi, kdož se nám dnes nabízejí k pozitivní práci. Například: protektorátní vláda, odbory atd.“ S ohledem na tyto argumenty Hitler svůj rozkaz zastřelit 10 000 Čechů odvolal. Detlef Brandes uvádí, že Frank navrhl okamžitou exekuci všech podezřelých z atentátu nebo z toho, že mu napomáhali anebo o něm věděli, včetně jejich rodin, avšak žádné masové zatýkání a masové exekuce rukojmí. I tento Frankův návrh Hitler schválil [Brandes].

O tom, že za atentátem stojí Londýn, možná přesvědčil Franka šéf vyšetřovací komise Gestapa pátrající po atentátnících, kriminalista Heinz Pannwitz, který po oznámení Führerova úmyslu zastřelit 10 000 Čechů žádal, aby stříleli i Němce, protože „na místě činu bylo nade vši pochybnost zjištěno, že pachatelé použili anglický stengun, anglickou pistoli, anglickou munici, bombu s anglickou výbušninou s anglickou izolační páskou. Podle Pannwitze to mohly být akce německých emigrantů vysazených z Anglie nebo akce britských commandos“ [Pannwitz].

Původcem exekuce v Lidicích Frank nebyl, podle Detlefa Brandese vycházejícího z údajů Horsta Böhmeho jen telefonicky tlumočil z Berlína Hitlerův rozkaz do Prahy. Zněl: (1) Všechny dospělé muže zastřelit, (2) všechny ženy předat do koncentračního tábora, (3) děti shromáždit, a pokud jsou schopny poněmčení předat rodinám SS v Říši, zbytek obdrží jinou výchovu, (4) obec vypálit a srovnat se zemí, povolat k tomu hasiče [Berton 1985, Brandes]. Ani to, že Frank telefonoval do Prahy a předal Hitlerův rozkaz, nemusí odpovídat pravdě. Frank po válce vypověděl, že o lidické exekuci předem, v Berlíně, nevěděl, zpravili ho o ní až po přistání s Heydrichovými syny z berlínského pohřbu jejich otce. On sám se dostavil do již hořících Lidic až odpoledne, kdy už byli muži zastřeleni, ženy a děti odvezeny [Frank, E.].

Podle indicií Frank nemohl být původcem lidické tragédie, protože stejně jako protektorátní vláda spatřoval iniciátory atentátu v londýnské exilové vládě, takže lidická hromadná exekuce, pokud byl atentát proveden z ciziny, by postrádala smysl. Původce nápadu vyhladit Lidice je třeba hledat mezi účastníky porady 9. 6. 1942, které se zúčastnili Martin Bormann, Kurt Daluege, Heinrich Himmler a Hitler [Brandes, Berton 1982, 2007]. Za provedením lidické exekuce 10. 6. 1942 stál Horst Böhme [Brandes, Berton 1982, 2007] z pražského Gestapa, velitel Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby (Befehlshaber der Sicherheitspolizei und des Sicherheitsdienstes). Detlef Brandes a Stanislav Berton jako první z historiků dospěli k závěru, že Frank nebyl původcem odvetné lidické exekuce.

Lidice byly pravděpodobně exekuovány za šest záchytných adres v obci, jak hlásil Bormannovi zastupující protektor Kurt Daluege, a které zřejmě některý z parašutistů vyzradil Gestapu [Brandes]. Podle Pannwitzovy pozdější korekce ve vlastních pamětech byly jen dvě, nicméně v závěrečné zprávě RSHA (Reichssicherheitshauptamt, Hlavní říšský bezpečnostní úřad) se uvádí šest záchytných adres v Lidicích. Pozornost Gestapa k Lidicím vyvolalo zatčení jednoho parašutisty z Anglie, který měl u sebe dvě záchytné adresy v Lidicích, rodiny Horákových a Stříbrných. Gestapo nabylo dojmu, že se výsadkáři skrývají v Lidicích a 28. 5. poprvé ves důkladně prohledalo a nikoho z parašutistů nenašlo. Dále Gestapo zadrželo dopis, ve kterém ženatý Václav Říha chtěl ukončit svůj milostný poměr s přítelkyní, kterou žádal, aby pozdravovala Horákovy z Lidic od jejich syna z československé armády v Anglii. Gestapo oba milence zatklo a z výslechu Říhy získalo dojem, že Horákův syn se skrývá v Lidicích, a 4. 6. podruhé vesnici bezvýsledně prohledalo (!). Zatklo příslušníky rodin Stříbrných a Horákových, celkem 15 osob, osm mužů a sedm žen, a předalo je do věznice na Pankráci [Schicha – Metzing]. Později, po lidické exekuci, byli popraveni. Pět, tj. 20 % z parašutistů z Velké Británie do té doby vysazených spolupracovalo s Gestapem, dva z nich prý naoko, protože po zatčení jim kromě mlčení nic jiného nezbývalo. V Ležákách se ukrýval jeden z parašutistů a byla zde v činnosti jejich vysílačka. Při exekuci 24. 6. 1942 bylo 33 osoby starší 15 let zastřeleny, dvě děti byly seznány vhodnými k poněmčení, 11 dětí údajně předáno do Migračního střediska Litzmannstadtu (dnes Łódź) jako děti z Lidic. V Bernarticích se fyzicky zdržovaly hned dvě skupiny parašutistů, ale vlastní indiskrecí v místní hospodě (sami na sebe vyžvanili, odkud přibyli) se o nich dovědělo Gestapo [Berton]. Bernartice však vyhlazeny nebyly, i když zde bylo devět záchytných adres pro parašutisty (!), protože přes ně vedla důležitá silnice z Tábora do Písku a okupační moc zřejmě již nechtěla eskalovat teror proti českému obyvatelstvu [Brandes]. Pro srovnání: v Pardubicích bylo dvanáct záchytných adres, v Praze deset, v Bernarticích devět, v Lidicích šest, po třech v Plzni a v Hradci Králové, v Ležákách dvě, jedna v Lázních Bělohrad a jedna v dalším místě (Pannwitzův rukopis je zde nečitelný). Nicméně 22, podle jiných zdrojů 29 mužů z Bernartic bylo popraveno za napomáhání atentátu [Brandes, Pannwitz].

Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem, místo aby se věnovali pouze přípravě atentátu, naváděli na pokyn z Londýna spojenecké bombardéry na Škodovy závody v Plzni tím, že ve směru letu před Plzní a za ní zapálili po jedné stodole (jiné zdroje uvádějí seníky, další zdroj udává, že se jednalo o ohně v kruhu, v jehož středu ležely objekty zbrojní výroby), čímž londýnská vláda velmi riskovala a vystavila je enormnímu nebezpečí odhalení. Václav Černý však uvádí, že se akce zúčastnili jiní dva parašutisté z Velké Británie než Kubiš s Gabčíkem [Černý 1977]. Bombardování nenapáchalo téměř žádné škody, z několika vln bombardérů zahlédl ohně pouze jeden pilot, ostatní osádky shodily bomby naslepo. Kvůli naprostému fiasku akce se Heydrich domníval, že bombardování bylo pouze zastíracím manévrem, jak odvést pozornost Gestapa od seskoku parašutistů na jiném místě [Brandes, Kalvoda 1999]. Příčinou nasazení Gabčíka s Kubišem při bombardování Plzně bylo, že nikdo z domácího odboje nechtěl podstoupit riziko při navádění letadel na cíl [Kalvoda 1999].

Na záchytných adresách, které dostali parašutisté v Anglii, je v mnoha případech odmítli nebo je udali Gestapu z obavy provokace [Berton 2007]. To se opakovalo u všech výsadků do protektorátu až do konce války. Zfalšované osobní protektorátní průkazy britskou tajnou službou všech pětadvaceti do té doby vysazených parašutistů z Anglie byly, zcela nepochopitelně, vystaveny pouze jediným úřadem – a to v Brně [Pannwitz, Berton 2007]. Gebhart s Kuklíkem ale tvrdí, že protektorátní průkazy jim den před svou smrtí (21. 3. 1942) obstaral štábní kapitán Václav Morávek po předchozí konspirativní schůzce s velitelem výsadkářů z Británie Alfrédem Bartošem, který mu předal jejich fotografie [Gebhart – Kuklík]. Je nepravděpodobné, že  by Britové parašutisty vysadili do protektorátu bez jediného průkazu, když si ve Velké Británii pro fotografie na ně museli podle svědectví půjčovat několik málo sak šitých ještě v ČSR, aby je odlišný střih britských neprozradil. Nikdo nevybavil parašutisty potravinovými lístky, které byly zavedeny v protektorátu již na podzim 1939 (!), čímž se při jejich opatřování vystavovali značnému dodatečnému riziku. Nevybavili je ani pracovními knížkami, byť panovala pracovní povinnost (!), takže při každé trochu důkladnější policejní kontrole by byli ihned odhaleni.

Němci se brzy po atentátu dověděli, že všem parašutistúm z Velké Británie vydal osobní průkazy jen jediný úřad v Brně. Jakým způsobem se tak stalo, není jasné. Buď jim to prozradil někdo z výsadkářů, což znamená, že mezi sebou hrubě porušovali zásady konspirace, nebo je nedodržel Morávek a v jeho okolí byl agent Gestapa. Všechny stávající osobní průkazy vydané oním brněnským úřadem byly za nejpřísnějších bezpečnostních opatření během 48 hodin zkontrolovány a označeny [Pannwitz]. V celém protektorátu byla zavedena s okamžitou platností pod trestem smrti všeobecná přihlašovací povinnost. To usnadnilo lustrace a velmi snížilo parašutistům naději na přežití. Sešlo se ke třem tisícům udání od obyvatelstva, nejdříve během dvou týdnů 309 udání a pak po vyhlášení Frankovy amnestie 13. 6. 1942 („údaje vedoucí k objasnění atentátu podané do 20 hodin 18. 6. 1942 služebně státní policie nebo jiné policie nebudou podléhati hrozbě zastřele­ním“) dalších více než dva tisíce, z nichž mnohé velmi napomohly k odhalení a pochytání parašutistů [Pannwitz].

Dodnes není dostatečně jasné, kolik parašutistů se atentátu na Heydricha přímo, nepřímo a na místě zúčastnilo [Berton 2007]. Dva atentát provedli, podle některých zdrojů byli jeden až tři další v bezprostřední blízkosti. Proč však nezasáhli, když se atentát nezdařil? Proč atentátníci nepokračovali ve střelbě z pistolí?

Podle poslední rekonstrukce, provedené v roce 2012 [Gazdík] vůz s Heydrichem jedoucí shora a chtějící odbočit vpravo k Vltavě objel zleva tramvaj č. 14 stojící v zastávce před zatáčkou (křižovatkou typu T). Jeho řidič musel přidat plyn, aby se vyhnul protijedoucí tramvaji číslo 14 a zespoda (z ulice, kam hodlal odbočit) přijíždějící tramvaji číslo 3, a současně vybrat ostrou zatáčku doprava. Při předjíždění stojící tramvaje č. 14 s dvěma vlečňáky po její levé straně se vůz ztratil atentátníkům stojícím na chodníku z očí, aby se nečekaně objevil asi 1,5–2 m před Gabčíkem. Atentátníci museli improvizovat a místo domluveného postupu, vržení bomby Kubišem a pak Gabčíkovou střelbou ze samopalu, se Gabčík pokusit jako první na Heydricha zaútočit a zastřelit ho. Stengun mu selhal. Proč pak nevytáhl pistoli a nestřílel, není známo. Heydrich, když spatřil Gabčíka, jak se pokouší vystřelit, tak proti všem předpisům zavelel řidiči zastavit a hrnul se z vozu, zastrkuje teprve zásobník do pistole, si to s ním vyřídit. Přiběhnuvší Kubiš vhodil pod vůz bombu. Řidič Heydrichova auta podruhé chyboval. Místo aby po atentátu ujel navzdory příkazům Heydricha (první chyba), vystavil ho bolestí zkrouceného možnosti dalšího útoku a jal se pro­následovat Gabčíka (druhá chyba). Po atentátu se z tramvají vyhrnuly desítky Čechů, kteří se snažili prchajícího Kubiše zadržet. Ten si musel klestit cestu nadávkami a varovnými výstřely, některým pronásledovatelům těsně kolem obličeje.

V pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje Na Zderaze zahynulo sedm parašutistů. Údajně jim tento úkryt přikázal velitel všech vysazených britských parašutistů v protektorátu nadporučík Alfréd Bartoš [Berton]. Zůstává otázkou, proč se shlukovali, vždyť u diverzních akcí je základní poučkou se nespojovat, protože se tím enormně zvyšuje možnost vyzrazení a pochytání. Proč část z nich zvolila za úkryt dokonalou past, kryptu v podzemí s jediným východem, ze které nebylo úniku, se už nedovíme. Možná vysvětlení jejich soustředění v kostele: buď nedostatkem psychické odolnosti vlivem nekvalitního výcviku v přežívání v podstatě nepřátelském území, nebo se už neměli kam uchýlit, kde by je neudali, nebo je tam vylákalo Gestapo. Václav Černý píše, že následující den měli být odvezeni policejním autem mimo Prahu, převážně do Kladna, pak odejít na Moravu a zakládat partyzánské jednotky [Černý].

Hypotéza o možném vylákání do kostela Gestapem vychází z faktu, že Gestapo navedeno výpovědí výsadkáře Karla Čurdy nalezlo v pardubickém bytě manželů Hany a Václava Krupkových, kde se předtím Alfréd Bartoš skrýval, jeho celý archiv včetně asi padesáti listů strojopisu depeší odeslaných do Londýna a z něj přijatých včetně smluvených hesel, kterými se vysazení parašutisté budou hlásit, a sloužícími pro verifikaci výzvy k setkání se na určitém místě [Gebhart – Kuklík]. Diletantismus nejhoršího druhu.

15. 6. 1942 obdržel K. H. Frank Himmlerovým prostřednictvím další Hitlerův rozkaz, aby bylo tentokrát zastřeleno 30 tisíc politicky podezřelých Čechů [Brandes]. O něm se čeští historici zmiňují velmi zřídka, prakticky vůbec. Dopadením atentátníků 18. 6. sice ztratil Hitlerův rozkaz smysl, nicméně Frank po válce vypověděl následující: „Ještě před polapením a zneškodněním Heydrichových vrahů, myslím, že to bylo 15. června, jsem z Berlína obdržel rozkaz nechat zatknout a zastřelit 30 000 politicky nespolehlivých a podezřelých Čechů, protože ještě nebyli nalezeni vrazi Heydricha a jejich pomocníci. Vyjádřil jsem u Himmlera své pochybnosti ohledně takového rozkazu a vyžadoval jsem, abych o tom směl hovořit s Adolfem Hitlerem. Už 16. června jsem byl povolán do jeho hlavního stanu ve Východním Prusku. Adolfu Hitlerovi jsem objasnil, že stojíme před dopadením pachatelů a že takové přísné opatření považuji za politicky nemoudré, protože mezi 30 000 Čechy, kteří by měli být zastřeleni, by se nacházeli převážně nevinní a slušní lidé, jejichž rodinní příslušníci a přátelé by pak přivedli na scénu armádu 300 000 pomstychtivých Čechů, čímž by byla citelně narušena spolupráce s celým českým národem. Zdůraznil jsem, že je třeba zvážit, že atentátníci nebyli žádní protektorátní Češi, nýbrž agenti z Anglie, kteří tu jen byli vysazeni, a že to nevypadá na vinu protektorátních příslušníků na atentátu. Řekl jsem, že ve skutečnosti neexistuje žádné početně významné odbojové hnutí. Také jsem ještě zdůraznil, že bychom neměli nepřátelské propagandě dodávat žádné nové důvody pro to, aby se na nás vrhli. Hitler se mým odůvodněním zpočátku vzpíral, ale přeci jen naši rozmluvu ukončil slovy: ‚Nemohu se zcela přiklonit k vašim vývodům.‘ Nicméně poté dal Himmlerovi pokyn, aby rozkaz zrušil.“ [Frank, E.].

Celkem bylo po atentátu na Heydricha do začátku září 1942 zatčeno 3188 Čechů, z nich 1357 [Brandes], podle jiných zdrojů 1331 nebo 1585 zastřeleno – 89 za neoprávněné držení zbraně, 105 kvůli chybějícímu policejnímu přihlášení, 8 za falešné obvinění jiného (!), 477 pro schvalování atentátu [Brandes]. Rozkazy k popravám nedával K. H. Frank, nýbrž je z titulu svého postavení podepisoval zastupující Reichsprotektor Kurt Daluege. Ten také nařídil, že osoby, které se v souvislosti s atentátem vyjádří nepřátelsky na adresu Říše, schválí atentát nebo k němu zaujmou pozitivní postoj, budou odsouzeny stanným soudem a zastřeleny. Zastřelení má být vždy v dotyčném okrese i s odůvodněním oznámeno obyvatelstvu na plakátech [Küpper]. Naprostá většina udání přišla od Čechů.

Stanný soud odsoudil 29. 9. 1942 k trestu smrti ještě 252 příbuzných a pomocníků parašutistů [Brandes]. Naživu zůstalo příbuzenstvo Jozefa Gabčíka, protože žili v jiném státě, ve Slovenské republice, a hodně z Kubišových příbuzných, protože celá řada z nich měla německou národnost a říšskou státní příslušnost, byli členy NSDAP, jeden z nich byl dokonce vedoucím její místní odbočky [Berton]. 88 osob a čtyři města dostaly vysoké finanční odměny za pomoc při dopadení atentátníků, dohromady 15 399 000 korun, z toho parašutisté Karel Čurda a Viliam Gerik po pěti milionech korun. Oněch 88 odměněných osob není vyděleno podle národnosti, ale podle křestních jmen a příjmení se může jednat o 76 Čechů [Vyplácení odměn za údaje o atentátu na R. Heydricha].

Málo se v historických pojednáních vzpomíná výsadek Cín (Tin), který měl zlikvidovat protektorátního ministra Emanuela Moravce, ve složení Jaroslav Švarc a Ludvík Cupal. Letěli společně se skupinou Intransitive a vyskočili na Rožmitálsku 30. 4. 1942. V té době Gabčík s Kubišem dleli v protektorátu již čtyři měsíce. I když vyskočili bezprostředně po sobě, na zemi se již nikdy neshledali, Cupal místo na záchytnou adresu do Plzně se proti příkazům vydal do Prahy a pak ke svým rodičům na jižní Moravu. Sám Švarc nemohl atentát na Moravce uskutečnit, ocitl se nakonec v kryptě kostela v Resslově ulici s ostatními zbylými parašutisty a zastřelil se. Ludvík Cupal se skrýval ještě několik měsíců u rodičů na jižní Moravě. Řadě lidí však vyžvanil, proč byl z Velké Británie vysazen do protektorátu. Gestapo nakonec přivedl 15. 1. 1943 k jeho úkrytu jeho vlastní otec, Cupal se zastřelil [Hányš].

Heydrichova smrt zajistila Benešovi ohlas u spojeneckých vlád a zdánlivě vytvořila kýžený zvrat v nečinnosti v protektorá­tu. Atentát ale realizovali příslušníci zahraniční armády, nikoliv český domácí odboj, jenž před atentátem z obav před následujícími represáliemi naléhavě varoval, byl zásadně proti [Berton]. Benešův záměr, že atentát povzbudí Čechy k odporu a odboji, zcela selhal. Do zimních měsíců 1944–1945 byl pak český domácí odboj zcela nevýznamný a chabý, dá-li se o odboji vůbec mluvit [Brandes]. Dalším možným důvodem atentátu byl dobrý poměr Heydricha s Čechy, který velmi znepokojoval Beneše. Beneš předpokládal, že atentát na Heydricha tomu učiní konec a že represálie, které Němci nepochybně vyvinou, podnítí Čechy k násled­né­mu od­boji [Straus-Hupe, Kalvoda 1995]. O tomto důvodu se v české historické literatuře většinou mlčí. Dalším, snad nejpravděpodobnějším a nejzávažnějším důvodem atentátu byla Benešova obava, že by při eventuální akceptované německé nabídce na uzavření míru zůstal protektorát součástí Německé říše [Brandes]. V depeši z 15. 5. 1942 domácímu odboji to říká víceméně jasně: „Prorazí-li (Němci) až na Kavkaz, bylo by to vážné… V tom případě bych čekal ze strany Německa na návrhy na nerozhodný mír… jsou však dnešní poměry v protektorátu… tj. spolupráce s Němci, Hácha… protektorátní vláda… velkým zatížením, ne-li velkým nebezpečím. V takové situaci by mohla také u nás být žádoucí nebo nezbytná akce násilná, sabotage, manifestace. Bylo by to mezinárodně pro osud národa pro případ nějakých takových jednání buď ulehčením, nebo dokonce záchranou, i kdyby to stálo velké oběti.“ [Brandes] Tento důvod čeští historikové většinou zamlčují.

Pochybnosti o míře podílu československého politického exilu ve velké Británii na atentátu opět vyvstanou, jakmile začneme uvažovat o rozsahu spolupráce Britů k vykonání atentátu. Museli úkoly parašutistů schválit, vždyť to byli britští vojáci. Obzvláště, když podle některých zdrojů měli být Gabčík s Kubišem přijati před odletem nejen Benešem, nýbrž také Churchillem, který je měl údajně dekorovat, podle jiného zdroje, který to slyšel prý od nich osobně, se setkali s Anthonym Edenem na recepci, kde měl s nimi soukromý rozhovor a rozloučil se s nimi [Kalvoda 1999]. To může naznačovat, že britský záměr odstranit Heydricha byl převládající nad československým. Dodnes není jasné, kdo dal k atentátu na Heydricha příkaz, jisté je pouze, že o atentátu předem věděl Beneš a František Moravec.

Stanislav Berton shrnuje příčiny, které vedly Beneše k zorganizování atentátu: provokace pro potřeby československé zahraniční propagandy, obava z uzavření separátního míru in spe s důsledky pro ČSR, odčinění Mnichovské dohody, získání spojenců pro plán vyhnání Němců z ČSR. A přidává další možný důvod. V březnu 1942 při rutinní kontrole dokladů na varšavském nádraží zadržely Sipo (Sicherheitspolizei, Bezpečnostní policie) a SD (Sicherheitsdienst, Bezpečnostní služba) německého hudebníka, který se pak přiznal, že je sovětský agent s úkolem provést atentát na Heydricha. Hlášení šéfa pražského Gestapa Horsta Böhma a generála Josefa Bártíka potvrzují, že Moskva chtěla odstranit Heydricha proto, že ohrožoval sovětského agenta v Hitlerově blízkém okolí, spekuluje se o Martinu Bormannovi. Další podrobnosti nejsou známy [Berton 1982]. Pak by Beneš jako agent sovětských tajných služeb mohl plnit atentátem na Heydricha přání Moskvy. To ale nelze dokázat.

Beneš atentátem elegantně zabil více much jednou ranou a smazal špatný dojem z české domácí nečinnosti. Předem zakalkuloval do svého plánu 50 až 100 tisíc předpokládaných obětí pozdějších represí, čím více by jich bylo, tím pro jeho plány lépe. Povědomí Západu o osudu Lidic a Ležáků Benešovi a jeho londýnské vládě velmi prospělo [Kalvoda 1999]. Že Beneš za války o pozadí atentátu mlčel, je pochopitelné. Méně pochopitelné je, že i po válce tvrdil představitelům domácího odboje, mj. i Vladimíru Krajinovi a Jaroslavu Drábkovi, že nevěděl, že zpravodajská služba posílá domů parašutisty zabít Heydricha [Feierabend 1996]. Zřejmě se obával výčitek za oběti následného teroru. Roli strůjce atentátu převzal na sebe dobrovolně nebo z donucení František Moravec [Berton 1982].

Zdroje:

Berton, Stanislav: Kdo rozkázal atentát a proč. Rukopis, ve zkrácené formě předneseno ve Společnosti pro vědu a umění, Sydney 1982

Berton, Stanislav: Das Attentat auf Reinhard Heydrich vom 27. Mai 1942. Ein Bericht des Kriminalrats Heinz Pannwitz. In: Viertejahrshefte für Zeitgeschichte, Bd. 33, 1985

Berton, Stanislav: Poznámky a předmluva. In: Pannwitz, Heinz: Záznam o atentátu na Heydricha – složka Prag betreffend, CS-magazín 04/2007, www.cs-magazin.com

Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I, II. R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999

Černý, Václav: Pláč Koruny české. ‘68 Publishers, Toronto 1977

Frank, Ernst: Mein Leben für Böhmen. Als Staatsminister im Protektorat. Arndt-Verlag, Kiel 1994

Gazdík, Jan: Atentát proběhl jinak, Heydrich jel rychleji a kličkoval mezi tramvajemi. In: iDnes 19. 10. 2012, http://zpravy.idnes.cz/nova-zjisteni-k-atentatu-na-heydrich-dv4-/domaci.aspx?c=A121018_161329_domaci_jav

Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007

Hányš, Rostislav: Odbojář z Hané měl odstranit Moravce, nakonec zemřel po boku Kubiše. In: iDnes/Olomoucký kraj 8. 5. 2014. https://olomouc.idnes.cz/pribeh-odbojare-jaroslava-svarce-vyslaneho-odstanit-emanuela-moravce-1ei-/olomouc-zpravy.aspx?c=A140308_2043076_olomouc-zpravy_stk

Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek /1/, /2/, /3/. Moravia Publishing Inc, Toronto 1995, 1996/Dílo, Kladno 1998

Kalvoda, Josef: Role Československa v sovětské strategii. Dílo, Kladno 1999

Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten. Oldenbourg, München 2010; česky: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politická biografie sudetoněmeckého nacionálního socialisty. Argo, Praha 2012

Moravec, František: Špion, jemuž nevěřili. ‘68 Publishers, Toronto 1977

Pannwitz, Heinz: Záznam o atentátu na Heydricha – složka Prag betreffend. Poznámky a předmluva Stanislava Bertona. In: CS-magazín 4/2007, www.cs-magazin.com

Schicha, Kerstin; Metzing, Frank: Die Kinder von Lidice. In: Tribüne. Zeitschrift zum Verständnis des Judentums. 34. Jahrgang, Heft 134, 2. Quartal 1995. Frankfurt am Main 1995

Straus-Hupe, Possony: International Relations. McGraw Hill Book Co. Inc., New York 1950

Vyplácení odměn za údaje o atentátu na R. Heydricha z fondu zřízeného říšskou a protektorátní vládou, seznam odměněných osob. NA, inv. č. 678, sg. 109 – 4/426, 1942, evid. j. ka 34. www.badatelna.cz

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz