Komentář: Bylo by záhodno přestat Masaryka uctívat

Češi by měli být kritičtější a konečně přestat adorovat tatíčka Masaryka tak, jak to například činí Zdeněk Čech ve svém posledním článku. Na pravdě si Tomáš Masaryk, soudě podle jeho verbálních a písemných projevů velmi zakládal, ve skutečnosti ji ale nectil, lhal, až se mu od úst prášilo. Češi, nemajíce dostatek vhodných vzorů, uctívají lháře.

Návrat T. G. Masaryka z exilu. Zastávka v Táboře, 21. prosince 1918.
Návrat T. G. Masaryka z exilu. Zastávka v Táboře, 21. prosince 1918.
TGM vystupuje z vlaku, po jeho pravé straně dcera Olga, za ním zčásti skrytý syn Jan
Foto: Josef Jindřich Šechtl – This photo was released under GFDL/CC by inheritors of copyrights, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=910118

Masaryk lhal i po přibytí do Prahy, tedy v době, kdy dejme tomu již tak nemusel činit z důvodů válečně propagandistických. 22. 12. 1918 pronesl k československému Revolučnímu národnímu shromáždění: „Území obývané Němci, jest území naše a zůstane naším… My jsme vytvořili stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovati naše značné menšiny české v tak zvaném německém území.“ [Kovtun] Konstatujme, že v německých sídelních územích žilo v té době asi jen necelých pět procent českého obyvatelstva [Glaser] a že není jisté, jakým jazykem se před porážkou českých stavů v bitvě na Bílé hoře v českých zemích převážně mluvilo. Podle výskytu českých a německých příjmení v českých zemích, to mohla být němčina [Müller].

O den později, 23. 12. 1918, prohlásil v Německém zemském divadle v Praze (Stavovské divadlo) ke shromážděným německy mluvícím obyvatelům Česka: „Děkuji pražským Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni, Němcům našeho obnoveného státu se dostane plné rovnoprávnosti… I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl jen prologem – smím-li se tak vyjádřit – k velkému dramatu, jež bychom my a Němci v naší společné vlasti mohli a směli sehrát.“ [Kovtun] V jedné z obou svých řečí, pronesených během dvou dnů, zcela očividně lhal.

Ve své řeči k Revolučnímu národnímu shromáždění 22. 12. také řekl: „Organisovali jsme za hranicemi všechny naše kolonie emigrantské.“ Ve skutečností české a slovenské kolonie v zahraničí naopak zorganizovaly československý zahraniční odboj. „Nevzali jsme od Spojenců ani krejcaru – zdůrazňuji to, protože naší odpůrci mluví o ruských, anglických a jiných penězích. A stejně zde konstatuji, že jsme za celou tu dobu pobytu v zahraničí neužili ani jediné nepravdy proti našim nepřátelům, ani jedné z těch tak zvaných diplomatických chytrostí – tak čestný politický boj, tak čestná revoluce, smím říci, sotva kdy byla provedena.“ [Kalvoda] Byly to nehorázné lži. Masaryk byl za války opulentně financován britskou vládou za informace od své nesmírně výkonné americké špionážní organizace, kterou mu zřídil Emanuel Voska. Měli pro své špiony k dispozici nejen cestovní pasy tehdy neutrálních USA, nýbrž i pravé rakouské. Získané informace prodával Masaryk nejdříve Britům a ti mu peníze mu poukazovali přes USA, po vstupu do války mu za ně platila i vláda americká. Dohromady se sbírkami amerických krajanů a s vybranou tzv. národní daní v USA získal statisíce amerických dolarů, v dnešní kupní síle desítky milionů USD. Z těchto peněz financoval i potřeby E. Beneše a velké množství spřízněných, tj. koupených žurnalistů ve spojeneckých zemích, aby o něm a Benešovi psali vždy dobře. Těm také podsouvali ke zvěřejnění dezinformace a lži sloužící jejich cílům. Československá republika tedy vznikla ze lží a propagandy. Pod přísahou před československým soudem TGM pak své financování Beneše během války popřel. Aby své příjmy po válce vyúčtoval, ho ani nenapadlo, odmítl to učinit [Kalvoda].

Masaryk 10. 1. 1919 vůči francouzskému deníku Le Matin řekl: „Naše historické hranice téměř souhlasí s hranicemi etnografickými. Pouze v severním a západním okraji českého čtyřúhelníku existuje německá menšina, která vznikla následkem silné migrace během posledních staletí. Pro tyto cizáky se vytvoří asi určitý modus vivendi, a když se osvědčí jako loajální občané, je dokonce možné, že jim náš parlament aspoň v oblasti veřejného školství dovolí nějakou autonomii. Konec konců jsem přesvědčen, že před námi stojí rázná degermanizace těchto území.“ Záměrně zmenšeným územím, kde žijí německy mluvící a falešným údobím příchodu Němců do Čech (od 12. století) zveřejňuje TGM na počátku mírové konference v Paříži ve francouzském deníku nejen záměrně lži, nýbrž proklamuje i budoucí nepřípustné české zacházení s německou národnostní skupinou v jednom státě!

Předseda sudetoněmecké sociální demokracie a nesmlouvavý antinacista Wenzel Jaksch později o TGM velmi výstižně shrnul: „Masarykova politická filozofie nebyla filozofií, protože filozofie je důsledné uplatňování řady principů, byla směsicí pravdy, lží a protikladů, doktrínou čisté účelnosti, která pod maskou demokratické etiky vyhovovala specifickým potřebám velkočeské mocenské politiky. Následkem bylo rozšíření směsice politických bludů, které morálně narušily myšlení dvou generací.“ [Jaksch] Což se promítlo i do dalších generací a je znatelné dodnes. I v páně Čechovu posledním pajánu.

Zdroje:

Glaser, Kurt: Die Tschecho-Slowakei. Politische Geschichte eines neuzeitlichen Nationalitätenstaates. Althenäum, Bonn 1964

Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (Pozor! České vydání je neúplné – do češtiny nebylo přeloženo 174 stran textu, z pěti dílů v jediném svazku chybí v českém překladu dva.)

Kalvoda, Josef: The Genesis of Czechoslovakia. East Europa Monographs, Boulder, New York 1986; česky: Geneze Československa. Panevropa, Praha 1998

Kovtun, Jiří: Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918–1935. Torst, Praha 2005

Müller, Karl Valentin: Deutsches Blut in Böhmen und Mähren, In: Böhmen und Mähren im Werden des Reiches. Volk und Reich Verlag, Prag/Amsterdam/Berlin/Wien/Leipzig 1943

Text původně vyšel zde.