Exkurs: Rozdíly mezi fašismem, nacismem, komunismem a sociální demokracií

Vlivem komunistické sovětské ideologie se název fašismus prosadil v SSSR v 30. létech minulého století zcela nesprávně i pro německý nacionální (národní) socialismus jen kvůli tomu, aby se zamezilo vzniku paralely mezi internacionálním sovětským socialismem (komunismem, bolševismem) a německým nacismem (národním, nacionálním socialismem). Sovětští komunisté pak nemuseli vysvětlovat, proč je jejich systém v takovém rozporu s německým, když jsou oba socialismy, a později, proč mezi sebou válčí dvě socialistické země.

Po válce vlivem sovětského usu začali termín fašismus pro nacionální socialismus používat i jiné státy. Sovětská záměna nacismu za fašismus se vžila a dodnes jsou patrné následky: neonacismus je coby forma fašismu považován za extrémně pravicové hnutí, a to i západními žurnalisty a politiky navzdory tomu, že jde o národní socialismus, tedy nezvratně o levicové hnutí, tedy o extrémismus levicový.

Po vítězství NSDAP v Německu v roce 1933, kdy němečtí komunisté v čele s Ernstem Thälmannem prohráli volby, což vlastně podle marxistického učení neměli, přešel Stalin zcela utilitaristicky z doktríny proletářského internacionalismu k herezi z hlediska komunistické ideologie: k sovětskému patriotismu, svého druhu bolševicko-ruskému nacionálnímu socialismu.

Cílem všech socialismů (internacionálního, sociálně demokratického či národního) bylo společné, státní nebo všelidové vlastnictví, kterého se mělo dosáhnout buď evoluční (sociální demokracie, národní socialismus), nebo revoluční cestou (bolševismus, tedy komunismus). Základní hybnou silou internacionalistické socialistické (komunistické, sovětské, bolševické) i sociálně demokratické (taktéž internacionalistické) ideologie byla dělnická třída; v národním (nacionálním) socialismu (nacismu) to byl národ a dělnická třída.

Ve fašistické ideologii byly základní hybnými silami stát a profesní stavy. Mussolini byl přesvědčen, že existují národy-proletáři a národy-kapitalisté, přičemž Italové jsou národem proletářským, který se musí semknout do jedné korporace v boji s kapitalistickými národy, které Italy okrádají. (Dnes bychom použili spíše názvů státy-proletáři a státy-kapitalisté, protože italské pojetí národa bylo a je smluvní.) Hlásal, že italský podnikatel, učitel, rolník či dělník by neměli bojovat vzájemně mezi sebou, jak k tomu vyzývají socialisté, nýbrž by měli spojit své schopnosti v zájmu záchrany a posílení italského národa a státu. Všechny společenské skupiny se musí zorganizovat ve stát, který bude usmiřovat dílčí zájmy sociálních vrstev a skupin v zájmu blaha každého jednotlivce i celého národa (všech obyvatel státu). Italským fašistům se tak brzy podařilo sjednotit všechny společenské vrstvy od dělníků až po aristokraty a průmyslníky. Podle ideologa fašismu, filozofa Giovanniho Gentilea platilo: „Vše pro stát, nic mimo stát, nic proti státu.“ Práva továrníků a bankéřů Mussolini omezil ve prospěch státu obdobně, jako práva dělníků. Nezlikvidoval starou elitu jako bolševici v Rusku, ale donutil ji sloužit svým cílům. Jednotlivce reprezentovaly stavy jednotlivých profesí podle jejich poměrného zastoupení ve společnosti.

Poněkud odlišně se zformovala třetí agresivní totalitní síla meziválečné Evropy, německý národní socialismus, nacismus. Živnou půdou pro něj byly patrně reparace po první světové válce, jimi vyvolaná hyperinflace a zklamání z válečné porážky v kontrastu se vžitým přesvědčením, že německý dělník je nejdovednější dělník na světě, německý sed­lák ten nejzkušenější, nejvýkonnější, německý voják nejstatečnější. Převládl názor, že socialismus se vybuduje nejúčinněji v rámci jednoho národa, a jestliže k porážce ve světové válce došlo, tak vinou nepřítele, leč ne vojenského. V německé společnosti usídlila představa, že jakýsi nepřítel zmařil Německu v první světové válce vítězství, zrovna když už ho mělo na dosah. Tímto nepřítelem se stali komunisté a židé, přesněji židobolševici, neboť mezi německými komunisty, kteří se v listopadu 1918 pokusili v Německu uchvátit moc, byli židé, ať už místní či vyslaní z Ruska, zastoupeni značným podílem. To vedlo Němce nakonec k přesvědčení, že světové židovstvo iniciuje revoluce podobně jako v Rusku, přičemž současně ovládá kapitál největších bank a korporací po celém světě, a vystupuje proti národům, které se nechtějí podřídit celosvětové židovské moci a touží žít svobodně.

Zásadní vnější rozdíl mezi oněmi třemi totalitními režimy spočíval v následujícím: za vlády Mussoliniho a Hitlera měli nesouhlasící dovoleno mlčet, za vlády Lenina a Stalina se vyžadovalo od každého aktivní a veřejné nadšení, a kdo tak nečinil, vystavoval se značnému riziku perzekuce, smrti.

Sociálně demokratické strany se koncem 50. let 20. století většinou zcela rozešly s Marxovým učením; do té doby se lišily od internacionálního socialismu (komunismu) jen evolučním a nenásilným dosažením týchž cílů. Čeští dějepisci soustavně zatajují, že nacionální socialismus s představou, že socialismus lze nejúčinněji budovat pouze v rámci jednoho národa, dali světu v roce 1897 ve formě České strany národně sociální a její ideologie Češi a její předseda Václav Klofáč. Od nich se myšlenka přenesla v roce 1903 do německých sídelních území v českých zemích, pak v roce 1919 do Vídně a nakonec v roce 1920 teprve do Mnichova, kde všude vznikaly příslušné národně socialistické strany německy hovořících. Po druhé světové válce všechny národně (nacionálně) socialistické strany ve střední Evropě zanikly, zůstala jen Československá strana národně socialistická, přejmenovaná po roce 1948 na Československou stranu socialistickou, aby se z ní v roce 1993 po několika změnách názvu stala Česká strana národně sociální. Kromě ní existuje i Česká strana národně socialistická a strana Národní socialisté – LEV 21 (Levice 21. století). Jako jediný stát Evropy má Česká republika dodnes nominálně komunistické a národně socialistické strany.

Popudem k tomuto článku byly nesmysly v komentáři dokazující, jaký mají Češi v těchto termínech zmatek.

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz