17. listopad 1939

K Sovětskému svazu se Češi po vzniku protektorátu 15. 3. 1939 doslova upnuli ve formě manifestovaného očekávání mocenského zákroku velkého slovanského bratra. „Němci ven – Stalin sem“, znělo na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, podobně v květnu v Brně, kdy čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. 7. 1939 s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem. V mnoha letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka. Naděje v SSSR byla spojována s tradiční obrozeneckou všeslovanskou ideologií, která obyvatelstvu splývala s pocity nedůvěry vůči Západu a k jeho demokratickému systému. Z druhé republiky je znám návrh generálů Rudolfa Medka a Bohuslava Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně československý stát, ale nedotkla by se uspořádání vnitřního.

17. 10. 1939 se přesunuje německá policejní jednotka z Tábora jinam, což vyvolává protiněmeckou demonstraci, protože se lidé domnívali, že Němci opouštějí protektorát a že do Čech vstupuje Rudá armáda-osvoboditelka. Sicherheitsdienst (SD) to vyhodnotil takto: „Mase českého národa byla… předestírána naděje na osvobození ke dni 28. října, převzetí protektorátu Sovětským svazem, na návrat prezidenta Beneše.“

Demonstrace 28. 10. 1939 byly plánovány jako masové akce. Protektorátní vláda podnikla opatření a omezila demonstraci k onomu datu pouze na Prahu, protože v té době důrazně oponovala protektorovi a nechtěla okupační správu demonstracemi na více místech zbytečně dráždit. Je nutné ale podotknout, že v ten den v Praze podle německých hlášení Češi s připnutými trikolorami napadali německé uniformované i civilní osoby. Byť obrat „napadali“ může být přehnaný, je ale téměř jisté, že se o provokace z české strany jednalo. Shromážděné davy nápadně často vyjadřovaly svou důvěru v SSSR jako v budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: „Ať žije Beneš!“, „Pryč s Hitlerem!“, „Chceme Stalina!“ Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde domov můj?, Hej, Slované, doložen je i zpěv tehdejší hymny SSSR, Internacionály.

To vše dva měsíce po podpisu spojeneckého paktu Ribbentrop–Molotov. Německo–sovětská smlouva nebyla Čechy odsuzována, nýbrž vítána, doufalo se, že se uplatní i ve vztahu k Česku, že SSSR dohodou s Německem zahrne české země do své sféry podobně jako část Polska, Litvu, a převezme protektorát, tj. ochranu. Tím se osvobození od Němců stávalo reálné a blízké, včetně zvěstí o brzkém návratu E. Beneše. Šeptanda i letáky také tvrdily, že Sovětský svaz s Německem podepsal onu smlouvu jen tak na oko. Byl to projev komplexu národa, který si navykl očekávat osvobození zvnějšku.

Při nepokojích 28. 10. 1939 v Praze byl zastřelen pekař Václav Sedláček, student lékařství Jan Opletal byl zraněn těžce. Na venkově a v jiných městech protektorátu k demonstracím a střetům nedošlo, protože protektorátní vláda povolila demonstrace k 28. 10. jen v Praze. Kdo střílel, není dodnes známo, nebo je, ale nezveřejňuje se to; německé jednotky měly předem přísný zákaz vměšovat se do pacifikování demonstrací v Praze českou protektorátní policií. Celkem bylo hospitalizováno bylo 15 lidí, strženo a rozdupáno bylo na 175 dvojjazyčných tramvajových cedulí s číslem linky a názvem koncové stanice.

Na pekařského dělníka Václava Sedláčka se zapomnělo, zřejmé péčí českých nacionalistických historiků, protože nepatřil mezi vzdělance tak vysoce ceněné českým národem a navíc neměl příliš vhodný původ. Jeho rodina odešla na přelomu století do Německa, kde se za první světové války v Recklinghausenu v Porúří Václav Sedláček narodil. Širší jeho rodina za světové hospodářské krize v 30. létech z Německa odešla do Belgie, Francie, SSSR, rodiče s Václavem zpět do Čech.

11. 11. 1939 Opletal zemřel. Dalo očekávat, že pohřeb ze strany studentů se přeroste v národní manifestaci. Němci tedy studentům účast na pohřbu zakázali. Ministr protektorátní vlády Ladislav Feierabend vyjednal se studentským vůdcem Josefem Matouškem, že pohřební průvod v demonstraci nepřeroste, a studentům bylo povoleno se pohřbu zúčastnit. Pohřeb v demonstrace přerostl, rozháněla je česká policie. 17. 11. bylo Němci popraveno zastřelením devět z údajných původců demonstrací. Až na jednu výjimku to byli funkcionáři oficiálního, protektorátní vládě oddaného studentského svazu, čtyři byli vysloveně proněmečtí, a v žádném případě nebyli iniciátory studentských výtržností. České vysoké školy v protektorátu s celkem asi sedmi tisíci studenty byly na tři roky zavřeny.

Od počátku roku 1940, kdy už nebylo možné přehlédnout přátelský vztah SSSR a Německé říše, nahradilo všeobecnou důvěru v SSSR úzkostné očekávání, jak se nakonec ona slovanská velmoc zachová. Nicméně v měsíční zprávě pražského úseku SD za září 1940 se doslova praví: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz