Úvaha: Měla Sámova říše moře? Měla Sámova říše pohraniční stráž?

Prvním známým politickým útvarem na našem území, na kterém se podíleli i Slované, je územní celek, který je běžně označován jako Sámova říše. Z toho mála písemných zpráv, které o ní máme, nelze zjistit ani její skutečný název, ani její centrum, ani její přesný územní rozsah, ani její hranice. Území ovládané Sámem asi nemělo pevné hranice. Nicméně někde muselo začínat a někde muselo končit. Na západě toto území nutně muselo končit v místě, na které si již činila nárok Franská říše.

Sámova říše
Sámova říše, foto: Wikipedia

Současné státy v Evropě mají své hranice vyznačené v terénu, ale jak to bylo s hranicemi v raném středověku? V raném středověku, ale i mnohem později, nebyla zemská hranice v terénu uměle vyznačována, nebylo  to nutné, ani obvyklé. Hranice se odvozovaly pomocí některých přírodních útvarů (skály, velké kameny, stromy, brody). Existovaly ovšem také pohraniční stanice. Takovou pohraniční stanicí, byl možná známý Wogastisburg, který Jan Cinert umístil do města Traismauer na Dunaji a Ján Steinhübel do  místa naproti soutoku říčky Aisch s Dunajem. Dnešní město Traismauer je  místo, kde byla v římské době pevnost Augustianis, z jejíhož názvu  mohlo dle Jana Cinerta vzniknout jméno Wogastis-burg. Později se toto místo nazývalo Trigisamum nebo Trigisamo. Ve starých  kronikách bylo někdy označováno jako Treusma. Tam byl údajně pokřtěn Pribina, když byl vyhnán z Nitry. V té době už ovšem  Treusma patřilo k Franské říši.

Důležitou složkou příjmu tehdejších vládců byl výběr  cla a mýta. V té době se nejvíce obchodovalo s kožešinami, masem, solí, medem, voskem, textiliemi, šperky a také s otroky.  Clo se obvykle platilo v naturální formě – tedy zbožím, ale z praktických důvodů se přecházelo k placení celních poplatků mincemi, což se stalo ustáleným pravidlem.

Clo se mohlo vybírat přímo na hranicích, v tom případě se výběrčími cla  mohli stát jen lidé, kterým panovník důvěřoval a  jejichž povinností bylo i zajištění ochrany země, nebo se clo vybíralo v místě, kde obchodník své zboží prodával, případně se podobné poplatky (třeba ve formě mýta) vybíraly i vícekrát, na což si obchodníci občas stěžovali.

Můžeme se ptát, kdo mohli být ti lidé, kteří na hranicích území ovládaného Sámem asi vybírali od kupců poplatky a zároveň zajišťovali prvotní ochranu země? Přesně to nevíme ale můžeme to vydedukovat. Od Fredegara víme, že se člověk jménem Sámo roku 623 postavil do čela Slovanů, kteří se vzbouřili proti avarské nadvládě. Avary porazil a následně ho tamní Slované zvolili svým králem. Fredegar sice neuvádí, jak se tito Slované přesně nazývali, ale z jiných pozdějších zdrojů můžeme usuzovat, že se jmenovali Doudlebové. Slovanský kmen jménem Doudlebi zmiňuje jak první ruská kronika „Povesti vremennych let“, tak i byzantský císař Konstantin VII. Porphyrogennetos nebo arabský geograf Al-Mas’údí. V roce 907 se měli právě volyňští Doudlebové spolu s dalšími tamními kmeny podílet na prvním Olegově obléhání Konstantinopole.

Doudlebi sídlící v 7. století v Panonii u Dunaje dříve těžce trpěli pod nadvládou Avarů, kteří je dlouhodobě zotročovali. Podle historických pramenů nutili Slovany neustále bojovat ve válkách proti svým sousedům a ženy brutálně znásilňovali. V ruské „Povesti vremennych let” je zmíněn případ, kdy jeden avarský válečník, který přišel o koně, nechal zapřáhnout čtyři doudlebské ženy, které pak musely táhnout jeho vůz jako dobytek. Od nepaměti bylo zvykem a nejen na Východě, že etnikum, které bylo někdy i početně menší, ale mocensky silnější, si podrobilo etnikum jiné, které bylo nuceno tomu prvnímu etniku sloužit, ba přímo otročit. Z tohoto otroctví nebylo úniku, kdyby chtěli zotročení lidé hromadně utéci, kočovníci – otrokáři, kteří měli koně, by je pochytali a tvrdě ztrestali a vzpoura? V případě prohry by byla pomsta krutá. Doklady podobného otroctví máme například i v bibli a římské prameny  zase třeba zmiňují kmeny Sarmatae a Sarmatae servi. Název druhého kmene lze překládat jako sluhové Sarmatů nebo otroci Sarmatů. Přesně v takovém postavení byli Doudlebové u Avarů v Panonii. V první polovině sedmého století tvořily avarský kaganát dvě části. Západní avarská část s centrem někde v Uherské nížině, byla nadřízená východní protobulharské části s centrem v Baltavaru, což je nynější Poltava. Jen pro zajímavost, v roce 1912 byl nalezen u obce Malaja Pereščepina, 13 km od Poltavy, poklad v prostoru, který je považován za místo posledního odpočinku protobulharského chána Kubrata.

Jak se Doudlebi do Panonie dostali? Spisy Džagfar tarichi, které ale ruští historici považují za falzum, nám sdělují, že okolo roku 602 AD bojoval bulharský vůdce Tubdžak, spolu s Avary proti Byzanci. Na straně Byzance bojovali jí podřízení slovanští Uliči. Uliči, v některých letopisech Uluči, Ugliči, Ulutiči, či Ľutiči anebo Lučané, byli východoslovanský kmen, obývající kdysi území kolem dolního toku řeky Dněpr a Jižní Bug a též pobřeží Černého moře. Do tohoto prostoru umisťují antičtí autoři (např. Herodotos) kmen Skýthů oráčú. Zatímco Avaři Uliče nemilosrdně vraždili, bulharský vládce (baltavar) je ušetřil a vzal sebou údajně dvěstě tisíc (tento údaj, který se nedá nijak ověřit, se mi zdá přehnaný) z nich do svých držav, což nebylo jedno souvislé území ale několik oblastí v rámci avarského kaganátu. Tito zajatí Uliči začali být nazýváni Ančiáni neboli Antové, což znamená lidé žijící na obvodu (u kraje) země, tedy hraniční nebo pohraniční lidé, protože byli usazeni v severním pohraničí Kara Bulgar Beyliku, dále v Učuly, což je Panonie a v Buri-Čaji, což je u středního Dněpru. Avarský kagan na to z počátku hleděl s nevolí, ale když podle příkazu Tubdžaka vyrobili Slované několik stovek člunů a úspěšně na nich bojovali proti Byzanci, změkl a nechal je být … Určitá část Slovanů se pak z Avarského kaganátu postupně mohla rozšířit i mimo něj a proto mohl být jazyk pozdějších moravských Slovanů  prakticky totožný s jazykem Slovanů na Balkánu. Tato možnost je v souladu s tvrzením uvedeným v „Povesti vremennych let” o původu Slovanů. Nelze však zcela vyloučit, že v dané oblasti žili někteří Slované už dříve.

V oblasti, kterou Avaři ovládali, byli Avaři vládnoucí vrstvou. Bulhaři byli o stupeň níž, v postavení vazalů a nejníže, prakticky v roli otroků, byli Slované.

V blogu nazvaném „Kdo byl Sámo. Nový pohled“ tvrdím, že tzv. „náš“ Sámo a Sam Bat, vládce země Duloba jsou totožní. I nadále vycházím z předpokladu, že Sámo, král Vinidů a Sam Bat, vládce země Duloba, byli jednou a toutéž osobou. Stačí si uvědomit například jen ten fakt, že v první polovině sedmého století se najednou objeví dva vládci sousedních územních celků s prakticky stejnými  jmény Sam(o),neboli Sámo a Sam (Bat), neboli Sambat a stovky let předtím a tisíc čtyřista let potom, se nic podobného nestane. Sámo bojuje proti Avarům společně se Slovany, což byli zřejmě Doudlebové, jak jsou v ruské „Povesti vremennych let” označováni Slované žijící v područí Avarů a na druhé straně Sambat panuje v zemi Duloba,  která leží v  místech předpokládané původní vlasti Doudlebů. Zkrátka, všude tam, kde se objevuje Sámo, nebo Sambat, tam se současně objevují Doudlebové. Pokud je toto všechno jen náhoda, pak se zřejmě jedná o  velikou náhodu, která se stává, jak se říká,  jednou za víc jak tisíc let. U jména Sambat, pak jeho druhá polovina, tedy bat, znamená totéž, co turecky bej nebo beg a slovansky knjaz nebo kníže a  pravděpodobně je to starobulharský výraz pro vládcovský titul stupně nižšího,  než je baltavar neboli kagan, čí chán,  tedy král. Bulhar Ivan Tanev Ivanov uvádí v souvislosti s výrazem bat toto: „Stejné slovo nebo titul u raných Bulharů je zmiňován i velikým bavorským letopiscem Aventinem ze 16. století. [Karl Fritcler O společném původu Bavorů a Bulharů v části z knihy „Die Herkunft der deutschen Volkstämme“ (“O původu germánských kmenů”), vytisk z roku 1923 tiskárnou “H. Bauer” ve městě Marburg.  Podle tohoto zdroje se část raných Bulharů v rozsahu čtyř rodů, přesídlila ze severních sklonů Kavkazu k Dunaji. Kolem roku 487 se zde střetávají s Ostrogóty a usídlují se východně od řeky Tisy. Jméno jejich panovníka bylo Bato (Batho). V podstatě jde o titul panovníka a ne o jeho jméno.“

Základní postuláty ohledně výše uvedené totožnosti Sáma není třeba měnit. Je však možno uvažovat o změně příčiny toho, proč byl starobulharský Sámo, neboli SamBat v sedmém století v našem prostoru. Původně jsem se domníval, že Sámo se zde octl náhodou, když hledal své místo ve světě, když hledal prostor, kde by mohl vládnout. Ale náhoda to zřejmě nebyla. Podle turkických letopisů pozval v roce 618 AD chorobně podezřívavý avarský kagan podřízeného bulharského vládce (baltavara) Alboriho, což byl otec Kubrata a Sama, k jednáním. Když se k němu Albori dostavil, nechal ho avarský kagan zrádně popravit za údajný útok Antů na Avary. Ve skutečnosti Avaři sami zaútočili na Anty a ukradli jim jejich dobytek. Někteří Avaři byli přitom zabiti, když Antové bránili svůj majetek před jejich loupeží. To umožnilo avarským vojenským velitelům předstírat, že jsou oběti útoku Antů. Po vraždě Alboriho, vypravil se jeho bratr  bojar Bu-Ürgan do Byzance, kde oznámil přerušení všech vztahů s Avary. Když pak ale odmítl stát se bulharským chánem, zvolili Bulhaři za svého chána Kubrata, což byl starší syn Alboriho. Kubrat se potom ihned začal připravovat na válku s Avary. Na základě Kubratova příkazu vybudoval v roce 620 AD jeho mladší bratr Šambat město Baštu a odtamtud se vydal v čele velké jednotky složené z Bulharů, Antů, Saklanů, Rusů, (v tomto případě nikoliv skandinávských ale turkických!), zvaných též Urusi, Masgutů (Massagetů, či Alanů) a jiných kmenů, proti nepříteli. Zařídil rychlou porážku Avarů a dobytí jejich země. Přitom mu pomohli místní Slované a také Baškorti, kteří se též nazývali Honturči a kteří byli z nadvlády avarského kagana nešťastní. Je možné a  pochopitelné, že na pochodu k Avarům, Sámo předstíral, že jeho bojový oddíl představuje skupinu franských kupců. Smyslem toho zřejmě bylo nevyplašit Avary, kteří měli jistě v zemích v okolí Panonie své zvědy a využít v bitvě momentu překvapení. Jeho zvolení králem Venedů, tedy z počátku možná jen králem panonských Doudlebů, potom mohlo být jen neočekávaným vedlejším výsledkem jeho vítězných bitev.

Po vítězství nad Avary  se Sámo asi snažil zabezpečit  své panství tím, že na hranicích, na stezky vedoucí do jeho země, umístil své lidi  a v případě jižních Čech by to mohli být Doudlebové z Panonie. Podobně mohl i na jiné  hraniční body umísťovat své další  Doudleby ze stejného důvodu. V podstatě udělal s Doudleby to samé, co dříve udělal Tubdžak s Uliči. Umístil Doudleby do okrajových oblastí svého území, které možná celé označoval jako Duloba. Přitom je víc než pravděpodobné, že  Doudlebové byli potomky Tubdžakem zajatých  Uličů. Lze soudit, že podobný postup,  při ochraně svých hranic, tzn. osazení okrajových částí území, které nomádi ovládali, porobenými usedlými kmeny,  uplatňovaly i jiné nomádské skupiny včetně Avarů. To by snad mohlo být i jednou z možností k úvaze, jak  vysvětlit náhlé rozšíření Slovanů ve střední a středovýchodní Evropě v pátém a šestém století, přičemž je dříve antičtí historiografové prakticky neznali.  Stopy podobné kolonizace z avarské doby jsem však nenašel, pokud ovšem Bohemii pomocí Doudlebů nekolonizovali Avaři ještě před Sámem. I kdybychom připustili tuto možnost pro oblast jižních Čech, stejně tím nevysvětlíme přítomnost jmen odvozených od názvu  Duloba na ukrajinské Volyni, kterou v první polovině sedmého století a ani později, neovládali Avaři ale Protobulhaři, konkrétně cca do roku 658 ulugbek Sambat, známý u nás jako Sámo. Lze tvrdit, že na Ukrajině jsou tyto názvy proto, že oblast kolem ukrajinské Volyně je původní vlastí Doudlebů. Ovšem tvrzení, že oblast kolem ukrajinské Volyně je původní vlastí Doudlebů je pouhým dohadem. Ani výskyt podobných názvů v Chorvatsku přibližně v oblasti mezi  Rijekou a Splitem nelze vysvětlit  na základě přímého vlivu Avarů. Avarský kaganát nikdy nesahal k Jadranskému moři  a také nic pro tuto možnost nesvědčí. Co se týče možného dosahu Sámova  území k Jadranu v uvedené oblasti, lze jen konstatovat, že my dnes nevíme, jak daleko na jih sahal na Balkáně jeho vliv. Nicméně názvy Duliba, které se vyskytují u sídel zejména mezi Rijekou a Splitem,  z nichž některá vypadají při pohledu na mapku zveřejněnou Zbyňkem Holubem jako šnůra několika perel dlouhá asi 280 km, ležící na pobřeží, nasvědčují přinejmenším tomu, že zde zřejmě kdysi žili Doudlebové. V této souvislosti lze vzpomenout, že v roce 626 byl Konstantinopol napaden nejen pozemní armádou spojených sil Avarů a Slovanů ale také jejich loděmi. Tyto lodě musely být někde vyrobeny a odněkud musely vyplout. Je možno vyloučit, že by tyto válečné lodě byly vyráběny někde na středním toku Dunaje, protože by při následné plavbě po Dunaji směrem na Byzanc byly většinou zničeny v peřejích tzv. Železných vrat. Tím také odpadá jejich možná výroba na Moravě, případně v Panonii. Útočné lodě Slovanů schopné plavby po moři, mohly být proto vyráběny nejspíše v Kyjevě, v ústí Dunaje, a nebo možná, zčásti i na Jadranském pobřeží mezi Rijekou a Splitem.

Co se týče jihočeských Doudleb, tak středověké sídlo  je sice  v místě dnešních jihočeských Doudleb prokázáno až od 10. století v době přemyslovské kolonizace. Přesto je víc než pravděpodobné, že poblíž uvedeného místa sídlili Doudlebové už dříve, například v okolí Vitoraze.

Cituji úryvek z díla Slovanské starožitnosti III. díl, ze začátku dvacátého století, kde  dr. Lubor Niederle mimo jiné napsal: „Také v jižních Čechách, podobně jako v severních, seděla řada kmenů a plemen (v X. stol.pod panstvím zlickým), třebas o tom není starých zpráv. Ukazují na to jména starých důležitých hradišť,jako Chýnova, Bechyně, Dúdleb, Netolic a pozdějších krajů.

Ale jenom k jedinému poutá se historická zpráva velmi záhadná, totiž k Dúdlebům. V pramenech českých doložen je u Kosmy a v současných listinách jen hrad Důdleby, Marquart 103,123,128, Novotní/1.c.,Týž Marquart 1.c.127, jakož i Bráníš (Osídleni 10), a ostatně celá řada badatelů před nimi, domnívají se, že Dúdlebové čeští jako pannonští (víc o nich SS.II.369) a jako ruští na Bugu (Letopis Kijev.ed.Lavr.11,12,) jsou jen zlomky jednoho velkého kmene, který byl rozbit od Avarů a rozvlečen s nimi na různá místa, mezi jiným i do jižních Čech. Že Avarům nenáleží osídleni vší země české od Slovanů, řekl jsem již nahoře (str.182).

To ovšem nevylučuje možnosti, že jednotlivé menší celky, např. tito Dúdlebové, byli jimi sem zahnáni, respektive usazeni.

Braniš Osídlení 15 a Novotný D.I. 304, 503./., Salaba (K minulosti Vitorazska. Obzor praeh.V.1914) dovozuje, že Vitorazsko bylo Čechy kolonisováno za Sama, a to vojenskou okupací jako Dúdleby, jsouc odděleno od ostatních Čech velkým pralesem.“

My ovšem víme, že ještě v první polovině desátého století vládl český kníže svatý Václav přímo, pouze v prostoru kolem Prahy, resp. ještě v Pšovsku, tedy na Mělnicku a Kokořínsku (území připojené po svatbě sv. Ludmily s Bořivojem). Ostatní území Čech pak ovládal prostřednictvím Čechům podřízených rodů. Rozpaky vzbuzuje zpráva z 10. století od Al-Mas’údího o zemi Dulaba a jejím panovníkovi: „kmen, zvaný Dulábá a jejich král v této době se nazývá Wan.dž S.laf“, (tedy Václav). V  době, kdy Al-Mas’údí pobýval v jižních Čechách, bylo však toto území údajně ovládáno Slavníkovci. Al-Mas’údího sdělení o zemi Dulaba a jejím panovníkovi snad lze vysvětlit tak, že mu bylo řečeno jen jméno nejvyššího vládce a jeho informátor Slavníkovce z nějakého důvodu vynechal. Al-Mas’údí slovanskou řeč, jak sám uvádí, neznal a proto je také možné, že některé mu tlumočené údaje pochopil zkresleně.

Víme také, že Čechové jižní Čechy opravdu kolonizovali, ale zase až v desátém století, kdy tam založili hrad Doudleby. Lze proto usuzovat, že v průběhu desátého století Čechové opravdu jižní Čechy ovládali, ale že je nereálné, aby přemyslovští  Čechové ovládali  jižní Čechy už první polovině sedmého století.

Z toho, co dovozuje ve výše uvedené citaci Salaba a také z toho, že na rozdíl od jižních Čech (Doudleby) a východních Čech (Doudleby nad Orlicí), se ve středních Čechách, v Polabí a v severní části Čech názvy typu Doudleby nevyskytují,  je možné naopak soudit, že snad střední Čechy, Polabí a severní část Čech nebyly v době kolonizace jižních Čech ještě součástí území ovládaného Sámem, zatímco jižní Čechy ano a pokud tam proběhla za Sáma kolonizace, pak to byla kolonizace sice slovanská, ale ne ze strany přemyslovských Čechů. Sámovo území se mohlo dokonce po bitvě u Wogastisburku rozšířit z jižních Čech i do západních Čech a za Plzní pokračovat až ke Krušným horám a tím až k Dervanovu Srbsku. Ještě se vrátím k hradu Doudleby v jižních Čechách a k městu Doudleby nad Orlicí. Tyto Doudleby sice vznikly až za Přemyslovců. To ovšem nemusí znamenat, že tam Doudlebové nesídlili ještě předtím. U Doudleb v jižních Čechách to lze předpokládat  téměř s jistotou. U  Doudleb nad Orlicí takovou jistotu nemáme. Pokud tyto Doudleby založili  Přemyslovci bez tamní dřívější přítomnosti Doudlebů, pak by se mohlo jednat o místo zřízené až na ochranu české hranice proti Polákům.

K možnému sousedství území ovládaného Sámem s Dervanovým Srbskem je ovšem vhodné doplnit, že mezi nimi ještě mohlo ležet Sedlicko se střediskem v Sedlci, což je dnes součást Karlových Varů  a hypotetické Lucko. To jsou ovšem rodové državy známé spíše z  pozdějších století a v první polovině sedmého století nemusely vůbec existovat. Je to asi náhoda, a těch náhod v souvislosti s Doudleby a Sámem zde uvádím více, přesto se neubráním otázce, čím to je, že se v oblastech, kam mohl v Čechách sahat Sámův vliv, vyskytují názvy podobné názvům v ukrajinské  Volyni. V jižních Čechách jsou to názvy Doudleby a Volyň. V západních Čechách zase bájný název Lucko připomíná název ukrajinského města Luck. Luck, ukrajinsky [luc’k], polsky Łuck, latinsky Luceoria, je historické město, ležící v západní části Ukrajiny na historickém území Volyně. Založeno bylo sice až roku 1085. To ovšem nevylučuje možnou existenci nějakého předchozího sídla v jeho blízkosti s podobným názvem. Dnes je hlavním městem Volyňské oblasti.

Nejznámější Doudleby u nás jsou v jižních  Čechách ale podobné názvy se vyskytují u nás i jinde (Doudlevce v Plzni, Doudleby nad Orlicí, atd.). Na  mapě středovýchodní Evropy můžeme vyznačit místa, jejichž názvy obsahují příbuzný slovní kořen podobný jménu Doudleby. Lze například jmenovat Dudleipin ve Štýrsku, Duliby na Turje u Bugu, ozero Dulovo u Chelmu v Rusku, Dulěby, Dulěbka v Bělorusku, nejméně čtyři Duliby na Ukrajině, Duleba u Kielců v Polsku, cca osmkrát Duliba v Chorvatsku  a mohl bych jmenovat dále…

Bulharka Alexandra Delova, která píše blogy o rané historii Bulharů a Bulharska ve svém blogu předkládá několik map na kterých dokladuje existenci několika prabulharských, jak ona tvrdí, států. Zda tyto mapy nakreslila sama, nebo je převzala z nějakých hodnověrných historických pramenů, nevím. Jedna z těchto map mě zaujala. Jsou na ní, mimo jiné, uvedeny a vyznačeny některé územní celky ve střední a východní Evropě,které mají určité atributy státu, jejich názvy, (ovšem pozor, my přesně nevíme, jak byly nazývány v době, kdy existovaly), rok jejich vzniku a rok jejich zániku. Od západu na východ je zde uveden Sámův stát s dobou trvání 623 – 660, přímo na něj navazuje Duloba beylik, neboli Kara Bulgar, což znamená Černé Bulharsko,  s dobou trvání 623 – 658 a dále na východě je uvedeno Veliké Bulharsko s dobou trvání 632 -660. U beyliku Duloba je zajímavé, že rok jeho zániku se shoduje s možným datem úmrtí „našeho” Sáma. Beylik je turkické slovo, které znamená území (provincii) pod správou nějakého beje, což byl původně turkický tradiční titul vůdce menší kmenové skupiny.

K tomu, proč je Černé Bulharsko označováno jako černé, lze stručně říci asi tolik: v dávných dobách nazývali obyvatelé stepí světové strany podle názvů barev. Většinou takto: Bílá znamenala západ, červená jih a černá sever. Pozůstatky této zvyklosti lze nalézt v historických názvech Bílá Rus, což je  dnešní Bělorusko, či Červená Rus. Východ se zpravidla neoznačoval. Pravděpodobně proto, že nomádi přicházeli do evropských stepí z východu, přičemž  směřovali na všechny světové strany ale na východ jen výjimečně. V takovém případě prý znamenala  východ žlutá nebo modrá barva. Věc se ovšem komplikuje v tom, že různé barvy mohly u různých etnik označovat různé světové strany. Protobulhaři označovali světové strany barvami takto: černá barva  KARA, znamenala západ, bílá barva AK, znamenala východ, modrá barva KUK, znamenala sever a žlutá nebo zlatá barva SARA nebo SARY, byla jih. Potom ovšem název Kara Bulgar neoznačuje zemi ležící na sever ale na západ od Kubratova sídla Baltavar, což lépe odpovídá jejímu umístění na mapě Alexandry Delové.

V souvislosti s tím, že u Protobulharů symbolizovala černá barva západní světovou stranu, si zde dovolím malou odbočku. Podobně lze odvodit i název Černého moře. Jsou dohady, proč se toto moře nazývá černé, když takovou barvu nemá. Řekové toto moře nazývali Pontos Euxenios, doslovně „pohostinné moře”, což prý je eufemismus pro Pontos Axeinos, „nehostinné moře.” Turci je označují jako Kara Dengis, t.j. Černé moře, což je dnes pro ně moře severní.

V době, kdy Bulhaři žili pod Kavkazem, označovali toto moře jako moře západní a protože u Bulharů černá barva, tedy KARA, značila západ, stalo se tak Západní moře mořem Černým a jiné národy toto označení převzaly.

Názvy sídel, které evokují myšlenku, že v nich kdysi mohli žít Doudlebové, obklopují ještě dnes, jak prostor kde kdysi byla  tzv. Sámova říše, tak také prostor země Kara Bulgar. V obou případech by šlo o území ovládaná v dané době  Sámem.

Rozsah tzv. Sámovy říše dnes pouze odhadujeme.

Nabízí se lákavá představa, že by výše uvedená  místa mohla ohraničovat přibližný rozsah  území, které Sámo ovládal, tedy hranice. V tom případě by obyvatelé těchto míst, tedy Doudlebové, mohli být opravdu těmi, kdo tyto hranice střežil. To mohli dělat po dobu těch cca 35 let, kdy Sámovo panství existovalo a potom, tam, kde byli, jejich potomci už zůstali. Jejich činnost na hranicích by pak mohla být podobná tomu, co v pozdějších dobách vykonávali o  něco západněji na hranicích českého státu Chodové, kteří tam byli údajně také přemístěni, snad z Polska.

Z velkého počtu cca osmi až deseti míst nazývaných Duliba nebo podobně, soustředěných blízko sebe v oblasti mezi  Rijekou a Splitem v Chorvatsku, by bylo  dokonce možné usuzovat na, pro nás dnes téměř neuvěřitelnou možnost, že území, které Sámo v době svého největšího rozmachu ovládal, mohlo mít přístup k Jaderskému moři.

Pouze na Slovensku  jsem sídla s podobnými názvy nenašel. Možná proto, že tam sídla Doudlebů nebyla, což by mohlo znamenat, že obchodní výměna s avarským kaganátem v Sámově době neprobíhala a nebo, že Uhrové v průběhu věků tamní sídla Doudlebů zničili. Je ovšem prokázáno, že v pozdější době, v době, kdy již Morava patřila k českému státu, střežili hranici z uherské strany proti Čechům uherští Sikulové a stopy po tom lze najít na jihozápadním Slovensku ještě dnes.

Zatímco na otázku „Měla Sámova říše moře?“, bude snad možné odpovědět až po případných archeologických výzkumech v dané oblasti v Chorvatsku, tak na otázku „Měla Sámova říše pohraniční stráž?“,  můžeme závěrem již dnes odpovědět třeba takto: Pokud máme na mysli něco podobného tomu, jak byla zajišťována ochrana našich hranic před vstupem naší země do EU, tak samozřejmě, že ne. Přesto se můžeme domnívat, že určitý druh kontroly na důležitých hraničních bodech za Sáma existoval. Smyslem toho byl zřejmě výběr poplatků od kupců i jiných osob vcházejících do země a také prvotní ochrana hranic, podobně jako tomu bylo v okolních zemích.

Použitá literatura:

Slovanské starožitnosti

Historie a současnost Celní správy České republiky, bakalářská  práce, vypracoval Jiří Ryba, Brno 2011

Alexandra Delova, Sedm bulharských států vytvořených na evropském kontinentě, překlad Nikolaj Nikolov

Džagfar tarichi

Zbyněk Holub: Jazykové doklady prehistorické podunajské migrace slovanského etnika na český jih

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz