Úvaha: O praotci Keltovi

Národní pověsti, které má velmi pravděpodobně každý národ, jsou neoddělitelnou součástí jeho národní identity a neoddělitelnou součástí jeho kulturního dědictví a to dokonce i některé příběhy, které byly případně převzaty od etnika jiného, ale jsou dnes vnímány jako příběhy vlastního národa.

První historická zmínka o Češích je až z roku 805 n.l.
Onoho Léta Páně 805 prý Čechové oplakávali svého padlého vůdce jménem “Lecho”. Možná to ale nebylo osobní jméno ale titul “lech” s malým l, tedy vůdce kmene. Co bylo před tímto datem, je skryto v neproniknutelné mlze dávnověku a jak a proč došlo k příchodu Slovanů na naše území o tom se můžeme dnes jen dohadovat.

Praotec Čech na hoře Říp, Autor: Josef Mathauser – ΑΩ institut, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5677415

Přesto se mnozí z Čechů, na základě znalostí získaných v rámci povinné školní docházky, domnívají, že to, co je napsáno ve Starých pověstech českých, je pravda.

Když přišli staří Slované do naší země, nepřišli samozřejmě do nějakého existujícího státu, který by měl nějaké své právní normy a který vznikl mimo jiné proto, aby chránil legitimní zájmy svých legitimních občanů. Byla to prostě země nikoho, které se mohl v té dávné době zmocnit ten, kdo byl prostě silnější. Tak se stala tato země zemí českou, i když jistě byla tehdy částečně obydlená i lidmi jiného etnika, které dnes ale již neexistuje. Proč? To je otázka, na kterou dnes již těžko někdo přesně odpoví.

Staří Slované, jak je i dnes obecně přijímáno, nebyli v pátém a šestém století n.l. původními obyvateli českých zemí. Znamená to nepochybně, že sem museli odněkud přijít. Pověst o příchodu prvních Slovanů do Čech, kterou známe ze školy, vypráví, že praotec Čech s bratrem Lechem a se svými lidmi přišli do našich zemí od východu. Pak Lech odešel, aby severovýchodně založil Polsko. To ale nedává smysl. Ledaže by si to Lech rozmyslel a vrátil se tam, odkud přišel.

První Slované sem mohli přijít z různých světových stran. Nepřišli ale v mohutném šiku a naráz jako vojsko, ale přicházeli sem postupně v průběhu věků a rozhodně ne ze západu, nejspíše ze severovýchodu. Mohli přijít i od jihu, přesněji z jihovýchodu, a i to se pravděpodobně kdysi stalo. Ovšem pokud se tak stalo, pak se nejednalo o první slovanské příchozí k nám, ale byla to až druhá slovanská osídlovací vlna. Kromě toho pokud by sem tito lidé putovali od jihu, by pak nejspíše dorazili k Pálavě a ne k Řípu.
K tomu, abych celou věc ještě více odlehčil, ještě dodávám, že v takovém případě by bájný praotec Čech byl jedním z mála Čechů, který by se v létě vydal, předpokládám totiž, že putoval v létě, místo na Jadran, opačným směrem…

… a vlastně…můžu k tomu ještě dodat, že ti lidé, kteří sem skutečně a nepochybně dorazili od severovýchodu, museli dřív než k Řípu, dojít ke Svatému Kopečku u Olomouce a tam je země mlékem a strdím oplývající také.

Ač se to bude zdát pro mnohé z Čechů překvapivé, NEEXISTUJE ve skutečnosti ŽÁDNÁ původní POVĚST O PŘÍCHODU Slovanů, natožpak ČECHŮ do české kotliny.

Z Kosmovy kroniky, a také z různých starých pověstí, lze dovodit. že se v nich ve skutečnosti hovoří o příchodu větší skupiny lidí do této krajiny nikoliv z východu, ale ze ZÁPADU, tedy přesněji z jihozápadu. To ovšem znamená, že tito lidé nemohli být Slované.

V Kosmově kronice není ani zmínky o nějakém praotci Čechovi. Kosmas označuje bájného praotce Čechů jmenem Boemus. Je jasné, že jde o příslušníka keltského kmene Bojů, kteří zde žili. Od nich je odvozen i latinský název naší země, převzatý asi od Germánů, Bohemia (Bojohemum).

Je velmi pravděpodobné, že Kosmas ve své kronice píše nikoliv o příchodu Slovanů do české kotliny ale o příchodu Keltů, o kterém mohl vědět z nějakých starších písemných zdrojů. Kosmas byl na svou dobu velmi vzdělaný muž a lze soudit, že mohl znát některá historická díla antických autorů. Při čtení Kosmovy Kroniky české se nelze ubránit dojmu, že Boemův příchod do české země, jak je zde Kosmem stručně popsán, je inspirován dílem „Ab urbe condita libri“, kde Titus Livius (59 př. n. l.- 17 n. l.), líčí v podstatě totéž, ovšem mnohem podrobněji a to dříve, než tisíc let před Kosmasem.

Je možné, že příběh o příchodu Boemů do české kotliny znal Kosmas přímo z této knihy, nebo o něm alespoň slyšel od někoho jiného, kdo ji četl. Na podobnou věc, lze usuzovat i v případě jiných českých kronikářů, kteří přišli po něm a kteří, zřejmě nadáni určitou dávkou fantazie, si k tomu, co četli nebo slyšeli, nadto vymýšleli ještě další podrobnosti v Kosmově kronice neobsažené. Při posuzování toho, jak líčí starodávný příchod větší skupiny lidí do naší země Kosmas a toho, jak líčí totéž Titus Livius pak musíme nestranně přiznat, že zatímco se v prvém případě jedná pouze o pověst, ve které je obsaženo určité historické jádro, tak v druhém případě jde jednoznačně o popis skutečné historické události, který souhlasí i s tím, co nám říkají archeologové, i když se v historickém datování této události dle současného poznání Titus Livius mýlil a k příchodu Keltů do Čech došlo asi o něco později. Ovšem, časy se mění a jak se občas stává, můžeme časem třeba zjistit, že se nemýlil Titus Livius ale ti druzí. Livius popisuje událost z doby, kdy v Římě vládl král Tarquinius Superbus (534 – 508 př. n. l.).

V té době ve východní Gálii (východní Francie) žil keltský král Ambigatus, jehož dva synovci se vydali na východ. Jeden z nich se jmenoval Segovesus, ten došel do Hercynského lesa (dle předpokladu do naší země). Jeho výprava podle římského letopisce postupovala podle řeky Ogary (Ohře), až stanula pod horou Riph (Říp), což údajně keltsky znamená žebro země a germánsky je to jeden z výrazů pro kopec nebo horu. Kosmova kronika uvádí, že družina praotce Boema bylo jakési polovojenské tažení.

Kosmas uvádí i jméno Crocco a v této podobě se vyskytuje nejen v Kronice české, ale i jinde. Roku 1771 byl nalezen u Podmokel na Rokycansku jeden z největších pokladů – v bronzovém kotlíku se nacházelo asi 7000 keltských mincí. Mezi nimi byly mince s vyraženými jmény keltských panovníků. Jak se můžeme přesvědčit v knize “The Celtic World”, kterou vydal oxfordský profesor Barry Cunlyffe r. 1990, nacházela se mezi nimi i mince se jménem Crocco!

Mnohé názvy u nás jsou původem keltské, pokud nejsou ještě starší, pak by ovšem musely být praevropské, ale to není prokázáno: Ohře, Otava, Vltava, Sázava, Morava, ale i Blaník, Blanice,Haná,Jizera, snad i B(a)raga,tedy Praha. Tyto názvy mohli Slované převzít přímo od zde zbylých Keltů, případně od Germánů, kteří Kelty převrstvili a které pak zase později převrstvili většinoví Slované. Kromě výpravy Segovesa (tedy tzv. praotce Kelta), zde bylo již dřívější keltské osídlení v údolích řek od doby halštatsko-laténské kultury. Z té doby zasahovalo keltské osídlení zejména jižní Čechy, Moravu, jižní Polsko, Slovensko, Rakousko, částečně Středomoří a západní pobřeží Černého moře a na východě pronikli Keltové až k Donu.

Na mapě Claudia Ptolemaia, který žil v letech asi 85 až asi 165 n.l. v Alexandrii, určili němečtí vědci sídla z té doby na našem území, která považuji za germánská. Z názvů většiny z nich lze však soudit, že to byla, alespoň z počátku, sídla keltská. Nakonec se německému týmu podařilo určit polohu osad s přesností na deset až dvacet kilometrů

Jsou to tato sídla: Furgisatis u Českých Budějovic, Meliodunum u Písku, Strevinta u Hříměždic na západ od Sedlčan, Casurgis u Prahy, Redintuinum u Loun, Nomisterium u Litoměřic, Hegetmatia u Mladé Boleslavi, Budorgis u Kolína, Coridorgis u Jihlavy, Eburum u Hrádku, na východ od Znojma, Parienna u Břeclavi, Eburodunum u Brna, Setuia u Komořan nedaleko Vyškova, Felicia u Vyškova, Asanca u Kojetína, Carredunum u Rýmařova.
Zde se pozastavím u jména osady Casurgis u Prahy. Jak přitom nevzpomenout na Kašurku v pražské oblasti, obydlenou neslovanským etnikem, o které mnohem později píše ve své kronice Václav Hájek z Libočan? Takové jméno si určitě nemohl ani proslulý bajkař Václav Hájek z Libočan vymyslet. Měl tedy asi i jiné zdroje než Kosmovu kroniku. Zajímavou věcí také je, že v blízkosti Vyškova, poměrně malého města na střední Moravě, jsou uvedeny dvě prastaré osady Setuia a Felicia. Jejich jména se zdají navíc být římského původu.

V souvislosti s uvedeným výčtem těch prastarých osad se ptám: Je možné, že na Ptolemaiově mapě je uveden i název známého oppida, dnes neznámého jména, u Stradonic z druhého až prvního stol. př.n.l. ?. Pokud ano, která z těch uvedených osad by to mohla nejspíše být? Nabízí se název osady REDINTUINUM u Loun. Louny jsou vzdáleny od stradonického oppida vzdušnou čarou cca 20 km. Je tedy možné, že oppidum u Stradonic se jmenovalo v keltské době Redintuinum? Možné to je, ale proti tomuto tvrzení bohužel stojí fakt, že druhá část názvu, tedy tuinum je zřejmě germánská. Pokud by Redintuinum bylo sídlo Keltů, zněla by druhá část jeho názvu spíše jako dunum. To, aby se původní keltský název dunum změnil na pozdější germánské tuinum, by zřejmě vyžadovalo delší germánskou přítomnost v daném místě, což v případě oppida Stradonice nelze spolehlivě prokázat.

Není zde mým cílem určit, jak daleko na východ pronikli Keltové při svých výbojích do jižních oblastí tehdejšího západoslovanského osídlení, tedy na území dnešních Čech, Moravy, Slovenska a jižního Polska. Je však považováno za jisté, že v určitých jižních oblastech západoslovanského osídlení ve Střední Evropě byli ve čtvrtém stol. staří Slované (Venedové) v těsném styku s Kelty a Thráky, a dokonce se s nimi mísili. Je zde rovněž patrný vyšší stupeň řemeslné výroby. Tento jev je jasně doložen tím, že na území smíšeného venedo-keltského obyvatelstva vznikají taková velká řemeslnická střediska, jako je Igolomnia u Krakova. Koncem čtvrtého nebo na počátku pátého stol. napadli Hunové jižní venedské kmeny. Svědčí o tom zřejmě ve strašném chvatu opuštěná četná sídliště Slovanů, mezi nimi i uvedené hrnčířské sídliště v Igolomni na horní Visle, a rovněž, zakopané poklady, jichž nacházíme velmi mnoho v Povislí a na Volyni. Vpád Hunů přinutil část venedského obyvatelstva, aby opustila oblasti v nichž byla pevně usazena, a hledala záchranu v hustých lesích a bažinách Polesí. Tento vpád byl začátkem stěhování, které se zvlášť rozmohlo v dalším období. Je tedy možné, že někteří nemnozí Slované mohli už v té době do Bohemie přijít, mohli to být uprchlíci z jižního Polska, kteří zde hledali a nalezli azyl před hunskými nájezdy. Nebylo by na tom nic divného a nepřirozeného, pokud by tito lidé v zoufalé snaze zachránit si holé životy uprchli do naší země.

Pokud tomu tak bylo, pak není divu, že se u těchto lidí nevytvořila pověst o potupném útěku z původního domova. Na zlé věci se nerado vzpomíná. Pak by samozřejmě nebylo nic divného ani na tom, že by některé původně keltské legendy začali považovat za své vlastní. Je zde ještě jeden důvod, a možná ten nejdůležitější, který hovoří ve prospěch hypotézy o možném útěku některých slovanských (venedských) uprchlíků před Huny do Bohemie z jižního Polska. Tím je ta skutečnost, že Bohemia, nebyla ničivými hunskými nájezdy, podobně jako pozdějšími nájezdy Avarů, nijak podstatně postižena. Bylo by tedy možno považovat tehdejší Bohemii, řečeno dnešní terminologií, za tzv. „bezpečnou zemi“. V souvislosti s tím, co jsem zde uvedl, je vhodné zdůraznit, že se tehdejší Bohemii Hunové při svých ničivých nájezdech, jako jediné oblasti, na rozdíl od ostatních částí Střední Evropy, vyhli. Hunové, prostě do české kotliny, HROMADNĚ nepronikli, pravděpodobně proto, že tato oblast byla v té době silně zalesněna, což nevyhovovalo jejich způsobu boje. Ani to, že byly na území dnešních Čech nalezeny hunské artefakty, ani hroby, o nichž se předpokládá, že to jsou hroby hunské nobility, nebo nobility příbuzného etnika, tuto skutečnost nevyvrací.

Část Keltů byla z Bohemie asi násilně vyhnána Germány, ale většina z nich odešla dobrovolně a to o hodně dřív než do naší části Evropy vnikli Hunové a o hodně dřív než do naší země postupně přišli v 5. a 6. století našeho letopočtu první Slované v počtu cca 50 000 lidí (jedná se o velmi hrubý odhad, odvozený od počtu dosud známých sídel), z území mezi Odrou a Vislou. Češi tehdy ještě neexistovali na rozdíl například od keltských kmenů, slovanských a germánských kmenů. Někteří Keltové tady ale zřejmě zůstali. Kdo z „českých” Keltů odešel a kdo asi zůstal? Lze soudit, že pryč z Bohemie odešli především mladší keltské věkové skupiny bez většího majetku, které neměly co ztratit a které se domnívaly, že jinde je to lepší a to byla zřejmě většina. Kdo zůstal? Menšina. Pravděpodobně ti starší a majetnější, tedy vlastníci velkých pozemků, velkých kamenných budov a podobně. Tedy malá část keltské vládnoucí vrstvy, která se nedokázala vzdát svého zdejšího nemovitého majetku a přitom nedokázala mocensky zabránit odchodu většiny zřejmě nespokojených Keltů. Opravdu zde byla většina Keltů nespokojená? Zřejmě ano. Jinak by asi dobrovolně neodešli. Těm nemnohým starým keltským vládcům, kteří odsud se svými družinami neodešli, tak sice zřejmě zůstalo zdejší území a majetek, ale bez většiny řadových keltských obyvatel. Proto zde jen přežívali, snad v určité symbióze s přišlými Germány. Někteří možná až do příchodu starých Slovanů, což však nelze zatím věrohodně potvrdit.

Keltové žili v českých zemích nejméně pět set let a menšina z nich snad ještě déle.

Když pak větší část Keltů (údajně cca 32 000 lidí) z Čech odešla, vybudoval v 1. století n. l. v části Čech, vůdce Markomanů Marobud, mocný kmenový svaz Germánů. Markomané původně žili na Mohanu avšak v prvních letech našeho letopočtu odešli před Římany do Čech.
Centrum Markomanů lze snad předpokládat někde mezi jižními Čechami a Dunajem. Ale to už je jiný příběh.

Více informací o středočeských archeologických nalezištích lze nalézt v encyklopediích a odkazy na další literaturu jsou k dohledání zde:
Lutovský, M. 2001: Encyklopedie slovanské archeologie na území Čech, Moravy a Slezska. Praha.
Waldhauser, J. 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha.
Sklenář, K. – Sklenářová, Z. – Slabina M. 2002: Encyklopedie Pravěku v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha.
Droberjar, E. 2002: Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. Praha.
Čtverák, V. – Lutovský, M. – Slabina, M. – Smejtek, L. 2003: Encyklopedie hradišť v Čechách. Praha.
Dějiny světa, svazek II, SNPL 1959
Referát.cz Kdo byl Praotec Čech a jeho družina,datum vložení: 26.3.2008,referát vložil: elinka
Stránky Ústavu archeologické památkové péče Středních Čech

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz