První letošní číslo mého oblíbeného čtvrtletníku Paměť a dějiny je nabité skvělými texty, které se týkají hlavně období Protektorátu. Myslím si, že stejně jako já si články užijete a dozvíte se mnoho nového. Úvodním textem je článek autorů Vajskebra a Krčmáře o ohlasech stalingradské bitvy v protektorátním veřejném mínění. Pánové podrobně mapují náladu veřejnosti a i oficiální protektorátní stanoviska a zveřejňované informace.

V další článku se Jan Ciglbauer zabývá osudy příslušníků českobudějovického gestapa koncem války. Velitelé i běžní zaměstnanci se samozřejmě snažili nenápadně zmizet. I Jan Zumr se v dalším z textů věnuje gestapákovi, tentokrát vedoucímu exekutivy zlínského oddělení Raschkovi. Myslím si, že mohu prozradit, že tento sadista byl dopaden a odsouzen k trestu smrti.

Jan Vajskebr se při rozhovoru s Jaroslavem Čvančarou ptal hlavně na to, jak skončily ostatky československých výsadkářů, kteří se účastnili operace Anthropoid. Dozvíme se mnoho zajímavého ze zákulisí nakládání s jejich ostatky, uvidíme fotografie jejich lebek a také je zmíněna určitá naděje na to, že se lebky možná někdy podaří objevit v některém z německých depozitářů. Kvapný odvoz na konci válku napovídá, že ostatky hrdinů možná čekalo další putování po území hroutící se Říše.

Jiří Plachý ve svém článku připomíná několikaměsíční existenci prvního koncentračního tábora na území Československa, v podkarpatoruském Rachově. Tato epizoda našich dějin je neznámá, ale stojí za pozornost. Popis tábora a režimu ukazuje, že není koncentrák jako koncentrák.

Pavla Plachá s Janem Vajskebrem popsali ve svém textu válečné osudy Josefa Skupy, autora Spejbla a Hurvínka. Dřevěné loutky se díky svému duchovnímu otci zapojili do odboje nejen prostřednictvím protiněmeckých scének. Skupa byl několik měsíců dokonce internován v Drážďanské věznici a i tam se věnoval umělecké tvorbě a spoluvězňům za cigarety kreslil oblíbené dřevěné loutky.

Pavla Plachá se v asi pro mě nejzajímavějším článku zabývala transportem smrti, který vlakem projížděl koncem války z Litoměřic na jih. Události, které se odehrávaly cestou, ukazují nejen nesmyslnost podobných posledních důkazů moci Němců nad Evropou koncem války, ale také úžasnou odvahu běžných lidí, kteří v nebezpečí života dávali vězňům jídlo a pomáhali jim utéct. Na ošetřování zubožených se podíleli i statečné děti.

Vladimír Bružeňák skvěle popsal henleinovské povstání na Sokolovsku 13. září 1938. Tekla krev, mnoho Čechů zahynulo a fanastismus Němců dokázal třeba hákový kříž vyříznutý do ucha utlučeného četníka. U další články stojí za pozornost, přečtete je jistě jedním dechem.